Dělení politických stran na pravicové a levicové se používá stále, a to i přesto, že se již velmi dlouho poukazuje na jeho neadekvátnost. Ukázalo se to i při nedávné debatě o Pirátské straně na stránkách DR (Pavel Novák, Mikuláš Ferjenčík, Dušan Radovanovič). Myslím, že důvod tohoto přetrvávajícího rozlišení spočívá v potřebě zjednodušování složité politické reality. Přeci jen, kdo má čas a chuť pročítat nudné a sáhodlouhé programy politických stran a ještě je následně konfrontoval s realitou hlasování jednotlivých politiků v konkrétních kauzách?

Aby bylo jasno, on už i stranický systém je výrazným zjednodušením složité politické reality. Vždyť málokterý politik bezezbytku souhlasí se vším, co jeho strana prosazuje a k čemu se veřejně hlásí. Zařazení stran na pravo-levé škále je pouze dalším zjednodušujícím krokem, nepříliš vzdáleným od rozdělení na spojence a nepřátele.

V následujícím článku tato dělení uchopím s pomocí konceptu orientační metafory, tak jak ho používá George Lakoff a Mark Johnson v knize Metafory, kterými žijeme. Co je to však metafora, kterou žijeme? Jde o takový pojem, který strukturuje to, co děláme, a jak chápeme to, co děláme. „Podstatou metafory je chápání a prožívání jednoho druhu věci z hlediska jiné věci.“ Případ, kdy je jeden pojem metaforicky strukturován pomocí jiného pojmu nazývají L. & J. strukturní metaforou a jako příklad dávají metaforu „argumentace je válka“. Orientační metafora je však takový druh metaforického pojmu, který „organizuje celý systém pojmů, a to všechny vůči sobě navzájem.“ Orientační se nazývá proto, že je založena na pohybu našeho těla v prostoru, tedy na naší každodenní tělesné zkušenosti z fyzickou realitou.

Význam orientačních metafor spočívá v uspořádávání konceptů a tedy v tom, že takovéto metafory nás orientují ve světě. Musíme si ale uvědomit, že této orientace je dosaženo za cenu často velice drastického zjednodušení složité reality — a to tak, aby se to vešlo do pojmů jako nahoře, dole, vepředu, vzadu, vpravo, vlevo a uprostřed.

Dělení na „pravici“ a „levici“ se snaží usnadňovat orientaci v politické oblasti — a to zejména těm, kteří se politikou podrobně nezabývají (ti kteří ano totiž rozlišují mnohé další kategorie a pohledy). Jakým způsobem ale tato „triangulace“ v současném Českém veřejném prostoru probíhá? Podle mého názoru rozlišení na politickou pravici a levici nevypovídá nic o tom, co ta či ona skutečně prosazuje, ale jak se na realitu dívá.

Pravice se dívá „nahoru“, tj. je zaměřena nejen na vrchol společenské hierarchie (ať už je vymezen jakkoli — majetkem, mocí, věděním, statusem …), na mezinárodní pohled (ratingové agentury, nadnárodní firmy, velké státy, které nám buď „vládnou“ — EU, anebo se jim buď podřizujeme — USA, či se jich bojíme — Rusko, Čína), ale i na úspěchy (podívejte se, jak ti „úspěšní a aktivní“ zvelebili naše město, z cizinců si vybírá ty „vlivné“, celebrity, úspěšné podnikatele). Nahoře jsou ale i většinové přijímané hodnoty (peníze, svoboda, zdraví) a s tím související témata i jejich protagonisté (názory ekonomů, političní disidenti v režimech přetlačujících svobodu, recepty na zdravý život).

Levice se naopak dívá „dolů“: společensky (tj. na situaci minorit, znevýhodněných, nižších společenských vrstev, na cizince v roli gastarbeiterů, uprchlíků) i ekonomicky (tj. na chudé lidi či „zaostalé“ země), dole jsou ale i problémy a rizika (tj. ekonomické externality, náklady těch či oněch „úspěchů“, lidské utrpení, katastrofické dopady vědy i moderní civilizace, environmentální a sociální problémy).

Identifikace s pravicí či levicí tak vypovídá pramálo o reálné situaci těch, kteří se dívají — což vysvětluje jak podporu politické pravice od prekarizovaných vrstev, tak sociální cítění a filantropii společenských elit.

Pokud je propojení pravicového pohledu s „nahoře“ a levicového s „dole“ diskurzivně zajištěno (další značné zjednodušení komplexní reality), bojuje se o „vepředu“ a „vzadu“. I tento boj je ale orientovaný pomocí zmíněného pohledu: levice se označuje za progresivní (tj. míří „dopředu“, a zároveň „nahoru“) ale svůj postup legitimuje pohledem „dozadu“ (do minulosti) na problémy a neúspěchy, kterých se její návrhy hodlají vystříhat (tj. lidského utrpení, ekologických škod, prosazují princip předběžné opatrnosti). Pravice pak zdůrazňuje takové „vepředu“, které je legitimováno tím, co je „nahoře“, tj. „úspěchy“ (např. technickými díly, různými indikátory a žebříčky, na které se dívají „další úspěšní“) a oficiálními „hodnotami“ (např. svobodou — kterou prosazují elity, celebrity, jednotlivci) a „dozadu“ se příliš nedívá (a když už ano, tak v minulosti opět hledá buď úspěchy, anebo zdroje pozitivní legitimity pro aktuální hodnoty).

U parlamentních stran navíc rozlišení na pravici a levici splývá a rozlišením na vládu a opozici. Takto lze totiž snadno aplikovat metaforu války, která nejen implikuje spojence, nepřátele, taktiku, strategii, boj, vítěze a poražené, ale především pomáhá s mobilizaci těch doposud nezúčastněných. Právě díky této metafoře mohou kdekomu splývat vládní ODS, TOP09 a VV (či dnes už jen LIDEM) na jedné straně a opoziční ČSSD a KSČM na straně druhé. A nálepkami „pravice“ a „levice“ jsou právě díky onomu probíhajícímu boji označeny i další společenské subjekty, které se ho tak či onak, či alespoň potenciálně, účastní.

Neparlamentní strany jsou v pozici nezúčastněných, ale pokud se očekává jejich vstup do parlamentu, samozřejmě jsou neustále tázány, na čí stranu se v tomto politickém boji přidají — to totiž implikuje dotaz na zařazení na škále pravice-levice. Míra vlastního zařazení vlevo anebo vpravo navíc indikuje míru jejich spolehlivosti v onom nesmiřitelném politickém boji. To, že se nové a neparlamentní strany odmítají zařadit na pravo-levé škále je tak vcelku přirozené, přinejmenším do doby, nežli se sečtou hlasy ve volbách.

Jelikož výsledky onoho politického boje nejsou nyní už prakticky nikomu po chuti (stát, společnost, ekonomika i životní prostředí jsou v rozvratu), odmítnutí válečné metafory, a tedy i nesmiřitelného politického boje, se potupně stává hodnotou, kterou si do štítu vkládá stále více subjektů. Výsledkem politického boje je tak mj. překreslení „pojmové krajiny“: válčící strany (pravice i levice) jsou více či méně zdiskreditovány, a stejně tak vládnoucí hodnoty (svoboda, ekonomický růst). Pokud se dnes, v této zničené krajině, někdo ptá na „řešení“, nejde mu už až tak o to „vepředu“, které nabízí pravice či levice, ale o to, jaké hodnoty mají být „nahoře“. Čili, otázka stojí: zač vlastně bojujeme?

Pokud jde o mě, Pirátský program je mi sympatický, ale o co mi jde především je to, o čem píše David Korten.