Pravice se dívá nahoru, levice dolů

Pavel Holubec

Dělení na „pravici“ a „levici“ se snaží usnadňovat orientaci v politické oblasti zejména těm, kteří se politikou podrobně nezabývají. Ve skutečnosti nevypovídá o tom, co ta či ona strana prosazuje, ale jak se dívá na realitu.

Dělení politických stran na pravicové a levicové se používá stále, a to i přesto, že se již velmi dlouho poukazuje na jeho neadekvátnost. Ukázalo se to i při nedávné debatě o Pirátské straně na stránkách DR (Pavel Novák, Mikuláš Ferjenčík, Dušan Radovanovič). Myslím, že důvod tohoto přetrvávajícího rozlišení spočívá v potřebě zjednodušování složité politické reality. Přeci jen, kdo má čas a chuť pročítat nudné a sáhodlouhé programy politických stran a ještě je následně konfrontoval s realitou hlasování jednotlivých politiků v konkrétních kauzách?

Aby bylo jasno, on už i stranický systém je výrazným zjednodušením složité politické reality. Vždyť málokterý politik bezezbytku souhlasí se vším, co jeho strana prosazuje a k čemu se veřejně hlásí. Zařazení stran na pravo-levé škále je pouze dalším zjednodušujícím krokem, nepříliš vzdáleným od rozdělení na spojence a nepřátele.

V následujícím článku tato dělení uchopím s pomocí konceptu orientační metafory, tak jak ho používá George Lakoff a Mark Johnson v knize Metafory, kterými žijeme. Co je to však metafora, kterou žijeme? Jde o takový pojem, který strukturuje to, co děláme, a jak chápeme to, co děláme. „Podstatou metafory je chápání a prožívání jednoho druhu věci z hlediska jiné věci.“ Případ, kdy je jeden pojem metaforicky strukturován pomocí jiného pojmu nazývají L. & J. strukturní metaforou a jako příklad dávají metaforu „argumentace je válka“. Orientační metafora je však takový druh metaforického pojmu, který „organizuje celý systém pojmů, a to všechny vůči sobě navzájem.“ Orientační se nazývá proto, že je založena na pohybu našeho těla v prostoru, tedy na naší každodenní tělesné zkušenosti z fyzickou realitou.

Význam orientačních metafor spočívá v uspořádávání konceptů a tedy v tom, že takovéto metafory nás orientují ve světě. Musíme si ale uvědomit, že této orientace je dosaženo za cenu často velice drastického zjednodušení složité reality — a to tak, aby se to vešlo do pojmů jako nahoře, dole, vepředu, vzadu, vpravo, vlevo a uprostřed.

Dělení na „pravici“ a „levici“ se snaží usnadňovat orientaci v politické oblasti — a to zejména těm, kteří se politikou podrobně nezabývají (ti kteří ano totiž rozlišují mnohé další kategorie a pohledy). Jakým způsobem ale tato „triangulace“ v současném Českém veřejném prostoru probíhá? Podle mého názoru rozlišení na politickou pravici a levici nevypovídá nic o tom, co ta či ona skutečně prosazuje, ale jak se na realitu dívá.

Pravice se dívá „nahoru“, tj. je zaměřena nejen na vrchol společenské hierarchie (ať už je vymezen jakkoli — majetkem, mocí, věděním, statusem …), na mezinárodní pohled (ratingové agentury, nadnárodní firmy, velké státy, které nám buď „vládnou“ — EU, anebo se jim buď podřizujeme — USA, či se jich bojíme — Rusko, Čína), ale i na úspěchy (podívejte se, jak ti „úspěšní a aktivní“ zvelebili naše město, z cizinců si vybírá ty „vlivné“, celebrity, úspěšné podnikatele). Nahoře jsou ale i většinové přijímané hodnoty (peníze, svoboda, zdraví) a s tím související témata i jejich protagonisté (názory ekonomů, političní disidenti v režimech přetlačujících svobodu, recepty na zdravý život).

Levice se naopak dívá „dolů“: společensky (tj. na situaci minorit, znevýhodněných, nižších společenských vrstev, na cizince v roli gastarbeiterů, uprchlíků) i ekonomicky (tj. na chudé lidi či „zaostalé“ země), dole jsou ale i problémy a rizika (tj. ekonomické externality, náklady těch či oněch „úspěchů“, lidské utrpení, katastrofické dopady vědy i moderní civilizace, environmentální a sociální problémy).

Identifikace s pravicí či levicí tak vypovídá pramálo o reálné situaci těch, kteří se dívají — což vysvětluje jak podporu politické pravice od prekarizovaných vrstev, tak sociální cítění a filantropii společenských elit.

Pokud je propojení pravicového pohledu s „nahoře“ a levicového s „dole“ diskurzivně zajištěno (další značné zjednodušení komplexní reality), bojuje se o „vepředu“ a „vzadu“. I tento boj je ale orientovaný pomocí zmíněného pohledu: levice se označuje za progresivní (tj. míří „dopředu“, a zároveň „nahoru“) ale svůj postup legitimuje pohledem „dozadu“ (do minulosti) na problémy a neúspěchy, kterých se její návrhy hodlají vystříhat (tj. lidského utrpení, ekologických škod, prosazují princip předběžné opatrnosti). Pravice pak zdůrazňuje takové „vepředu“, které je legitimováno tím, co je „nahoře“, tj. „úspěchy“ (např. technickými díly, různými indikátory a žebříčky, na které se dívají „další úspěšní“) a oficiálními „hodnotami“ (např. svobodou — kterou prosazují elity, celebrity, jednotlivci) a „dozadu“ se příliš nedívá (a když už ano, tak v minulosti opět hledá buď úspěchy, anebo zdroje pozitivní legitimity pro aktuální hodnoty).

U parlamentních stran navíc rozlišení na pravici a levici splývá a rozlišením na vládu a opozici. Takto lze totiž snadno aplikovat metaforu války, která nejen implikuje spojence, nepřátele, taktiku, strategii, boj, vítěze a poražené, ale především pomáhá s mobilizaci těch doposud nezúčastněných. Právě díky této metafoře mohou kdekomu splývat vládní ODS, TOP09 a VV (či dnes už jen LIDEM) na jedné straně a opoziční ČSSD a KSČM na straně druhé. A nálepkami „pravice“ a „levice“ jsou právě díky onomu probíhajícímu boji označeny i další společenské subjekty, které se ho tak či onak, či alespoň potenciálně, účastní.

Neparlamentní strany jsou v pozici nezúčastněných, ale pokud se očekává jejich vstup do parlamentu, samozřejmě jsou neustále tázány, na čí stranu se v tomto politickém boji přidají — to totiž implikuje dotaz na zařazení na škále pravice-levice. Míra vlastního zařazení vlevo anebo vpravo navíc indikuje míru jejich spolehlivosti v onom nesmiřitelném politickém boji. To, že se nové a neparlamentní strany odmítají zařadit na pravo-levé škále je tak vcelku přirozené, přinejmenším do doby, nežli se sečtou hlasy ve volbách.

Jelikož výsledky onoho politického boje nejsou nyní už prakticky nikomu po chuti (stát, společnost, ekonomika i životní prostředí jsou v rozvratu), odmítnutí válečné metafory, a tedy i nesmiřitelného politického boje, se potupně stává hodnotou, kterou si do štítu vkládá stále více subjektů. Výsledkem politického boje je tak mj. překreslení „pojmové krajiny“: válčící strany (pravice i levice) jsou více či méně zdiskreditovány, a stejně tak vládnoucí hodnoty (svoboda, ekonomický růst). Pokud se dnes, v této zničené krajině, někdo ptá na „řešení“, nejde mu už až tak o to „vepředu“, které nabízí pravice či levice, ale o to, jaké hodnoty mají být „nahoře“. Čili, otázka stojí: zač vlastně bojujeme?

Pokud jde o mě, Pirátský program je mi sympatický, ale o co mi jde především je to, o čem píše David Korten.

    Diskuse (23 příspěvků)
    Ivan Štampach, religionista
    August 22, 2012 v 10.54
    Věda, zvláště věda humanitní, tedy i politologie, může pracovat s metaforami. Oceňuji snahu autora o alternativní pohled. Nevím, považuje-li Pavel Holubec svj text za vědecký. Nenasvědčuje tomu jeho rozsah. Chybí formulace problému, informace o metodologii. Závěrem politologického článku sotva může být vyznání sympatií k politické straně. Žánrem tohoto článku je tedy podle všeho hodnotící politická publicistika.

    S politováním musím konstatovat, že metafora kladoucí majetek, peníze a moc, hodnocení ratingových agentur a velkých států, kterým se, dejme tomu podřizujeme, "nahoru", je libovolná. Z levicového hlediska a dokonce i z hlediska politického tradicionalismu jsou to hodnoty "nízké" ve srovnání se svobodou, vědou, uměním, filosofií, ale i ve srovnání s pomocí potřebným. Je totiž otázka z jakého hlediska mají být tyto skutečnosti nahoře. Z jakého jiného, než jsem si je tam sám umístil.

    Stejně libovolný se mi jeví i výběr levicových témat. Lze prokázat, že politické strany kladené nalevo nepokládají dopady moderní vědy a moderní civilizace ua katastrofické. Klasické sociálně demokratické a socialistické strany mají technokratické tendence, dovolávají se osvícenské tradice a chtějí opírat své politické rozhodovní o moderní vědu. Enovitronmentální problémy předkládají veřejnosti jako důležité "zelené" strany, které rády říkají: Ani vlevo, ani vpravo, nýbrž vopřed. Zdejší Strana zelených se možná v opozici a pod novým vedneím hnula doleva (aspoň podle úmyslů a sebereflexe vedení), ale její dřívější směrodatné postavy jako Bursík nebo Šiklová jsou výrazně napravo.

    Má-li se zformulovat alternativní seřazení politických směrů podle nějakého hlediska, bude třeba, domnívám se, důkladnější analýzy a přesvědčivějšího vyjádření.
    Eva Hájková, penzistka
    August 22, 2012 v 18.14
    Taky mi ta prostorová orientace hned po přečtení článku neseděla. Taky mám úplně jiné pojetí toho, co má být nahoře a co dole. Ratingové agentury, nadnárodní firmy, velké státy, majetek, peníze - to přece nelze klást "nahoru", ale spíš dolů, do základny. Pojem "nahoře nad námi" mám taky spojen s filosofií, vědou, uměním a podobnými věcmi. Kdybych se chtěla vyjádřit básnicky, tak možná dokonce i s představou něčeho podivuhodného, mocného, věčného a pokojného...
    JS
    Jan Samohýl, Programátor
    August 22, 2012 v 21.54
    částečně nesouhlasím
    Já vidím rozdělení na levici a pravici spíš v postoji k mocenské a sociální nerovnosti, konkrétně v otázce, zda mají existovat společenská pravidla, která tu rovnost vynucují.

    Pravice se historicky zastávala nerovnosti (byla elitářská); dnes je tento názor zřejmě v menšině a spíš většina pravičáků považuje nerovnost za nedůležitou, nebo lépe řečeno, ta pravidla, která ji vynucují, za zbytečná (v ekonomické sféře).

    Lze do jisté míry souhlasit, že pravice se dívá nahoru - nechce omezit bohaté daněmi, protože existují tací, co ty peníze smysluplně investují (např. pan Elon Musk), bez ohledu na následky dole. To je jistě dobrý argument. Na druhou stranu, někteří opravdu hardcore pravičáci (libertariáni) věci jako korporace nemusí. Na druhou stranu, je dost levičáků, kteří nejsou zastánci toho, aby někdo dostával peníze nezaslouženě, byť je dole. Takže to vaše rozdělení je poněkud nepřesné.

    Jinak ten pohled dost možná souvisí s vírou ve spravedlivý svět: http://en.wikipedia.org/wiki/Just-world_hypothesis (levičáci jsou spíš skeptičtí, pravičáci naopak tuto víru mají)
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    August 23, 2012 v 4.34
    Dobrý den,
    pane Štampach, svůj text za nijak zvlášť vědecký nepovažuji. Ostatně, i vy sám vypočítáváte co vše k tomu chybí a já nomohu než souhlasit. Jde, řekněme, o snahu interpretovat ČESKOU politickou realitu ve světle konceptů z jedné knihy. Lakoff & J. metafory, kterými žijeme (což není zdaleka každá metafora), dokládá jazykem, tady běžně používanými metaforickými spojeními. V různých kulturách tak mohou být používány a jednání strukturovat různé metafory. Když říkám třeba "nálada se mi zvedla", tak jde o strukturaci pocitu pomocí prostorové metafory, tedy: "šťastný je nahoře".

    To, co je "nahoře" jsem si nevymyslel já, ale vzal jsem Lakoffovy příklady tj.: vědomý je nahoře ("vstává brzy ráno", upadl do komatu"), zdraví a život jsou nahoře ("vstal z mrtvých"), autorita a síla je nahoře ("jeho moc roste", "mít nadvládu"), více je nahoře, vysoké postavení ja nahoře, dobrý je nahoře, morálnost je nahoře, racionální je nahoře. Jinak řečeno, to, co je "nahoře" lze doložit takovými rčeními jako "je lepší být zdravý a bohatý než nemocný a chudý".

    Paní Hájková, vím kam míříte s poukazem na vědu, filosofii a umění, nevím ale, zda to lze jazykově, ve výše naznačeném smyslu, doložit. Ty korporace, velké státy, majetek apod. jsou totiž příklady kdy "více je nahoře" a kdy "moc a autorita je nahoře".

    Jelikož takto na "nahoře" i morálka a racionalita, lze tím podle mě vysvětlit i to, že "pravice" více používá morální argumenty a technokratické postupy. Není to však zdaleka pouze doména pravice, neboť jakákoli strana, která se dostane do vlády, tj. do politického postavení "nahoře", myslím, bude inklinovat k tomuto typu argumentace a činů. A to podle mě vysvětluje i technokratičnost "levice" - která tu přeci také vládla.

    O co mi však v článku šlo, bylo zdůraznit, že rozdíl mezi současnou Českou levicí a pravicí (jak to lze aplikovat jinde, to bych věru nechtěl příliš zobecňovat) je spíše v jejich POHLEDU a vymezit levici a pravici právě tím jejich pohledem. Příkladem je Kalousek a Nečas, odvolávající se na ratingové agentury a ocenění v nějakém business časopise a naopak ČSSD neustále apelující na obyčejné lidi.

    I u nových stran bych se tedy díval na to, kam se ony dívají a čím se zaštiťují. Čímž, myslím, i dávají určitým způsobem najevo svůj koaliční potenciál (což ovšem platí pouze v případě, že v politice jde ještě o nějaké postoje, názory či hodnoty a nikoli pouze o ničím neomezený mocenský boj - kde se mnohem lépe uplaťňuje právě ona válečná metafora).
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    August 23, 2012 v 4.46
    označení levičák či pravičák
    Jinak, ještě poznámka o označení levičák či pravičák v takovéto internetové diskusi či na ulici: myslím, že i zde jde právě o ten pohled. Pokud totiž začnu argumentovat ohledy na chudé, slabé, postižené a na různé problémy, zpravidla se mi dostane nálepky levičáka. Pokud však budu argumentovat vědeckými poznatky a selským rozumem, budu spíš onálepkován jako pravičák. Vůbec přitom nejde o mě, ale pouze o momentální zaměření v diskusi - čili o pohled, kterým se na realitu dívám a který zdůrazňuji.

    Vcelku také souhlasím, pane Samohýl, že pravicový pohled lze dát do souvislosti s vámi zmiňovanou vírou ve spravedlivý svět - a to i díky oné metafoře "morálnost je nahoře".
    JS
    Jan Samohýl, Programátor
    August 23, 2012 v 7.50
    s rozumem a citem to nemá co dělat
    Píšete:
    " Pokud totiž začnu argumentovat ohledy na chudé, slabé, postižené a na různé problémy, zpravidla se mi dostane nálepky levičáka. Pokud však budu argumentovat vědeckými poznatky a selským rozumem, budu spíš onálepkován jako pravičák."

    Musím nesouhlasit. Pro levici existuje řada naprosto racionálních argumentů (nemám teď moc času, tak jen zmíním knížku The Spirit Level, ale jsou i jiné). Na druhou stranu, ona "víra ve spravedlivý svět" není nic jiného, než pocit. Úplně racionální to není. Ostatně, kdyby levicovost nebyla racionální, těžko by se u lidského druhu evolučně vyvinula.

    Na obou stranách lze najít dobré argumenty i odkazy na emoce. Nelze to takto zjednodušit.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    August 23, 2012 v 9.4
    Však já s vámi souhlasím, že pro levici existuje řada naprosto racionálních argumentů. Já třeba ohled na chudé, slabé atd. beru naprosto racionálně. Jiní to zase berou citově.

    O emocích vs. racionalitě jsem přeci nic nepsal, ne? Jen jsem uznal vámi nadhozenou souvislost s vírou ve spravedlivý svět.

    Mě šlo o to, že problémy či sociálně slabí jsou "dole", zatímco racionalita a moralita je "nahoře". Leckdy je ale tentýž jev v jenom ohledu "dole" a v jiném "nahoře". Lidé ale více slyší na to, co je "nahoře", tj. co je, řekněme, diskurzivě uznávané. Starost o slabé, kteří jsou "dole", je totiž morálně "nahoře". Dostat se v nějakém ohledu "nahoru" je obecně považováno žádoucí a společensky uznávané. Takže pokud někdo nemá moc, či peníze, jde na to třeba přes racionalitu či moralitu. Takže např. i já, když tu teď s vámi racionálně diskutuji a argumentuji, tak se také snažím dostat "nahoru" :-).
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    August 23, 2012 v 10.42
    Nesedí to
    Nějak Vám to neštymuje. Shodou okolností právě projíždím Spojené státy. V takovém Boulderu v Coloradu volí velmi dobře placení profesionálové jezdící ostentativně ekologickými Toyotami Prius a nakupující zásadně v obchodech "fair trade" s nechutí Obamu, protože se podle jejich názoru odchýlil příliš doprava. Teď jsem zase v Arizoně, kde mí kolegové na universitě volí taky Obamu, ale všude kolem vidíte plakátky "Tea Party", a když se dáte do řečí s řidičem trucku, řekne vám, že bude volit (nerad) Romneyho,protože je sice moc vlevo,ale pořád lepší, než ten socialista Obama. Kde tady máte nahoře a kde dole?
    Vím, že jste chtěl primárně popsat českou politickou scénu, ale ani tady to nefunguje. Motivace lidí pro sebeidentifikaci a volbu jsou mnohem složitější.
    Mimochodem, sám ohled na chudé a slabé o politické orientaci nemusí říkat vůbec nic (a v Americe opravdu neříká). Nejde přeci o to, jestli chudé a slabé podporovat, ale jak to udělat, a jestli je nejlepší cestou dělat to přes státní rozpočet prostřednictvím přerozdělování. Na to mohou mít lidé legitimně různé názory, bez ohledu na to, jak moc chudé a slabé opravdu osobně podporují.
    Eva Hájková, penzistka
    August 23, 2012 v 18.27
    Druhý pokus
    Nojo, pane Holubče, váš text je dost složitý. Ne, že bych neuměla číst i odborné texty, ale v poslední době se dost špatně soustředím a jsem unavená, tak se řídím spíš svými pocity a dojmy, které ve mně texty nebo jejich části vyvolávají. Při čtení přeskakuji celé odstavce, teprve když mě něco zaujme, tak se k tomu vrátím a přečtu si to znovu, abych to pochopila. Informací, které by člověk chtěl či měl zvládnout, stále přibývá. Vlastně nevím, proč si pořád myslím, že musím do všeho mluvit, když jsem jen obyčejná ženská, ale když už jsem začala, tak se s tím zkusím nějak vypořádat.
    Pojmy levice/pravice jsou možná zátěž z minulosti, kterou s sebou stále vlečeme. Možná to nemá ani perspektivu, jenže my nevíme, čím ty pojmy nahradit. Pojmy dopředu/dozadu mám spojeno s pohybem v čase - snad dějinný vývoj (představa, že lidstvo kamsi směřuje?) nebo se vyvíjí k dokonalejší formě? Možná je to jen iluze. To horizontální směřování se mi zároveň trochu zmátlo s vertikálou. To je asi jen nějaký osobní pocit, který nic špatného neznamená. Vertikálu mám prostě spojenou s něčím duchovním, ne se světskou mocí. Možná chybně, patrně je duchovní moc někde jinde.
    Po opakovaném čtení, včetně čtení diskuse, jsem pochopila, že kladení moci, peněz a majetku "nahoru", je asi myšleno tak, jako by to, co lidé pokládají za dobré a příjemné, a to, co má nad nimi moc, bylo jedno a totéž. Nebo že snad se lidé bojí, že přijdou o "příjemné", případně, že ztratí moc, z čehož vyplývá, že jsou na tom závislí. Skrz tu závislost mohou jedni ovládat druhé tím způsobem, že jim vnutí svou představu příjemnosti a dobra tak, aby si nad nimi udrželi moc. Stažením moci (a všeho příjemného) nahoru je patrně porušena rovnováha. Když moc je jen nahoře, pak musí být dole bezmoc. Když dobré a příjemné je nahoře, pak musí být zákonitě dole utrpení. Když majetky jsou nahoře, pak musí dole být chudoba. Když svoboda je nahoře, pak musí být dole nesvoboda. Když úspěch je nahoře, musí být dole neúspěch. Když morálka je nahoře, pak musí dole být amorálnost, když zdraví je nahoře, pak dole musí být nemoci.
    A otázka, zač máme vlastně bojovat? Patrně za přeskupení moci a nastolení rovnováhy. A taky zřejmě za přehodnocení toho, co vlastně pokládáme za dobré, morální, zdravé, úspěšné a cenné.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    August 23, 2012 v 20.57
    Já tyhle nekonečné disputace zkusím ukončit, protože otázku Pirátů nepovažuji v současné době za aktuální ani přínosnou. Tady ty nekonečné tanečky okolo toho, zda mají být levicoví, či pravicoví, jsou ve své podstatě lehce zodpověditelné. Že je současný potilicko-eknomický systém v krizi dnes nepopírají už ani neoliberálové, i Kalousek již prozřel. Krize vyžaduje nutně řešení. Zjednodušeně psáno, zhruba jednu variantu nabízí pravice, jednu zase levice. Pokud chtějí Piráti dělat politiku, musí se přidat buď vpravo, nebo vlevo, pokud by tedy nepřišli se svým vlastním řešením, což, jak je zjevné, nedělají. Tohle je pane Holubče selský rozum. Aplikovat ho na pravici je nemožné, protože ta právě naopak musí lidi zmást ekonomickými fikcemi. Dále k Pirátům - už jsem někde psal, že by si měli ujasnit co vlastně chtějí. Jejich současný program má ve skutečné politice stejnou hodnotu, jako Pravidla rybářského svazu. Řeší jen své záležitosti a hlas pro ně bude ziskem pro pravici, stejně jako to bylo v případě třeba Bursíkových Zelených a VV.
    + Další komentáře