Sociální stát musí být naopak zesílen nikoli oslaben.
Sociální a veřejné investice vůbec, nepodmíněný všeobecný příjem (občanská renta) - robustní, plošné, netestované, neponižující ...

Ja bych si tedy jako autor textu o JS dovolil trochu oponovat. Ten text nepojednaval o tom, jak JS cely zivot neco odcinoval, ale o tom, jak se - a to mimoradne zajimave - promenil z ustraseneho totalitare v odvazneho demokrata. O odcinovani by me nebavilo psat.

a který v podstatě odpovídá tomu, co pro veřejnost presentuje i Jan Keller (na rozdíl od jeho odborných studií) de facto již neexistuje a jako produkt konkrétně historických svým způsobem atypických podmínek 60. let již zřejmě ani existovat nemůže. Konce konců i L.udwig Erhard několikrát prohlásil, že pro prosazení jeho koncepce sociálně tržního hospodářství existují atypicky příznivé podmínky. Do jisté a významné míry neopakovatelné, neboť zde nyní např. chybí stimulace, příklad a sociálně politický tlak států socialistické soustavy. Historie se může opakovat. Většinou však jako tragedie, jak upozorňuje Žižek.

co kdo myslí, když mluví o neudržitelnosti sociálního státu. Já jako levičák si např. také myslím, že by se měl modernizovat, co se týče konkrétního fungování (aby např. více podporoval participativní demokracii včetně ekonomické). "Neoliberálové" mají ale tou neudržitelností na mysli ve skutečnosti to, že by se mělo méně přerozdělovat. O menší přerozdělování také aktivně usilují, čímž zároveň vytvářejí podmínky, v nichž je opravdu ten sociální stát neudržitelný, protože státní pokladna prostě nemá dostatečné příjmy.

Úkol pro levici zní: přemýšlet o novém pojetí sociálního státu (např. takovém, které by bralo do úvahy principy, jež tu před časem Jakub Polák nastiňoval v souvislosti s návrhem romské samosprávy), ale současně trvat na tom, že se musí naopak přerozdělovat více. Systém, v němž se na jedné straně peníze nefunkčně hromadí, a na druhé straně si státy, zajišťující obrovské množství služeb nezbytných i pro trh, musí půjčovat nesplatitelné částky a podporovat tím zas onu nefunkční akumulaci kapitálu, je ekonomicky iracionální. A pokud není možné v rámci tohoto systému dosáhnout většího přerozdělování a tím i produktivnější alokace peněz, tak je třeba sáhnout i antisystémovým úvahám...

Zcela souhlasím s Lukášem Jelínkem.
Je pravda, že Německo začalo budovat sociální stát za jiných podmínek, ale to neznamená, že dnes to nejde.
Poznámka pro Adama Šůru. Jeho text o Jaroslavu Šabatovi mě v zásadě potěšil. Jen ho ujišťuji, že otec nikdy nebyl "ustrašený totalitář" .

Ja jsem to z knihy rozhovoru Sedmkrat sedm kruhu vyrozumel, ze chvili byl (pasaz o strachu z toho, ze bude kvuli svemu tridnimu puvodu vyobcovan ze strany). Take me k teto intepretaci vedly nektere vzpominky na debaty s vasim otcem v 50 letech (napr. Milan Uhde - rozhovor o pacifikaci Madaru Sovety). Tim se nehajim, jen chci vysvetlit, na zaklade ceho jsem k te charakteristice dosel. Mejte se krasne!

Článek v Respektu jsem se zájmem přečetl, oceňuji práci kterou si autor s tématem dal, vedle věcí, které zarazili Lukáše Jelínka, mě zarazila formulace "od vyznavače stalinského teroru ... " Myslím, že Jaroslav Šabata nikdy nebyl vyznavač stalinského teroru, protože už na začátku padesátých let vedl ve zmíněných kurzech o dějinách komunistické strany na svou dobu dosti otevřené diskuse se studenty. Vím to od své maminky, která chodila na jeho přednášky jako studentka archivnictví a pro ni jako nečlenku strany bylo osvobodivé, že i na takovémto předmětu byla možná diskuse o politických problémech doby. Také mě překvapilo, že o Jaroslavu Šabatovi bylo řečeno, že se v rámci Charty podle autora choval nenápadně. Pokud si dobře pamatuji, tak dvakrát byli mluvčími Charty jen Jiří Hájek, Ladislav Hejdánek a Jaroslav Šabata. Šabata byl jediným mluvčím Charty z Brna, v tomto případě nelze mluvit o nenápadnosti. Podobně když přišel v roce 1985 s tezí o sjednocení Německa a prosadil v rámci Charty Pražskou výzvu, tak kvůli tomu přijel znepokojený Roger Scruton za Jiřím Mullerem do Brna, co se děje, jakto že se Charta dává takto doleva a začíná se tak výrazně angažovat politicky. Mezi ním a Ladislavem Hejdánkem to dost jiskřilo. To napětí bylo koncepční, Hejdánek držel klasickou linii Charty, tedy že hlavním úkolem Charty je obrana lidských práv, zatímco Šabata se snažil prosadit myšlenku, že Charta by se měla přeměnit v politickou opozici. Tuto myšlenku spolu s ním prosazoval Jan Tesař, v rámci Charty zůstali s tímto názorem spíše osamoceni, ale takto se nechová nenápadný chartista. I v Chartě samozřejmě jako demokraticky orientovaný marxista či komunista narážel, ale byl respektován a uznáván a jeho role byla značná. Petr Cibulka byl vězněn za nahrávání plastiků a potom si hrál na revolucionáře (ve vězení četl od Lenina Stát a revoluce a po vězení četl ještě od Trockého Zrazenou revoluci) . Když se vrátil z vězení, tak citoval takové poučky jako že proti třídními nepříteli je nutno použít všechny prostředky apod., ale jeho role v rámci Charty a brněnského disentu byla minimální, spíše využil "revoluční" situace k antikomunistické negaci (bývalý komunista Šabata) a bohužel mnoho lidí v Brně i v Praze tomu naletělo. Šabata byl i v Chartě představitelem otevřeného demokratického dialogu, charakterizoval bych ho jako demokraticky orientovaného marxistu či možná i jako demokraticky orientovaného komunistu, který narozdíl od reformních komunistů 60. let, vstupoval do otevřeného dialogu např. s velkou kritičkou marxismu a komunismu Komárkovou, či s katolíky Bendou, Němcem, Umlaufem, či s lidmi v undergroundu, atd. a sehrával vskutku dějinotvornou roli. Filosoficky byl hegelián a věřil na pohyb dějin, kterým je ovšem třeba pomoci a on jim svým způsobem výrazně pomohl - to ho také potom přivedlo ke studiu Heideggera, kterého znal z Patočky, kterého také pilně studoval. Tedy u Šůrova článku mi chybělo vážnější úsilí o pochopení, autor zůstal u vysvětlení, proč po Listopadu "neuspěl" či se "neprosadil". Abychom to však mohli pochopit, museli bychom podniknout důkladnější a vážnější analýzu a kritiku jak Listopadové revoluce (a antikomunistické reakce), tak následného období.

Evropský sociální stát je významnou politickou a duchovní hodnotou, za kterou by se měla naše sociální demokracie začít mnohem výrazněji brát. Mimo jiné proto, aby ji bylo možné odlišit od současné pravice nejen rétorikou, ale skutečnou politikou (tím by také sociální demokracie mohla navázat na Šabatovo dědictví)