Poslední číslo týdeníku Respekt přineslo obsáhlý text věnovaný Jaroslavu Šabatovi. Text vlídný, evidentně dobře myšlený, čtivý. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že pojednával o těžko srozumitelném „osmašedesátníkovi“, který celý svůj život odčiňoval mladické selhání. Přitom, kdo Šabatu znal, ví, že nic neodčiňoval, protože odčiňovat nemusel. Jeho životní příběh byl přímý a autentický. Brutálně řečeno, on ve svém ofenzivním způsobu práce nebyl obžalovaným, nýbrž žalobcem.

Připomnělo mi to léta minulá, kdy jsem se bezmála musel omlouvat za názory uhýbající od českého standardu doleva. Nebylo zkrátka běžné hlásit se k levicovému liberalismu či sociální demokracii. Nemluvě o komunistech, kteří skoro museli chodit kanály. Čas ale oponou trhnul a většinové mínění české populace se dočkalo posunu těžiště.

Tím spíš zapůsobilo překvapivě, když v Právu 26.6. varovným prstem levici pohrozil jindy střízlivý politolog Michal Klíma. Popsal tři údajné mýty, jichž by se měla levice vzdát.

Prvním byla „idea sociálního státu dovedena ad absurdum“. V Evropě podle Klímy defilují sociální státy vyčerpané, předlužené a hypertrofované, téměř neschopné se reformovat a adaptovat na nové ekonomické a demografické podmínky. V souvislosti s „přebujelým státem“ hovoří o Řecku, Portugalsku, Španělsku. (Z úplně jiného vesmíru je potom zmínka o Irsku, které dojelo na specifický vztah k bankám a daním.)

Jenže příběh těchto zemí je vším možným, jen ne příběhem sociálního státu. Jde o tzv. transformační demokracie, tedy státy, které se teprve před nedávnem zbavily diktatur či autoritářských režimů. Ve všech bují korupce a kapsy si nacpávají pochybné politické a byznysové elity navázané na síly z „polosvěta“. Sociální stát evropského střihu je těmto zemím na hony vzdálen. Na rozdíl od Německa, Rakouska, Nizozemí, o Skandinávii ani nemluvě. Klímovi se nelíbí úvahy o potřebě investic a radí levici neztrácet kontakt s renomovanými, nezávislými ekonomy. Koho ale za ně považuje? Bankovní analytiky? Neoliberální ideology? Nebo třeba šéfy penzijních fondů? Je nezávislejší Martin Fassmann, nebo Jiří Rusnok? Vladimír Dlouhý, nebo Ilona Švihlíková?

Michal Klíma radí levici ubrat plyn v tlaku na funkční sociální stát. Tím se ale dostává do rozporu s renomovaným (když už si tak to slovo oblíbil) myslitelem Tony Judtem, který naopak doporučuje budovat „sociální demokracii strachu“, varující veřejnost před tím, co by všechno mohla v sociálním státu ztratit.

Druhý mýtus podle Klímy představuje „sjednocení Evropy“. Integrace směrem k federalizaci je údajně poznamenána tím, že nevýhody převyšují zisky. Od autora jsme se dozvěděli, že eurozóna je umělé, nerealistické uskupení, politická unie je výmysl politických inženýrů a politickou integraci bychom měli přenechat budoucím generacím. Naopak bychom se měli soustředit na vytváření evropské vojenské síly.

Máme si v době krize hrát každý na svém vlastním písečku? Sledovat, jak nespoutaná ekonomická globalizace poráží národní státy? A v době oslabování sociální soudržnosti sypat peníze armádám a bavit se hrou na vojáky?

Pozoruhodný Klímův defétismus nebere ani v potaz, že projekty sociálního státu či evropské integrace nepochází z čistě sociálně demokratické kuchyně. Jsou společným dílem křesťanských, sociálních a liberálních demokratů a představují reakci na nejbytostnější zájmy obyvatel starého kontinentu. Zmrazení evropského sjednocování by šlo ruku v ruce s nárůstem nacionalismu, nesnášenlivosti a bratrovražedné ekonomické konkurence.

Za třetí mýtus má Klíma „projekt multikulturalismu“. Rozumuje o „kvantitě a kvalitě“ přistěhovalectví, s odkazem na (autority?) Merkelovou, Camerona, Sarkozyho a Sarrazina zmiňuje potíže s muslimskými menšinami a tvrdí, že přistěhovalecká politika České republiky by se měla orientovat výhradně (no, řekněme na rovinu - selektivně) na kulturně a nábožensky neproblémové oblasti. Příklady neuvádí, takže mě napadají Slováci, Poláci, …no možná ještě Norové. Řekové už ne: jejich kulturou je podle české pravice lenošení. V USA zase mají mormony. Hlavně bacha na islám a judaismus, to zavání průšvihem! Tak to Klíma myslel? A konstatování, že „v této souvislosti je vhodné také promýšlet vše, co souvisí s takzvaným schengenským prostorem, ve kterém se až na výjimky uplatňuje volný pohyb osob napříč Evropskou unií,“ jako by rovnou vypadlo z některé z rádoby osvětových přednášek Václava Klause.

Michalu Klímovi nevoní „levicový mesianismus“. Raději by viděl levici přehodnocující své priority. Doslova píše: „Samozřejmě nejde o to, vzdát se snů, ale korigovat je ve smyslu způsobu a rychlosti jejich realizace.“ Trochu to připomíná „mírný pokrok v mezích zákona“. Anebo „pozitivní, konstruktivní kritiku“. Klíma chce, aby levice byla méně levicová, sociální stát méně sociální, evropská integrace pomalejší a multikulturalismus výběrovější.

Není rychlejší cesty, jak přivést všechny tyto veličiny na buben.

Michal Klíma se mýlí. Evropa není na pokraji úpadku ekonomického a demografického, nýbrž intelektuálního a politického. Části elit došly nápady, došla síla. To ale není důvod ke skládání zbraní a přizpůsobování se neoliberálním receptům. Politika, která realizuje dosavadní pravicový program, ale lépe, bez chyb, hlavně pak s „lidskou tváří“, by ostatně nezabrala už ani u voličů.

Píšu tyto řádky na Slovensku, kde se Robert Fico vzpříčil Klímovým radám. Sociální stát rozvrtaný pravicovými vládami zpevňuje, intenzivní evropské integraci fandí. Snad jen na multikulturalismus pohlíží podobně nedůvěřivě jako Klíma. Menšinová témata (od Maďarů, přes homosexuály až po kuřáky marihuany) populistu Fica nezajímají, poněvadž na ně většinové publikum neslyší. S Klímou pak částečně souzní ještě v přístupu k ekonomice. Před volbami i po nich Ficův Směr tepal připravovanou privatizaci Telecomu a sliboval ji přehodnotit. Dnes ale otáčí - a uvažuje o využití peněz získaných z možného prodeje na stabilizaci zdravotnictví. A voliči Robertu Ficovi dál přibývají, byť si můžeme myslet, že občas nezaslouženě a s varovně slepou oddaností.

Když to domyslíme, tak recept Michala Klímy zní: „Sedávej panenko v koutě, budeš- li hodná, najdou tě.“ Jenže sociální demokracie, nejenom ta slovenská, mají přirozeně větší ambice. Navíc právem. Poměry nezaslouží konzervaci, nýbrž zásadní posun, změnu. Témata jako sociální stát, sjednocení Evropy či multikulturalismus je nutné hrotit, a ne hasit, utloukat či dusit pískem. Leda bychom si chtěli „báječná léta s krizí“ prodloužit…