Ve svém příspěvku chci volně navázat na komentář Jiřího Dolejše O mostech mezi bezvěrci a věřícími, který vyšel v Deníku Referendum před necelým měsícem.

Jiří Dolejš se zabývá nejprve rozdíly mezi věřícími a bezvěrci z hlediska více méně noetického a zdá se mi, že je v tom dosti poplatný tradičním klišé z příruček stranické protináboženské propagandy. Přinejmenším od dob teologů, kteří se věnovali nenáboženské interpretaci evangelia v navázání na Dietricha Bonhoeffera nebo materialistické interpretaci Bible a od časů Ericha Fromma a jeho úvah o racionální víře, nelze rozdíl mezi věřícími a bezvěrci, resp. křesťany a ateisty pojednávat takhle zjednodušeně. Podobných zjednodušení se autor dopouští, když píše o sektářství, které nepochybně není výsadou jen náboženských skupin a není ani pro velké náboženské koncepty typické.

Důležitá je otázka spojenectví lidí a organizací, které se hlásí buď k socialistické nebo biblické (židovské a křesťanské) tradici anebo k oběma zároveň, což je daleko častější případ, než se z žabí perspektivy české kotliny jeví. Není to tak překvapivé, když se seznámíme s emancipačními a egalitářskými podněty samotné Bible. Je to zejména chápání boha jako osvoboditele. Biblický bůh osvobozuje z egyptského otroctví, od zotročujících dluhů, od strachu, hříchu a viny ke „svobodě dětí Božích“, která není individuální libovůlí, ale svobodou solidarity a naděje. Přiznávám, že existují i jiné interpretace, které z boha Bible dělají úzkoprsého, nepochopitelného despotu, který vyžaduje slepou poslušnost a poskytuje za ni individuální spásu. U tak rozmanitého a rozsáhlého textu, který vznikal tisíc let a další dva tisíce už je interpretován, existuje hodně prostoru pro výkladovou ekvilibristiku. Nejsou snad jiné náboženské texty stejně sporné? Nevedly se podobné spory třeba i o Marxovy texty? A tak i při četbě a porozumění nakonec zase rozhoduje předporozmnění dané společenskou pozicí a životní orientací (vírou?!). Už zmíněný Erich Fromm pojmenoval základní dichotomii jako lásku k životu nebo lásku ke smrti (navazuje na náboženskou tradici, na Spinozu, Marxe, Schweitzera, Freuda, další představitele Frankfurtské školy atd.).

V devatenáctém století získaly vůdčí roli v emancipačním pohybu utlačených sekulární socialistické organizace. Tradiční církve zůstaly v podstatě na straně privilegovaných (pro chudé měly místo spravedlnosti charitu) a to je hlavní důvod, proč jejich význam od té doby v Evropě soustavně klesá, protože tento stav, až na výjimky, trvá. V Británii s dělnickým hnutím spolupracovaly tzv. disidentské církve jako např. metodisté (ovlivnění tradicí Jednoty bratrské), na počátku dvacátého století vzniklo významné hnutí náboženských socialistů působící ve Švýcarsku, Německu i u nás. Ale to všechno bylo málo na skutečnou „ekumenu“, po které se ptá Jiří Dolejš. Historický vývoj byl určován nepřátelstvím nebo přinejmenším nedůvěrou mezi levicovým hnutím a organizovaným křesťanstvím. Diskreditace křesťanství pokračovala i v době boje proti fašismu, který v řadě zemí našel významnou podporu od katolické církve i od protestantů. Na druhé straně byli křesťané důležitou silou v boji proti nelidskému režimu a přinesli mnoho obětí. Dalekosáhle se diskreditovalo socialistické a posléze komunistické hnutí, zejména v období stalinismu a zejména také pronásledováním církví a dalších „ideologických nepřátel“, i když to často byli ti, kdo to se socialismem nebo komunismem mysleli vážně. (Nechť vlastní selhání hodnotí zejména ti, kdo se k té tradici hlásí.)

Dnes jsme v situaci, kdy jsou v Evropě levicové i křesťanské emancipační tradice na ústupu. Nejsou dost silné, aby přesvědčily, že mají stále co nabídnout pro řešení současných olbřímích problémů lidstva. To se jasně ukázalo po propuknutí ekonomické krize — body získávají především konzervativní a ultraliberální síly.

Právě z této perspektivy je třeba poopravit pohled na roli církví Jihu. Dolejšova představa, že „Církvím se nejlépe daří ve třetím světě s ohledem na nuzotu a nízkou gramotnost populace“ může znamenat dvojí. Podle ateistických příruček to znamená, že náboženství slouží jako opium (opravdu, ale opravdu hodně zjednodušený Marx) a napomáhá tak udržování útlaku. Anebo: křesťanství je náboženství chudých, protože jim dává sílu ke vzdoru. Obojí může být pravda. Pro většinu koloniálních zemí představovalo importované křesťanské náboženství ambivalentní jev. Zejména v počátcích kolonizace bylo významnou součástí nesmírného a krutého útlaku porobených národů. Jak trpce poznamenal jeden africký křesťan: „Když jste přišli, my jsme měli půdu a vy Bibli. Teď je to naopak.“ Ano, teď je to naopak. Jsou to právě mnozí křesťané Jihu, kteří dnes čtou Bibli jako návod k dosažení svobody a spravedlnosti — něco, co jsme na Severu zapomněli.

V osvobozeneckém boji kolonií i v emancipačních zápasech osvobozených zemí hráli a hrají křesťané a církve nezastupitelnou roli. Překonání apartheidu v Jižní Africe není myslitelné bez lidí, jako byli nositelé Nobelovy ceny míru teolog Albert John Luthuli (který se ho nedožil) a biskup Desmond Tutu. Také celosvětová solidarita vyjádřená bezpodmínečnou finanční podporou Světové rady církví (nekatolické církve) pro Africký národní kongres hrála roli, stejně jako církvemi, odbory a dalšími v bohatých zemích organizovaný bojkot Jihoafrického zboží a bank, se zločinným režimem obchodujících.

Asi není třeba připomínat pastora Martina Luthera Kinga, ale podobnou roli hráli a hrají v zápasech za svobodu a spravedlnost teologové v Jižní Koreji, na Taiwanu, v Indii, v afrických zemích a zejména v Latinské Americe.

Brazilský program Hnutí za základní výchovu, vedený od roku 1961 Domem Helderem Camarou, arcibiskupem z Recife, a vycházející z pedagogických teorií Paola Freireho, zasáhl statisíce žáků. Společně s alfabetizací jim poskytoval politickou výchovu a myšlenkové nástroje k proměně jejich situace. Ve slavném slabikáři „Vivir es lutar“ (Život je boj), se chudí učili číst:“Pracují, aby uživili rodinu. Ale Petrova rodina má hlad. Lid pracuje a přitom má hlad. Je to spravedlivé, aby Petrova rodina měla hlad? Je spravedlivé, aby lid měl hlad?“. Zdá se to naivní? Bez takového vzdělávání zdola, organizovaného po desetiletí pokrokovými kněžími a laiky katolické církve, by dnes nebyly v celé Latinské Americe (až na pár výjimek) levicové vlády a také postavení původních obyvatel by bylo horší. Včera i dnes tam byla a je i jiná církev — hierarchie spojená se zájmy latifundistů, vstřícná k uprchlým nacistům, spolupracující s fašistickými juntami. Ale ta církev, kterou považuji za pravou, svojí preferenční opcí pro chudé, jak to nazývá teologie osvobození, napravuje hříchy minulosti (činí pokání). Nespravedlnost považuje za strukturální hřích, jehož překonání přinese osvobození nejen chudým, ale i bohatým, kteří se účastí na vykořisťování míjejí se smysluplným naplněním svého života.

Svou roli sehrály i menšinové tradiční protestantské církve (role evangelikální církví exportovaných z USA je jiný příběh) a samozřejmě zásadní význam pro společenské změny hrají nejrůznější levicové organizace, strany, obory, kulturní hnutí. Ale úspěchů je dosahováno díky spolupráce a proto, že nedošlo k odcizení mezi sekulárním a křesťanským emancipačním hnutím.

Z takového podhoubí, mimo jiné z iniciativy předsedy brazilské církevní komise Justitia et Pax, Chico Withakera, se v brazilském Porto Alegre zrodilo i Světové sociální fórum, které představuje ekumenu nejen křesťanů a komunistů, ale ještě daleko širší a bohatší. Je to platforma, na které je možné se přesvědčit, že pokud jde o politickou a ekonomickou gramotnost, jsou na tom ti nuzní obyvatelé třetího světa i díky církvím často podstatně lépe než průměrný český vzdělanec. A energie občanských aktivit je už úplně nesrovnatelná. A navíc nejsou zatíženi trapným pocitem nadřazenosti.

Tím vším chci říci, že díky ironii dějin, jsou dnešním předvojem naděje na spravedlnost spíše než evropská levice (o evropských církvích ani nemluvě) křesťané z rozvojových zemí ve spojení se sociálními hnutími a s hnutími původních obyvatel.