Koho volí střed a proč volit sociální demokracii?
Oto NovotnýStředoví voliči se při volbě obyčejně rozhodují podle své současné materiální situace. Za špatných časů volí častěji demokratickou levici, ovšem za předpokladu, že na této části politického spektra existuje adekvátní nabídka.
Diskutér Jan Kopecký položil v souvislosti s mým článkem „ČSSD nesmiřitelná“ několik otázek, které považuji za důležité v kontextu diskusí o levici na DR: „a) kdo je a kde se bere středový volič; b) nakolik jej můžeme označit jako voliče proměnlivého (Wechselwähler) a c) odkud se bere jeho případná (případ od případu) volební sympatie k demokratické levici. Jde o důležité otázky potud, že mnozí považují příklon ČSSD ke středovým voličům za nebezpečný z hlediska zachování její ideové a programové identity.
Napřed důležitá poznámka. Když se říká, že ČSSD je středo- levicová strana, je to především identifikace elektoralistická a nikoli ideová. Tradičně se voliči ČSSD z největší části řadí k voličům středu a k voličům na levici (umírněné levici). Podle posledního průzkumu, která si tato strana nechala udělat, je to zhruba takto: 56% nalevo (50% spíše nalevo + 6% jasně nalevo), 41% střed, 3% pravice.
Kdo je a kde se bere středový volič? Z hlediska sociálního vymezení je asi nejzajímavější příslušnost ke společenským vrstvám. Středový volič se zhruba z jedné poloviny rekrutuje ze střední vrstvy, zhruba ze dvou pětin z nižší střední vrstvy. Malý zbytek ostatních se hlásí z jedné třetiny k vyšší vrstvě, ze dvou třetin k dolní vrstvě. (K různým vrstvám se lidé ve sociologických výzkumech hlásí subjektivně, nejde o objektivní vymezení podle přesného propočtu majetkové a finanční situace domácností, ačkoli s ním samozřejmě výrazně koreluje. Používám pojem „vrstva“, neboť se nechci pouštět do poněkud komplikovaného vymezení sociálního postavení obyvatelstva pomocí pojmu „třída“).
×
Diskuse
JK
Záleží, co se považuje za "radikální skok" a za "alternativu" (třeba představa, že by ženy měly mít volební právo?) Jestliže se ČSSD nenapojí na občanské iniciativy, radikálně se nepromění strukturálně a nebude prosazovat zásadní demokratizační změny současného systému (polopřímá demokracie, referenda, odvolatelnost politiků, samosprávy, družstevnictví, participativní ekonomika, ekologie) opravdu řešením současné katastrofální společenské situace nebude.
MT
April 20, 2012 v 15.27
Systémová změna a Alternativa jsou dvě zásadně odlišné věci.
Alternativa znamená, že je na vybranou.
O Systémové změně lze hovořit poté, kdy víme, že nemáme na vybranou v tom smyslu, že největší utopií se stává věřit, že to, co tu ještě je, bude i zítra - a teprve pak se bavíme o formách, jak Systémovou (Kvalitativní) Změnu zadministrovat - třeba i úplně nerevolučně, mírumilovně, shora atd. ...
Chce to trochu pokory ve vztahu k historickému poznání.
MN
(Ale pozor, slovo "odklánění" má v poslední době už jiný význam!)
Nevím, proč nebyl zmíněn vliv masivní prapagandy v masmédiích (ČTv, MFDnes apod). Veškeré informace v médiích o ČSSD jsou negativní, často jsou spojovány s komunisty, resp se S. Grossem, resp s J. Paroubkem, kterému je neustále nasazována psí hlava. Jediným tématem je, zde bude po volbách ČSSD vládnout s komunisty. Tato vytrvalá masáž se přece musí projevit, to dokazuje i výsledek minulých voleb.
Jen pro zajímavost, o prezidentských volbách ve Francii a zvláště o favorizovaném kadidátovi socialistů Hollandovi v České televizi prakticky neslyšíme, když tak o jeho soupeři Sarkozym. Televize jakoby se snaží utajit, že favoritem tak důležitých voleb je kandidát socialistů. Tomu byly věnovány max. 3 sekundy v krátkých šotech. A samozřejmě je zdůrazněno, že Hollande stejně nemá žádný recept na současné problémy (naši televizní komentátoři to samozřejmě vědí už teď). Když to srovnáme např. s prezentací nominačních voleb republikánů v USA, jedná se asi tak o jednu setinu vysílacího času. A samozřejmě, že američtí republikáni jsou prezentováni téměř jako budoucí spasitelé (pro zastánce US základny u nás jsou jimi určitě). Totéž by se dalo říci o minimálních informacích ze Slovenska v souvislosti s posledními volbami.
Nevím, proč nebyl zmíněn vliv masivní prapagandy v masmédiích (ČTv, MFDnes apod). Veškeré informace v médiích o ČSSD jsou negativní, často jsou spojovány s komunisty, resp se S. Grossem, resp s J. Paroubkem, kterému je neustále nasazována psí hlava. Jediným tématem je, zde bude po volbách ČSSD vládnout s komunisty. Tato vytrvalá masáž se přece musí projevit, to dokazuje i výsledek minulých voleb.
Jen pro zajímavost, o prezidentských volbách ve Francii a zvláště o favorizovaném kadidátovi socialistů Hollandovi v České televizi prakticky neslyšíme, když tak o jeho soupeři Sarkozym. Televize jakoby se snaží utajit, že favoritem tak důležitých voleb je kandidát socialistů. Tomu byly věnovány max. 3 sekundy v krátkých šotech. A samozřejmě je zdůrazněno, že Hollande stejně nemá žádný recept na současné problémy (naši televizní komentátoři to samozřejmě vědí už teď). Když to srovnáme např. s prezentací nominačních voleb republikánů v USA, jedná se asi tak o jednu setinu vysílacího času. A samozřejmě, že američtí republikáni jsou prezentováni téměř jako budoucí spasitelé (pro zastánce US základny u nás jsou jimi určitě). Totéž by se dalo říci o minimálních informacích ze Slovenska v souvislosti s posledními volbami.
JG
April 21, 2012 v 20.26
No já se považuju tradičně za středového voliče, ale letos budu volit komunisty, protože u ČSSD člověk nikdy neví, jak velkou koalici zas bude ochotná spytlíkovat.
LŠ
April 22, 2012 v 14.01
Příspěvek Jakuba Grombíře je odpovědí na všechny kladené otázky, protože "u ČSSD člověk nikdy neví" a to nejen s kým půjde do koalice. Její předpokládané volební vítězství bohužel není zásluhou její politické práce, ale hlavně zásluhou katastrofální vládní sestavy. ČSSD tak po vyhraných/prohraných volbách neprošla potřebnou katarzí a hlavně nesetřepala chomáč kmotrů, očekávajících její vítězství. Ti pak, jak Jakub Grombíř tuší, budou chtít svá očekávání naplnit a budou ČSSD tlačit do koalic, jejichž jedinou podmínkou bude, aby to byly koalice vládnoucí a jim nakloněné. Ve státní kase je přece tolik peněz!
SH
ČSSD po posledních volbách se nezbavila kmotrů. Navíc se rozdělila na všehoschopné haškovce a obligátně socdemácké sobotkovce. Volit ji je ale jedinou alternativou, protože kdyby vyhrála KSČM, tak sem vtrhnou vojska NATO. Což by konec konců také nebylo ke škodě, ukázalo by se hned, jak „nejsme jako oni“.
MT
April 23, 2012 v 7.04
Kdyby vyhrála KSČM, tak se pochopitelně nestane vůbec ale vůbec nic.
Ani v politickém smyslu se neodehrají žádné zvláštní změny.
Kdo zná Dolejšovy názory, tak to ví velmi dobře.
AM
ono se to lehce řekne, aby se ČSSD napojila na občanské iniciativy a zaváděla jejich požadavky do praxe.
Jenže značná část z nich jsou v podstatě protestní hurá akce bez hlubších souvislostí.
O HzPD, která by dobrými úmysly vydláždila cestu k moci charismatickému populistickému diktátorovi už byla řeč...
Ale stejné je to i na pravici.
Otevřu stránky Akce D.O.S.T. a z manifestu se dozvím, že vzývají logiku, právo na svobodné šíření myšlenek atd. A hlavně naprostou nedotknutelnost soukromého vlastnictví (slovy spřízněnce Jocha nedotknutelnost a naprostou svobodu rozhodnout, jak s ním naložit) ((ještě jinými slovy, majitel sám rozhoduje, kolik a komu z něj něco odvede; vydělávám tady, ale "daně" platím na Kajmanských ostrovech, že ano))
Pak přejdu do složky Komentáře a hned v prvním příspěvku od nějakého Bahníka se dočtu: "Neklidné časy vábí mrchožrouty hledající příležitost k revoluční kariéře a přinášejí bizarní podívanou, jejímiž vlajkonoši jsou anonymní aktivisté v maskách komiksového Guy Fowkese. Je to docela cvrkot: Na WallStreetu rostou stanová městečka ve stylu retrohippies placená multimiliardářem Sorosem, ve kterých se prý pobýváním a řečněním hájí zájmy chudých."
Samozřejmě, když nejsi s námi, jsi proti nám. Takže tihle aktivisté rozhodně nemají právo na svobodné šíření myšlenek.
A multimiliardář Soros samozřejmě nemá právo nakládat se svým majetkem jak uzná za vhodné.
Logika jako řemen.
A tak je to se vším.
Jenže značná část z nich jsou v podstatě protestní hurá akce bez hlubších souvislostí.
O HzPD, která by dobrými úmysly vydláždila cestu k moci charismatickému populistickému diktátorovi už byla řeč...
Ale stejné je to i na pravici.
Otevřu stránky Akce D.O.S.T. a z manifestu se dozvím, že vzývají logiku, právo na svobodné šíření myšlenek atd. A hlavně naprostou nedotknutelnost soukromého vlastnictví (slovy spřízněnce Jocha nedotknutelnost a naprostou svobodu rozhodnout, jak s ním naložit) ((ještě jinými slovy, majitel sám rozhoduje, kolik a komu z něj něco odvede; vydělávám tady, ale "daně" platím na Kajmanských ostrovech, že ano))
Pak přejdu do složky Komentáře a hned v prvním příspěvku od nějakého Bahníka se dočtu: "Neklidné časy vábí mrchožrouty hledající příležitost k revoluční kariéře a přinášejí bizarní podívanou, jejímiž vlajkonoši jsou anonymní aktivisté v maskách komiksového Guy Fowkese. Je to docela cvrkot: Na WallStreetu rostou stanová městečka ve stylu retrohippies placená multimiliardářem Sorosem, ve kterých se prý pobýváním a řečněním hájí zájmy chudých."
Samozřejmě, když nejsi s námi, jsi proti nám. Takže tihle aktivisté rozhodně nemají právo na svobodné šíření myšlenek.
A multimiliardář Soros samozřejmě nemá právo nakládat se svým majetkem jak uzná za vhodné.
Logika jako řemen.
A tak je to se vším.
AM
April 23, 2012 v 8.47
(((ještě jinými slovy: vyhnu se placení daní a sypnu nějaké drobné na charitu nebo sport (skvělá reklama) a budu se tvářit jako největší lidumil a opora společnosti)))
ON
Za Alternativu s velkým A považuji představu změny systému jako celku. Představu, že nějaký tento celek se chová jako uzavřený systém ovládaný nějakým „hlavním článkem“, (institucionální mocenské centrum) s tím, že když jej ovládnu, tak změním celý systém, octnu se v jiném celku. Tady souhlasím s V. Bělohradským, který vyjadřuje názor mnoha zastánců pluralistického vidění světa: „Ideu alternativy vůči nějakému celku je třeba opustit, to je metafyzická iluze…. Žijeme v tyranii fragmentů, musíme se vzdát popisu systému jako celku. Místo hledání alternativ k celku měňme to, co měnit můžeme. Je namístě řada bezprostředních vzpour proti útlaku zde a nyní, nikoliv proti generální, nejspíše velice abstraktní příčině.“ Takže, pane Karene, boj za volební právo žen, anebo dnes za kvóty umožňující rovnoprávnější postavení žen v politice nejsou Alternativou, ale „jednou z bezprostředních vzpour proti útlaku“. Ale aby bylo jasno, jsem si jako sociální demokrat dobře vědom, že tento postoj nemůže být výmluvou pro krytí defétistického postoje sociální demokracie a neřešení problémů, před kterými demokratická levice stojí a na které upozorňujete.
Pane Tejkle, co je ona pokora před historií? Francouzské generální stavy se sešly, aby se s králem dohodly na financování rozpočtu, přitom se většina shodla, včetně krále, že utopie ancient régime nefunguje a společnost je třeba změnit. Začaly to administrovat mírumilovně, víceméně ze shora a skončilo to v krvi. Zvítězili totiž ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění vůle lidu. V Rusku to bylo v únoru 1917 stejné. Téměř všichni přestali věřit v utopii carského režimu– začali utvářet nový režim. Šlo to mírumilovně, než bolševici rozehnaly ústavodárné shromáždění. Zvítězili ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění třídy. A začala téci krev. V roce 1945 v Československu to také začalo mírumilovně – všichni nechtěli utopii liberální demokracie první republiky. Po roce 1948 přicházejí stalinistické procesy. Jaké je z toho, pane Tejkle, pokora pro levici? Představa, že lidé přestávají věřit v utopii stávajícího řádu, a pak se mírumilovně dohadují, jak poměry měnit neodpovídá historickému poznání. Zvláště v případech, když ve jménu boření jedné utopie vzývá utopie jiná. Např. že My jsme ztělesním autentické občanské společnosti.
Moderní liberální demokracie s usměrněným trhem, tedy demokratický sociální stát nastavil pravidla hry tak, že nikdo by neměl získat takovou moc, aby mohl společnost zazdít svou představou, že stávající mocenské poměry, které mu vyhovují, jsou věčné a zároveň, aby tuto představu byla možné nahradit utopií radikálně jiného světa. Jak nakonec dopadly všechny ty utopie radikálně jiného světa? Vytvořili se poměry, které odrážely pozitivní změny, které prosazovali ti, kteří nechtěli nahrazovat jedny utopie jinými utopiemi. Takže nejen pokora před historií, ale také poučení z historie, pane Tejkle, totiž, že poměry se mohou a měly by měnit víceméně mírumilovně a za cenu minima lidských ztrát. (I přesto, či právě proto, že dnes chce demokratický sociální stát vytlačit neoliberální utopie volného trhu….) Tím spíše v dnešním globálně propojeném světě, kde násilné formy změny mohou vyvolat nepředvídatelné negativní důsledky, které nikdo nedokáže zvládnout. Můžete stokrát říkat, že přece násilí nechcete. Myslím, že jej původně nechtěli ani Robespierre, ani Lenin, ani Gottwald. Ovšem jejich utopické představy je nakonec vedly k tomu, že se násilí podvolovali a pak sami stali násilníky.
Jinak všem děkuji za podnětné reakce.
Pane Tejkle, co je ona pokora před historií? Francouzské generální stavy se sešly, aby se s králem dohodly na financování rozpočtu, přitom se většina shodla, včetně krále, že utopie ancient régime nefunguje a společnost je třeba změnit. Začaly to administrovat mírumilovně, víceméně ze shora a skončilo to v krvi. Zvítězili totiž ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění vůle lidu. V Rusku to bylo v únoru 1917 stejné. Téměř všichni přestali věřit v utopii carského režimu– začali utvářet nový režim. Šlo to mírumilovně, než bolševici rozehnaly ústavodárné shromáždění. Zvítězili ti, kteří se prohlásili za autentické ztělesnění třídy. A začala téci krev. V roce 1945 v Československu to také začalo mírumilovně – všichni nechtěli utopii liberální demokracie první republiky. Po roce 1948 přicházejí stalinistické procesy. Jaké je z toho, pane Tejkle, pokora pro levici? Představa, že lidé přestávají věřit v utopii stávajícího řádu, a pak se mírumilovně dohadují, jak poměry měnit neodpovídá historickému poznání. Zvláště v případech, když ve jménu boření jedné utopie vzývá utopie jiná. Např. že My jsme ztělesním autentické občanské společnosti.
Moderní liberální demokracie s usměrněným trhem, tedy demokratický sociální stát nastavil pravidla hry tak, že nikdo by neměl získat takovou moc, aby mohl společnost zazdít svou představou, že stávající mocenské poměry, které mu vyhovují, jsou věčné a zároveň, aby tuto představu byla možné nahradit utopií radikálně jiného světa. Jak nakonec dopadly všechny ty utopie radikálně jiného světa? Vytvořili se poměry, které odrážely pozitivní změny, které prosazovali ti, kteří nechtěli nahrazovat jedny utopie jinými utopiemi. Takže nejen pokora před historií, ale také poučení z historie, pane Tejkle, totiž, že poměry se mohou a měly by měnit víceméně mírumilovně a za cenu minima lidských ztrát. (I přesto, či právě proto, že dnes chce demokratický sociální stát vytlačit neoliberální utopie volného trhu….) Tím spíše v dnešním globálně propojeném světě, kde násilné formy změny mohou vyvolat nepředvídatelné negativní důsledky, které nikdo nedokáže zvládnout. Můžete stokrát říkat, že přece násilí nechcete. Myslím, že jej původně nechtěli ani Robespierre, ani Lenin, ani Gottwald. Ovšem jejich utopické představy je nakonec vedly k tomu, že se násilí podvolovali a pak sami stali násilníky.
Jinak všem děkuji za podnětné reakce.