Diskutér Jan Kopecký položil v souvislosti s mým článkem „ČSSD nesmiřitelná“ několik otázek, které považuji za důležité v kontextu diskusí o levici na DR: „a) kdo je a kde se bere středový volič; b) nakolik jej můžeme označit jako voliče proměnlivého (Wechselwähler) a c) odkud se bere jeho případná (případ od případu) volební sympatie k demokratické levici. Jde o důležité otázky potud, že mnozí považují příklon ČSSD ke středovým voličům za nebezpečný z hlediska zachování její ideové a programové identity.

Napřed důležitá poznámka. Když se říká, že ČSSD je středo- levicová strana, je to především identifikace elektoralistická a nikoli ideová. Tradičně se voliči ČSSD z největší části řadí k voličům středu a k voličům na levici (umírněné levici). Podle posledního průzkumu, která si tato strana nechala udělat, je to zhruba takto: 56% nalevo (50% spíše nalevo + 6% jasně nalevo), 41% střed, 3% pravice.

Kdo je a kde se bere středový volič? Z hlediska sociálního vymezení je asi nejzajímavější příslušnost ke společenským vrstvám. Středový volič se zhruba z jedné poloviny rekrutuje ze střední vrstvy, zhruba ze dvou pětin z nižší střední vrstvy. Malý zbytek ostatních se hlásí z jedné třetiny k vyšší vrstvě, ze dvou třetin k dolní vrstvě. (K různým vrstvám se lidé ve sociologických výzkumech hlásí subjektivně, nejde o objektivní vymezení podle přesného propočtu majetkové a finanční situace domácností, ačkoli s ním samozřejmě výrazně koreluje. Používám pojem „vrstva“, neboť se nechci pouštět do poněkud komplikovaného vymezení sociálního postavení obyvatelstva pomocí pojmu „třída“).

Jak se středový volič orientuje politicky? Výzkumy ukazují, že když se někdo řadí do politického středu, neznamená to, že se orientuje na nějaký specifický ideově hodnotový systém výrazně odlišný od tradičních pravicových nebo levicových postojů. (Lze to maximálně říci o velmi malém segmentu tzv. „nových středních tříd“, ale i zde je to nejisté.). Když se někdo řadí do politického středu, tak většinou říká: Nemám vyhraněné politické přesvědčení. Nemám rád extrémní politické postoje. Momentálně nevím koho volit (nerozhodnutí). Výzkumy ukazují, že u nás se nejvíce středových voličů (jak ze střední tak nižší střední vrstvy) dlouhodobě hlásí k ČSSD a v nejobecnějších otázkách zastává spíše umírněná levicová řešení. (Tento obecně ideový příklon k levici je patrný i ve většině ostatních demokratických zemí.)

Lidé v politickém středu se nejčastěji politicky rozhodují ad hoc podle momentální materiální životní situace a pravděpodobně rozhodujícím faktorem je zvažování, která ze stran jim při vládním účinkování tuto situaci nejspíše zlepší, nebo naopak zhorší. A tak mohou volit jednou pravicové strany, jindy levicové. To ale většinou platí za tzv. „dobrých časů“, kdy se tato životní situace zlepšuje, nebo alespoň výrazně nezhoršuje. Za špatných časů volí středoví voliči častěji demokratickou levici, ovšem za předpokladu, že na této části politického spektra existuje adekvátní nabídka. Pokud tu není, pak mohou politicky mělce ukotvené střední vrstvy volit extrémisty nalevo či napravo. (Je známo, že znejistělá a zpanikařená střední vrstva výmarovského Německa podpořila Hitlera.)

Je třeba vědět, že prožívání vlastní životní situace se hodně individuálně liší. Představa, že lidé musí mít pocit zhoršení/zlepšení své životní situace, protože jim nějaký statistik spočítá, že se jejich spotřební koš o tolik a tolik korun snížil nebo zvýšil, může být zavádějící. Subjektivní pocity lidí jsou stejně hodnotnou realitou jako jejich objektivní postavení. To musíme brát v úvahu, pokud se snažíme odhadnout vliv materiální situace lidí na jejich politické (volební) rozhodování.

Tuto otázku zdůrazňuji v kontextu dnešních pocitů české střední vrstvy. Odráží se v ní všeobecné znechucení z vlády Petra Nečase. Ve velké většině jsou však lidé ze střední vrstvy spokojeni s osobním životem a 9 z 10 z nich považuje svou majetkovou a finanční situaci za ucházející až dobrou. (U nižší střední vrstvy je to 6 z 10 u dolní vrstvy 2 z 10). To zatím neukazuje na příliš politicky výbušný potenciál ve společnosti, jakkoli se v tomto směru může situace rychle měnit. Bude ale velmi záležet na tom, nakolik bude vývoj reálné majetkové a finanční situace střední vrstvy korespondovat s dnešními očekáváními. A tato očekávání jsou velmi pesimistická. Osobně si tedy myslím, že nespokojenost dnešní střední vrstvy v tuto chvíli nevychází primárně z reálného stavu  její majetkové a finanční situace, jako spíše z negativních očekávání, nejistoty a obav jak se tato situace bude vyvíjet. Střední vrstvy mají stále ještě hodně co ztratit. (Tohle by si měli uvědomit všichni, kdo odhadují politický vývoj v zemi v těsné souvislosti se sociálním vývojem.)

Co to dnes znamená pro levicovou stranu? Jak může levice získávat střední vrstvu? Rozhodně to neznamená, že se musí stát politicky nečitelnou, posouvat se do nějakého pomyslného politického středu (ten prakticky neexistuje). Pokud mluvíme o „posunu“, jde tu vždy výlučně o přizpůsobení taktiky komunikace. Celkově jde však o toto: Levicová strana se musí postavit jednoznačně na levicové stanovisko a prosadit se v konfrontaci s konkurencí, kde rozhodujícím faktorem zůstává otázka kompetentnosti. Levice musí přesvědčit tradičně skeptickou střední vrstvu nikoli obecnými ideově hodnotovými proklamacemi (tady většinou přesvědčuje přesvědčené), ale především velmi konkrétním programem, že to bude dělat lépe než pravice.

Jan Kopecký se také ptá, proč se lidé od ČSSD odkloňují. Odpověď není jednoduchá. Vidím zde několik faktorů. Faktor osobnostní - osobnostní prvek je pro mnoho středových voličů rozhodující. ČSSD nedává záruku, že její politici se budou chovat morálně lépe než ti vládní. To je zvláště významné v dnešní době všeobecného znechucení z politiky a obecně sdíleného pocitu její zkorumpovanosti. Pak je zde faktor programový: I když je ČSSD hodnocena ve většině oblastí jako nejkompetentnější strana, v situaci vleklé hospodářské krize ji  stále mnoho voličů středu nevěří, že je schopná vyvést zemi z krize a zbavit lidi tíživé nejistoty. Souvisí to částečně s tím, že ČSSD v této zemi vládla 8 let, nese tedy za pozdější vývoj svůj díl zodpovědnosti a relativně majetní středoví voliči hodně věří pravicové propagandě, že ČSSD zemi zadlužila a teď neví jak z toho ven. Konečně pro radikální levici přestává být ČSSD zajímavou, protože není schopná nabídnout k současnému hospodářskému a sociálnímu systému Alternativu doprovázenou velkým příběhem o Systémové Změně.

Pokud jde o první dva „handicapy“ ČSSD (morální způsobilost a kompetentnost), myslím si, že s dnešním vedením je strana schopná si s nimi jakžtakž poradit. ČSSD však může sotva nabídnout velký příběh Systémové Změny, příslib skoku do radikálně jiného světa. Tohle ČSSD nenabízí, což jedni vysvětlují nedostatkem politické představivosti, jiní jejím zkorumpováním „buržoazním systémem“, někteří to považují za spojené nádoby. Aniž bych chtěl mluvit za jiné sociální demokraty, myslím si, že ČSSD nevypráví velký příběh Systémové Změny nikoli kvůli nedostatku politické představivosti nebo buržoazní zkorumpovanosti, ale protože na takovou vizi emancipace jednoduše nevěří. Praktické zkušenosti s takovými radikálními skoky do jiného světa ukazují, že velké naděje s nimi spojené nebyly zdaleka naplněny a často vedly ke zcela opačným výsledkům. Smysl má politika otevírající prostor mnoha malým emancipačním změnám v tomto světě a nikoli politika velkého skoku do radikálně odlišného světa.

Patřím k sociálním demokratům, kteří si nedokážou představit radikální skok do jiného světa zvláště při jeho současné globální komplexnosti. Pokus o takový skok by pravděpodobně vyvolal nepředvídatelné negativní důsledky, které by se z důvodu neexistence silného globálního centra či více kooperujících center sotva podařilo zvládnout. Pokus o radikální skok do jiného světa by pravděpodobně vyvolal katastrofu ohrožující dnešní civilizaci v samotných základech.

Jsem si vědom, že takové odmítnutí Alternativy nevzbuzuje přílišné nadšení na radikální levici. Část levice si myslí, že vize radikálně odlišného světa je přesně to, co si většina lidí přeje. Dost o tom pochybuji. Václav Bělohradský řekl nedávno na jedné diskusi s občany, proč stojí za to volit sociální demokracii. Ne snad, že by nabízela nejlepší řešení existujících problémů, ale že vždy hájila společenský prostor, ve kterém lze nějaká dobrá řešení najít. Vykládám si to takhle: Nejde o radikálně jiný svět, ale o postupné a citlivé rozšiřování demokratického prostoru.