Kandidáti na předsedu ČSSD dostali v otevřeném dopise položeno deset otázek. Jejich autoři očekávají, že odpovědi naznačí, jakým směrem by se v budoucnu mohla ubírat ČSSD. Problémy, kterých se otázky týkají, ale mají širší platnost. A odpovědět by si na ně měli nejen kandidáti na nejvyšší funkci ČSSD a zajímat by se o to měli nejen delegáti nadcházejícího sjezdu této strany. Vypořádat by se s nimi mohli i lidé nacházející se mimo tuto půdu. Já to tedy aspoň zkusil. A zde jsou mé postřehy.

1. Problém defenzivy levice se nevztahuje jen na dobu ekonomické krize a na ČSSD. Kořeny této defenzivy jsou podle mne již v neúplnosti strategické odpovědi celé levice na konec bipolárního světa v minulém století. Jestliže mluvíme o krizi washingtonského konsenzu z roku 1989, který se opíral o neoliberální řešení, tak jeho alternativy zdaleka nejsou v propracované a mezinárodně realizovatelné podobě, jak by bylo zapotřebí. A tak vlastně nyní vzniká jakýsi nový, postwashingtonský konsenzus, který je jen taktickou adaptační reakcí, nikoliv transformací poněkud povrchně kritizované podstaty. Chybí pevný základ nejen v strategickém myšlení, ale i v politické, ale i ekonomické realitě. Nestačí umět hněvat se na systém, je třeba nabízet lepší řešení.

To, že v době světové ekonomické krize i v ČR posílila pravice, a nikoliv levice, není jen nějaký paradox, ale logicky to vychází z této skutečnosti. Pravice je při obhajobě svých ekonomických zájmů operativnější, snáz nachází dohodu, levice musí nejen domyslet obsah své nové strategické iniciativy, ale internalizovat ji ve své stále více fragmentované sociální bázi, jejíž nová podoba se teprve ve svých segmentech konstituuje (v marxistické terminologii „an sich“). Do té doby bude spíše v obranné pozici. Dominující převaha ideologických aparátů neoliberalismu a neúčinná artikulace zájmů neprivilegovaných jsou podle mne také jen jevovým projevem této podstaty.

2. Heslo modernizace z osmdesátých let minulého století rozhodně nebylo a není chybou. Prostě tehdy začal selhávat jak tradiční sociálně demokratický reformismus na Západě, tak se znovu a tentokrát definitivně vynořily na povrch limity autoritářského režimu budovaného komunistickými státostranami na Východě. A modernita (nikoliv módnost) je správnou odpovědí na toto selhání. Kritika gorbačovského modernizačního pokusu zleva nic nemění na tom, že tato modernizace byla nutná a tehdejší levice nebyla zrovna dvakrát připravená.

Samozřejmě nelze být konformní se směrem, kterým se svět vydal. I když kapitalismus svůj modernizační potenciál úplně nevyčerpal, je aktuální mluvit o tom, že není vrcholem dějin. Minulý režim jako součást oficiální ideologie měl koncept všeobecné krize kapitalismu. Kapitalismus pak ve studené válce vyhrál, získává nyní dokonce globální rozměr. Ale není to jednosměrka a i dnes je v různé podobě nastolována jiná orientace. Měnit starý svět, oživit víru ve schopnost lidstva tvořit jinou budoucnost získává znovu na naléhavosti.

Nestačí mluvit o návratu k autentickým, tradičním hodnotám, je třeba mít jasno, jak reagovat na prudce a hluboce se měnící svět (internacionalizace života, informační revoluce, otázky udržitelného života). Mluvit o reformismu a konformismu je možná tak trochu slovní hříčka. Ale požadavek podstatných reforem stejně jako formulace zcela radikálních systémových alternativ jsou více než namístě. Lidé musí cítit skutečnou a reálnou alternativu.

Kritika unipolárních tendencí, liberální globalizace či spojování volného trhu s konzervativní ochranou vlastnických práv reprodukující konflikt mezi kapitálem a prací — ta musí provázet hledání těchto alternativ a různých třetích, čtvrtých či prostě jiných cest. Frustrace, že nevyšla ani druhá, ani třetí cesta by neměla bránit hledání nového spojení evoluce a revoluce. Slovo socialismus je v ČR zatíženo negativními konotacemi, ale to nic nemění na tom, že modernizovaný socialistický myšlenkový proud patří do budoucna k nosným směrům.

Nestačí přitom jen eklekticky pospojovat tříšť názorů, je třeba jim dát systémovou logiku. To se týká i obrany sociálního státu. Jeho hodnota je nesporná, ale fakt, že jeho udržitelnost naráží jak na byrokratismus jeho správy, tak na pasivitu jeho klientů, ale i podmíněnost hospodářskou strategií na nadnárodní úrovni je fakt. Kroky k zefektivnění sociálního státu (vícezdrojové financování, sociální mix spojující veřejný sektor se sektorem občanským a neziskovým) jsou logickým vykročením tímto směrem. Sektor rozvoje člověka nemůže být založen pouze na redistributivním pojetí spravedlnosti, ale musí vycházet z logiky investování do odvětví rozvoje člověka.

3. Světová a evropská řešení jsou stále ve vleku neoliberálních řešení, i když je třeba dodat, že zdaleka ne v čisté podobě (např. ve světovém obchodu neznáme jen liberalizaci, ale i protekcionismus, finanční trhy nejsou zcela volné, ale regulace je nekvalitní a asymetrická). Jedno je jisté — skutečně strategická řešení je nutné hledat na mezinárodní úrovni a speciálně v Evropě má internacionalismus stále výraznější prvky transnacionální. To neznamená, že by české politické subjekty neměly fungovat jako samostatná národní síla, ale musí umět rozpoznat národní zájmy v internacionálním kontextu a nenechat hodnoty vlastenectví zdevalvovat anachronicky národoveckým, nebo dokonce šovinisticky xenofobním subjektům.

Evropský rozměr politiky pak znamená nejen myslet evropsky, ale také kriticky. Dnešní EU je průměrnému občanovi vzdálená, a tudíž další integrace již nemůže být jen shora vnucovaným projektem evropských elit. Učinit Evropu přitažlivou pro její demokratický, sociální, ale i ekologický rozměr je dlouhá cesta. Heslo Evropa socializující znamená kvalitativní přeměnu evropské integrace. Nestačí ovšem jenom přenést tradiční, značně paternalitní sociální stát, jak ho známe z dvacátého století, na evropskou úroveň. Je třeba hledat jeho vyšší kvalitu.

Nekritická loajalita s její současnou podobou by mohla posilovat spíše evropskou dezintegraci. Osobně bych přitom neviděl problém ani v úsporné a efektivně nastavené federalizaci, ale s jasněji vymezenou subsidiaritou a v uvážlivých, pečlivě kalibrovaných krocích. To, že příprava strategických dokumentů jako je Evropa 2020, probíhá bez výraznějšího vlivu levice (obdobně nedávná úprava smluvního základu EU), je její špatná vizitka a mělo by se to napravit.

4. Ano. Odlišná sociální struktura moderní společnosti je významným činitelem proměny některých tradičních paradigmat. Nejenže kvantitativně ubývá dělnické třídy (v politické sféře se to projevilo ústupem klasických dělnických stran), ale mění se i její strukturální charakteristiky.

Socioekonomická role dělníků v konfliktu práce a kapitálu je více zprostředkovaná, uvnitř světa práce probíhá štěpení. Limitován je tak i tradiční trade-unionismus (viz nízká organizovanost a roztříštěnost odborů a jejich ne vždy strategická obranářská pozice). Socioprofesní změny vedou ke vzniku segmentů typu kognitariátu, popř. v rámci ekonomické demokracie skupiny samosprávných vlastníků. Obhajoba veřejného sektoru bez ujasnění těchto otázek bude limitovaná.

Objektivní napětí mezi starou a novou dělbou práce a pokračující vytěsňování pracujících z přímé výroby otevírají problémy tzv. prekarizace a absorpční kapacity nových služeb. Z toho vyplývá potřeba komunikace s jednotlivými sociálními segmenty a moderovat nezbytný konsenzus v zájmu sociálního pokroku. A růst významu témat jako je ekonomie volného času, který nemá jen relaxační, ale i rozvojový potenciál. Jinak nelze ideál plné zaměstnanosti naplnit.

5. Samozřejmě, že levice je širší pojem než jakákoliv politická strana se sebeširším programovým profilem. Levice je také vnitřně pluralitní a s ohledem na poměrný volební systém může mít i pluralitní politické zastoupení v Parlamentu. Existence levicových liberálů je fakt, stejně jako proudy křesťanské sociální (ty se řadí spíše do středu) a proudy zelené (ty se spíše vyhýbají pravolevému zařazení). Má-li levice sílit, musí tyto názorové proudy být schopna oslovovat jako spojence. V případě širšího politického bloku by měla dokonce pečovat o skladebnost těchto různých proudů (volněji vnímané hodnoty spravedlivější společnosti mohou být pak snadněji majoritní).

Jednotlivé myšlenkové proudy mohou přitom klidně usilovat o své prosazení, ne-li přímo o myšlenkovou (kulturní) hegemonii. Nejde jen o pragmaticky nahlížený koaliční potenciál — v poměřování různých přístupů je vždy obrana před stagnací. Nemusí to mít hned podobu spolupráce konkrétních politických subjektů — pařeništěm podobných aliancí a bloků může být aktivní občanská společnost. To je výzva nejen pro sociální demokraty, ale i pro každou rozumnou a tvořivou politickou sílu na levici včetně té radikální.

Boj s ekonomickým neoliberalismem by neměl vést k zapomenutí, že politický liberalismus byl původně emancipačním směrem, a není důvodu přenechat oblast emancipace člověka v jeho druhovém, ale i individuálním rozměru pravici. Mnozí liberálové vnímají, že bez sociální dimenze není svoboda skutečnou svobodou. A pokud myšlenkové proudy spojené s určitou konfesí chtějí prakticky bojovat s nelidskými důsledky současného světa, není důvodu, proč by nemohly koexistovat s pozemsky fundovaným hledáním lepšího světa. Militantní ateismus může být také jen vírou, ale má v sobě riziko regrese, a ne pokroku. A se zelenými by nás měly pojit hodnoty udržitelného života — co je ekologické, může být přitom i ekonomické. Rudo-zelené koalice nejsou v Evropě ničím výjimečným, předpokládá to jen vůli po oboustranně trpělivém překonání historických industriálních paradigmat, spojených samozřejmě s dosud velmi silnými ekonomickými zájmy a starou dělbou práce.

Speciálním problémem vnitřní plurality levice je vztah ČSSD a KSČM. Aby zde vznikl synergický efekt, a nikoliv výhoda pro pravici je odpovědností obou těchto subjektů najít k sobě cestu. Strašit se tu zprava komunistickým pučem a přízraky stalinské minulosti je stejně nekonstruktivní jako cejchovat zleva názvy věrolomných revizionistů a prokapitalistických oportunistů. Každý subjekt si svoji pověst buduje sám. Ale to pozitivní by mělo spojovat — nelze ignorovat, že oba subjekty mají svůj demokratický mandát od levicových voličů, které stranické hašteření nemusí zajímat.

6. Nemyslím, že problém levicových a sociálně odpovědných sil je, že přijaly za svůj současný ekonomismus a technicismus v myšlení a důsledky financializace světa. Odmítnout význam ekonomie a technologií pro lidský rozvoj a význam vzájemné soutěživosti pro motivaci by byl krokem od rozumu k utopismu. Samozřejmě, že růst pro růst je špatný stejně jako spotřeba pro spotřebu. Ale je možné se věnovat kvalitě růstu (měřený i jinak než indexy GDP) — stacionární ekonomika (degrowth movement) a přílišné egalitářství by vedlo ke stagnaci. Rovnost v nerozvinutosti ničemu nepomůže. Zelená transformace ekonomiky je založená na investování do ekologických technologií, není útěkem od civilizace zbožní výroby.

Velká část světa, ale i někteří u nás jsou vystaveni absolutnímu a ne jen relativnímu zbídačování, a těmto deprivovaným lidem nelze ordinovat jen postmateriální hodnoty. I materiální kultura pomáhá vytvořit podmínky pro důstojný život a patří k civilizaci, samozřejmě zbavovaná falešných umělých potřeb. Pokud je budoucnost v rozvoji zbožně peněžní ekonomiky, nelze v moralistním gestu vyhánět peněžní sektor, je třeba se ale vypořádat s důsledky jeho oligarchizace, pečovat, aby pomáhal, a ne vládl. Nechceme ekonomiku netržní, ale ekonomiku, kde tržní selhání dokážeme zvládat bez zbytečných ztrát a nerovnováh.

7. Politické strany jako obchodníci s mocí je problém nejen ČR, je to výraz krize formální demokracie a jde napříč politickým spektrem. Souvisí to s nedostatečností veřejné kontroly nad politickými reprezentanty. Součástí této hry na demokracii je i fiktivní nezávislost médií. Nemysleme si přitom, že autoritářské režimy jsou méně mafiánské než ty tzv. liberálně demokratické. Pouze tam odtržení moci má systémovou povahu a není veřejně skloňováno.

Zvednout prapor politiky jako „služby lidu“ je samozřejmě potřebné, ale aby nešlo jen o neúčinný patos, je třeba se věnovat tomu, jak toho dosáhnout. To platí i o prorůstání ekonomických zájmů s politikou. Politika byla a vždy bude místem, kde se tříbí různé zájmy a zájmy ekonomické patří k těm nejvýznamnějším. Bylo by naivní myslet si, že tyto zájmy zbavíme chapadel, když je vykážeme někam do čekárny.

Obchod s mocí probíhá už po tisíce let. Co se mění, jsou možnosti demokracie — tj. mix demokracie zastupitelské a přímé, rozvoj participace, nové informační možnosti. S tímto rozvojem se ale vyvíjí možnosti manipulace. Proto je třeba věnovat péči nejen formálně procedurálním aspektům demokracie, ale reálným možnostem kontroly (stachanovská hnutí v kampaních nad různými šidítky jsou až úsměvná). Tedy transparentnost veřejné sféry (práce nejen politiků, ale i úředníků), financování politických stran, ale i médií.

Pokud jde o stranický život — jak podřídit zájmy nomenklatur zájmům občanů bez informační otevřenosti? Strany nejsou tajné řády sdružující vyvolené zasvěcence a jako všude se i v nich mohou přihodit sporné věci. Lépe když o nich rozhodují lidé než mocenské kliky. A to vyžaduje propojení stran do občanské společnosti, s mimoparlamentní politikou, nikoliv tuhé, centrálně řízené korporace vázané na unifikovaný voličský substrát. Něco takového stejně už neexistuje, a je třeba tuto pravdu přijmout. Uzavřít se znamená dát zelenou nepotismu.

8. Otázka středních vrstev (lépe používat tento pojem než střední třída) je asi v ČSSD citlivější než jinde. Důvodem je silnější vazba na takto definovanou část elektorátu. K příslušníkům tzv. střední vrstvy se vztahují i jiné strany — nalevo i napravo. Určité úskalí je, že tato kategorie je k hlubší sociologické či politologické analýze poněkud problematická. Není totiž homogenní ani z hlediska vztahu k ekonomickým aktivitám, ani z hlediska svých sociálních potřeb. A představa o její stabilizační úloze v tzv. 2/3 společnosti už doznala velmi vážných trhlin. Proč tedy neuspěl projekt „Neue Mitte“? Je to jen slabostí jeho obhájců, a nebo to má i objektivní, sociologické příčiny?

Nechci tu vstupovat autoritativně do hájemství sociologů, ale kromě konstatace, že střední vrstvy ztrácejí své jistoty, by to chtělo hlubší závěry. Problém souvisí samozřejmě s nárůstem sociálních nerovností. Ale jaké stratifikační procesy tu tedy krystalizují a jaká bude role sociálních subjektů v případných změnách? Komunisté byli kritizováni za svou konstrukci historické mise proletariátu. Ale střední vrstvy jako pilíř demokracie je také určitý konstrukt. Co je destabilizační, je nárůst nesouměřitelnosti životní situace horních a nižších vrstev. Používání tohoto pojmu připomíná svou neurčitostí pojem tzv. neprivilegovaných vrstev.

9. Podstatu otázky na tendence rozeštvávání společnosti bych chápal jako varování před rizikem nárůstu sociální agrese, hledání hromosvodu pro společenské frustrace spojené se sociálním rasismem a xenofobií. Zdaleka nejde jen o dělení na úspěšné elity a deklasovaný plebs, ale i na odlišné kultury či jakkoliv se lišící od zprůměrňované (zestádnělé) majority. Sociální a tedy i třídní konflikty jsou objektivní, nelze je nahradit idylkou naprostého smíření, ale lze vázat jejich destruktivní náboj a řešit je demokraticky.

Nejen sociální soudržnost, ale také universalistický koncept humanismu musí být tou správnou odpovědí. Ve vztahu k lidem na periferii je prevence a sociální integrace opírající se o vzdělání a příležitosti účinnější než násilné asimilace. Pokud ale bude oslabována sociální politika jako taková, budou menší i možnosti v této oblasti. Udržitelnost sociálního systému je tedy klíčovou podmínkou.

„Divide et impera“, tato politika mocných platí jak proti politice sociální obrany, tak i proti utváření levicové politiky na nadnárodní úrovni. Vznikají tlaky na exkluzi nejen vnitřní, ale přímo na zahraniční imigraci, hrozí budování EU jako „Festung Europa“, jsou i případy notování si s xenofoby na téma „konce multikulturalismu“, to vše zachycuje nejen znepokojené masy, ale i představitele levice zachraňující se někdy v populistické zkratce (pevný postoj např. vůči anticiganismu je i zde spíše výjimkou).

10. ČR může k řešení globálních problémů přispívat jen částečně (váha EU je už samozřejmě dostatečně globální, ale levice tu má zatím nedostatečný vliv). Pokud máme proces zesvětovění civilizace za objektivní, tak nestačí hněvný antiglobalismus, ale spíš promyšlené úsilí dát globalizaci alternativní obsah. „Global governance“ je zpochybňována jako levičácký kosmopolitismus, ale neprávem. Zakopat se před světem na národním písečku opravdu nepomůže.

Samozřejmě, že v rané fázi globalizace máme k nalezení funkčního vládnutí v rámci světa daleko. Také globální občanská společnost je zatím jen velmi vzdálená idea. Dominují spíše mechanismy vyvažování a koordinace. Tzv. globálnímu keynesiánství chybí globální autorita, ale také řešení pro asymetrický vývoj v různých částech světa. Takže zatím také jen abstrakce.

Výzvy jako reforma OSN, reforma brettonwoodských institucí a hledání nové finanční architektury včetně účinnější regulace jsou ale reálně diskutované. Komise pro globální řízení existuje při OSN už celá desetiletí. Spíš by tedy měla ožít než být potlačována jako něco nepatřičného. Součástí těchto otázek je nejen vývoj ekonomický a sociální, otázkou přežití je, jak navázat na helsinský proces a demilitarizaci.

V této souvislosti je zřejmé, že někdejší bipolarita se už nevrátí a že unipolarita je jen nezdravá a nezvládaná ambice současné světové jedničky. Východisko musí být v multipolárním přístupu a společné odpovědnosti. Pochopitelně zájmy jednotlivých center nezmizí, ale silová a asymetrická řešení se nám budou vracet jako bumerang. Huntingtonovský konflikt kultur (viz antiamerikanismus, antiislamismus atp.) je krizový scénář, kterému je prostě třeba se vyhnout.