Kandidáti na předsedu ČSSD dostali v otevřeném dopise položeno deset otázek. Jejich autoři očekávají, že odpovědi naznačí, jakým směrem by se v budoucnu mohla ubírat ČSSD. Problémy, kterých se otázky týkají, ale mají širší platnost. A odpovědět by si na ně měli nejen kandidáti na nejvyšší funkci ČSSD a zajímat by se o to měli nejen delegáti nadcházejícího sjezdu této strany. Vypořádat by se s nimi mohli i lidé nacházející se mimo tuto půdu. Já to tedy aspoň zkusil. A zde jsou mé postřehy.

1. Problém defenzivy levice se nevztahuje jen na dobu ekonomické krize a na ČSSD. Kořeny této defenzivy jsou podle mne již v neúplnosti strategické odpovědi celé levice na konec bipolárního světa v minulém století. Jestliže mluvíme o krizi washingtonského konsenzu z roku 1989, který se opíral o neoliberální řešení, tak jeho alternativy zdaleka nejsou v propracované a mezinárodně realizovatelné podobě, jak by bylo zapotřebí. A tak vlastně nyní vzniká jakýsi nový, postwashingtonský konsenzus, který je jen taktickou adaptační reakcí, nikoliv transformací poněkud povrchně kritizované podstaty. Chybí pevný základ nejen v strategickém myšlení, ale i v politické, ale i ekonomické realitě. Nestačí umět hněvat se na systém, je třeba nabízet lepší řešení.

To, že v době světové ekonomické krize i v ČR posílila pravice, a nikoliv levice, není jen nějaký paradox, ale logicky to vychází z této skutečnosti. Pravice je při obhajobě svých ekonomických zájmů operativnější, snáz nachází dohodu, levice musí nejen domyslet obsah své nové strategické iniciativy, ale internalizovat ji ve své stále více fragmentované sociální bázi, jejíž nová podoba se teprve ve svých segmentech konstituuje (v marxistické terminologii „an sich“). Do té doby bude spíše v obranné pozici. Dominující převaha ideologických aparátů neoliberalismu a neúčinná artikulace zájmů neprivilegovaných jsou podle mne také jen jevovým projevem této podstaty.

2. Heslo modernizace z osmdesátých let minulého století rozhodně nebylo a není chybou. Prostě tehdy začal selhávat jak tradiční sociálně demokratický reformismus na Západě, tak se znovu a tentokrát definitivně vynořily na povrch limity autoritářského režimu budovaného komunistickými státostranami na Východě. A modernita (nikoliv módnost) je správnou odpovědí na toto selhání. Kritika gorbačovského modernizačního pokusu zleva nic nemění na tom, že tato modernizace byla nutná a tehdejší levice nebyla zrovna dvakrát připravená.

Samozřejmě nelze být konformní se směrem, kterým se svět vydal. I když kapitalismus svůj modernizační potenciál úplně nevyčerpal, je aktuální mluvit o tom, že není vrcholem dějin. Minulý režim jako součást oficiální ideologie měl koncept všeobecné krize kapitalismu. Kapitalismus pak ve studené válce vyhrál, získává nyní dokonce globální rozměr. Ale není to jednosměrka a i dnes je v různé podobě nastolována jiná orientace. Měnit starý svět, oživit víru ve schopnost lidstva tvořit jinou budoucnost získává znovu na naléhavosti.

Nestačí mluvit o návratu k autentickým, tradičním hodnotám, je třeba mít jasno, jak reagovat na prudce a hluboce se měnící svět (internacionalizace života, informační revoluce, otázky udržitelného života). Mluvit o reformismu a konformismu je možná tak trochu slovní hříčka. Ale požadavek podstatných reforem stejně jako formulace zcela radikálních systémových alternativ jsou více než namístě. Lidé musí cítit skutečnou a reálnou alternativu.

Kritika unipolárních tendencí, liberální globalizace či spojování volného trhu s konzervativní ochranou vlastnických práv reprodukující konflikt mezi kapitálem a prací — ta musí provázet hledání těchto alternativ a různých třetích, čtvrtých či prostě jiných cest. Frustrace, že nevyšla ani druhá, ani třetí cesta by neměla bránit hledání nového spojení evoluce a revoluce. Slovo socialismus je v ČR zatíženo negativními konotacemi, ale to nic nemění na tom, že modernizovaný socialistický myšlenkový proud patří do budoucna k nosným směrům.

Nestačí přitom jen eklekticky pospojovat tříšť názorů, je třeba jim dát systémovou logiku. To se týká i obrany sociálního státu. Jeho hodnota je nesporná, ale fakt, že jeho udržitelnost naráží jak na byrokratismus jeho správy, tak na pasivitu jeho klientů, ale i podmíněnost hospodářskou strategií na nadnárodní úrovni je fakt. Kroky k zefektivnění sociálního státu (vícezdrojové financování, sociální mix spojující veřejný sektor se sektorem občanským a neziskovým) jsou logickým vykročením tímto směrem. Sektor rozvoje člověka nemůže být založen pouze na redistributivním pojetí spravedlnosti, ale musí vycházet z logiky investování do odvětví rozvoje člověka.

3. Světová a evropská řešení jsou stále ve vleku neoliberálních řešení, i když je třeba dodat, že zdaleka ne v čisté podobě (např. ve světovém obchodu neznáme jen liberalizaci, ale i protekcionismus, finanční trhy nejsou zcela volné, ale regulace je nekvalitní a asymetrická). Jedno je jisté — skutečně strategická řešení je nutné hledat na mezinárodní úrovni a speciálně v Evropě má internacionalismus stále výraznější prvky transnacionální. To neznamená, že by české politické subjekty neměly fungovat jako samostatná národní síla, ale musí umět rozpoznat národní zájmy v internacionálním kontextu a nenechat hodnoty vlastenectví zdevalvovat anachronicky národoveckým, nebo dokonce šovinisticky xenofobním subjektům.

Evropský rozměr politiky pak znamená nejen myslet evropsky, ale také kriticky. Dnešní EU je průměrnému občanovi vzdálená, a tudíž další integrace již nemůže být jen shora vnucovaným projektem evropských elit. Učinit Evropu přitažlivou pro její demokratický, sociální, ale i ekologický rozměr je dlouhá cesta. Heslo Evropa socializující znamená kvalitativní přeměnu evropské integrace. Nestačí ovšem jenom přenést tradiční, značně paternalitní sociální stát, jak ho známe z dvacátého století, na evropskou úroveň. Je třeba hledat jeho vyšší kvalitu.