ČSSD nesmiřitelná
Oto NovotnýČeská sociální demokracie před dilematem, zda bude smířlivá k politickému středu a pravici nestojí. A to od chvíle, kdy pravice začala provádět tvrdou neoliberální politiku.
Ve svém nedávném článku pro DR Jiří Pehe konstatuje dilema, před kterým dnes stojí naše nejsilnější politická strana: „ČSSD by prostě potřebovala odpověď na otázku, zda jí větší úspěch ve volbách přinese nesmiřitelnost vůči čemukoliv, co pochází z politického prostoru napravo od středu, anebo zda by jí více bodů přinesla určitá smířlivost, jakkoliv ohraničená jasnými programovými prioritami, které ČSSD nemůže obětovat.“ Pehe, zdá se, je pro „smířlivou“ variantu, protože na pravé části politického spektra vidí pro ČSSD vhodného koaličního partnera v TOP 09. S touto stranou by ČSSD mohla údajně pohnout s korupcí, důsledněji prezentovat proevropský postoj, zlepšit zdejší politický styl a získat více voličů z politického středu. Naopak „nesmiřitelná“ varianta podle autora zahání ČSSD ke komunistům, čímž se tato strana stává pro politický střed méně volitelná. Článkem se line určité autorovo zklamání, že předseda ČSSD Kalouskovu nejasnou nabídku na možnou vládní spolupráci jeho strany s ČSSD, učiněnou v minulém týdnu, kdy se zdálo, že vláda neustojí další krizi, rázně odmítl.
Myslím si, že dilema, o kterém Jiří Pehe píše, je dávnou minulosti. ČSSD před ním stála v době, kdy pravice ještě zdaleka nebyla odhodlána provádět tvrdou neoliberální politiku. Tohle pravice skutečně za Klausových vlád nedělala, začala s tím až za Topolánkovy vlády. TOP 09 však vznikla jako strana, která chtěla postupovat v neoliberálních reformách ještě mnohem důsledněji. TOP 09 je v tomto směru důslednější než ODS a za resorty, ve kterých se neoliberální politika projevuje nejdrastičtěji — veřejné finance, zdravotnictví, sociální a důchodová politika — nese přímou odpovědnost. Jakkoli je tedy za politiku vlády odpovědný premiér Nečas, synonymem její asociálnosti se stali ministři za TOP 09 Kalousek, Heger a Drábek.
Právě proti politice těchto ministrů se zvedá v zemi nejzuřivější odpor. ČSSD by se stala naprosto nedůvěryhodná, kdyby vůči této politice projevila jakoukoli smířlivost, protože především v těchto ministerských resortech bude muset po nástupu do vlády otočit kormidlo o 180 stupňů. A je velmi těžké si představit, že vedle kormidelníka Bohuslava Sobotky by mohl stát Kalousek a další ministři z TOP 09. ČSSD bude muset zrušit druhý důchodový pilíř, obnovit progresivní zdanění, zvýšit daně velkým firmám, zrušit zdravotnické nadstandardy a mnoho dalších neoliberálních nesmyslů.
Je asi pravda, ČSSD by se mohlo podařit prosadit řadu protikorupční opatření spíše s TOP 09 než s ODS. TOP 09 není korupcí tolik prolezlá jako ODS, nebo to alespoň není navenek tolik vidět. Nicméně pokud nenahlížíme na korupci jenom jako na morální problém, ale jako na problém systémový, pak je nejdůslednějším bojem proti korupci boj proti neoliberální politice. Neoliberální politika je procesem privatizace státu a politiky, která korupčnímu chování otevírá systémově prostor. TOP 09 jako hlavní realizátor neoliberální politiky tak nemůže být brána za seriózního spojence ČSSD v důsledném boji proti korupci.
To, co opravdu pojí ČSSD a TOP 09 je jejich pozitivní vztah k Evropské unii a evropské integraci. To ale není dostatečný důvod na hupky hupky do společné vlády. Proevropská politika obou stran totiž sleduje zcela opačné cíle. Zatímco pro TOP 09 je cílem integrace Evropa neoliberální, pro ČSSD je to Evropa sociální. Obě dvě strany spojuje pouze metoda jak těchto cílů dosáhnout - prosazováním nadnárodních pojistek na celoevropské úrovni. Navíc téma EU, jakkoli strategicky důležité pro politiky, je pocitově velmi vzdáleno a nesrozumitelné běžné populaci. Jedině důsledná levicová politika na národní úrovni a trpělivé přesvědčování občanů, že je třeba ji pojistit na evropské úrovni, mohou posílit všeobecnou důvěru v evropský integrační proces a instituce EU.
Myslím, že více středových voličů může ČSSD získat spíše jasným a uvěřitelným závazkem, že levicovou politiku obrany a rozvoje sociálního státu je nutné a možné provádět bez dluhů. Jakkoli je dnes totiž ČSSD vnímána jako strana, která je schopná nabídnout nejlepší řešení ve většině společenských oblastí, důvěra v tato řešení je oslabována notně rozšířeným názorem, že je toho schopná jen za cenu dluhů. Lidé u nás hodně naskakují na neoliberální mantru, že čím více je politika orientována sociálně, tím více se stát zadlužuje. Tohle není pravda a lze to dokázat na řadě příkladů. Státy investující nejvíce do sociální a veřejné politiky nepatří nutně k nejvíce zadluženým. Může tomu být právě naopak. Zkušenosti, jak se taková politika provádí, si musí naši sociální demokraté osvojit a přesvědčit o nich občany. To je ovšem úplně něco jiného než Kalouskova politika tupých škrtů, kterou mnoho občanů, byť se skřípením zubů, toleruje, protože si nedokážou v důsledku neoliberálního vymývání mozků představit jinou alternativu.
ČSSD by se jistě měla zasadit o zlepšení politické stylu vládnutí v zemi, což je především o komunikaci stran mezi sebou a s veřejností. Kvůli tomu ale nemusí přilézat k TOP 09. Je snad tato strana zárukou lepší komunikace než ODS? Obě tyto strany svorně válcovaly opozici při protlačování svých reforem, a to i za cenu porušování ústavních pravidel. Chování Kalouska je vrchole arogance a vulgárnosti mezi politiky a jeho strana mu to bohorovně toleruje. Kredit TOP 09 může sotva zachránit Schwarzenbergova aristokratická odměřenost a snad i upřímná korektnost. Zlepšení politického stylu však není o pouhé korektnosti, často pouze formální, obsahově vyprázdněné. Je to o schopnosti být zásadový, ale přitom otevřený naslouchat druhým, o schopnosti přistupovat na rozumné kompromisy, pokud nás posouvají alespoň o krok vpřed. Tímto politickým stylem se ani jedna z koaličních stran ani náznaky nevyznačuje.
Konečně je tu otázka, zda nesmiřitelná politika ČSSD vůči dnešní pravicové vládě en bloc může snížit její volební potenciál, protože taková politika jí „logicky“ sbližuje s KSČM. Vždy jsem patřil v sociální demokracii k zastáncům politiky předběžné opatrnosti vůči komunistům. Existuje pro to řada teoretických i praktických důvodů. Ale to není totéž co hloupý antikomunismus. Nejrůznější sociologická zjištění prokazují, že stále mnoho voličů ČSSD není užší spolupráci své strany s KSČM nakloněno. Jsem ale přesvědčen, že ČSSD nemusí nikterak KSČM nadbíhat, a to ani rušením bohumínského usnesení. Pokud po příštích sněmovních volbách levice získá sněmovní většinu a vítězná ČSSD bude sestavovat vládu, obrátí se svým levicovým programem na všechny parlamentní strany, aby jej podpořily. Bude zcela na odpovědnosti pravicových stran, zda tento program podpoří pouze KSČM. (Předpokládám, že tato strana si bude moci sotva dovolit takový program nepodpořit.)
Sečteno, podtrženo. Pokud dnes chceme zastavit historicky bezprecedentní útoky pravice na sociální stát a demokracii, demokratická levice musí v příštích volbách do Poslanecké sněmovny zvítězit na celé čáře. To je dnes představitelné pouze jako výrazné vítězství ČSSD. Při domýšlení rizik dilematu, o kterém hovoří Jiří Pehe, jsem přesvědčen, že tzv. nesmiřitelná varianta, čili nesmiřitelné vymezení této strany vůči všem (!) stranám současné vládní koalice, je tou nejlepší cestou, jak toho docílit.
Jenom si jako vystudovaný bohemista nemůžu odpustit výzvu - moc prosím nepoužívej anglismus "něco je o ..." (ve sloupku např. "Zlepšení politického stylu není o pouhé korektnosti..."), který se jako mor šíří veřejným prostorem. Chce-li ČSSD oslovit inteligenci, aspoň tu humanitně orientovanou, nesmí její vrchní ideolog podléhat jazykovému mainstreamu :-) .
(Slušně, sobotkovsky) nesmiřitelná varianta je JEDINOU cestou, o ničem jiném nemá smysl jakkoliv uvažovat. Promiňte, že vlastně jen opakuji, co napsal p. Novotný.
Možná jednu drobnost. Nebál bych se rušení Bohumínského usnesení, stejně jako bych se nebál jeho zachování. Právě z toho důvodu, že toto usnesení je natolik vyhořelé, proto bych hlasoval pro jeho zrušení. Na KSČM mi vadí především jejich příklon k ultraneoliberálnímu asijskému totalitarismu, proto není za těchto podmínek otevřená koalice možná.
A současně myslím že čínská realita je složitější než aby šla naroubovat na pouhou neoliberální ()ale ani socdem) šablonu. Sinologové mi v tom dávají za pravdu. ostatně i u klasiků marxismu najdeme tzv. asijský výrobní způsob.
Ne každý pravičák sní o rozdrcení odborových organizací a zištné totální privatizaci ........pomyslel jsem si.
Jenže co s haškovci??!
Neberte to prosím negativně, ale strašně se mi líbí věta L. Krause, že jste k těmto postojům vyzrál. Všichni (názorově i jinak) zrajeme a je jenom dobře, když se po různých, někdy i ostřejších a vášnivých, diskusích sejdeme na dobré věci.
Pořád tvrdím že bez brzdy je ošidné jet kamkoliv , ale bez plynu se to zase nerozjede. Ale debaty kolem fiskálního paktu se tím stále nezabývají...do budoucna to snad bude lepší.
Kdo se zamýšlí (navzdory všemu křiku o korupci) nad byrokracií? Kdo si klade otázku, jak a kým jsou vychováváni státní úředníci, aby naplňovali étos demokratické státní správy? Úředník, který se neřídí úctou k ústavě, je pouhým státním zaměstnancem. ((Poznámka na okraj: Mluvíme-li o středních vrstvách (cf. Keller) jakožto stabilizujícím segmentu společnosti – a sem úřednictvo nepochybně patří –, neměli bychom je definovat výhradně z hlediska výše příjmů, ale také z hlediska étosu.))
Vycházíme-li z toho, že "stát jsme my" (neboť žijeme v republice, nikoli v monarchii), je to nutně svázáno s principem právního státu, tj. jistotou rovnosti před zákonem. Tato jistota není něčím abstraktním. Ztělesňují ji zejména a především demokraticky smýšlející a jednající úředníci. Otázka výchovy státního aparátu je naprosto opomíjena. Jestliže občan v úředníkovi vidí drába (a v evropském úředníkovi vrchního drába), nemůže se pochopitelně se svým státem identifikovat. Nevědomky zároveň sebe sama staví do role poddaného, tedy ne–občana.
Stát má monopol (donucovací) moci nikoli snad proto, že si ho usurpuje nebo že mu byl dán od Boha, ale protože mu ho jako občané svěřujeme. Neoliberální heslo "méně státu" tedy znamená privatizaci vládní moci, a vede k vládě nejistoty (bezzákonnosti). Tam, kde je svěřená moc rozkrádána (= privatizována) není také možná její účinná dělba. Je to útok na republikánské zřízení a tedy protiústavní jednání. ((Poznámka na okraj: jsem toho názoru, že sem koneckonců patří i zrušení branné povinnosti a zavedení žoldácké armády pod vlajkou NATO. To je jasné popření instituce „občana ve zbrani“ kterého zplodila francouzská buržoasní revoluce a kterého považovali za jediného vhodného obránce demokracie ještě v 19. století i v USA.))
Dovětek:
Oto Novotný soudí, že „na levici správné hodnoty máme, ale scénáře a praktické projekty nám často chybí.“
- To je hezký postřeh. Jenomže deklarace jako „my, kteří v demokracii stále vášnivě věříme“ bychom měli „přestat plýtvat energii na falešné utopie“ se mi jeví jako prázdné klišé. Podobá se mnoha bůhvíodkud opsaným frázím v dlouhodobém programu ČSSD (kdo to vůbec čte?) nebo leckteré z bohulibých promluv Vladimíra Špidly. Ten autorem vzývaný kolektivní praktický rozum toho, bohužel, zatím moc víc nevyplodil. A lidé vidí, jak lidé jako Pallas, Zimola, Novotný, Hulínský, Březina a další vskutku „neplýtvají energií na falešné utopie“.
Přesto nebo právě proto zcela upřímně přeji ČSSD hodně úspěchů a výtrvalosti v nedávno vypuknuvší nesmiřitelnosti a doufám, že se tato nesmiřitelnost (možná měl O.N. na mysli zásadovost?) bude týkat i vlastních řad. Dobrou příležitostí může být hodnocení činnosti sociálně demokratických politiků - a úředníků! - v krajích a obcích. Pak možná někteří jinak inteligentní lidé na levici přestanou blouznit o zakládání nových stran. Vždyť zmíněný dlouhodobý program začíná takto:
„Sociální demokracie je otevřenou levicovou stranou.“
Kéž by byla otevřená také pro sociálně smýšlející demokraty a republikány.
Upozorňuje na (myslím buď českou, nebo v Česku masivně praktikovanou) neochotu identifikovat se se svým státem. Ani média, natož pak vysoká politika proevropský tón nepěstují. Je proto třeba zvlášť poděkovat za postřeh, že tím "nevědomky stavíme sebe sama do role poddaného, tedy ne–občana".
Mezi nesmiřitelností a zásadovostí vidím rozpor tehdy, hledá-li se ono "napravo od středu" výhradně vně ČSSD. To je snad jasné.
Ti obyčejní lidé, o kterých se v úvodu zmiňujete, jsou v tomto ohledu tradičně vnímaví a reagují na takový rozpor velmi neomylně. Proto ten otazník.
Čest práci
JK
K Vaší otázce: Sám za sebe bych určitě výraz „napravo od středu“ ani „pravý střed“ nepoužil, prostě jsem na něj narazil ve Vašem textu, a nad vymezením jsem se nijak zamýšlel. Pouze jsem to mechanicky převzal (obdobně jako Vy citací Peheho) jako orientační označení toho, od čeho se podle Vás má ČSSD nesmiřitelně distancovat. S kterýmžto distancováním – podobně jako někteří diskutující výše – souhlasím.
// Na okraj mě napadá: Jelikož k Vašemu profesionálnímu zadání, tuším, patří také zabývat se příklonem nebo odklonem (v logice volební aritmetiky zejména „středových“) voličů, připadá mi, zajímavé přeformulovat otázku po "středu" takto: a) kdo je a kde se bere středový volič; b) nakolik jej můžeme označit jako voliče proměnlivého (Wechselwähler) a c) odkud se bere jeho případná (případ od případu) volební sympatie k demokratické levici. – (Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy nebyl stoupencem ani Blaira, ani Giddense a ani si nemyslím, že by jejich pojetí mělo ve střední Evropě velké šance.) //
Mě šlo spíše o otázku nakolik jsou ochotni se s ČSSD identifikovat lidé (obyčejní, ne rozčepýření intelektuálové) smýšlející levicově. Proč se jich tolik od ČSSD, která si nárokuje být „demokratickou levicí“, distancuje. (Na vesnici mi už v roce 2006 tesaři a pokrývači vykládali, jak přestali volit ČSSD a volili KSČM. Nevěděl jsem, jak jim vysvětlit, že to nebylo rozumné. V Rakousku, kde má soc.dem. dlouhodobě výrazně konsolidovanější postavení, zas lidé – především nezaměstnaní – přebíhají k FPÖ.)
Při bližším zkoumání bychom jistě našli celou paletu příčin. Jde o to, která zdůvodnění jsou zásadní a věcně správná. Netvrdím, že odpověď znám, ale rozpory mezi slovy programu a skutky některých „sociálních demokratů“ sem jistě budou patřit. Což je záležitost nikoli abstraktní a nikoli ideologická, ale zcela pragmatická.
S pozdravem
JK