Těžko říct, kdy naposledy jsme zažili vládu páchající takové množství škod a vykazující takovou míru agresivního ignorantství. Petr Nečas a jeho tým se prozatím prezentují zvláštní směsí nekompetence, nesmyslných škrtů, bezkoncepčních daní a korupčních přihrávek kamarádům, které vydávají za nezbytné reformy. Zlatý Paroubek.

Jenomže navzdory tomu i navzdory okolnosti, že k sobě předáci koalice hovoří vlídně jak sicilští manželé v rozvodovém řízení, předčasný rozpad vlády kvůli jejím vlastním nesnázím by bylo možné vzít jen jako milé překvapení; spoléhat na něj nelze. Kvůli prosté psychosociální okolnosti, že se vláda opírá o sbírku poslanců, z nichž podstatná část ve Sněmovně po příštích volbách už neusedne, bohužel není příliš pravděpodobné, že se parlamentní volby budu konat dříve nežli v roce 2014.

Pokud Věci veřejné ztratily perspektivu politickou, řeší poslanci zvolení na jejich kandidátce už převážně svou perspektivu osobní. Je tak pravděpodobnější, že stávající vláda nakonec dokončí svůj mandát jako dvoukoalice, než že se kvůli vnitřním svárům rozpadne. Volání parlamentní opozice po předčasných volbách v každé vládní krizi navíc zapůsobí vždy paradoxně jako tmel.

Proto je namístě upřít pozornost k protivládní opozici. Právě ona může ovlivnit míru škod, které vláda do konce svého působení ještě napáchá, v ideálním případě může dokonce přivodit i její předčasný konec. Na opozici záleží rovněž to, jaký charakter bude mít vláda příští. Je to politická práce a zatím v ní v řadách občanské ani parlamentní opozice bohužel nikdo příliš nevyniká.

Složky protivládní opozice

Protivládní opozice sestává ze dvou základních složek: občanské a parlamentní. Stojí za to si o nich udělat letmý přehled, abychom získali reálnější představu o tom, co kdo a jak může ovlivňovat.

Pokud jde o opozici občanskou, s jistým zjednodušením ji lze členit do tří skupin. Tu první a nejstarší představuje prostředí, které se formovalo už v odporu proti tak zvané opoziční smlouvě. Jeho příslušníci polistopadové směřování nikdy nekritizovali z principu, vesměs by se nevymezovali ani proti neoliberalismu či kapitalismu. Osu jejich odporu proti stávajícím poměrům představuje kritika byzantinské korupce. Jejich médiem je Respekt a posledním veřejným vystoupením výzva Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky. Jedná se o jakési Havlovy sirotky.

Druhou skupinu představují občanské iniciativy otevřeně vystupující proti Nečasově vládě, a to už i kvůli jejím ideovým východiskům. Na rozdíl od skupiny první pokládají za problém vládu — přinejmenším současné české — pravice jako takové, odmítají zásadně neoliberalismus a jakkoli pokládají listopad 1989 za změnu k lepšímu, následný vznik brutálního kapitalismu nepovažují ani za nutný, ani za žádoucí. Jejich nejtypičtějším představitelem je iniciativa ProAlt, patří sem ale rovněž Alternativa zdola, větší část iniciativního jádra hnutí Za svobodné vysoké školy a samozřejmě odbory.

Skupina třetí je nejmladší a je reprezentována Holešovskou výzvou. Jakkoli se jedná o prostředí, které ještě kvasí a mísí se v něm řada často protichůdných motivů, jeho základní inspirací je bezbřehé a vcelku pochopitelné zhnusení nad celou českou politikou a veřejným životem. Ačkoli obnáší i složky, které jistě mohou k nápravě poměrů přispět, jako celek by měla tato akce spíš varovat — její dosavadní projevy odporu vůči současnému režimu jsou nepromyšlené a zmatečné jako odpor proti případu Gorila na Slovensku.

Pokud jde o opozici parlamentní, také ona sestává ze tří částí. Tou první jsou komunisté, kteří politicky nepracují prakticky nijak, neboť poměry jim samy přihrávají hlasy, které jim stačí k poklidné existenci na periferii. Dá se říci, že si osvojili mentalitu normalizačního chalupáře: do ničeho se nepletou, s poměry se snaží vyjít jak to jde, občas si přilepšit, když se třeba ozvou oceláři, že by potřebovali znečišťovat jako za Husáka zadarmo, a hledět si svého jistého. Bát se jich věru demokraté nemají proč, ale slibného od nich rovněž čekat nic nelze: snad jen toleranci lepší vlády, než je ta současná.

Česká strana sociálně-demokratická má řadu problematických stránek, o nichž je nutné důkladně debatovat, ale jedna věc je zcela zřejmá. Nenastanou-li u nás vpravdě revoluční děje, bude to právě ČSSD, kdo panování současné vlády v příštích volbách ukončí a kdo následně rozhodne o tom, co z nyní napáchaných škod se napraví, jak rychle a především, k čemu se bude dále směřovat.

Poslední složku parlamentní opozice tvoří svou skupinou senátorů KDU-ČSL. Pokud se jí ovšem nepodaří vymyslet nějaký věrohodnější příběh, než že by chtěla být českou obdobou německé CDU, do Sněmovny se nejspíše ani v příštích volbách nedostane.

Z plejády mimoparlamentních uchazečů, kteří se nepochybně s blížícími se volbami ještě zmnoží, se z řady důvodů jako nejrealističtější jeví projekt Andreje Babiše. V co se ale může vyvinout? V protikorupčního koaličního partnera ČSSD, nebo v dalšího trojského koně pravice? Jeho plánem jistě je získat ve volbách takovou sílu, aby mohl rozhodnout o tom, zda bude vládnout ČSSD či pokračovat vláda pravice. A dosavadní zkušenosti s podobnými projekty nás nutí uznat, že se mu to zejména při špatném postupu protivládní opozice může podařit.

Nad jednou větou Ondřeje Slačálka

Když uvážíme reálnou sílu jednotlivých částí protivládní opozice, mělo by být zjevné, že žádný realistický plán na změnu tuzemských poměrů k lepšímu nemůže ČSSD obejít. V parlamentní demokracii se zkrátka klíčová rozhodnutí dějí na parlamentní půdě. Rozhodují strany a zvolení zástupci. Dokonce i kdybychom chtěli proměnit politický systém v přímou demokracii, bude se o tom nejprve muset rozhodnout na půdě parlamentu.

Kdo utvoří v příštích volbách většinu, s jakým programem a s jakým přesně personálním obsazením? Více než dva roky před termínem řádných voleb, o tomto samozřejmě není rozhodnuto a je to legitimní téma jak k občanské debatě, tak k prakticky pojatému působení zdola.

Bohužel mnozí z představitelů občanských iniciativ, kteří se jindy projevují jako pronikaví autoři, se ve svém přemýšlení o politických stranách a konkrétně sociální demokracii často uchylují k estetickým kategoriím a předsudečným schématům. Toho příkladem jsou poslední texty Ondřeje Slačálka a Tomáše Tožičky.

Text Ondřeje Slačálka, který je jinak jako obvykle plný přesných postřehů, trpí až mystickým přístupem k politice. Opoziční iniciativy podle něj ztrácejí část své důvěryhodnosti tím, že se vystavují podezření z příliš těsného sepjetí „neprůhlednými vztahy“ se sociální demokracií.

„Otevřenost vůči sociální demokracii (která se výměnou za to ani neobtěžovala slíbit zrušení reforem v případě svého úspěchu) zaplatily opoziční iniciativy nejen jistou částí své přesvědčivosti, ale také zapomenutím klíčové otázky: co s demokracií, v níž mají podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů?“ napsal Slačálek.

To je věta, která ani svými jednotlivými částmi, ani vcelku nepopisuje skutečnost. Začněme otázkou v samém závěru: „Co s demokracií, v níž mají podíly na moci a politická rozhodnutí pořizovací náklady v řádu milionů nebo spíš desítek milionů?“

To je výborná otázka mířící k jádru věci. V různých obměnách ji tu sami často klademe. A pokud projevujeme sympatie iniciativám jako ProAlt, Alternativa zdola či Za svobodné vysoké školy, pak je to ovšem do značné míry právě proto, že na tuto „klíčovou otázku“ nezapomněly.

Shodneme se bez obtíží v tom, že demokracie dnes chřadne pod tlakem kapitálu. A shodneme se také v tom, že je to klíčový politický problém. Ale jak ho budeme řešit? Můžeme tu otázku převracet z jedné strany na druhou, stejně nakonec dospějeme k závěru, že jakoukoli smysluplnou odpověď na ni bude nutno převést do souboru konkrétních, praktických politických opatření, která ovšem bude muset někdo také prosadit, odhlasovat, uvést v život. Tím někým je samozřejmě parlamentní reprezentace demokratické levice, poněvadž o programovou prioritu demokratické levice se jedná.