Ať už dopadnou hádky v naší vládní partičce jakkoli, volby budou. V řádném či mimořádném termínu. Při současných korupčních skandálech pravicové koalice ovšem hrozí, že příští vládu bude sestavovat Sociální demokracie.

Když v této souvislosti používám slůvko „hrozí“, není to náhoda. Současný stav této strany skutečně nedává mnoho nadějí, že by se situace v našem mezihoří nějak podstatně zlepšila.

O stínové vládě ČSSD toho bylo napsáno již mnoho, především z pohledu hlavního proudu pravicových médií. Ale podíváme-li se na její složení i z liberálního pohledu, mnoho optimismu k dalšímu vývoji nám nedává.

Jistě tam najdeme osobnosti, které by byly přínosem pro českou politiku — Luboš Zaorálek by nepochybně mohl být nejlepším ministrem zahraničí po několika dekádách a Jiří Dienstbier by snad mohl vnést trochu spravedlnosti do české justice. Ale takových lidí je tam pohříchu málo. Navíc jejich váhu přebíjí smutné postavy, které jsou schopny náš stát zavléci do ještě větších problémů, než kterým čelíme nyní.

Nejtragičtější postavou je Jan Mládek, který by měl řídit české finance. Ačkoli jeho výroky musíme brát s velikou rezervou, protože názory mění podle politické situace, je jasné, že jeho ekonomické představy jsou spíše napravo od středu. Jeho fatálním omylem zůstává názor na jednotnou sazbu DPH, což nevyváží ani rétorika o zvyšování sociálních dávek — v opozici se rozdává nejlépe. Zastává státní centralismus s dotační podporou průmyslu a eliminací ekonomické demokracie. Nemá tak problém postavit se proti odborům a podporovat neoliberální pakty Rady EU.

Dodnes se sice vychvaluje, že v roce 1987 dostal cenu České ekonomické společnosti, ale s informacemi o dnešním stavu ekonomiky je dost na štíru, což prokázal ve svém naštvaném článku, v němž reagoval na kritiku Ilony Švihlíkové a Jaroslava Ungermana. Jeho článek je plný nesmyslů — o družstevnictví, ekonomické a participativní demokracii atd. — ale navíc dokládá to, co mu Švihlíková s Ungermanem vytýkají. ČSSD nemá ekonomickou a sociální vizi.

ČSSD si totiž — aspoň dle Mládkových slov - plete vizi s nástroji. Mládek sice uvádí několik instrumentů, ale ty jsou povětšinou nereálné, pokud je chce řešit na národní úrovni. Mládek si v zajetí mixu brežněvovsko-friedmanovské politické ekonomie kombinuje komunismus pro kapitalisty s nadějí na lepší život mas, kterým on a jeho věrní kapitáni průmyslu budou říkat, co mají dělat.

Podobnou tragickou figurkou je Petr Hulínský, který se po skandálech na pražském magistrátu stal stínovým ministrem pro místní rozvoj. Místní rozvoj, především strukturálními ekonomickými problémy zasažených regionů, je klíčovým úkolem pro stabilizaci narůstající krize v České republice. Bohužel koncepční řešení nemá ani Hulínský a brání se mu i ČSSD.

Je to jistě nelehký úkol, ve světě se rozvojové práci na regionální i komunální úrovni věnují vědecká pracoviště, studuje se na mnoha univerzitách a je na ni dokonce zaměřena část vyššího středního vzdělání. U nás se mu nevěnujeme takřka vůbec a podle toho vypadají výsledky. Hulínský je ještě tak schopen s jistou dávkou naivity mluvit o bytové politice, ale nějaká proveditelná a odzkoušená řešení u něj nenajdeme.

Vůbec se jen málo konkrétního dozvíme o politických plánech ČSSD. Publikovaných materiálů je pohříchu málo a někdy to vypadá, jako by programová skupina ČSSD vstoupila do ilegality a držela svoje plány v utajení, především před médii.

Samozřejmě si může každý přečíst dlouhodobý i střednědobý program, které by jisté naděje na změnu slibovaly. Když pak ovšem čte prohlášení alespoň občas píšícího Mládka, musí být zmaten, protože jeho výroky jim přímo odporují. A bohužel politický program zůstane v šuplíku a nikdo po něm nevzdechne, až nám ČSSD zavede degresivní sjednocené DPH.

Navíc jeho prohlášení v senátu tento týden, že komunitaristické úvahy jsou stejně nebezpečné jako fašismus, vedou k úvahám o tom, jestli by si lidé jako Švihlíková po vítězství ČSSD neměli raději sbalit kufry.

Je prostě jasné, že současný zmatek v ČSSD založený především na sporu demokratického a progresivní jádra s kmotrovskou a neoliberální klikou nedává příliš nadějí, že by se po volbách mohlo něco příliš změnit. A komunisté, u kterých se odehrává tentýž spor, k tomu moc nepřispějí. Pokud se někdo bojí komunistů ve vládě s tím, že by snad byli strůjci systémové změny, je evidentně mimo realitu a nemá ponětí o regionálních vazbách KSČM na ostatní partajní i ekonomické struktury. To je dnes typické snad už jen pro pražskou kavárnu.

Otázkou zůstává, proč se politici obecně, ale z ČSSD především, brání standardním, vyzkoušeným a úspěšně aplikovaným řešením — ať již jde o komunitaristické nástroje či fiskální politiku. Místo toho přichází se stále novými experimenty nebo postupy, které už stokrát selhaly — jako jsou programy strukturálního přizpůsobení zbídačující rozvojové a nyní i rozvinuté země. Odpověď je jednoduchá. Ty první jsou výhodné pro občany, kteří ve volbách stejně nemají na výběr, ty druhé pro korporace, které politiky předhazované voličům platí.

Cesta z tohoto předpeklí má dva možné scénáře. Prvním je obnovení standardních subsystémů na úrovni komunálu a krajů. Tradičně jde o zavádění podpůrných finančních nástrojů, zapojení občanů do tvorby důležitých politik, ať již třeba formou participativních rozpočtů, nebo občanských pracovních skupin při tvorbě regionálního rozvoje.

Pokud by tyto politiky uspěly na místních úrovních, je pravděpodobné, že by se k nim časem v honbě za voliči přihlásily i parlamentní partaje. Jejich výhodou je, že je lze jen těžko označovat za levé či pravé.

Další cestou je vznik nového politického subjektu, který by spojoval existující sociálně-liberální politická i občanská hnutí postavená na levicovém a středovém konceptu. Tady ovšem narážíme na značnou roztříštěnost těchto hnutí a neschopnost se domluvit. Ta pramení mnohdy z nejasných osobních animozit a nezřídka i z nepochopení základních formálních pravidel pro jednání i „soužití“.

S trochou fantazie je možno si ovšem představit i vznik takového subjektu, který by třeba jen dočasně byl „souručenstvím blízkých“, a pomohl jim dostat se do parlamentu či krajských zastupitelstev.

Tady je namístě zmínit hned několik problémů. Prvním z nich je financování. Pokud by chtěl být tento subjekt legitimní, nemohl by přijímat žádné peníze od korporátní sféry. Znamená to tedy zajistit si podporu od občanů. Pokud si řekneme, že na skromnou kampaň, postavenou na angažovanosti dobrovolnických týmů, je třeba kolem pěti milionů korun, pak by bylo nutné mít například přes třicet tisíc příspěvků po sto padesáti korunách. Zdá se to těžké. Ale pokud nesežene podporu třiceti tisíc domácností, nemá stejně žádnou cenu do voleb chodit.

Kdyby se nakrásně do parlamentu nová strana dostala, měli by si dát všichni závazek, že nevstoupí do vlády. To neznamená, že by ji nemohli podporovat. Ale v počátečním období není možné věnovat kapacity vládní byrokracii a přitom se efektivně věnovat politické práci. Na to doplatily všechny malé strany, které se nechaly vidinou funkcí ve vládě svést.

Jedno je však jisté. Dokud se ČSSD neodřízne od kmotrovsko — korporativistické kliky představované hulínskými a mládky, není její volba šancí na pozitivní změny. ČSSD nemůže počítat ani s podporou liberálních občanských hnutí. Proti ČSSD jsou komunisté ve výhodě, že mohou spoléhat alespoň na svůj (byť jen deklaratorní) protikapitalistický a sociální étos, který u mnoha zoufalých lidí vzbuzuje neoprávněné naděje.

Radikální očista českých sociálních demokratů je však planou nadějí. Narůstající volební preference, dané ovšem pouze beznadějnou politikou zkorumpované vlády, nyní povedou spíše k zabetonování pozic. Je to škoda pro ČSSD a některé voliče.

Ale tento postoj může být i impulzem k aktivizaci demokraticky smýšlejících občanů a k jejich větší angažovanosti. A je jedno, jestli půjde o další občanské demokratiziční a rozvojové aktivity, nebo o politickou činnost. Nejlépe by samozřejmě bylo, kdyby obojí šlo ruku v ruce.