Deset odpovědí Michala Haška

Deník Referendum publikuje odpověď kandidáta na předsedu sociální demokracie Michala Haška na otevřený dopis čtrnácti veřejných osobností nazvaný Deset otázek pro kandidáty na předsedu ČSSD.

1) Sociální demokracie, nejen v České republice, se v době ekonomické krize ocitla v defenzívě. Proč tomu tak podle vás je a co musí sociální demokracie na evropské úrovni i u nás udělat, aby zatlačila do defenzívy pravicové strany, které vesměs nabízejí neoliberální agendu?

Fakt, že se sociální demokracie nejen u nás, ale i na evropské úrovni ocitla v defenzívě, je očividný, byť jsem přesvědčený, že to není otázka až současné, stále nezažehnané a nevyřešené globální finanční krize. Aniž bych zde předkládal nějaké hluboké analýzy, na které v rámci odpovědí ani není prostor, hlavní příčinu tohoto stavu vidím v tom, že sociální demokracie přistoupila na hru, která jí byla druhou stranou vnucena, řečeno sportovní terminologií.

A tato hra pravice spočívá na principu „čím hůře, tím lépe“, tedy konkrétně v hromadění a koncentraci strachů, což jsou emoce, které na lidi působí naprosto spolehlivě, mnohem účinněji než racionální argumenty. Zprvu to byl třeba strach z terorismu, který – aniž by přitom kdokoli skutečnost reálně pojmenoval – bičoval obavy a odůvodňoval tak ústup od mnohých tradičních hodnot evropské civilizace, které sociální demokracie považuje za své, následovaný třeba aktuálním strašením bankroty celých států a z nich jakoby vyplývající nutnosti zachránit „náš svět“ zrušením sociálního státu, neb z jiných sfér prý brát nelze a lidé si beztak žijí nad poměry. A to vše podáváno s falešnou naléhavostí, z níž vzniká dojem, jako bychom jako společnost neměli na výběr. Ostatně v odborné terminologii se tomuto demagogickému principu „there is no alternative“ už zkráceně říká TINA.

Sociální demokracie podle mého názoru vyplýtvala zbytečně mnoho energie argumentací proti jednoduchým černobílým sloganům pravice, přičemž to byla argumentační snaha dopředu marná, protože proti iracionálním strachům a demagogiím racionálně argumentovat beztak snad ani nelze. V tomto ohledu ale samozřejmě heslo o „moudřejším, který ustoupí“ platit nemůže, protože pravicová a neoliberální demontáž nejen sociálního státu, ale i evropského způsobu života jako takového probíhá s takovou rychlostí a důsledností, že některé škody mohou být už nenapravitelné.

Sociální demokracie by se proto podle mne měla méně soustředit na pokusy o racionální argumentaci v diskursu s iracionálními a v mnoha případech i záměrně vylhanými tezemi pravice a místo nich se zaměřit na vlastní paradigmata. Uznávám, že v současné, často až hysterické atmosféře může takový postup v mnoha případech vyžadovat značnou dávku osobní odvahy, neboť je tu nemalé riziko, že na člověku nezůstane nit suchá, ale přesto ho považuji za nezbytný.

Jak už jsem zdůraznil ve svém programu, pro který se vžil pojem Desatero, ČSSD se nesmí bát posměchu a tvrdých útoků ze strany pravice či médií a musí všem dát jasně najevo, že naše strana nové generace musí být bez ohledu na cokoli stranou schopnou formulovat a prosazovat dnes tolik vysmívané hodnoty, jako jsou mezilidská sounáležitost, sociální spravedlnost a rovné podmínky pro všechny bez ohledu na sociální kořeny, a to způsobem, který je odpovídající dnešní době a realitě.

Proto se musíme postavit na stranu nejen všech sociálně slabých, ale i živnostníků nebo malých firem, které by za normálních okolností mohly být páteří ekonomického růstu země,v realitě ale je stále více dusí monopolní tlak velkých koncernů. V této souvislosti je samozřejmě nutné začít se seriózní regulací finančního sektoru, abychom se vyhnuli možnému opakování současné krize, byť přitom ale zároveň zdůrazňuji, že financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné, nebo že forma sociálního státu 20. století je minulostí a potřebuje revizi. Tato revize ale nesmí snižovat kvalitu a dostupnost veřejných služeb. Není to přitom žádný důkaz mé údajné pravicovosti, jak mi mnozí předhazují, ale jen prosté a logické konstatování faktu.

2) Sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Má být součástí případných „reforem“ nabídnutých sociální demokracií přehodnocení sociálního státu? Pokud ano, v jakém směru?

Tato otázka by nejspíš vyžadovala přesnější vymezení pojmů „kapitalistický systém“,„konformismus“ a „reformy“, nicméně předpokládám, že máte na mysli například Tonyho Blaira a jeho „třetí cestu“, která obecně přesunula politiku sociální demokracie do politického středu a v mnoha ohledech byla inspirací i pro sociální demokracii u nás. Výsledkem bylo, že jsme sice dosáhli volebních úspěchů, nicméně v mnoha ohledech jsme zpohodlněli, začali vnímat svět kolem nás naprosto konvenčně, a stali se tak součástí zaběhnutého establishmentu se všemi důsledky, které z tohoto faktu vyplývají.

Nebyli jsme v tom ale rozhodně sami, protože nové přístupy a vize dnes hledají sociálně demokratické strany i v jiných zemích Evropy. Moje snaha oslovit za této situace i střední vrstvy a centristické voliče má přitom své jednoznačné opodstatnění. Nedávno publikovala média údaj, podle něhož žije v České republice těsně nad hranicí chudoby bezmála půl milionu lidí a osm procent obyvatel je už nějakou dobu pod touto hranicí. Všechny sociologické analýzy přitom konstatují, že zatímco se střední vrstva ráda identifikuje s bohatšími vrstvami nad ní, ta česká z valné části v současnosti žije na takové životní úrovni, která by v některých západních zemích už dávno znamenala propad pod hranici chudoby. Až si příslušníci této vrstvy uvědomí, že – a především v důsledku politiky „reforem“ koaličních pravicových stran ODS, TOP 09 a Věcí veřejných to nebude trvat nijak dlouho – mají blíž k propadu do chudoby než k zázračnému zbohatnutí, musí být sociální demokracie připravena je nejen oslovit, ale hlavně se efektivně postavit i za jejich zájmy. Ostatně žádná jiná strana za zájmy těch „dole“ – byť dnes stále mají bláhový a klamný pocit, že dole ještě nejsou – bojovat nebude.

Reformu sociálně demokratické politiky proto spatřuji v tom, že se postavíme konvenčnímu myšlení a přestaneme nečinně přijímat svět, v němž žijeme, se všemi jeho nespravedlnostmi.

Pokud bych měl být konkrétní, jako nejakutnější bych jmenoval třeba záchranu státem garantovaného zdravotnictví, záchranu a podporu vzdělávacího systému, jehož rozvoj k vyšší konkurenceschopnosti naší společnosti určitě pomůže víc než jeho postupná likvidace a zatěžování mladých lidí dluhy za studium, záchranu penzijní reformy, která je zatím podle všeho nastavena tak, aby finančním gigantům z kapes státu i konkrétních lidí zaručila další miliardové zisky, nebo například bezbřehé – a ani v teorii prokazatelně nezdůvodněné –neustálé snižování daní (ve jménu všeho možného), což pak následně jako by ospravedlňovalo „neudržitelnost“ sociálního státu. Pokud by záchrana výše zmíněných oblastí měla být definována jako „reforma sociálně demokratické politiky“, pak se o její naplnění vynasnažím ze všech sil.

A nad tím vším se vznáší další hrozba, o níž se zatím sice příliš nemluví, což jí ale na naléhavosti nijak neubírá: stále více mám pocit, že si necháváme mezi prsty unikat demokracii jako takovou. Ukazuje se, že po volbách, v nichž vítězí kvůli zastrašování voličů pravice, žádnou demokracii už jako by vláda ani nepotřebovala. Ničí stát kolem sebe, či spíše už rovnou pod sebou, bez možnosti jakýchkoli korektur ze strany opozice, čímž si ovšem podřezává větev, neboť se žije s jakýmsi pocitem „po nás potopa“.

3) Současná Evropská unie vychází ve svých řešeních ekonomické krize vstříc neoliberální logice. Jste pro „internacionalizaci“ sociální demokracie na evropské úrovni a hledání odpovědí na nápor globálního kapitalismu společně s ostatními levicovými stranami v Evropě? Jakými cestami přispěje česká sociální demokracie k prosazení sociálně demokratické agendy v EU?

Na první část této otázky odpovídám jednoznačně ano. Globální neoliberální logice se nelze účinně stavět jednotlivě, na národních úrovních. Je nicméně zároveň jasné, že i případná jednotná evropská sociálně demokratická politika musí být dostatečně flexibilní a ponechávat

značný manévrovací prostor pro národní strategie, neboť navzdory sjednocenosti Evropy se situace stát od státu značně liší a vyžaduje proto i jiné přístupy.

Potíž ovšem vidím v tom, že jsme i v tomto směru na „poli nezoraném“. Socialistická internacionála i Strana evropských socialistů jako dosavadní společné platformy evropských sociálně demokratických stran se v posledních letech proměnily spíše v přehlídku setkávání se veleúspěšných politiků, kteří nepostřehli, že už jsou součástí establishmentu. Kreativní duch i potřeba nekonvenčního myšlení z těchto platforem kamsi vymizely, a tak je třeba je začít budovat takřka od nuly.

Vážím si vzniku think tanku CESTA jako jednoho z prvních počinů bezpodmínečně nutných k oživení tvůrčího procesu při obrodě ideálů sociální demokracie. Takových kroků a podnětů ale bude třeba i na celoevropské úrovni mnohem víc a každá ruka, či spíš hlava, ochotná v tomto procesu sociální demokracii, té české i evropské obecně, pomoci, má cenu života. Odpověď na druhou část otázky je samozřejmě složitější, ale v obecných rysech se zdá být nevyhnutelné, aby se europoslanci za českou sociální demokracii spolu s kolegy z PES razantně a náležitě hlasitě postavili neoliberální agendě, která v EU dominuje, přičemž na národní úrovni musíme zároveň mnohem důrazněji prosazovat pokračování integrace Unie.

Bez Unie nelze mít evropskou sociálně demokratickou politiku a bez evropské sociálně demokratické politiky a strategie nelze globalizovanému a jednotnému náporu neoliberálů na národní úrovni vzdorovat. Uznávám ale, že je to běh na dlouhou trať a utrpíme při něm jistě ještě několik porážek, než se nám podaří vytvořit spolehlivou a hlavně pro občany srozumitelnou a naprosto čitelnou agendu. Ony porážky by nás ale neměly deptat, spíše naopak posilovat v přesvědčení, že je třeba vytrvat, protože – koneckonců – mnoho jiných možností ani nemáme. Vnímám to tedy jako jakousi TINA naruby.

4) Moderní společnosti mají jinou sociální strukturu než společnosti, z nichž sociální demokracie ideově vyrostla ve 20. století. Jak chce ČSSD reagovat na úbytek dělnické třídy, vznik nových profesí a nových forem práce, které v současnosti vedou k nejistotě práce a potenciálně k trvalé vyšší míře nezaměstnanosti? V čem by se měl ekonomický program ČSSD nejvýrazněji lišit od současné neoliberální politiky pravice?

První části otázky jsem se dotkl už ve své první odpovědi, a tak ještě jednou konstatuji, že obecně se sociálně demokratická strana musí stát silou, která změní ekonomiku tak, aby z ní měli prospěch hlavně pracující – čímž myslím všechny lidi, kteří pracují, nejen dělníky – a nikoli jen několik jedinců „tam nahoře“. A k tomu se samozřejmě nevyhýbám ani reformě systému sociálních dávek, ovšem reformě takové, která nebude občany bez práce ponižovat a stavět do neřešitelných situací, ale která by jim pomohla změnit jejich životy. Není přece smyslem reformy jen nahodile škrtat; musí jít o opravdový plán, který zajistí ochranu potřebných a zároveň bude pomáhat práceschopným najít zaměstnání.

A co se týče odlišností programu ČSSD od politiky pravice? Tato otázka mě mírně zaráží. Trefně to popsal Tony Judt, když konstatoval, že se jaksi „stalo zvykem předpokládat, že všichni chceme to samé a že máme jen lehce rozdílné názory na to, jak toho dosáhnout“. To je ale prostě falešné. Bohatí nechtějí totéž, co chudí. Ti, kteří pro svou obživu závisejí na zaměstnání, nechtějí totéž, co lidé žijící z investic a dividend. Ti, kteří nepotřebují veřejné služby, protože si mohou dovolit soukromou dopravu, vzdělání a ochranu, neusilují o totéž, o co usilují lidé, kteří jsou závislí výlučně na veřejném sektoru. Ti, kteří tyjí z války, ať už jako výrobci zbraní nebo ideologicky, mají jiné cíle než ti, kdo válku odmítají.

Musíme vedle toho mít neustále na mysli, že nejen prací žije člověk a že peníze opravdu nejsou tím nejdůležitějším, že jsou tu hodnoty jako rodina nebo osobní naplnění života jednotlivce. Musíme si přitom také neustále připomínat, že nesmíme zhoršovat situaci státu tím, že budeme deficit snižovat způsobem a v míře, které ohrožují oživování ekonomiky. Je přece nad slunce jasnější, že zrušením výstavby tisíců škol, bytů nebo silnic nejenže nezlepšíme život budoucím školákům, spoluobčanům nebo řidičům (o dusících se městech a obcích ani nemluvě), ale zhoršíme i postavení například stavebního průmyslu. Když pak ekonomickou politiku omezíme jen na škrty, připravíme svou zemi o možnost růstu. A absence prorůstových opatření nutně vede k nedostatku prostředků pro boj s deficitem, který bychom ale neměli snižovat bez ohledu na princip spravedlnosti.

Jak už jsem říkal mnohokrát, je třeba ochránit lidi, kteří současnou finanční krizi nezavinili, před tím, aby nesli její tíhu jako jediní. Proto je třeba také zajistit rovnoměrnější rozložení bohatství ve společnosti, zaručit odpovědným odborům místo, které jim bez pochyby patří, a přimět podniky, aby se začaly chovat zodpovědně a současné tíživé sociální situace nevyužívaly k vykořisťování lidí, což jim dnes prochází naprosto beztrestně. A v neposlední řadě musíme podporovat rodiny s dětmi – pro koho bychom jinak měli usilovat o všechny ty budoucí vyrovnané rozpočty?

Politiku usilující o okamžité výsledky a první příčky v žebříčcích oblíbenosti musíme nahradit jasnými a pevně stanovenými cíli a návratem k tvůrčímu myšlení. Je to nezbytné, vždyť veřejné proklamace mnoha politiků dnes veřejnost po právu vnímá jako urážku své
inteligence.

5) Vedle sociální demokracie existuje v české společnosti segment levicových liberálů, jsou zde také směry křesťansko-sociální a zelené. Chce sociální demokracie oslovit tyto občany a, pokud ano, jak?

Program sociální demokracie už dlouho reflektuje skutečnost, že cílem naší strany je budování demokratické, spravedlivé moderní společnosti 21. století, která zdůrazňuje bezpodmínečnou potřebu sociálního státu, státu rovnosti a zároveň státu ekologického. Soudím, že v mnoha ohledech již představitelům občanské společnosti, kteří ctí a podporují hodnoty solidarity, rovnosti příležitostí či ochrany životního prostředí, nabízíme pevný základ, na němž by se členové nejrůznějších občanských aktivit mohli se sociální demokracií ztotožnit. Totéž platí i pro naše spoluobčany orientované křesťansko-sociálně, s nimiž nás zase spojuje důraz na morálku, sociální cítění, soudržnost společnosti či postavení rodiny ve společnosti.

K tomu, abychom všechny tyto myšlenkové proudy oslovili a proměnili jejich představitele nejen v naše voliče, ale raději rovnou v aktivní účastníky tvorby politického procesu, myslím, chybí snad to, abychom tato témata více zdůrazňovali, abychom z nich i v povědomí všech spoluobčanů udělali synonyma moderní české sociálně demokratické politiky. Zástupce občanské společnosti vnímám jako naše přirozené spojence, nicméně připouštím, že samotná shoda našich politických a obecně platných priorit s názorem představitelů liberálních, ekologických, občanskoprávních či křesťanských kruhů k tomu, aby si s námi padli do náruče, bohužel nestačí. Sociální demokracie je velká strana a jako taková je u značné části veřejnosti – stejně jako další velké strany či strany menší, nové, zato se starými tvářemi – vnímána s notnou dávkou nedůvěry a podezřívavosti coby součást establishmentu, jehož jediným smyslem a výsostným cílem je získat moc, dosáhnout tak na státní prostředky a co nejdéle se v této lukrativní pozici udržet.

Myslím si proto, že pokud opravdu chceme oslovit ostatní – byť sebebližší – myšlenkové proudy, musíme jim dokázat, že jsme stranou připravenou skoncovat s korupcí, a to nejen v řadách politických soupeřů, jak se to často děje nyní za Nečasovy vlády, ale že jsme připraveni začít i u sebe.

Uznávám, že je to úkol až sisyfovský, neboť „boj proti korupci“ se v České republice stal jakýmsi povinným neustále omílaným zaklínadlem všech politických stran, přičemž nadužívání a vyprázdněnost tohoto pojmu bez přesvědčivých hmatatelných výsledků ho v očích veřejnosti už stačila naprosto devalvovat. Pokud ale chceme oslovit představitele občanské společnosti a získat si jejich důvěru natolik, aby s námi „táhli za jeden provaz“ při budování moderní evropské společnosti 21. století, nesmíme se tohoto úkolu zaleknout, a hlavně musíme bezpodmínečně prokázat, že se v tomto směru nebojíme udělat i bolestivé kroky. Nebude to snadné. Upton Sinclair už před sto lety vypozoroval, že je „těžké přimět člověka, aby něčemu rozuměl, když jeho mzda závisí na tom, že tomu rozumět nebude“.

6) Někteří teoretici tvrdí, že jedním z problémů moderních sociálních demokracií je skutečnost, že se staly de facto součástí systému neoliberálního kapitalismu tím, že přijaly „růst Růstu“ (spojeného s mantrou „konkurenceschopnosti“), oddělenost politiky od občanské sféry, systémovou korupci působenou prorůstáním kapitálu s politikou, jakož i pojetí společenské solidarity coby pouhé technologie redistribuce. Je podle vás žádoucí návrat k prosazování hlavních hodnot sociální demokracie jako svébytných etických principů a jako hodnot, jež by se měly vrátit „do hry“ i v jazyku politickém, kulturním a sociologickém? Jak tomu může sociální demokracie napomoci?

Tady se znovu vracíme hlavně k Blairovi a jeho „třetí cestě“. Všechny fenomény vyjmenované v otázce jsou samozřejmě přinejmenším diskutabilní, ne-li z hlediska sociální demokracie rovnou zničující, což už sociálně demokratické strany, které se touto cestou vydaly, pocítily nejednou porážkou ve volbách. Návrat ke kořenům je tak nutný. „Nikomu z nás se nemůže dařit v zemi, kde hrstka lidí dostává stále větší podíl národního důchodu a bohatství, zatímco všem ostatním se příjmy snižují,“ napsal v této souvislosti loni profesor ekonomie a Clintonův ministr práce Robert Reich. „Tato pokřivenost nejenže omezuje ekonomický růst, ale zároveň ničí i sociální předivo společnosti. I ti nejšťastnější z nás, kterým se podařilo dostat až na vrchol ekonomické moci a úspěchu, totiž závisejí na stabilním ekonomickém a politickém systému. A tato stabilita spočívá v důvěře veřejnosti, že systém funguje v zájmu nás všech. Jakákoli ztráta této víry totiž ohrožuje blaho nás všech.“

Ocitli jsme se v situaci, kdy jsou hlavní hodnoty sociální demokracie, které jsme ještě donedávna v kontextu vývoje západní Evropy po druhé světové válce považovali takřka za axiomatické, v akutním ohrožení a musíme o jejich přežití znovu bojovat. Nemůžeme a ani nechceme konfrontovat ekonomický „růst“ či rozvoj, chcete-li, nicméně musíme znovu začít trvat na tom, abychom vedle všech těch neživých čísel viděli i člověka a jeho potřeby, zasazovali se o jeho ochranu před diskriminací i sociálním ponížením či rovnou vyloučením, a nad tím vším uchovat fundamentální principy demokracie jako záruky osobní svobody jednotlivce a záruky jeho možnosti volby. Pokud se nám ta či ona politika bude jevit jako špatná, nesmíme se bát, stejně jako kdysi zakladatelé sociálně demokratických stran, se jí rozhodně postavit a nazvat ji pravými jmény, bez veškerých eufemismů.

V tomto směru má neoliberální ideologie pravicových stran určitou nevýhodu: v moderní demokracii je možné ohlupovat většinu lidí po většinu doby, ovšem za určitou cenu, parafrázováno s Tonym Judtem.

7) Politické strany se v neoliberálním prostředí mění v komerční organizace obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě. Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci, přičemž korupce ve velkém rozsahu je vlastně plíživý státní převrat. Jak chce sociální demokracie zabránit pervertování liberálně demokratického systému v tento mafiánský kapitalismus?

Zde se nejspíš očekává, že se pustím do výčtu „bezpodmínečných kroků“ typu transparentních státních zakázek či potlačení lobbingu, nicméně mám za to, že tyto mnohokrát opakované a slibované – a stále nenaplněné – cíle jsou v boji proti mafiánskému kapitalismu u nás ve skutečnosti až jakousi nadstavbou. Až jakýmsi velkým finále, k němuž ale ještě vede dlouhá a strastiplná cesta. Ještě než jimi začneme mávat, by totiž bylo na místě si otevřeně přiznat, že korupce v České republice není problémem jen „několika shnilých jablek“, jak s oblibou alibisticky občany přesvědčuje premiér Nečas a jeho souputníci, ale že se jedná o jev systémový. Jeho kořeny se datují do 90. let, do doby privatizace, a nastartovaly ho české elity. Nikdo jiný to udělat ani nemohl. A elity si systém vytvořily pro své potřeby. Nemusím jmenovat, situaci stačí popsat – když tehdy některá z politických stran začala podvádět a z veřejných zakázek a privatizace brát peníze na své volební kampaně, získala ve volebním boji výraznou výhodu. Ostatním pak už v podstatě nezbývalo než udělat totéž. Volba byla jasná: přežít, nebo jít z kola ven.

Výsledkem je nepřetržitý příval bezvýsledně vyšetřovaných nebo jen směšně potrestaných korupčních skandálů, který naprostou většinu občanů utvrdil v názoru, že politické strany bez korupce už ani existovat nemohou. A nejen strany, pro mnohé podnikatele se korupce stala nedílnou součástí jejich podnikání.

Síla systémové korupce je taková, že vytváří prostředí, v němž je výhodnější být zkorumpovaný než nezkorumpovaný, konstatoval nedávno sociolog Pavol Frič. „Lidem, kteří se chtějí chovat korektně, klade do cesty tolik překážek, že jejich náklady na to chovat čestně jsou daleko vyšší než náklady na zkorumpované chování. Systémová korupce pronásleduje bojovníky proti korupci a korupčníky chrání. Vzpomeňte si na kauzy, v nichž někdo odhalil korupci. Všichni pak měli obrovské problémy, a kdyby to věděli, tak už by do toho nešli, shodují se. Zkrátka nemáme své antikorupční hrdiny, kteří dokázali něco prolomit, a celá společnost by si jich vážila. Byli vytlačeni na okraj, kde si jich nikdo nevšímá.“

Jinými slovy boj s korupcí, pokud bychom ho začali konečně brát vážně a nejen jako pustou předvolební proklamaci, nemůže být jen úkolem sociální demokracie, ale i všech ostatních politických stran, stejně jako veřejnosti, která si už ale jakoby na korupci zvykla a bere ji jen jako příhodný klacek pro další slovní kritiku politiků, aniž by ovšem případnou změnu vyžadovala nějak důrazněji. Takže se zde hraje hra, jako že něco proti korupci děláme, veřejnost se nad korupcí jako pohoršuje, a přitom všechno vlastně v pohodě pokračuje dál. Tím se vracím k původní otázce, zmíněná transparentnost státních zakázek a další kroky budou dávat smysl až ve chvíli, kdy se dokážeme vypořádat s korupčním systémem jako takovým. Sociální demokracie, bohužel, může vynaložit veškeré své síly ke své očistě od kmotrů a velrybářů, sama samotná ale korupci v České republice nezničí. Může pouze razantně iniciovat očistný proces, který začne systémově korupci z české společnosti vytěsňovat. Bez dalších spojenců to ale nepůjde. A pohled na neuvěřitelný sled korupčních skandálů ministrů Nečasovy vlády, která se halasně halila do hesel o své antikorupčnosti, dává tušit, že od těchto tří stran se sociální demokracii seriózně míněné a konkrétní podpory v boji s korupcí nedostane.

8) Upadají tradiční hodnoty života středních vrstev. Příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu. Jaký je program sociální demokracie pro střední třídu?

Neoliberální strategie umožnila v rámci globální finanční krize vznik svým způsobem dvou ekonomik, jedné, která už prochází fází oživení, a druhé, která propadá stále hlouběji. Ta první je ekonomikou profesionálních, vysoce vzdělaných a elitářských kruhů se silnými vazbami na sféru průmyslu, finančnictví a služeb z Prahy a v menší míře i z ostatních velkých měst České republiky, jejichž výdělky kvůli politice pravicové vlády dál rostou, krize nekrize.

Druhá ekonomika se týká všech ostatních, tedy i příslušníků střední třídy, a dál ji charakterizuje růst nezaměstnanosti, každodenní boj s rostoucí zadlužeností, zvyšováním cen bydlení, potravin, léků, energií, zdravotní péče či hrozbou školného.

Pravicová neoliberální vláda plní přání jen představitelů oné první ekonomiky, nicméně politickou situaci v zemi bude určovat skutečný stav ekonomiky druhé. Jak už jsem naznačil ve svém Desateru, nemyslím si, že by sociální demokracie potřebovala nějaký unikátní program pro střední třídu. Právě naopak, ČSSD nové generace se musí postavit za princip ochrany všech zaměstnanců, malých a středních podnikatelů, občanů z nižších a středních příjmových skupin i těch, kteří se bez svého zavinění ocitli v nouzi, čehož jsem se dotkl už v odpovědi na druhou otázku.

Náš koncept ČSSD nové generace totiž není definován věkem či sociálním statutem – jsem navíc přesvědčen, že mnozí příslušníci střední třídy dnes tuto svou definici naplňují už jen slovně a nikoli reálně – ale postoji a ideály. Chceme se proto vedle středních vrstev zaměřit i na obranu zájmů živnostníků a malých firem, neboť věřím, že zajistit lidem práci, nejlepší možné vzdělání a udržet sociální soudržnost je základní prioritou sociální demokracie a klíčovým předpokladem konkurenceschopné a prosperující české ekonomiky.

9) Jak se chce ČSSD postavit k tendencím „rozeštvávat“ společnost jejím rozdělováním na „úspěšné“ a „pracovité“ na jedné straně, a na lidi bez práce, sociálně slabé, cizince, a pod na straně druhé? Jaký program má sociální demokracie pro ty, kdo se vymykají kategorii „většinové společnosti“?

Už samotným výsledkem neoliberálního systému dvou ekonomik, jedné pro bohaté a druhé pro ty ostatní, je skutečnost, že se de facto vyloučenými stává většina obyvatelstva, nebál bych se říci až 90 procent občanů České republiky, byť si mnozí ještě bláhově myslí, že stále žijí ve společnosti „příležitosti“ a stále mají šanci se vypracovat „nahoru“. Mimochodem, americkému snu o tom, že poctivou prací lze zbohatnout, už i v samotných USA podle listopadového průzkumu veřejného mínění věří jen necelých 23 procent občanů. Už v předcházejících odpovědích jsem načrtl, že nová sociální demokracie musí na jedné straně chránit zájmy všech pracujících, zároveň ale musí začít razit vizi ekonomiky, která nebude jen chladnou přehlídkou čísel a honbou za iluzorními statistickými úspěchy, ale bude vnímat i člověka a jeho přirozené potřeby.

Při tom všem je ale třeba klást velký důraz na uchování sociální soudržnosti ve společnosti, která je značně diverzifikovaná a v níž při zhoršující se sociální situaci a sílící nejistotě z budoucnosti – jak dobře víme z historie – narůstají nebezpečné jevy, jako jsou xenofobie či rasismus. Musím bohužel konstatovat, že první projevy těchto zhoubných proudů už jsou v České republice až nepříjemně patrné, přičemž se nezdá, že by se jimi vládní koalice – až na proklamativní naučené fráze – nějak znepokojovala. Mimochodem, například vůči cizincům stát otevřeně uplatňuje agresivní politiku, která xenofobie nejen že využívá, ale zároveň ji i posiluje. Sociální demokracie musí naopak razit princip rovnosti a solidarity a odmítání diskriminace menšin, ať už jsou definovány jakkoli, jako svůj základní princip, jako úhelný kámen svého chápání demokracie.

K zachování sociální soudržnosti „vyloučených“ je bezpodmínečně třeba podporovat veškeré možnosti aktivní politiky zaměstnanosti a uchovat alespoň stávající míru sociálního zabezpečení a prostých životních jistot občanů, ovšem, jak často zdůrazňuji, nikoli za cenu dalšího zadlužování státu. Samostatnou kapitolou je samozřejmě postavení Romů v české společnosti. Tento bolavý problém ale řeší – nutno dodat, že s nepříliš přesvědčivými úspěchy – mnohé evropské země, my však máme už z uplynulých let k dispozici kvalitní analýzy i metodologii, a tak na první pohled vlastně nezbývá než začít. I tak to ale bude proces zdlouhavý, neboť mu v cestě stojí nejen nálady určité části našich spoluobčanů a nedostatek finančních prostředků, ale i časté nepochopení ze strany samotných Romů. Za další velký problém vyloučenosti už pro blízkou budoucnost považuji bytovou situaci statisíců sociálně slabých lidí, kterým s deregulací nájemného reálně hrozí, že přijdou o střechu nad hlavou. V této sféře je bezpodmínečně nutné, aby stát zahájil výstavbu sociálních bytů, což by tuto situaci nejen pomohlo řešit, ale nabídlo by to i možnost oživení některých průmyslových oblastí.

10) Jak řešit praktické globální problémy – znečištění, změny klimatu, sociálněekonomické nerovnosti mezi různými částmi světa apod., když neexistuje řádný demokraticky založený globální mechanismus takového rozhodování? Neměla by právě sociální demokracie prosazovat co nejrychlejší vytvoření systému globálního vládnutí (global governance), který by dostal pod kontrolu z řetězu utrženou ekonomickou globalizaci?

Byla by nejspíš předmětem zajímavé diskuse otázka, zda „řádný demokraticky založený globální mechanismus rozhodování“ může v uspořádání světa, který považujeme takřka až za axiom, vůbec existovat. Neznamená to ovšem, že za několik desetiletí něco takového nevznikne, a proto je třeba k takovému cíli už směřovat, protože vámi zmíněné globální problémy lze řešit zase jen v globální shodě. V mezinárodním měřítku proto soudím, že budoucí roky budou ve znamení hledání nových forem spolupráce a součinnosti nejen jednotlivých zemí či politických bloků, ale i představitelů nejrůznějších občanských aktivit, kteří už globální problémy řeší v rámci pravidelných Světových sociálních fór. Sociální demokracie jako strana orientovaná na principy sociální rovnosti i trvale udržitelného rozvoje je na takovou cestu a spolupráci připravena nejen na národní úrovni, ale i na mezinárodní scéně, kde už dlouho v tomto směru hrají prim sociální demokraté ze skandinávských zemí.

Nejde přitom jen o otázky týkající se životního prostředí, ale samozřejmě i o dosažení globálních opatření, která by zamezila opakování globální finanční krize, ať už je řeč o regulaci bank či globálních finančních toků, nebo o obchodní politice EU vůči rozvojovému světu, která dál prohlubuje propast mezi bohatým severem a chudým jihem a jaksi až zaslepeně tak vytváří podmínky pro další nestabilitu, ne-li přímo konflikty.

Všechny podobné změny ale musejí být nejprve podloženy nastolením funkčního a hlavně všemi státy a politickými uskupeními dodržovaného mezinárodního právního systému, který by eliminoval současný stav, kdy politické a jiné zájmy jednotlivých mocností či bloků jasně vítězí nad právem a často i nad tou nejzákladnější spravedlností. V tomto směru se zdůrazňuje nutnost reformy OSN, která vznikla po druhé světové válce a jako taková byla šita na míru tehdejší situaci, nicméně dnes už realitě příliš neodpovídá. V této organizaci přitom ale leží množství velmi důležitých dokumentů schopných řešit ty nejzákladnější globální problémy, jejich schválení a přijetí je však bohužel jen iluzorní.

Pokud bych měl tedy svou odpověď shrnout: pro sociální demokracii je řešení globálních problémů ve skutečnosti jen rozšířením jejího národního programu na nadnárodní úroveň. Věřím proto, že ve spolupráci s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami, které se po globální finanční krizi znovu a razantně hlásí o slovo, budeme s to dosáhnout významného pokroku i v globálním chápání světa jako domova všech obyvatel planety.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

ad 1) Neděle, 13.Února 2011, 01:05:24

Není domněnka, že proti iracionálním strachům a demagogiím racionálně argumentovat nelze a že snaha argumentovat proti černobílým sloganům pravice je dopředu marná, ein bisschen iracionální? Pokud by levice na snahu o racionální argumentaci rezignovala, co jí pak zbývá? Nahradit černobílé slogany pravice černobílými slogany levice?
Uf!

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Neděle, 13.Února 2011, 14:56:6

Sice to trochu působí jako takový Paroubek Light, nicméně je potěšitelné, že oba kandidáti na předsedu ČSSD odmítají vládní penzijní reformu a hájí veřejné zdravotnictví a školství. Líbí se mi formulace o dvou ekonomikách a např. také myšlenka sociálních bytů. Zaráží mne ale opakovaná formulace, že sociální stát sice ano, ale "ne na úkor zadlužování", což působí jako taková zadní vrátka (směrem k pravici) - ono by se přece pokud možno nic nemělo dělat na úkor zadlužování, tak proč to zdůrazňovat zrovna v tomto bodě. Je v tom nevyslovený předpoklad, že sociální stát je příliš drahý a že - aspoň částečně - může za zadlužování, aniž by se v tom kontextu výslovně zmiňovala problematika progresivního zdanění.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pondělí, 14.Února 2011, 09:33:36

Ani ne tak Paroubek Light, jako Bárta Light. Pokud se pan Hašek domnívá, že financování sociálního státu vede k zadlužování, měl by vyměnit své ekonomické poradce, nebo spíše stranu, ve které se angažuje. Nejvíce mi však vadí to, že jeho program spočívá v drobných nápravách neoliberálních škod, a ne ve snaze pracovat změně systému. Nebo se máme smířit s tím, že neoliberální systém je už navěky daný a jinak to nepůjde? Ovšem pak ale s vážnou tváří nemůže pan Hašek hovořit o trvale udržitelném rozvoji.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Příjemné překvapení Pondělí, 14.Února 2011, 14:12:47

Mě tato odpověď pana Haška příjemně překvapila. I když stále dávám přednost Sobotkovi.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

spolupráce se Sobotkou Pondělí, 14.Února 2011, 17:36:49

Mě osobně odpovědi na otázky také příjemně překvapily. Za prvé že odpověděl, za druhé faktický rozdíl od Sobotky není velký. Já bych ho označil za Sobotku Light či Zemana Light. Sobotka je intelektuálnější a kritičtější, Hašek konkrétnější, pragmatičtější, místy populističtější. Taky bych dal přednost Sobotkovi, ale hlavně by bylo dobré pro soc.dem., kdyby oba kandidáti spolupracovali, jak oba slíbili i po proběhnuté volbě, v níž asi trochu stoupnou vážně a emoce, oba jsou kvalitativně lepší než Paroubek nebo Gross.

Stanislav Hošek - Český těšín

Ano. Středa, 16.Února 2011, 10:21:52

Oba jsou lepší, než Paroubek a Gross. Jenže chybí říct pro koho. Paroubek byl jediný, opravdový socialista v čele ČSSD po převratu. A krátká epizoda vlády pod jeho vedením představovala jedinou, skutečně levicovou vládu v ČR. Proto musel za každou cenu padnout, i kdyby se pravicová chátra měla spojit pro změnu třeba s „Venušany“.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.