Po každé s chutí si přečtu komentář, jenž radí sociálním demokratům, jak se polidštit; jak změnit program, nebo chování, aby se dalo ČSSD hájit alespoň v jednotlivostech, když už se rozhodla k výměně progresivní politiky za doly. Myslím, že tyto komentáře jsou prospěšné i obecně. Když začne být umírněná levice ukřičená, nadutá či dechovkářsky bodrá, většinu inteligentních to buď okamžitě naštve, anebo zcela znechutí. Protistraně se pak toleruje daleko více neplechy.

V jednom se ovšem autoři, kteří se snaží českou sociální demokracii inspirovat k orientaci na aktivní občanství, progresivní vize a větší politickou kulturnost, často pletou. Znovu se to ukázalo v kauze Jiřetín: vazba mezi vedením sociálnědemokratické strany a velkým industriálním byznysem, tedy energetiky, těžaři a betonáři, není důsledek nějaké zkaženosti českých papalášů. Je to celoevropský standard. Podle mých informací neexistuje v žádném státě EU silná sociálnědemokratická strana, jejíž vedení by takovéto vazby nemělo. A se vší zkušeností, kterou mám — žádné z vůdčích sociálnědemokratických osobností, která se snažila příslušnou praktiku změnit, se nepodařilo vydržet ve funkci déle než jedno období.

Pokud se nad tím člověk zamyslí, není se ani čemu divit. Velké podniky nabízejí hodně práce a hned, je možné s nimi snadno vyjednávat a obvykle hned tak neutíkají. Podpora velkých koncernů navíc dokáže rozhýbat hospodářská čísla, což v době mediálních zkratek vydatně pomáhá při kampaních. Většinu čistých podniků mají dnes pouze v Irsku a ve Finsku. Sociální demokraté z ostatních států se proto spojují hlavně se špinavými.

Má to pochopitelně i nezamyšlené důsledky: Zapaterovo Španělsko s betonovým pásem od Pyrenejí až po Gibraltar, Mitterandovu Francii s posedlosti jádrem, Schröderovo Německo s dnešním Porýním a sítí kanálů i regulovaných toků, proti nimž jsou jezy na Labi stavbou na dětském písku. Ty však zůstanou v tradičním uvažování sociálních demokratů druhotné. Průmyslové kolosy jsou metaforou věčného budování. Jejich pomoc znamená stabilní růst — hodnotu, jíž dosud evropská reformní levice nepřekonala. A blairistický Gordon Brown — miláček londýnské City, kosmopolitní Poul Rasmussen — patron výrobců hnojiv, či skandinávský Göran Persson, vždycky vítaný ve švédských zbrojovkách, věru nic nevytrhnou.

Je jistě záslužné být v duchu osmašedesátnického hesla realistou, a tedy usilovat o nemožné. Pokud má ovšem sociálnědemokratická myšlenka zahrnovat i osvobození se od vazeb na konvenční těžký průmysl, investující do fosilních či jaderných technologií, pak je potřeba si uvědomit, že v Evropské unii žádná strana, jejíž vedení by takovou sociálnědemokratickou myšlenku naplňovalo, není... a v kontextu tohoto uvědomění si představit, jak asi znalejší z českých sociálních demokratů podobná výzva osloví.

Nebylo by už lepší přestat se sněním o přerodu ČSSD v dokonalou levicovou stranu a začít konečně uvažovat v kontextu alespoň středoevropských srovnání?