Těsné vítězství Bohuslava Sobotky nad Michalem Haškem v boji o post předsedy ČSSD je podle jednoho pravicového komentátora vítězstvím stejnějšího ze dvou stejných.

Bez hlubšího zamyšlení zní takové konstatování jako výstižná charakteristika obou soupeřů o post předsedy ČSSD: oba jsou mladí, oba vystudovali práva, oba jsou velkými emocemi neoplývající suchaři, oba brojí proti současné pravicové vládě a šturmují do boje za sociální stát. Ten „méně stejný“ je svojí náturou o něco razantnější, ale chce být přitom vůči vládním stranám o něco smířlivější. Ten „stejnější“ naopak volá po radikalizaci.

Jakkoliv trefně to zní, toto ulpívání na poněkud bulvárně pojaté politické estetice je ovšem, zejména na pravé straně mediálního spektra, zároveň zásadním nedostatkem analýz situace v sociální demokracii i v české politice obecně. Zatímco před rokem byl hlavním předmětem zájmu těchto komentátorů údajně grobiánský, potažmo papalášký styl Jiřího Paroubka, nyní se do omrzení rozebírá údajná Sobotkova a Haškova nudnost.

Ve skutečnosti se ovšem za touto „nudností“ skrývá velké nebezpečí pro českou pravici. Před rokem Paroubkův agresivní styl dost často překrýval hloubku politických a sociálních problémů, které se ČSSD snažila v opozici vůči pravicové vládě akcentovat. Jinými slovy: forma vítězila nad obsahem, a to ne vždy především zásluhou samotného Paroubka, ale zásluhou často až iracionálních emocí, které Paroubkův styl vzbuzoval v médiích a části veřejnosti.

Navíc Paroubek potřeboval svého Topolánka. Tito dva, pro média zaručeně „nenudní“ politici, byli rubem a lícem téhož, přičemž toto „totéž“ nemělo pro mnohé skutečný obsah. Z politiky se stala hra: řekl-li Paroubek „ano“, Topolánek řekl „ne“, a vice versa. Souboj byl o to urputnější, oč byl prázdnější, a o co větších prkotin se týkal: celá česká politika se tak mohla scvrknout na dlouhé měsíce do sporu o třicetikorunový poplatek u lékaře, jakkoliv je nutné uznat, že tento poplatek byl symbolem důležitějších věcí.

Když zmizel Topolánek z čela ODS, Paroubek se najednou začal jevit jako vyfouklý míč. Jeho nejrůznější silné výroky v poslední fázi volební kampaně začaly padat do prázdna, protože neměly příjemce v podobě Topolánka, který by svými podobně agresivními odpověďmi udělal z Paroubkových slovních smečí téma, z něhož by pak média žila.

Snažila se tedy několik měsíců žít jen z Paroubka, zvlášť když nový lídr ODS, Petr Nečas, v nikom nevzbuzoval žádné emoce. Paroubka tato nepřátelská obsese médií těsně před volbami dohnala k takové míře znechucení, že některé deníky bojkotoval.

Bohužel se ovšem také ukázalo, že Paroubek ponechaný sám sobě, bez protivníka ze stejného kadlubu, vytváří destruktivní energii, která když nenajde protivníka, se může obrátit proti němu i ČSSD. Což se nakonec stalo.

Sobotka i Hašek jsou politici jiného typu. Pozornost nestrhávají primárně na sebe, což veřejnosti dává více možností slyšet, co vlastně říkají.

A to, co říkají, začíná v české společnosti stále silněji rezonovat: politika pravicové vlády, jež se tváří jako rozpočtově odpovědná, je v lepším případě nepromyšlená série improvizací, ovlivněných ideologickou zaslepeností, v horším případě promyšlený pokus rozbít základy sociálního státu, který společnost žijící v posledních dvaceti letech v relativním sociálním smíru, nesmiřitelně rozdělí.

Se Sobotkou a Haškem v čele bude tak opozice vůči vládě spojována mnohem více s ČSSD a jejími postoji, než s nějakou konkrétní silnou osobností, kterou pak mohou pravicová média donekonečna cupovat a zesměšňovat. Navíc politická „nudnost“ může být velkou výhodou v kontrastu s vládou, která sestává z politiků, jejichž osobnostní rysy, skandály a výstřelky zásadním způsobem problematizují vládní „reformy“ nebo i  jen racionální komunikaci o nich.

Ve srovnání s extravagantním, v některých případech politicky patologickým chováním řady vládních politiků nebude „nudnost“ Sobotky či Haška pro média dlouhodobé téma. Tématem se mohou tito dva stát pouze za předpokladu, že si nebudou schopni srovnat noty, a jejich mocenský boj bude pokračovat. Vytvoří tak chtě nechtě téma, které bude mít podobný efekt jako Paroubkův styl: bude se za ním ztrácet podstata toho, oč ČSSD jde.

Sobotka a Hašek samozřejmě ve skutečnosti stejní nejsou — ani stylem, ani programově. Výše zmíněné konstatování pravicového komentátora je asi tak pravdivé, jako by bylo konstatování, že mezi dvěma pravicovými deníky, Lidovými novinami a MF Dnes, vlastněnými stejnou zahraniční firmou, má více čtenářů ten stejnější ze dvou stejných.

Když už ale byli oba, Sobotka i Hašek, zvoleni do dvou nejvyšších pozic ve straně, je paradoxně v zájmu ČSSD, aby se pokud možno jevili do té míry stejně, že budou svým chováním budit alespoň zdání jednoty. Jenom za předpokladu, že jejich případné spory nezastíní programové poselství, které se z lůna ČSSD začalo i díky předsjezdové debatě jasně vynořovat, uspěje jak jejich strana, tak oni sami.

Nemuselo by to být těžké. Zatímco Sobotka v čele strany může dělat to, co před sjezdem sliboval, tedy z radikálnějších pozic útočit na vládu, Hašek může z pozice předsedy asociace krajů nabízet smířlivější tvář a jednání. Oba tak mohou v zájmu společné věci oslovovat rozdílné skupiny voličů.

Pokud by ale příští dva roky byly především bojem mezi „sobotkovci“ a „haškovci“, přičemž podstata tohoto boje nemůže být než mocenská, neboť programově jsou si oba politici příliš blízcí, dost pravděpodobně by se za dva roky vynořil na sjezdu někdo třetí, naplňující smysl přísloví, že když se dva perou, třetí se směje. Bohužel pro Českou republiku by tím „třetím“, co se směje, byla i současná vládní koalice.