Těsné vítězství Bohuslava Sobotky nad Michalem Haškem v boji o post předsedy ČSSD je podle jednoho pravicového komentátora vítězstvím stejnějšího ze dvou stejných.

Bez hlubšího zamyšlení zní takové konstatování jako výstižná charakteristika obou soupeřů o post předsedy ČSSD: oba jsou mladí, oba vystudovali práva, oba jsou velkými emocemi neoplývající suchaři, oba brojí proti současné pravicové vládě a šturmují do boje za sociální stát. Ten „méně stejný“ je svojí náturou o něco razantnější, ale chce být přitom vůči vládním stranám o něco smířlivější. Ten „stejnější“ naopak volá po radikalizaci.

Jakkoliv trefně to zní, toto ulpívání na poněkud bulvárně pojaté politické estetice je ovšem, zejména na pravé straně mediálního spektra, zároveň zásadním nedostatkem analýz situace v sociální demokracii i v české politice obecně. Zatímco před rokem byl hlavním předmětem zájmu těchto komentátorů údajně grobiánský, potažmo papalášký styl Jiřího Paroubka, nyní se do omrzení rozebírá údajná Sobotkova a Haškova nudnost.

Ve skutečnosti se ovšem za touto „nudností“ skrývá velké nebezpečí pro českou pravici. Před rokem Paroubkův agresivní styl dost často překrýval hloubku politických a sociálních problémů, které se ČSSD snažila v opozici vůči pravicové vládě akcentovat. Jinými slovy: forma vítězila nad obsahem, a to ne vždy především zásluhou samotného Paroubka, ale zásluhou často až iracionálních emocí, které Paroubkův styl vzbuzoval v médiích a části veřejnosti.