„Jediné, čeho se musíme bát, je náš vlastní strach.“ Zní to jako motivační klišé, plytký slogan politické kampaně. Ve skutečnosti Franklin D. Roosevelt v tomto výroku vystihnul hlubokou ekonomickou pravdu, kterou bychom dnes měli oprášit.

V ekonomii je třeba odlišit strach od averze k riziku. Míra averze k riziku je racionální a do určité míry i kvantifikovatelná veličina. Domácnosti nemají rády riziko, protože i malá šance velkých ztrát může být likvidační a stát životy. Strach je však iracionální, neodůvodněný. Vede zákonitě k horším rozhodnutím a ke ztrátám. Je založený na davovém vnímání, špatném vyhodnocení situace nebo na politické demagogii.

Kam nás vede strach uprostřed krize

Velkou část negativních efektů dluhové krize způsobil právě strach. Strach z řeckého osudu tlačil i vysoce solventní státy skrze politický diskurz do začarovaného kruhu šetření a stagnace. Kvůli tomu se periferie nemohla spolehnout na zahraniční poptávku nebo vyšší inflaci v evropském jádru. A proto se problémové státy dostaly do problémů ještě horších.

Strach z odchodu zemí z eurozóny vedl k úprku kapitálu z evropské periferie a k dodatečným bankrotům tamějších bank. Tím se jen zhoršila ekonomická situace na periferii a ještě se zvýšil strach z rozpadu eurozóny. Kdyby nedošlo k zoufalé intervenci Evropské centrální banky, takto iracionální začarovaný kruh by vedl k implozi evropské ekonomiky. Úplně zbytečně a iracionálně.