Znovu průmyslový Západ a problémy pojetí práce
Jan MájíčekRostoucí ekonomická produktivita vytváří potenciál pro mnohem všestrannější rozvoj lidské společnosti. Ekonomika však místo toho produkuje čím dál více nezaměstnaných. Nestalo se dosavadní pojetí práce jakožto zaměstnání překonanou kategorií?
Dne 12. července se v týdeníku Ekonom objevil zajímavý článek. Jmenoval se „Velká průmyslová revoluce - model 2012“ a zabýval se už nějakou dobu diskutovaným tématem západní ekonomie a politiky, tj. reindustrializací. Mainstreamoví ekonomové si všimli, že služby jaksi nestačí a zejména v období krize jsou velice nestabilním zdrojem zaměstnávání lidí. Článek tak otevírá debatu o konci dnes již tradičního dogmatu, že moderní ekonomika je ekonomikou služeb a výroba patří do starého železa, resp. do zemí Třetího světa. Na druhou stranu se článek nevyrovnává s otázkami, které reindustrializace vyvolává.
Úvod do současné situace obstarává konstatování velkých pravd neoliberalismu. „Vysoké náklady na práci v důsledku rostoucích daní a vysokých minimálních mezd vytlačily průmysl do Číny, Malajsie a podobných zemí," konstatuje ekonom ze společnosti Partners Pavel Kohout. Zlé státy se svými daněmi a nenasytní zaměstnanci žádající (a někde i „troufale“ uzákoněné) rostoucí minimální mzdy „vytlačili“ firmy pryč. Nic o tom, že se vlastně jednalo o snahu navýšit ziskovost firem, tedy jejích vlastníků.
Autor článku Jan Němec poté dodává, že „v bohatých zemích přestalo být pro firmy výhodné vyrábět zboží založené především na lidské práci, a proto začaly v globálním světě hledat výhodnější destinace, kde tvořily mzdové náklady minimální položku.“ Problém je v tom, že každá výroba je založena na lidské práci. Ať máte továrnu sebevíce automatizovanou, vždy potřebujete k obsluze strojů nějaké lidi. Navíc jsou stroje jen zhmotněním minulé lidské práce, protože je někdo musel vyrobit a smontovat. V jejich ceně se odráží náklady na reprodukci těch, kteří tyto původní stroje vyrobili. A tato cena se pak přenáší i na výrobky, které tyto stroje pomáhají dále vyrábět. Bez lidské práce by neměly výrobky vůbec žádnou cenu, přesněji směnnou hodnotu (jablko z volně rostoucí jabloně má užitnou hodnotu jako potrava, ale směnná hodnota by nebyla žádná). Nejde tedy o to, že by byla výroba zboží méně založena na lidské práci, ale to, že nároky na její reprodukci jsou mnohem nižší. Řečeno jednoduše: nízké mzdy, velice nízká nebo neexistující pracovně právní ochrana, bezpečnost práce atd.
Reindustrializace Západu ale rozhodně nebude o návratu výroby, která se z velké části přesunula do Asie. Podle britského The Economistu se v tzv. třetí průmyslové revoluci bude jednat o zavádění maximálně flexibilních technologií výroby a maximální efektivitu práce. V tomto krátkém shrnutí je ale obsaženo mnohé. Maximální efektivita práce znamená v překladu co největší míru vykořisťování zaměstnance: aby každá minuta jeho pracovní doby byla co nejvíce využita. Zrychlení výroby, kombinace několika činností a samozřejmě vysoká kvalifikace a víceoborovost (s kterou ale opět porostou náklady na tuto pracovní sílu).
Závažnějším problémem je ale vznik nového průmyslu, který bude postaven právě na vysoce kvalifikované pracovní síle. Taková ekonomika bude nutně vylučovat řadu svých členů mimo pracovní proces, protože je nebude schopna pojmout, a to i bez ohledu na jejich dostatečné schopnosti či kvalifikaci. Podobný jev byl prokázán americkým ekonomem Michaelem Kidronem v USA při zkoumání tzv. permanentní zbrojní ekonomiky. Ta se podle Kidrona rozvíjela od II. světové války, kdy do sebe zbrojní průmysl začal nasávat obrovské množství pracovní síly. Studená válka tento trend potvrdila, ale s rozvojem technologií a nárokem na specializaci zaměstnanců se ztratila ona masovost a přebyteční zaměstnanci začali zvyšovat počty nezaměstnaných.
Nové technologie také nepotřebují velké výrobní celky pro své fungování. Budou tedy nutně vést ke vzniku velkého počtu lidí, kteří nebudou ani v novém průmyslu zaměstnatelní.
Je třeba si už dnes položit otázku, zda dosavadní pojetí práce jakožto zaměstnání není překonanou kategorií, resp. zda je úplně dostačující. Při stále se zvyšující se schopnosti produkovat s menším vynaložením úsilí je vytvářen potenciál pro mnohem všestrannější rozvoj lidské společnosti. Nově nabytý čas může sloužit nejrůznější formám sebevzdělávání, rozvoje, společenské participace či odpočinku. Dodnes existuje práce, která je buď nedostatečně nebo vůbec materiálně ohodnocena. Samostatnou kapitolou je pak veřejně prospěšná práce, tedy nikoli Drábkovy nucené práce, ale pojetí, které by ocenilo společensky přínosnou činnost. Sázení stromů, střídavé hlídání dětí nebo vedení kroužků a zájmových organizací jsou dnes často řešeny na komerční bázi. Jde o to osvobodit je od nutnosti „vydělat si na sebe“ a pojmout jejich existenci jako přínos o sobě.
Reindustrializace je tedy trendem, který přináší nové otázky, na které je třeba hledat odpovědi. Bez nich totiž zůstaneme bezradně stát před sociálními problémy, které takto modernizovaná kapitalistická ekonomika bude přinášet.
Existuje hluboce zažitá (až by se dalo říci zažraná) představa, u které splývá pokrok s pokrokem pracovně úsporným jako tou nutně a trvale převažující formou – i kdykoli v budoucnosti. Je to představa poněkud vulgární, dost masová a jaksi instinktivní – při bližším pohledu ale vlastně nepříliš logická. Už nyní přece existují situace, kdy je podíl mzdových nákladů na veškerých nákladech konkrétní produkce tak nízký, že změny spojené s pracovně úsporným pokrokem ztrácejí smysl a kapitálově úsporný pokrok logicky nastupuje, aniž by bylo třeba nějakým bonusem motivovat výrobce, aby mu dával přednost a zaměstnával lidi.
Bude to nejspíš dělat tak jako tak, protože snížením nějaké části z velice malého podílu mzdových nákladů k žádným výrazným změnám na úseku snižování nákladů už nemůže dojít.
Takže pokud by převažoval pokrok pracovně úsporný, bylo by nakonec výsledkem (když nebudeme brát v potaz nic dalšího) právě díky i samotnému pracovně úspornému pokroku, že ve výrobních procesech by zůstávalo živé práce tak málo, že by se už jejím vypuzováním nedalo dosáhnout jiné než zanedbatelné změny v efektivnosti. Od jisté chvíle by pak musel (tak jako tak) stejně nastoupit kapitálově úsporný pokrok – nakonec by to musel být on, který by nastoupil jako rozhodující forma dalších změn výrobních metod.
Neexistuje žádná zákonitost, podle které by technologická budoucnost civilizace musela být dána obřími ocelovými halami masové výroby, kterými bloudí pár zbývajících pracovníků. Záslužnou práci na vyvrácení těchto představ učinili zejména manželé Tofflerovi v 80. letech minulého století, takže po jejich „Třetí vlně“ by se už do podvědomí společnosti měla dostávat představa jiná, podle které by se výrobní výzbroj civilizace měla spíš jaksi nekonečně přibližovat k pomyslné limitě budoucnosti, kterou by bylo asi nejvhodnější vyjádřit jako onu pověstnou pohádkovou „kouzelnickou hůlku“ – velmi „úspornou“ a malou, ergonomickou vystiženou, nabitou nezměrným intelektem, schopnou pospojovat a spouštět (představa „ovladače“) mnohem větší síly mimo sebe, kouzelnou hůlku, kterou by naopak jaksi třímalo co největší množství lidí…
Kromě Alvina a Heidi Tofflerových by asi bylo zdvořile vzpomenout v této souvislosti i jednoho z mála autorů sci-fi, kterého brala vážně - s ohledem na uskutečněné předpovědi – i vědecká komunita – totiž A. C. Clarka. Clarka si v této souvislosti lze snadno představit, jak na svém zamilovaném Ceylonu při psaní povídky „Záchranná výprava“ sní s otevřenýma očima: „…Nová civilizace měla stroje a zdroje, o jakých se lidstvu dříve ani nesnilo, ale v mnohém byla venkovská a opustila ocelové a betonové zdi, které po staletí lidem vládly. Zachovala se města, která byla středisky vědy, administrativy nebo zábavy, ostatní byla opuštěna, protože bořit je bylo příliš složité. Deset či patnáct největších hlavních měst a stará univerzitní centra se vcelku nezměnila a mohla zůstat stát ještě nejednu stovku let. Ale města, jejichž život byl založen na páře, železe a pozemní dopravě, zmizela spolu s průmyslovými odvětvími, která je živila.“(Julij Kagarlickij, Fantastika, utopie, antiutopie, Panoráma, Praha 1982, str. 394-5). Kagarlickij, autor knihy, ze které je z Clarkovy povídky citováno, dále komentuje: „ To vše vyplývá neobyčejně logicky z Clarkovy často opakované myšlenky, že přiblížíme-li k člověku zdroje životních statků, učiníme-li již nikoli věci samé, nýbrž miniaturní zdroje jejich výroby osobním vlastnictvím, budou velká nakupení lidí zbytečná…“ (cit.dílo, tamtéž). A Kagarlickij potom v odkazu dále vysvětluje: „Stroje tohoto druhu pak A. Clark nazývá „replikátory“. Podobně jako fotoaparát, ale při zachování všech vlastností reprodukovaného předmětu, mají kterýkoli předmět „opakovat“. „Až vznikne replikátor“, píše Clark, „odumře celá struktura průmyslu a obchodu ve své současné podobě. Každá rodina bude na místě vyrábět, všechno, co potřebuje, jako se to v podstatě dělalo po většinu lidských dějin. Nynější éra masové výroby pak bude považována za krátké období mezi dvěma epochami naturálního hospodářství a jedinými cennými předměty směny budou matrice nebo záznamy, které bude třeba vložit do replikátoru k řízení jeho tvořivé činnosti.“ (cit. dílo, str. 429-430)
Není účelem nějak do hloubky rozebírat zde literaturu sci-fi k tomuto tématu – úplně postačí, když nám tento výlet do země sci-fi připomene, že prostě není naší povinností spojovat technologický pokrok ani výlučně, ale ani dominantně s představou automatizovaných továren masové produkce, nesmírně náročných materiálně i energeticky (naturálně) i jako výrobní náklad, v jejichž ocelových halách prochází a seřizuje nekonečnou masu strojů pár zbývajících dělníků s vysokoškolským diplomem.
To, že pracovně úsporný pokrok jakoby splýval s tím správným technologickým pokrokem, je zřejmě způsobeno také zvláštním fetišismem kapitálových investičních statků, které prý mají nahradit pracovníka - ale na konci pomyslné limity by měly nahrazovat samy sebe tak, aby z jejich "těla" ubývalo materiální i energetické - pokud to jen jde - jestliže kapitalismus je spojen s dominací růstu produktivity práce oproti růstu produktivity výrobních prostředků, postkapitalistický společenský systém by měl být založen naopak na dominaci růstu produktivity výrobních prostředků ...
Veškerá ekonomie je nejen ekonomií času, ale ekonomií časoprostoru. A kapitálové (investiční) statky nejsou koneckonců nic jiného než “různě trvanlivá“ náplň, které je ve skutečnosti spíš jakousi původně ještě poměrně „humpoláckou“ i když robustní “protézou“ mezi člověkem a výsledkem jeho činnosti ...
… a její humpolácký charakter by měl více a více "štíhlet" ...
Kapitálové statky by zjevně měly být nejen čím dál účinnější, ale zejména také stále úspornější protézou, a exponenciálně narůstající znalostní dědictví společnosti by tuto „protézu“ mělo – prudce nebo postupně - zbavovat materiálové a energetické náročnosti a formovat do tvaru, který by se asymptoticky blížil onomu již zmíněnému archetypálnímu ideálu intelektem nabité „kouzelné hůlky“. Mezi ENIACem z roku 1943 a současným notebookem je vzdálenost v rozměru téměř světelných let a výrobní prostředek lze nikoli sice obecně, ale přece jen ve značné míře označit za – provokativně řečeno – takový obecně užitečný statek, kterému nedostatečná technologická vyspělost civilizace zatím ještě neumožnila, aby byl spotřebním předmětem pro každého ...
Já ho četl v knize Samuela Lileyho o automatizaci, která v Čechách vyšla někdy v roce 1957.