Jsme v tom až po uši, aneb perspektivy protestů

Jan Májíček

Můžeme čekat, až přijde další velká válka, a mezitím si nechat vzít veškerá za posledních více než sto let vybojovaná sociální práva. Nebo můžeme proti kapitalistickému systému protestovat a prosazovat alternativy.

S druhou polovinou léta přicházejí úvahy o tom, co se bude dít na podzim. Vláda premiéra Nečase si nedala pokoj ani v červenci a upozorňovala na sebe Dobešovým experimentem s registrem vozidel, novou projadernou energetickou koncepcí ministra Kuby a nebo třeba návrhem ministra Drábka, že o krizí postižené lidi se budou starat jejich příbuzní. To vše bylo korunováno návrhem na zvýšení platu ústavních činitelů.

S očekávaným návrhem státního rozpočtu, který má dále pokračovat v logice škrtů, se můžeme dočkat dalšího oslabení sociálního rozměru státu. Protesty budou více než na místě.

Nejde ale o Nečasovu vládu. Nešlo o ni nikdy, protože byla jen výsledkem hlubší tendence, kterou by v současné době, byť z většími politickými náklady a pravděpodobně menší brutalitou a hloupostí při škrtání, realizovala také sociální demokracie. Nacházíme se v období táhnoucí se krize, která se jen tak nevyřeší.

Kapitalismus je totiž systém, ve kterém se krize objevují znovu a znovu. Má to dva hlavní důvody. Prvním je to, že v peněžní ekonomice, které je kapitalismus ztělesněním, je krize možná vždycky. Vlastníci peněž je totiž nemusejí nutně utrácet či investovat, ale mohou je hromadit. Pokud tak ale z jakéhokoli důvodu skutečně činí, působí tím narušení procesu směny a krizi v nákupu a prodeji.

Zadruhé, kapitalistický výrobní způsob se zadrhává, pokud nevzniká dostatek zisku, aby to uspokojilo vlastníky výrobních prostředků. A zde se dostáváme k tzv. sestupné tendenci míry zisku, která je v pozadí všech krizí.

Jednotlivé kapitalistické firmy si při produkci zboží a služeb, které společnost potřebuje, navzájem konkurují a snaží se neustále zvyšovat svůj zisk. K tomu používají nátlak na zaměstnance, aby pracovali déle či usilovněji, ale také používají čím dál více nové technologie, aby zvýšili produktivitu práce a získali z ní víc hodnoty. Jenže tohle je přesně Achillova pata kapitalismu. Nahromaděné náklady na investice do nových továren a zařízení rostou nepoměrně k množství a nákladům na pracovní sílu. A protože pouze lidská práce (nikoli stroje) dokáže vytvářet hodnotu, ziskovost každé nové investované jednotky bude klesat. Navíc se stejně chová i konkurence a tím se celý proces zrychluje, protože heslem kapitalismu je „kdo déle stál, už stojí opodál“. Pokud ziskovost neustále klesá, způsobí nakonec pokles v celkovém zisku. Kapitalisté pak přestávají investovat a následuje krize ve výrobě.

Snaha vyhnout se tomu má různé podoby. Zaměstnanci se dají více vykořisťovat. Dají se hledat levnější varianty nových technologií. A dá se spekulovat v neproduktivních částech ekonomiky, tj. na burzách, v bankovnictví apod., kde se dá něco vyhrát. To ale může opět fungovat jen chvíli, protože nakonec stejně začne působit zákon sestupné tendence míry zisku.

Ilustrace toho, jak se promítá tento zákon do ziskovosti, ukazuje na příkladu USA tato tabulka:

Co to znamená pro naše uvažování nad smyslem a cílem protestů? Jak předpovídá marxistický ekonom Michael Roberts: „Vysoké míře zadlužení soukromého sektoru se vyrovnalo zadlužení státní, když byla provedena záchrana bank. Pokud nebude toto obrovské břímě (overhang) dluhu odstraněno (zmenšeno na únosnou míru) nedá se úspěšně obnovit ziskovost, která by znovu obnovila ekonomický růst. To samozřejmě znamená, že bude potřeba další pokles, aby „očistil“ systém od tohoto „mrtvého (toxického) kapitálu“. Do té doby se nám krize potáhne dál.

Ukončit se ale také nedá tím, že by stát zvyšoval daně a půjčoval si na investice (to samozřejmě dělat má, jen s tou obecnou tendencí systému to nic neudělá), protože to se to podepíše na míře ziskovosti. Tím se neobnoví investice, ani pracovní místa a příjmy do státního rozpočtu. New Dealu se ve 30. letech nepodařilo krizi odstranit (nejen kvůli odporu podnikatelů), ačkoli obsahoval daleko radikálnější kroky, než které dnes navrhuje Obama nebo sociální demokraté. Zvládla to nakonec až válka, která oblékla obrovské masy pracovní síly do uniforem a rozpoutala destrukci nevídaných rozměrů.

Jsme v tom tedy až po uši. Na jedné straně můžeme čekat, až přijde další velká válka nebo jiná katastrofa, a mezitím si nechat vzít veškerá sociální práva, která byla za posledních více jak sto let vybojována. Nebo se podívat na naše protesty v této systémové perspektivě. Znamená to, že nás čeká dlouhé a náročné období protestů a snahy o prosazení alternativ. Na druhou stranu má tato dlouhodobá a jistě náročná perspektiva jedno pozitivum: nic není prohráno.

    Diskuse (40 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    August 8, 2012 v 18.1
    Hlavně musíme zkoušet vykročit z toho začarovaného intelektuálního kruhu. Důležité totiž je vysvětlovat to nějak srozumitelně lidem a připravovat je na to, co jim hrozí, když se nebudou bránit. Vysvětlovat jim, že problém nespočívá v náhradě zkorumpovaných politiků morálními osobnostmi a řešením rozhodně není ani zrušit politiku a zavést manažerské řízení státu. Musíme lidem vysvětlovat, že situace není jednoduchá, ale ne beznadějná a že bez organizace to nepůjde.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    August 8, 2012 v 23.7
    Do začátku hledat způsoby, jak buďto současný systém provozavat i při neustále klesající míře zisku nebo najít jinou metodu obnovy ziskovosti, než válečnou destrukci.

    Jinak autorovi patří velký dík, že opět vytáhl na světlo zásadní motiv, systémový paradox který stojí v pozadí současné krize, tj. soustavný pokles ziskovosti v reálné ekonomice. Který už v principu není řešitelný na pravolevé ose, jak ostatně v článku také zaznělo. Škrty a liberalizace nefungují, to nám předvádí v současné době celá Evropa v praxi, ovšem státní investice, neřku-li deficitně financované narazí brzy na stejný problém.
    Eva Hájková, penzistka
    August 9, 2012 v 5.27
    Ještě můžeme přípravu na změnu systému pojmout i tak, že začneme budovat typ vlastnictví, který v tom příštím systému bude převládat (t.j. kolektivní vlastnictví). A třídu, která se v tom příštím systému stane hegemonem, což ovšem není dělnická třída. Zárodek nového systému musí vyrůst v tom starém.
    JS
    Jan Samohýl, Programátor
    August 9, 2012 v 9.16
    s tou teorií nevím
    Jo, marxisté tvrdí, že klesá míra zisku. Ale empirické důkazy na podporu toho tvrzení mi přišly vždy dost slabé (ostatně je to vidět z toho grafu - tam ta míra zisku neklesá monotónně). Co srovnání jiných zemí a jiných časových období?

    Navíc představa, že s tím nějak zanikne kapitalismus, je podle mého soudu mylná.

    To už mi přijde lepší vysvětlení Steve Keena (který má mimochodem zajímavou a ne příliš známou kritiku pracovní teorie hodnoty), který je vícemeně Minskián, a tvrdí, že krize jsou způsobené spekulací. Také ukazuje, že můžete mít rovnovážný systém s kapitálovými zisky.

    Ono intuice je někdy zavádějící..
    MT
    Miroslav Tejkl
    August 9, 2012 v 10.37

    Tak jistě - zisky se pohupují nahoru a dolů, ale ta pomyslná sinusovka ("nahoru dolů") se odehrává na čím dál na nižší úrovni.

    A to roste zadlužení soukromé i veřejné, zisky se berou - řečeno Sedláčkem - jakoby z budoucnosti, záplava zisků má svůj zdroj v deficitních penězích z veřejných zakázek, finanční systém není dnes kryt komoditou ani směnkou a má velmi "volný kloub", zisky nepatří k žádné "nadhodnotě" navíc, ale co jeden dostane, o to druhý přijde (tzv. "nulový součet") ...

    Člověk nemusí být stoupencem pracovní teorie hodnoty, aby pokles míry zisku akceptoval ...

    Kapitalismus nezanikne poklesem míry zisku, ve msyslu jak se slovo "zánik" chápe v běžné řeči ... spíš se bude měnit jako se housenka mění v motýla - rozostřené tvary dosavadního uspořádání (Gestalt) se zformují do jiného obrazu, kde bude reprodukční proces probíhat jinak, a nepůjde o nějakou zvláštní cílenou veřejnou regulaci státními orgány - spíš se bude jednat o jaksi "jinak přeskupené potrubí zbožně peněžních toků" ...

    Luděk Švehla, vývojový pracovník
    August 9, 2012 v 15.29
    Nejsem ekonomický expert, ale zdravý rozum a počty říkají, že pro začátek by stačilo zavést několik nepopulárních opatření:
    1.) Omezení korupce (zavedení zákona o státní službě, zrušení anonymních akcií, oddělení a nezávislost tří pilířů státu; jinými slovy nezávislá justice, policie, kontrola lobingu, změna financování politických stran).
    2.) Zestátnění bank.
    3.) Zestátnění vodárenství, zbytku ČEZu, regulace teplárenství, funkční trh s emisními povolenkami.
    4.) Daňové odvody firem v místě jejich podnikání (zamezení odvodu daní do daňových rájů).
    5.) Progresivní zdanění ve stylu Welfare State
    6.) Zastavení škrtů, privatizací, restitucí, III. důchodových pilířů a podobných pitomostí.

    Každý bod přitom skýtá úsporu stovek miliard korun.

    Dále rozpohybování mrtvého kapitálu by prospěly různé formy milionářských daní a ziskovosti firem pak například účinná celní opatření jako nástroj pro podporu místní ekonomiky.

    Bohužel kapitalismus je založen na akumulaci kapitálu, což je v přímém rozporu prakticky se všemi zde uvedenými body.
    VK
    Vojtěch Klusáček
    August 9, 2012 v 23.54
    Tady primárně nejde o to, že by kapitalismus s poklesem míry zisku zanikl. Nějaké zanikání kapitalismu není na pořadu dne, ten funguje dál normálně. Akorát s tím efektem, že s pokesem míry zisku klesá množství k investicím využívaných příležitostí, tedy ekonomika pracuje čím dál víc pod své možnosti a roste rovnovážná míra nezaměstnanosti.. Se všemi doprovodnými jevy a důsledky.
    ON
    Oto Novotný, politický analytik
    August 10, 2012 v 10.13
    Teorie hlavního článku
    Bylo by fakt dobré, kdyby se namísto apokalyptických předpovědí o zániku kapitalismu na základě vyabstrahování "hlavního článku", na kterém to vše obecně stojí (klesající míra zisku), pracovalo s prognózami, které vyvchází z komparativních studií hospodářských a sociálních politik různých zemí. Tyto politiky se často velmi liší a přináší různé výsledky. V míře, jak pracují jednotlivé státy s opatřeními, které obecně nastiňuje pan Švehla, se pak daří/nedaří řešit strukturální problémy tržní ekonomiky.
    MT
    Miroslav Tejkl
    August 10, 2012 v 11.14

    Rád bych upozornil pana Novotného, že to, co se v našem světě odehrává má jisté společné rysy, které ukazují, že mnoho věcí není v rukách dobře spravovaného státu a podniku.

    Dejme tomu, že Řecko si zavinilo mnoho z toho, čemu je podrobeno. Jenže jak jde čas, tak se nebezpečí šíří jak zhoubný nádor, kromě Německa a Seveřanů si nikdo nemůže být ve Starém vyspělém světě jist, jestli se Damoklův meč neutrhne nad ním (hrozba visící nad premiantem reálného socialismu Slovinskem to ukazuje zcela jasně).

    Ba ne.

    Kapitalismus má problémy SYSTÉMOVÉ a projevují se ve Starém vyspělém světě.

    I v zemích, kterým toho lze - na rozdíl od Řecka - vytknout jen málo ...

    Luděk Švehla, vývojový pracovník
    August 10, 2012 v 12.20
    Český národ se vyznačuje jednou nepříliš praktickou vlastností, a to, že se vždy po určité době letargie snažíme řešit nahromaděné problémy příliš radikálně místo toho, abychom se z předchozího poučili a prováděli korekce jen toho nefunkčního když se ostatní třeba osvědčilo. Příkladem může být předchozí socialismus, který byl až příliš restriktivní a nedovoloval ani drobné živnosti (narozdíl od NDR a dalších „spřátelených zemí“). Po osmdesátém devátém zase zaznamenáváme naprosto nesmyslný obrat o 180 stupňů a nastolujeme pravý opak, tedy neregulovaný neoliberální trh i s jeho průvodními jevy, gigantickou krupcí a rozprodáním a rozkradením republiky. Místo toho, abychom z předchozího režimu ponechali to, co velmi dobře fungovalo. V současné době pak naprosto pasivně přihlížíme demontáži zbytků sociálního státu a všech hodnot funkčních systémů, které předchozí generace za dlouhá léta vybudovaly a vybojovaly. Jako bychom si říkali „čím hůře, tím lépe“ podobně jako za socialismu a čekali na okamžik převratu a „potrestání viníků“, tedy systému nejlépe s nějakým totalitním vůdcem.
    Nechce se mi přitom věřit, že jsme se v devětaosmdesátém stali obětí jakéhosi neoliberálního spiknutí. A i kdyby, nevěřím, že nešla spousta věcí provést jinak, zejména aby se tohoto státu nezmocnily mafiánské a klientelistické kliky, které pořád ještě a stále pracují na rozkrádání tohoto státu. Je zde vliv globální krize, ale připadá mi to jak vymlouvat se na „řecký dluh“. To, že se každým dnem dnes propadá pod hranici bídy stále více lidí v tomto státě, je JEN NAŠE VINA! Za to nemůže nějaký zlý kapitalismus. Za to si můžeme sami, že si volíme a necháváme „u koryt“ takové parazity, kteří tam již přes dvacet let jsou.
    Stačí se podívat do Německa, Francie, na sever, jak funguje kapitalismus. Tím jej přitom vůbec neobhajuji. Jen se snažím naznačit, že nic není černé nebo bílé a že za současný stav u nás si můžeme HLAVNĚ A ZEJMÉNA MY SAMI A NIKDO JINÝ! Výmluvy na vnějšího nepřítele jsou jen berličkou v naší neschopnosti. Přitom jsme národ jistě šikovný a donedávna i vzdělaný. Proč si ale neumíme vládnout, by bylo asi na rozbor raději nějakému sociologovi.
    + Další komentáře