Hlavně musíme zkoušet vykročit z toho začarovaného intelektuálního kruhu. Důležité totiž je vysvětlovat to nějak srozumitelně lidem a připravovat je na to, co jim hrozí, když se nebudou bránit. Vysvětlovat jim, že problém nespočívá v náhradě zkorumpovaných politiků morálními osobnostmi a řešením rozhodně není ani zrušit politiku a zavést manažerské řízení státu. Musíme lidem vysvětlovat, že situace není jednoduchá, ale ne beznadějná a že bez organizace to nepůjde.

Do začátku hledat způsoby, jak buďto současný systém provozavat i při neustále klesající míře zisku nebo najít jinou metodu obnovy ziskovosti, než válečnou destrukci.

Jinak autorovi patří velký dík, že opět vytáhl na světlo zásadní motiv, systémový paradox který stojí v pozadí současné krize, tj. soustavný pokles ziskovosti v reálné ekonomice. Který už v principu není řešitelný na pravolevé ose, jak ostatně v článku také zaznělo. Škrty a liberalizace nefungují, to nám předvádí v současné době celá Evropa v praxi, ovšem státní investice, neřku-li deficitně financované narazí brzy na stejný problém.

Ještě můžeme přípravu na změnu systému pojmout i tak, že začneme budovat typ vlastnictví, který v tom příštím systému bude převládat (t.j. kolektivní vlastnictví). A třídu, která se v tom příštím systému stane hegemonem, což ovšem není dělnická třída. Zárodek nového systému musí vyrůst v tom starém.

Jo, marxisté tvrdí, že klesá míra zisku. Ale empirické důkazy na podporu toho tvrzení mi přišly vždy dost slabé (ostatně je to vidět z toho grafu - tam ta míra zisku neklesá monotónně). Co srovnání jiných zemí a jiných časových období?

Navíc představa, že s tím nějak zanikne kapitalismus, je podle mého soudu mylná.

To už mi přijde lepší vysvětlení Steve Keena (který má mimochodem zajímavou a ne příliš známou kritiku pracovní teorie hodnoty), který je vícemeně Minskián, a tvrdí, že krize jsou způsobené spekulací. Také ukazuje, že můžete mít rovnovážný systém s kapitálovými zisky.

Ono intuice je někdy zavádějící..

Tak jistě - zisky se pohupují nahoru a dolů, ale ta pomyslná sinusovka ("nahoru dolů") se odehrává na čím dál na nižší úrovni.

A to roste zadlužení soukromé i veřejné, zisky se berou - řečeno Sedláčkem - jakoby z budoucnosti, záplava zisků má svůj zdroj v deficitních penězích z veřejných zakázek, finanční systém není dnes kryt komoditou ani směnkou a má velmi "volný kloub", zisky nepatří k žádné "nadhodnotě" navíc, ale co jeden dostane, o to druhý přijde (tzv. "nulový součet") ...

Člověk nemusí být stoupencem pracovní teorie hodnoty, aby pokles míry zisku akceptoval ...

Kapitalismus nezanikne poklesem míry zisku, ve msyslu jak se slovo "zánik" chápe v běžné řeči ... spíš se bude měnit jako se housenka mění v motýla - rozostřené tvary dosavadního uspořádání (Gestalt) se zformují do jiného obrazu, kde bude reprodukční proces probíhat jinak, a nepůjde o nějakou zvláštní cílenou veřejnou regulaci státními orgány - spíš se bude jednat o jaksi "jinak přeskupené potrubí zbožně peněžních toků" ...

Nejsem ekonomický expert, ale zdravý rozum a počty říkají, že pro začátek by stačilo zavést několik nepopulárních opatření:
1.) Omezení korupce (zavedení zákona o státní službě, zrušení anonymních akcií, oddělení a nezávislost tří pilířů státu; jinými slovy nezávislá justice, policie, kontrola lobingu, změna financování politických stran).
2.) Zestátnění bank.
3.) Zestátnění vodárenství, zbytku ČEZu, regulace teplárenství, funkční trh s emisními povolenkami.
4.) Daňové odvody firem v místě jejich podnikání (zamezení odvodu daní do daňových rájů).
5.) Progresivní zdanění ve stylu Welfare State
6.) Zastavení škrtů, privatizací, restitucí, III. důchodových pilířů a podobných pitomostí.

Každý bod přitom skýtá úsporu stovek miliard korun.

Dále rozpohybování mrtvého kapitálu by prospěly různé formy milionářských daní a ziskovosti firem pak například účinná celní opatření jako nástroj pro podporu místní ekonomiky.

Bohužel kapitalismus je založen na akumulaci kapitálu, což je v přímém rozporu prakticky se všemi zde uvedenými body.

Tady primárně nejde o to, že by kapitalismus s poklesem míry zisku zanikl. Nějaké zanikání kapitalismu není na pořadu dne, ten funguje dál normálně. Akorát s tím efektem, že s pokesem míry zisku klesá množství k investicím využívaných příležitostí, tedy ekonomika pracuje čím dál víc pod své možnosti a roste rovnovážná míra nezaměstnanosti.. Se všemi doprovodnými jevy a důsledky.

Bylo by fakt dobré, kdyby se namísto apokalyptických předpovědí o zániku kapitalismu na základě vyabstrahování "hlavního článku", na kterém to vše obecně stojí (klesající míra zisku), pracovalo s prognózami, které vyvchází z komparativních studií hospodářských a sociálních politik různých zemí. Tyto politiky se často velmi liší a přináší různé výsledky. V míře, jak pracují jednotlivé státy s opatřeními, které obecně nastiňuje pan Švehla, se pak daří/nedaří řešit strukturální problémy tržní ekonomiky.

Rád bych upozornil pana Novotného, že to, co se v našem světě odehrává má jisté společné rysy, které ukazují, že mnoho věcí není v rukách dobře spravovaného státu a podniku.

Dejme tomu, že Řecko si zavinilo mnoho z toho, čemu je podrobeno. Jenže jak jde čas, tak se nebezpečí šíří jak zhoubný nádor, kromě Německa a Seveřanů si nikdo nemůže být ve Starém vyspělém světě jist, jestli se Damoklův meč neutrhne nad ním (hrozba visící nad premiantem reálného socialismu Slovinskem to ukazuje zcela jasně).

Ba ne.

Kapitalismus má problémy SYSTÉMOVÉ a projevují se ve Starém vyspělém světě.

I v zemích, kterým toho lze - na rozdíl od Řecka - vytknout jen málo ...

Český národ se vyznačuje jednou nepříliš praktickou vlastností, a to, že se vždy po určité době letargie snažíme řešit nahromaděné problémy příliš radikálně místo toho, abychom se z předchozího poučili a prováděli korekce jen toho nefunkčního když se ostatní třeba osvědčilo. Příkladem může být předchozí socialismus, který byl až příliš restriktivní a nedovoloval ani drobné živnosti (narozdíl od NDR a dalších „spřátelených zemí“). Po osmdesátém devátém zase zaznamenáváme naprosto nesmyslný obrat o 180 stupňů a nastolujeme pravý opak, tedy neregulovaný neoliberální trh i s jeho průvodními jevy, gigantickou krupcí a rozprodáním a rozkradením republiky. Místo toho, abychom z předchozího režimu ponechali to, co velmi dobře fungovalo. V současné době pak naprosto pasivně přihlížíme demontáži zbytků sociálního státu a všech hodnot funkčních systémů, které předchozí generace za dlouhá léta vybudovaly a vybojovaly. Jako bychom si říkali „čím hůře, tím lépe“ podobně jako za socialismu a čekali na okamžik převratu a „potrestání viníků“, tedy systému nejlépe s nějakým totalitním vůdcem.
Nechce se mi přitom věřit, že jsme se v devětaosmdesátém stali obětí jakéhosi neoliberálního spiknutí. A i kdyby, nevěřím, že nešla spousta věcí provést jinak, zejména aby se tohoto státu nezmocnily mafiánské a klientelistické kliky, které pořád ještě a stále pracují na rozkrádání tohoto státu. Je zde vliv globální krize, ale připadá mi to jak vymlouvat se na „řecký dluh“. To, že se každým dnem dnes propadá pod hranici bídy stále více lidí v tomto státě, je JEN NAŠE VINA! Za to nemůže nějaký zlý kapitalismus. Za to si můžeme sami, že si volíme a necháváme „u koryt“ takové parazity, kteří tam již přes dvacet let jsou.
Stačí se podívat do Německa, Francie, na sever, jak funguje kapitalismus. Tím jej přitom vůbec neobhajuji. Jen se snažím naznačit, že nic není černé nebo bílé a že za současný stav u nás si můžeme HLAVNĚ A ZEJMÉNA MY SAMI A NIKDO JINÝ! Výmluvy na vnějšího nepřítele jsou jen berličkou v naší neschopnosti. Přitom jsme národ jistě šikovný a donedávna i vzdělaný. Proč si ale neumíme vládnout, by bylo asi na rozbor raději nějakému sociologovi.

Problém je v tom, že pokles míry zisky je vlastnost systému, nezávislá na doposud realizovaných opatřeních. Jistě že se nejedná o jedinou příčinu krize, těch je víc. Samozřejmě má cenu realizovat opatření která tu navrhoval pan Švehla, samozřejmě že jsou na tom státy tato opatření realizující obecně líp. Jenže na poklesu míry zisku tato opatření příliš nezmění a s tímto problémeme se i při sebelepší hospodářské politice vedené standardními prostředky dříve či později střetneme rovněž.

Stejně jak nakonec krizi 30. let New Deal nevyřešil a od let 37-38 tu byl znovu pokles. Řešení přinesla až II. světová válka.

Rovněž tak na přelomu 70./80. let se západní svět nevydal neoliberální cestou jen tak, nějakým ideologickým spiknutím. Už před tím všechny strany ve všech zemích a lhostejno zda pravicové či levicové, keynesiánsko-etatistické řešení zkusily. Pupmování peněz do ekonomiky, státní podporu, regulaci, utrácení. Bez efektu. Ziskovost a růst se do ekonomik vrátil až s nástupem neoliberálních politik, ovšem za cenu nutnosti kompenzovat výpadek kupní síly obyvatel zadlužováním. Kterýžto kompenzační mechanismus se v roce 2008 vyčerpal a stojíme před tímtéž problémem.

Jenom nástřel otázek v souvislosti s politikou á la Luděk Švehla. Do čeho máme investovat, aby výnos (zisk) z investice převýšil úrok úvěru, který si na to na finančních trzích vezememe? Anebo který převýší výpadek zisku způsobený firmám vyšším zdaněním? Jak zabráníme soukromníkovi - zavedeme-li zdanění v místě podnikání - aby jednoduše nezavřel krám, nepropustil pracovníky a peníze původně určené nainvestice do výroby neuložil do zlatých cihliček nebo spekulativního kapitálu (zde se možná rýsuje řešení)?

Pane Klusáčku, čím je ten pokles míry zisku způsobený? Podle vás nehoráznými úroky půjček bank? Tedy znárodněme banky. Dnes je problém místních firem potažmo států hlavně v globalizaci, kdy výroba je stěhována do států s nízkou cenou práce. Toto se dá řešit právě například celní politikou. Nebo co je konkrétní hlavní příčinou poklesu zisku?

Právě že neoliberální tažení počínaje svržením Allendeho v Chile je motivováno privatizacemi majetků a přírodních zdrojů dotčených států. I v Chile se ekonomika začala zvedat poté co tam na přelomu století zvítězili socialisté, zavedli sociální reformy zdravotnictví a školství a dnes jsou jednou z neúspěšnějších ekonomik v Jižní Americe. Jejich cestu k prosperitě nepřekazila ani krádež protokolárního pera naším prezidentem Václavem Klausem, shodou okolností guruem zavádění neoliberalismu u nás.

Neoliberalismus je naprosto zmatený politický směr, na druhou stranu ale velmi jednoduchý na pochopení, pročež jej zpočátku podporuje poměrně velký vzorek obyvatelstva neuvědomující si, že jde sám proti sobě.

To, že po vyšším zdanění firem nebo zákazem jejich registrace v daňových rájích, tyto odejdou za výdělkem jinam, je jedno z mnoha neoliberálních klišé. Navíc i kdyby to tak bylo, státu se možná spíš uleví protože takové firmy sice zaměstnají pár lidí, ale jinak z nich stát nemá vůbec nic, spíše mu mnohdy způsobují více škody jak užitku na státní infrastruktuře (např. zničené silnice) nebo životním prostředí.

Ještě k Vaší poznámce, že se neoliberální kompenzační mechanismus – zadlužování – vyčerpal... To, že se jednou „vyčerpá“, muselo již na počátku napadnout i toho největšího ekonomického pitomce. Chápal bych krátkodobé zadlužení pro povzbuzení ekonomiky, ale podmíněné jeho umořením v době prosperity. Což jaksi však zase není v zájmu finančních korporací jejichž produktem právě neoliberalismus je.

Po pořadě.

Že v ekonomice klesá míra zisku, je statistikou poměrně dobře doložený fakt. Už zdaleka ne tak zřejmé je vysvětlení, hraje zde roli více faktorů ve vzájemné provázanosti a v úplnosti je nezná nikdo.

Jednak je to paradox snižování míry zisku se zvyšováním efektivity výroby. Zvyšování efektivity neznamená nic jiného, než že na jednotku produkce je čím dál méně nákladů a mimo jiné, na jednotku produkce toho míň zaniká. Tím pádem je na jrednotku výsledné produkce potřeba méně investic a v ideálním kapitalistickém modelu je agregát zisků roven agregátu investic (panu Tejklovi předem děkuji za opravu případných nepřesností a doplnění). Jinými slovy, čím je technologicky efektivnější výroba, tím míň investic potřebuje na svou reprodukci, tím tudíž nižší poptávka po investicích a tedy jejich ziskovost.

Tedy na genézu zisku s rostoucí efektivitou výroby čím dál víc zbývá spotřeba. Zde začne působit další paradox, vyšší efektivita = více výrobků na jednotku mzdových nákladů, ovšem většinu těch výrobků si kupují právě ti zaměstnanci za ty mzdové náklady, své mzdy Které relativně k objemu produkce klesají, tudíž nakonec je potřeba jít s cenou dolů nebo část produkce nepordat - ziskovost jde dolů. Třetí mechanismus spočívá přímo v mechanismu tržní konkurence, která sama o sobě stlačuje ceny a s nimi zisk. Další mechanismus je efekt poklesu mezních výnosů a růstu mezních nákladů, ten se pozoruje poměrně univerzálně v všech odvětvích, pátý mechanismus tkví v tom, že patrně nelze dosahovat exponenciálního růstu a jakýkoli pomalejší růst, neřku-li jeho zastavení vede ke snižujícícm se meziročním přírůstkům, ergo zisku.

V úplnosti ale příčiny známy nejsou. Všiměte si prosím jedné věci. Žádný z těchto mechanismů není dán nějakou chamtivostí, bojem skupin, touhou uzurpovat si prostředky druhého. Žádný není zaviněn neoliberalismem. Prostě jsou to vlastnosti systému. Nezávislé na tom, zda bude stát utrácet hodně nebo málo, daňové zatížení takové nebo jiné a redistribuce příjmů převážně zdola nahoru, nebo shora dolů. Manipulace v těchto parametrech tyto mechanismy utlumí nebo posílí - ale neodstraní. Dříve či později na ně narazíme vždy.

Ještě jedna poznámka, řekl bych klíčová. Všechny vaše návrhy - pod které bych se podepsal a nic proti nim nemám - to vše tu už bylo. Za New Dealu, v 70. letech. To vše (snad kromě úplného zestátnění bankovního sektoru) se vyzkoušelo, navíc za podstatně příznivějších podmínek, kdy výroby ještě nbyly odstěhovány do zemí třetího světa - a bez úspěchu. Proč by tato opatření měla mít úspěch dnes? Nota bene za podmínek ještě horších?

to p. Klusáček

nedovedu si představit, co by se tak ještě mělo dodat k tomu, co jste řekl.

A mému vlastnímu osobnímu přesvědčení vcelku odpovídá i ten Váš střízlivý postoj typu:

"ano, neskládat ruce do klína, je třeba bojovat vhodnými prostředky pro vhodnou dobu, protože žijeme v reálném čase, ALE nedělejme si iluze, že tím řešíme systémový problém, který se bude tvrdošíjně vracet a rozbíjet systém i přes naše úsilí občas úspěšné občas ne" ...

Teď v tuto chvíli mně tedy nenapadá, co by se ještě dalo dodat ...

Osobně si sice myslím, že přirozeně, jaksi "jako rostoucí krystal", se možná nakonec zformuje počínaje Starým světem jiný a odlišný mechanismus zhodnocování, rozdělování a přivlastňování produktu než je kapitál, ale na selektivní regulace a zásahy moc nevěřím. Ostatně systémová změna beztak není žádná regulace, ale to, že "potrubí" zbožně-peněžního koloběhu bude po dlouhých přizpůsobovacích procesech jinak propojeno a pospojováno a zpětné vazby budou fungovat v jiném konglomerátu jiné kvality ...

... ale časový rozměr takových změn nedovedu odhadnout.

A to, že Marx neaplikoval to, co popsal ohledně systémových změn DO kapitalismu, na systémovou změnu PO kapitalismu je asi jeho největší chyba ...

Selektivní změny je samozřejmě třeba dělat - a tak, aby nezpůsobily více škody než užitku (líbí se mi odborářské analýzy) a je třeba nepokrytě vycházet ze zájmů společenské většiny - o třídách radši nemluvím, jak řekl Keller vědomá "třída pro sebe" je už jen ta vládnoucí ...

Pokus o usmíření marxistů s nemarxisty (?) a omluva neanglicky mluvícím diskutujícím, naneštěstí teď nemám příliš volného času, abych následující úryvek adekvátně přeložil:

"The virtue of Marx's approach is that it allows a very clear account of general laws of motion of capital to be constructed in a way that abstracts from the specific and particular conditions of his time (such as the crises of 1847-48 and 1857-58). This is why we can still read him today in ways that are relevant to our own times. But this approach imposes costs. To begin with, Marx makes clear that the analysis of an actually existing capitalist society/situation requires a dialectical integration of the universtal, the general, the particular, and the singular aspects of society construed as a working, organic totality. We cannot hope, therefore, to expalin actual events (such as the crisis of 2007-09) simply in terms of the general laws of motion of capital (this is one of my objections to those who try to cram the facts of the present crisis into some theory of the falling rate of profit). But, conversely, we cannot attempt such an explanation without reference to the general laws of motion (though Marx himself appears to do so in his account in Capital of the "independent and autonomous" financial and commercial crisis of 1847-48, or even more dramatically in his historical studies of The Eighteenth Brumaire and Class Struggles in France, where the general laws of motion of capital are never mentioned)."

Harvey, David. 2012. Rebel Cities. From the Right to the City to the Urban Revolution. London: Verso, p. 37.

Děkuji za výčet důvodů pane Klusáčku. Jsou to krásná slova, ale bohužel z nich pořád není vůbec jasné, proč to celé nefunguje. Z čistě matematického hlediska a logiky věci – žijeme v míru, nemusíme čelit žádné větší přírodní katastrofě ani epidemii nebo něčemu podobnému, máme moderní efektivní technologie, dostatek energií, ropy atd. – vyplývá, že oproti například poválečným létům, kdy byla Evropa zničena válečným tažením, máme nesrovnatelně lepší podmínky pro tvorbu zisku a chtělo by se říci i pro život. A paradoxně právě až do 70. let po válce fungovaly ekonomiky a sociální systémy států celkem bezproblémově. Dokonce zaměstnanci měli takové platy, že nebyli nuceni si brát téměř žádné půjčky.

Peníze se přeci nikam neztrácí, nikde nemizí, právě naopak jsou dnes „kvantitativním uvolňováním“ množeny, tak kde je problém? Není náhodou v mrtvém kapitálu dnešních multimiliardářů a obecně v onom 1%? Právě proto se dnes přeci povzbuzuje ekonomika „tištěním“ peněz protože ony chybí v oběhu a to je ten nástroj pro tvorbu zisku potažmo pro vyvážený běh ekonomiky. Sice se tím rozjíždí inflace, ale koho by to zajímalo, že? Jinými slovy, každý z nás 99% je dnes zatížen takovou skrytou daní, že tvorba zisku je prakticky nemožná. Hádejte co se děje s bilióny za dluhové služby států (ještě před 7 lety platila ČR 12 miliard, letos to bude snad do 100 miliard Kč?), které všichni platíme? Jsou to vlastně peníze (a tím naše práce) za nic. Jen za to, že někdo v počítači „natisknul“ peníze. Co se děje s 32 bilióny dolarů v daňových rájích http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/186919-zbohatlici-skryvaji-na-uctech-v-danovych-rajich-32-bilionu-dolaru/?

Tohle je ocelová koule na noze každé ekonomiky. A o tuhle kouli přijde právě válkou nebo jinou katastrofou (jak píše pan Májíček), což je zdánlivě pak motor ekonomiky do té doby, než se koule opět nabalí. Proto bezesporu také, jak píšete že nebylo vyzkoušeno znárodnění bank, nebyla ostatní přijatá opatření dostatečně účinná. Ale nejde zdaleka jen o banky...

A to nemluvíme o zadlužení domácností, které je dnes již k1,2 bilónu Kč. Kolik je dluhová služba z této částky? 200, 300, nebo 500 miliard ročně?

Zloději, zdá se, ztrácí nervy. http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/z-domova/joch-levicaci-jsou-bezpecnostnim-rizikem-pro-cr/

Však už bylo na čase, aby za svou mzdu začal odvádět nějaké výkony. Vždyť jinak by si tu levice brzy zase zařídila říši zla.

...pravice má právo "nastolit pravicový autoritativní režim", pokud by "západní civilizaci hrozil zánik v důsledku politické a intelektuální impotence levice" nebo "v důsledku její vnitřní dezintegrace, totiž opuštěním civilizačních hodnot a ctností ve prospěch volného průchodu choutkám a vášním". (Zdroj: ČTK)

V našich krajích se bohužel dost málo ví, že Jochův výrok že "gentleman může vlastnit otroky" je opravdovou kvintesencí LIBERALISMU v jeho historicky nejúspěšnější, tj. anglosaské verzi.

Napadlo vás někdy dříve, že se u nás něčeho takového dožijete?

Bertolt Brecht (Zadržitelný vzestup..., 1941; epilog):
"je stále plodný ten klín, který zrodil toto zlo..." („Der Schoß ist fruchtbar noch, aus dem das kroch...“) – řeč je o kapitalismu a imperialismu.
//Doporučuji eseje Hannah Arendt o Brechtovi a Benjaminovi.//

Ne, nenapadlo.

Podle mého soudu se člověk může stát zlým jedině tehdy, když se dostane "do úzkých", je v nějakém "presu". Pokud je to tak, potom jsme v tom opravdu až po uši. Úzkosti kolem nás totiž bude pravděpodobně přibývat. Možná i taková vlastnost, jakou je chamtivost, je vlastně jenom strachem - strachem z toho, že nebudu mít pro sebe dost. Na druhou stranu je zvláštní, že někteří lidé tomu nepodléhají. Možná podléhají zase něčemu jinému...Nevím.

Když se něco chová jinak, než bychom si selským rozumem, obyčejnou lineární logikou představovali, říká se tomu paradox. Tento svět je holt paradoxů plný a chování ekonomiky sem můžeme směle přiřadit. Je právě jedním ze stálých a neproměnných rysů, že zisky (na rozdíl od rent a mezd) se stoupajícím blahobytem (a růstem rent a mezd) nerostou a s jeho poklesem neklesají. Ba spíš právě naopak. Všiml si toho ostatně už klasik Adam Smith (pan Tejkl tu před časem uváděl přesnou citaci).

Tendence k poklesu ziskovosti, minimálně ve s pojistosti s poklesem mezního výnosu, se zdá být univerzální charakteristikou ekonomiky. Která není dána něčí zlou vůlí, jen prostě uspořádáním samým. Charakteristická je i časová posloupnost. Napřed se v ekonomice "cosi" v 70. letech pokazilo, něco kvůli čemu přestaly fungovat do té doby funkční keynesiánské púolitiky a politika wellfare státu - a potom teprve nastoupil neoliberalismus. Se známým důsledkem v polarizaci příjmů, soustavného poklesu podílu mezd na HDP, retenci čím dál většího dílu bohatství na kontech čím dál užší minority lidí - kteří teď ani nemají kam je pořádně investovat. V tom máte pravdu, rovněž tak v tom, že se tím situace ještě zhoršuje, neboť jsou tyto prostředky z produktivních odvětví ekonomiky de facto vyřazeny. Ale to se stalo až po té, až jako následek něčeho fundamentálnějšího. Čeho nástin jsem se snažil podat. Bez nároku na kompletnost, správnost a hlavně, řešení neznám. Nezná je nikdo a ti poctivější z ekonomů to alespoň přiznávají.

Abych závěr trochu odlehčil a ke konkrétnímu - slovy TOP 09, bakovní daň a daň z finančních transakcí možná pomůže víc než si myslíte. Při dostatečné výši sníží výnosnost investic do burzovních spekulací natolik, že i snižující se míra zisku v reálné ekonomice bude pro držitele volného kapitálu atraktivnější. Samozřejmě - zcela nedořešené.

Píšete:
"A to roste zadlužení soukromé i veřejné, zisky se berou - řečeno Sedláčkem - jakoby z budoucnosti"

Nevysvětluje tohle tedy ta Keenova teorie o finančních spekulacích lépe? Podle mě ano (viz též bod 3 níže). Pokud máte argument, proč jeho teorie není tak dobrá, sem s ním!

Nejde o to, že bych s tou teorií o poklesu míry zisku nesouhlasil (i když je otázka jak pak interpretovat ty důsledky pro kapitalismus, hezky to shrnuje http://en.wikipedia.org/wiki/Tendency_of_the_rate_of_profit_to_fall); spíš mám pocit, že:

1. Máme ještě značné rezervy, kam můžeme technologicky investovat (vezměte si, že spotřebováváme ani ne desetiny procent energie, co dopadne na povrch naší planety).

2. Technologie, které mohou umožnit další rozvoj produktivity mohou být za investičním horizontem většiny investorů.

3. Je dost možné, že ta finanční spekulace vede k vyšším mírám zisku v jakékoli situaci, a pak je ten dlouhodobý pokles celkem irelevantní.

Já vám řeknu pane Klusáčku, co se tenkrát v 70. letech pokazilo. Pokles daní z původních 50-80% na nynějších 15%, deregulace bankovnictví, privatizace bank a další neoliberální blbiny.

Financializační nádor je sice zátěž pro společnost - ale pro nynější kapitalismus je zrůdně funkční - skoro nepostradatelný.

Vjednom svém článku v Britských liustech jsem na toto téma citoval Freda Magdoffa ml. s Johnem Fosterem z levicového newyorského magazínu New Monthly Review - a to z jejich knihy Velká finační krize. Příciny a následky, česky GRIMMUS, 2009, Všeň (pod Turnovem) :

"...Zatímco typický hlavní proud úvah o tom, jak „reformovat kapitalismus“ je spojen s poněkud otupěle opakovanou tezí, že volný trh – zejména finanční – je třeba regulovat, autoři knihy vlastně dospěli (a zjevně už dlouho před rokem 2009, jak vyplývá ze starších článků v uváděné knize) k závěru, že to, co způsobuje ty největší karamboly, co by tedy normálně mělo být terčem oné regulace, je bohužel současně „náhradním palivem“ růstu a zisku – když to „původní palivo“ reprodukované v reálné ekonomice schází (viz níže Ilona Švihlíková). Autoři pak šokujícím způsobem, ale ze svého hlediska zcela logicky tvrdí, že

„…jakákoli vážně míněná snaha držet svět financí na uzdě vystavuje riziku destabilizace celý režim akumulace, který zoufale potřebuje financializaci, aby mohl dále expandovat.“ (sborník, str. 108).

To, jak je finanční, či financializační metastáze „zrůdně funkční“, autoři sborníku popisují následovně:

„Neinvestuje kasínová společnost příliš mnoho talentu a energie do svých her s finančními skořápkami? Ovšemže ano. Žádný rozumný člověk to nemůže popírat. Činí tak na úkor zboží a služeb? V žádném případě. Není důvod se domnívat, že kdyby se nám podařilo omezit oblast finančních spekulací, talent a energie vynakládané do nich, by se přesunuly do výrobních aktivit (tedy i do reálných služeb, které slouží k uspokojování lidských potřeb – pozn. M. T.). Příslušné kapacity by jednoduše zůstaly nevyužité a připojily by se k již tak rozsáhlému rezervoáru nadbytečných lidských a materiálních zdrojů. Představuje kasínová společnost velkou zátěž pro ekonomický růst? Opět nikoliv. S výjimkou bezprecedentních investic vynakládaných v mírově době na zbrojení, byl v nedávných letech veškerý ekonomický růst tažen finanční expanzí.“…(cit. sborník, str. 80).

(z mého článku "Boj s finančním kapitalismem může skončit za limitem jakéhokoli kapitalismu, Britské listy, 15. 12. 2009)


Zkrátka a dobře, přítelé, jdeme na to z blbé strany. Myslíme si, že když odstraníme ten "financializační nádor", tak se výrobě uleví a to "reálně-produktivní", co je pod tím jaksi rozkvete.

Chyba lávky - ten financializační nádor je pomocník, aby schéma, ve kterém funguje reprodukce, ještě mohlo být obecně kapitalistické ...

Někdy si říkám, že největším revolucionářem je pořádný sektářský ekonom z rakouské školy (z té verze antifreebankingové, čili z verze 100% rezerv, která nekolaboruje s nekrytými penězi).

Nechte je udělat, co (tito) chtějí - a kapitalismus je za 14 dní pryč ...

"Všechnu moc profesoru Šímovi z Liberálního institutu ..."

... by zřejmě měl volat správný revolucionář


To samozřejmě nemyslím vážně (už se mi na diskusních vláknech párkrát stalo, že ostatní nepochopili ironii ...)

Aha pane Tejkle, takže současná celosvětová finanční krize vlastně není krizí. Asi jak pro koho. Pro finančníky to jistě krize není, o tom není sporu. O to větší je to ale problém pro ty ostatní. Nevím, do jaké míry je teze regulací otupělá, ověřeným faktem, a nikoli pouze teorií z knih, ale zůstává období do 70. let, kdy regulace a neprivatizovaný finanční sektor a ekonomika fungovala ke spokojenosti středních a nižších tříd než se to uvolněním regulací zvrtlo a tyto začaly chudnout a ti druzí extrémně bohatnout. Tedy je to úhel pohledu komu deregulace prospívá, ale zdravé udržitelné ekonomice zcela jistě ne, což je ostatně vidět každým dnem.

Ať jsou ekonomické souvztažnosti jakkoli složité, každému rozumně uvažujícímu musí být jasné, že virtuálními spekulacemi (nic jiného dnes finančnictví není) s nadhodnotou „skutečně pracujících“ nemůže vznikat nějaká další nadhodnota. Jinými slovy, když někdo upeče chleba, spekulacemi banky se z něj nestanou chleby dva nebo snad chlebů celý vagón.

V neoliberálním kapitalismu totiž není problém přebujelý stát a to, že živíme „socky“ nebo „moc důchodců“, jak se nám snaží propagandisté vnutit, ale že živíme obrovsky přebujelý finanční a neproduktivní sektor, který navíc na rozdíl od první skupiny do společné kasy nepřispěl ničím.

Rostoucí nerovnost je samozřejmě důvodem, proč jsme v problémech - zvýšit míru rovnosti a robustní přerozdělování to samozřejmě ano.

Regulace je ale něco jiného.
Regulace je normativní zásah do procesů.

Magdoff a Foster ve své knize výslovně tvrdí, že pokud by zůstalo u pouhé regulace trhů nějakými novými pravidly, bude ekonomika spíš zbavována potřebného růstového a ziskového paliva

(viz např. „…jakákoli vážně míněná snaha držet svět financí na uzdě vystavuje riziku destabilizace celý režim akumulace, který zoufale potřebuje financializaci, aby mohl dále expandovat.“ - cit. sborník, str. 108).

A pokud by společnost palivo ztrácet neměla, a přesto se snažila vyhnout nebezpečnému „kyvadlu“ rozhoupaného a rozkmitaného cyklu, obřích bublin a tedy umělých zisků vytvářených finanční kreací a zadlužováním a přitom neskončit v „jámě“ stagnace, nezbývá, než aby nalezla zdroje těch přirozených zisků někde v reálné ekonomice.

Z uvedené knihy implicitně vyplývá, že ty přirozené zisky se mohou vynořit jen s odlišným rozdělením společenského produktu – a tedy i regulace trhu má smysl jen pokud zároveň přináší (alespoň jako vedlejší produkt) jiné rozdělení, než které je produkováno příliš dominujícím kapitálovým mechanismem. Podle autorů uváděné knihy by koloběh společenského rozdělování měl být více prováděn – a to už je vyjádřeno výslovně - ve prospěch zvýšení kupní síly kryjící konečnou individuální spotřebu široké veřejnosti a zejména konečnou spotřebu společenskou (viz sborník, zejména str. 21-23 a také závěrečné stránky).

Skepsi ohledně skutečných možností regulace nevyjadřují pouze zmínění protagonisté Monthly Review.

Například americký ekonom Andrew Kliman říká:

„Podtónem slovního spojení „extrémní kapitalizmus“ je myšlenka, že regulovaný kapitalizmus bude úspěšnější než kapitalizmus volného trhu. Podívejme se ale například na krizi úspor a půjček v USA z doby před dvaceti lety. Tisícovky „Savings and Loans“ společností (S&L společnosti jsou typem finanční instituce rozšířené v USA a Velké Británii. Přijímají finanční vklady (úspory) a poskytují hypotekární půjčky. Věřitelé mají často na základě svých vkladů hlasovací práva a mohou rozhodovat o fungování společnosti – pozn. administrace prvního níže uvedeného webu) zkrachovalo a vláda musela vynaložit stovky miliard dolarů, aby uhradila ztráty věřitelů (tedy těch, kteří do společnosti vložili kapitál).

Tato krize ale byla krizí regulovaného (tučně zvýraznil M. T.) kapitalizmu.

S&L společnosti byli výrazně regulované; úroky, které vyplácely věřitelům za vložené úspory, stejně jako úroky, které dostávaly za poskytnutí hypotéky, určovala vláda. Ale když druhé polovině 70. let začala růst míra inflace (a stojí za povšimnutí, že regulovaná keynesiánská politika tomuto spirálovitému růstu míry inflace nedokázala zabránit), úrokové míry mimo tento regulovaný systém vystřelily nahoru. V důsledku toho začali lidé vkládat své peníze jinam než do S&L společností. Ty byly nuceny začít nabízet výhodnější úroky za vklady – dokonce vyšší než byly ty, které dostávali za poskytování hypoték. To způsobilo, že byly neustále ve ztrátě. Proto musel americký Kongres částečně upustit od regulace a umožnit S&L společnostem zvýšit úroky za poskytované hypotéky. Pokud ale chtěly být společnosti solventní, musely poskytovat čím dál riskantnější půjčky. Mnohé z nich neboli nikdy splacené a nakonec celé odvětví doslova zkolabovalo.

Hlavní slabinou tvrzení, že regulovaný kapitalizmus je v něčem lepší než kapitalismus volného trhu, je jednoduchý fakt, že v konečném důsledku kapitalismus nikdy nemůže být regulovaný. Toto nedávno potvrdil Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny a bývalý hlavní ekonom Světové banky. V polovině září (2008) napsal článek, v kterém navrhoval celou řadu nových regulací a zákonů. V závěru ale připustil:

„Tyto reformy nezaručí, že nepřijde další krize. Vynalézavost lidí na finančních trzích je ohromující. Nakonec vždy najdou způsob, jak přelstít jakékoliv přijaté omezení.“

S tímto postřehem celkem souhlasím, říká Kliman.

Jenže Stiglitz pokračuje:

„Ale tyto reformy zaručí, že se sníží pravděpodobnost další krize a jestli k ní dojde, její následky budou mírnější, než by byly bez nich.“

Kliman pokračuje:
Toto, samozřejmě, nedává smysl. Jestli nakonec finanční trhy skutečně přelstí jakékoliv přijaté omezení, tak potom každá další krize bude přesně taková, jaká by byla bez omezení. O nových zákonech a regulacích lze říci, že mohou přinejlepším oddálit další krizi anebo ztížit trhům cestu k překonání omezení. Kromě toho oddalování krizí znamená podporu umělého růstu, s kterým přichází nadměrné zadlužování. Takže konečný negativní efekt po prasknutí bubliny je pak o to větší.“

(čerpáno z interview „O krizi a kapitalismu. Rozhovor s profesorem Andy Klimanem“ otištěné na webu www.priamaakcia.sk, viz též článek „O kořenech současné ekonomické krize a některých navrhovaných řešeních“ na www.part.cz ).

A jste si jist, že většina lidí chce to vaše palivo, respektive jakýsi pochybný trvalý růst, který jen vyčerpává přírodní zdroje a běžné lidi vlastně zbídačuje? Co způsobuje to „palivo“? To, co nyní vidíme, zdevastovanou planetu a rostoucí chudobu? Děkuji nechci. Tady se pořád argumentuje nepostradatelností finančních trhů a zbožšťuje se jejich význam, ale to je akorát kasino s penězi důvěřivých lidí lidmi, co jsou vlastně hráči a stalo se to jejich výnosným „podnikáním“. Ale potřebuje něco takového většinová společnost? A navíc za takovou cenu?

Finanční trhy mají příliš velkou moc na to, aby byly v soukromých rukách a navíc neregulované. Riziko zneužití v této oblasti je příliš velké stejně jako motivace lidí jej zneužít. Argumenty, že něco nemá cenu regulovat, že si lidé stejně najdou cestu jak ji obejít, jsou naprosto scestné a demagogické. Všechno na světě podléhá regulaci, to jen dogmatici a propagandisté argumentují deregulací právě, aby se zvýšila jejich moc na úkor druhých. Zrušíme snad dopravní předpisy, abychom dali prostor kreativitě „(všeho)schopných“ řidičů? To, čím argumentujete a snažíte se používat argumenty levicových ekonomů, jsou nesmysly. Spekulace, ať už finanční nebo jakékoliv jiné, nepřinášejí nikomu nic dobrého, kromě zisku spekulanta. Nic přitom nebrání plnému nasazení a kreativitě bankéře když budou banky státní, jen budou zisky bank plnit státní kasu a ne kapsy spekulanta.

Pane Tejkle musíte pochopit, že to, co obhajujete, je klasická neoliberální chamtivost - privatizace státních systémů, kde je samozřejmě zaručen obrovský zisk, navíc bez jakéhokoli rizika. Proto se tenkrát nejen banky privatizovaly a nyní se jejich majitelé brání pod nejrůznějšími záminkami regulace nedejbože zestátnění. Proto ty tisíce knih s analýzami důležitosti „finančního trhu“. Jsou v tom holt obrovské peníze. Většina bank byla do 70. let státních a vše fungovalo, i bez spekulací a „kreativity“ soukromých bankéřů, bezvadně. Stát je totiž VŽDY lepší hospodář v těchto oblastech a ne naopak. Předpokládá se přitom funkční stát a ne to, co tu bylo po 89. kdy se NAŠE banky Klausovsky „vypumpovaly“ a pak levně, nebo za cenu nižší než jejich hodnota, prodaly zahraničnímu „investorovi“.

"Pane Tejkle musíte pochopit, že to, co obhajujete, je klasická neoliberální chamtivost - privatizace státních systémů, kde je samozřejmě zaručen obrovský zisk, navíc bez jakéhokoli rizika."


To vůbec nemusím pochopit - už proto, že nic takového neříkám a neobhajuju - přerozdělování mně nevadí, zestátňování jakbysmet (např. ve Švédsku, které velmi přerozdělovalo, ale velice málo dirigovalo a regulovalo v době vysoké regulace francouzské a německé a severský liberalismus byl zajímavě kombinován s vysokými nepřímými daněmi (dopadajícími samozřejmě více na proletariát) a velmi vysokými progresívními daněmi fyzických osob - nicméně přece jen MENŠÍMI než v TEHDEJŠÍCH USA !!!)


Jinak ovšem myslím, že v prvních větách jste se, pane Švehla, celkem přiblížil podstatě celého problému.

Protože tak to skutečně je.

Ano, máte pravdu - lidé skutečně nepotřebují růst.

Ale když řeknete A, musíte říci i B.

Nemůžete zůstat ou onoho pomyslného A ... a dál nic ...

Protože, vážený pane Švehlo, už od dob patriarchy politické ekonomie jako vědy Adama Smitha ekonomové vědí a nevím, že by to bylo příliš rozporováno, že normálnímu obyčejnému člověku, příslušníku společenských většin se v KAPITALISTICKÉM systému dobře žije JENOM, KDYŽ je růst.

Tak to prostě je a zkuste to na faktech vyvrátit !!!

Můžete dělat cokoli, stavět se na hlavu a nic na tomto faktu prostě nezměníte.


Proto si dovolím upozornit na skutečnost, že pokud chceme aby se příslušníkovi společenské většiny dobře žilo i v době NERŮSTU, MUSÍTE změnit základní parametry kapitalistického systému a učinit ho (viz dialektika) součástí komplexnějšího společenského řádu, který zahrnuje kapitalismus jenom jako moment a jehož podstata je ALE SYSTÉMOVÉ odlišná ...

Musíte opustit kapitalismus jako sociálněekonomickou podstatu společenského uspořádání.

Neučiníte-li tak, platí, že obyčejnému člověku bude dobře (jako kdykoli jindy v kapitalismu) JENOM, když bude růst ...

Nikdy jindy.

Adama Smithe jsem už uvedl a další důkazy absolutně vůbec NEPOTŘEBUJI - stačí se totiž pouze rozhlédnout kolem sebe v reálném čase roku 2012 ...

Samozřejmě, že nic nemusíte pane Tejkle, asi jsem použil špatný obrat, nemyslel jsem to zle.

Asi už to chápu. Zastáváte názor přerozdělování – ano, regulace – ne. Záleží pak, jak kdo chápe regulace, ale když obhajujete volný trh v tak nebezpečné oblasti jako finance, pak jsem nemohl jinak.

Ohledně růstu nebo nerůstu v definici kapitalismu myslím nic není. Tedy i bez růstu se jedná o kapitalismus. A že by se lidem v takovém žilo špatně? Zase záleží na přerozdělení potažmo regulaci. Když bohatí přenechají dostatek svého zisku chudším, i při nerůstu se chudším bude žít dobře. Nemám to sice podložené knihami, ale vycházím ze způsobu výpočtu HDP. Ostatně růst je zase jen jakýsi pochybný ekonomický ukazatel, který pro spokojený život lidí není vůbec důležitý.

Já nejsem ekonom, ale myslím si, že rozumím tomu, co pan Tejkl naznačuje. Totiž že ekonomické jevy, které se vyskytují nebo vyskytovaly, nemůžeme posuzovat jako izolované jevy, ale vždycky v (historickém systémovém) kontextu. Co fungovalo před padesáti lety, nebude stejným způsobem fungovat i dnes. Nemůžeme ani říct, že jsme tam kde jsme, protože ekonomové či politici udělali někde nějakou fatální chybu, bez které bychom tu dál měli "dobrý kapitalismus".
A taky jistě počítá s tím, že systém se mění a může se změnit až takovým způsobem, že ho nebudeme moci nazývat kapitalismem. Systém totiž není něco, co funguje "mimo nás", systém tvoří lidé a když se ti lidé začnou chovat jiným způsobem (což stejně dělají, jenže pomalu), tak se systém prostě změní.

Přesněji řečeno: systém je něco, co působí mimo člověka jakožto jednotlivce - v tomto smyslu je vůči němu systém něčím objektivním, co sám nezmění. Ale není to něco, co působí mimo lidi jako celek. Lidé se nechovají pořád stejně. Před sto ba ani před padesáti lety se lidé nechovali úplně stejně jako dnes. Lidé nemohou zůstat stejní - jako byli jejich rodiče, prarodiče a generace před nimi...

Jak se zda, už si rozumíme, ale v případě pana Švehly bych ještě poopravil to s tou regulací finančních trhů.

Já neříkám, že by neměla existovat - jenom tvrdím, že to, co považujeme logicky a správně za negativum a chtěli bychom to - opět logicky a správně - regulovat (ten finačně-spekulační kreativistický nádor) pomáhá této civilizaci existovat- jako-kapitalistická- tedy-v-kapitalistickém rámci

(všechno od slova "existovat..." je třeba přečíst na jeden zátah - prostě civilizace se obejde bez financializačního nádoru, to jistě, samozřejmě obejde - ale pravděpodobně se pak ale bude muset potom vzdát nejen jeho, ale i celého systémového uspořádání s kapitálovou DOMINACÍ (nikoli existencí kapitálu - dominací kapitálu) - i v té REÁLNÉ produkci.

(kapitálový mechanismus je pak PODŘÍZENÝM, nikoli hegemonním momentem nějakého komplexnějšího mechanismu ...)


To byl smysl i těch mých klimanovských citací shora ...

čili já neobhajuji volný finační svět bez regulace jenom říkám, že čím víc do něj budeme zasahovat tím ten náš svět bude moci žít - ale ne s kapitálovou dominací - tu udržuje a fungování našeho světa v kapitalistickém obleku, formě umožňuje právě tato financializace - pokud se s ní vypořádáme, nebudeme schopni zabránit přeměně společenského řádu vůbec ... i na úseku reálné produkce, všude ...

Proto o financializaci říkám, že je ZRŮDNĚ funkční v rámci kapitalismu ...

Píšete na můj vkus příliš v hádankách pane Tejkle, proto ta nedorozumění. Ale když shrnu Váš poslední příspěvek, asi se domníváte, že když zregulujeme finanční trhy, kapitalismus se stane životaschopný a nebude vůle ke změně společenského řádu.

Ta fatální chyba politiků je myslím paní Hájková dána hlavně tolerancí lobby v kapitalismu a neexistence účinných nástrojů jak podobným tendencím zabránit. Jinak systém je VŽDY takový, jaký si ho lidé udělají. Stačí se podívat na fungování naprosto stejného kapitalismu u nás a v sousedním Německu. Člověk by skoro řekl, že se jedná o dva různé politické systémy...

Svět ovládá pouze jeden jediný kapitalismus, protože je to světový systém. Ale ta naše pozice v něm je bohužel asi daná i tím naším "zbabělým, upoceným čecháčkovským přikrčenectvím", o kterém píše Ivan Štampach.

To "přikrčenectví" je takový příkrov, který nás dusí. Potřebujeme ho prorazit.