Má-li ČSSD porazit ANO, musí se změnit
Jakub PatočkaVšechna kritika ANO, všechny snahy vykreslit její reálný obraz jako politickou divizi Agrofertu, přijde vniveč, pokud tu nebude k dispozici žádná realistická a jasně lepší alternativa. ČSSD si zatím není jista, zda jí chce být.
Zlé jazyky by mohly říct, že o výsledcích sjezdu ČSSD toho víme předem více nežli o výsledcích sněmu ANO. Předsedou bude zvolen Bohuslav Sobotka, prvním místopředsedou se stane Milan Chovanec, místopředsednické posty dále obsadí Michaela Marksová-Tominová, Jan Hamáček, Martin Starec, Lubomír Zaorálek a zřejmě Lenka Teska Arnoštová.
Prakticky nikdo nevěří tomu, že do nejužšího vedení by se měl vrátit Jiří Dienstbier. Je to škoda. Bylo by totiž dobře, kdyby se to stalo. K Dienstbierovi je možné mít dílčí výhrady, přesto pořád pro veřejnost zůstává jasně nejvýraznějším reprezentantem přitažlivého evropského pojetí sociálně demokratické politiky.
Ač je pozornost médií upřena na personálie, podobně jako na sněmu ANO se to nejdůležitější dost možná odvine v debatě o stanovách. Právě sem se soustředí hlavní střet s nepředvídatelným výsledkem — týkající se interpretace vnitrostranického referenda. Z odstupu se může zdát, že se jedná o maličkost, ale ve skutečnosti se na tomto nenápadném detailu může rozhodovat o budoucnosti ČSSD — a tudíž také o příští trajektorii české demokracie.
Sociální demokracie se musí otevřít a změnit svou vnitřní kulturu
Bohuslava Sobotku česká média občas vykreslují skoro jako by neuměl do pěti napočítat. Pohřbila jej už víckrát, než kolikrát stihl vyhrát volby. Skutečnost je ale taková, že svým nenápadným lavírováním získává v ČSSD čím dál pevnější pozici. Jako předseda ČSSD pojede na svůj třetí sjezd silnější než kdykoli dřív.
Na minulém sjezdu musel Sobotka strpět poučování od Zemana, Hašek a spol. si tam na něj brousili nože. Teď Sobotka Zemana na sjezd ani nezve, Michal Hašek je v ČSSD mrtvý muž a také jeho kumpáni jsou poraženi nebo v koncích.
Spatřujme v tom nejen doklad Sobotkových schopností, ale také životní síly České strany sociálně demokratické. Je to jediná levicová strana v bývalém východním bloku, která nevznikla vylepšováním místních komunistů, a je to jediná strana u nás, jejíž existence byla přenesena do exilu a po pádu komunistické samovlády se vrátila zpět. Jsou to příznivé spodní proudy, které v ní stále působí.
Sobotka celý svůj dospělý život strávil v ČSSD. Politicky je jejím dítětem. Poměrům po roce 1989 se učil rozumět skrze ni. Na rozdíl od většiny svých odpůrců má předseda ČSSD hluboký vztah k tradici a idejím, jež reprezentuje. To ho samozřejmě nečiní imunním vůči omylům, ale vybavuje ho to silou, díky níž obvykle vítězí.
Přichází doba změn a nebude stačit být pouhou stranou rozumného kompromisu a produktem PR agentur. Být tím, kdo jde naproti potřebným změnám, to je, oč tu běží. Být silou na čele těchto změn.
S úctou Richard F. Vlasák
Důležitá je však otázka po základní příčině "křehkého postavení ČSSD", kterou se snaží odpovědět Jakub Patočka. A myslím, že odpovídá správně (alespoň, pokud se můžeme spoléhat na výzkumy veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd): česká veřejnost má pramalou důvěru v "politiky" a politické strany obecně. Důvody jsou celkem zřejmé: je rozšířené přesvědčení, že politické strany se "zajímají o to, co si myslí lidé jako já pouze v době voleb" (kolem 80%) a "především je zajímají výhody a zájmy jejich členů" (víc než 70%. S výrokem, že "politické strany jsou zkorumpované", dlouhodobě od roku 2005 ve výzkumech souhlasí víc než tři čtvrtě odpovídajícich. Nejvíce jich bylo v listopadu 2012, a to 87%, v listopadu minulého roku pak 76%.)
Důvěryhodnost !
Důvěryhodnost je kritickou hodnotou našeho politického života: pro ztrátu důvěry již pět let slábnou tradiční polistopadové strany; ODS katastrofálně a ČSSD podle svého zaslouženého dílu. Nový 'nepolitik' Andrej Babiš v ní zatím vyhrává a zůstane jeho výhodou, dokud veřejnost nedojde k názoru, že také především hraje pro sebe.
Další důležitý faktor je vliv krize a jí zdůvodňovaná "úsporná" politika předchozí pravicové vlády: způsobil konec víry v 'trh bez přívlastků' a tím i ve společenskou potřebu být 'pravicový': výhoda pro levici. Zároveň tím ovšem zeslábl ideový tmel, který spojoval naši společnost a, podobně jako jinde v Evropě a USA, sílí různé společenské patologické jevy. (Od roku 2009 roste počet sebevražd a umírá jimi více lidí než v dopravních nehodách.) Chybí nadějná realistická vize - a, podobně jako Jakub Patočka, opět vidím příležitost pro novou generaci nastupujíci do veřejného života a pro politiku, zejména levicovou.