Sněm ANO byl fascinující podívanou, o níž i to sebelepší zpravodajství přináší jen velmi částečný a nedokonalý obrázek. Ve vztahu k Babišově politickému subjektu nyní v českém mediálním prostoru mnohem více schází důkladná a zasvěcená interpretace, komentář či analýza, bez nichž ovšem tomu, co se 28. února a 1. března v Babišově Centru pohybové medicíny dělo, nelze porozumět. Je velká škoda, že komentátorů bylo na místě tak málo, protože mnoho detailů bylo potřeba vidět na vlastní oči.

Například z včerejšího vydání Mladé fronty Dnes bylo možno více méně pochopit, že autoři zpravodajství se účastnili totožné akce jako my, přitom o ní ovšem podali obrázek, který zcela v intencích záměrů Babišovy propagandy líčil dění tak, jak on sám chtěl, aby se jevilo. S podstatou se míjelo takřka dokonale. Například Ivan Pilný je v politice rebelem asi tak jako Jiří Korn v české popmusic a nebylo by divu, pokud by roli obsadil po dohodě s Babišem.

Babišovy lahůdkové párky

Při míře zrežírovanosti sněmu by to nemohlo nikoho překvapit. Děsivých detailů bylo mnoho, počínaje Bělohradského úplným nepochopením toho, ke komu hovoří, přes fenomenálně nevkusnou výzdobu Babišovy instituce, až po ten nejdrsnější: zrežírovanou diskusi, která vypadala tak, že namísto jakkoli hůře či lépe koncipovaných i podaných, ale především spontánních vystoupení delegátu, mluvili pěkně popořadě předem připravení odborní mluvčí s kritikou rezortů koaličních partnerů.

K pochopení podstaty dění v Babišově ANO dnes vůbec nelze dospět bez porozumění skutečnosti, že to, co Andrej Babiš a jeho nejbližší říkají, jak se prezentují, nemá vůbec žádný přímý vztah k tomu, co ve skutečnosti dělají. Ve skutečnosti dělají to, že se snaží získat v České republice absolutní moc.

Tak například ANO, pokud vůbec kdy mělo náběh k tomu stát se hnutím, Akcí nespokojených občanů, už jej dávno pozbylo. Je to obyčejný etiketní podvod, tak jako když vám například někdo — ale kdo by si to jen tak mohl dovolit, že? — prodává slisovanou mouku, tuk a v slušných zemích vyřazené masné ořezy pod názvem lahůdkový párek.

Podobně jako „lahůdkový párek“ zní lépe nežli „slisovaný sajrajt“, tak i „hnutí ANO“ zní lépe než „Babišovo samoděržaví“. Babiš ví, že lidé chtějí lahůdkové párky, a také ví, že je tu mnoho nespokojených občanů. Obsadit se do role jejich reprezentanta je tedy v obou případech stejně výhodné, v tom druhém ovšem, pokud vůbec možno, ještě méně pravdivé.

Lahůdkovými párky se budeme zabývat někdy jindy, politickou organizací ANO dnes: pozornosti samozřejmě nemohlo uniknout, že Babiš kontroloval delegáty sněmu „totálně“: dostal úplně každý jeden hlas. V tom byla režie přehnaná a můžeme si být jisti, že ani to se nebude opakovat, příště čekejme něco mezi osmdesáti a devadesáti procenty.

Mnohem podstatnější než sto procent hlasů od delegátů je ale fakt, že dle schválených stanov svou stranu Andrej Babiš řídí despoticky — jako firmu. V něčem osobně, v něčem prostřednictvím lidí, které si sám vybral. A které nadto může kdykoli vyměnit.

I k tomu je zde precedens: když na minulém sněmu „nespokojení občané“ chtěli mít ve vedení i jiné zastoupení než to, které Babiš osobně odsouhlasil, donutil velmi rychle všechny členy předsednictva, s nimiž nebyl spokojen, k rezignaci. Na jejich místa potom byli noví členové zčásti kooptováni.

To stanovy ANO výslovně umožňují: kooptovat až jednu „polovinu počtu členů zvoleného orgánu“. A aby se neopakovalo, bude-li příště potřeba zbavit se nepohodlných místopředsedů, že se v orgánech hnutí rozevře z hlediska propagandy nepohodlná díra, stanovy říkají, že takto lze „kooptovat i prvního místopředsedu a místopředsedy orgánu hnutí“. Nebude to ale nejspíše potřeba, protože Babiš už nyní kontroluje kompletní aparát strany: všechny zaměstnance najímá dle stanov on osobně.

A vstup každého nové člena schvaluje předsednictvo. Jinak řečeno Andrej Babiš získal pod osobní kontrolu veškerou organizaci politického života uvnitř svého subjektu. Je tedy orwellovským překroucením podstaty věci hovořit v souvislosti s organizací ANO o hnutí. Původně zkratka znamenala Akce nespokojených občanů. O víkendu na pražském Chodově dokončila svou proměnu v Andrejovy neodmlouvající ovce.

Ilustruje se tím základ Babišova politického, intelektuálního, ale velmi pravděpodobně i osobnostního nastavení. Spočívá v tom, že legitimní veřejné požadavky obrací principiálně proti jejich smyslu a zásadně ve svůj osobní prospěch. Řečeno stručně: je to podvodník. Přitom velmi obratný podvodník, proto mu tak snadno mnozí skáčou na lep a ochotně na něm tak dlouho dobrovolně sedí. A to dokonce ještě i v době, kdy už pochopili, jako Martin Stropnický, že se ocitli v románu Agathy Christie Deset malých černoušků.

O ANO nadále nemá smysl mluvit jinak než jako o ryze osobním Babišově politickém podniku. Tak jako české zemědělství demoluje jeho Agrofert, tak jako českou mediální krajinu pustoší jeho Mafra, ANO je jeho osobním buldozerem, s nímž vyrazil na výlet českou politikou. Jenomže chceme-li ho zastavit, nevystačíme s pouhým odmítnutím. Je třeba dobře pochopit jeho pohonnou hmotu: zrnka obecných pravd, jež obrací v osobně výhodné lži.

I prostory vyhrazené novinářům zkrášlovalo umění. Foto Ondřej Mazura, DR

Babišova zrnka pravdy: nebýt Kalouska s Nečasem, byl bych v Karibiku

Babiš má několik ustálených obratů, které donekonečna omílá a jimiž legitimizuje své počínání. Ačkoli v pečlivě připravených projevech mířil především na ČSSD, na tiskových konferencích běžně sklouzával ke svým starším nacvičeným rétorickým figurám. Ta základní spočívá v tom, že jakoukoli kritiku nedostatků ANO 2011 převádí na příčinu jeho vzniku: katastrofální politiku předchozích pravicových vlád.

Babiš svůj vstup do politiky prezentuje jako svou osobní oběť, kterou přináší prospěchu české veřejnosti. Je bohužel možné, že svou roli přinejmenším zčásti i takto prožívá. O to je ale nebezpečnější. Jeho zásadní osobnostní vada spočívá v tom, že prostě není schopen rozlišovat mezi svými zájmy osobními a zájmy obecnými, čímž se také vysvětluje, že absolutně nechápe — anebo se tak vcelku přesvědčivě tváří — jakoukoli kritiku svého orientálního konfliktu zájmů.

Nelíbí se vám, co děláme? OK, ale uvědomte si, že „nebýt Topolánka s Kalouskem, hrál bych tady dole v sále, kde teď sněmujeme, tenis, anebo bych zůstal s rodinou déle v Karibiku, odkud jsem se teď před dvěma dny vrátil,“ rozšafně neodpovídal na tiskovce novinářům. To je jeho základní metoda: samozřejmě nelze tak omluvit, že vytváří autoritářskou politickou organizaci, ale zrnko pravdy v nich spočívá.

Tato zrnka pravdy Babišovi dávají na tiskových konferencích proti novinářům shromážděným před ním ohromnou psychologickou — a důsledně vzato — oprávněnou výhodu. Podhoubím, z nějž jeho politická muchomůrka vyrůstá, je totiž skutečně hanebný způsob fungování českých politických stran.

Nejednoho člověka totiž oprávněně napadá: pokud tak podstatná část české stranické politiky zdegenerovala v reje kmotrů organizované za zdánlivou fasádou demokratických procedur, není nakonec autoritářské vedení politiky — tak jako ve firmě — lepší? To je logika, v níž například argumentuje nový místopředseda hnutí ANO Petr Vokřál.

O Vokřálově počestné motivaci k politickému angažmá není důvod pochybovat. I mnozí levicoví demokraté prožívali jako úlevu, že na brněnské radnici vystřídal zpupného šíbra Onderku, který se do značné míry opíral o vyloženě nedemokraticky zorganizované politické struktury předem vyjednávaných hlasovacích většin v brněnské ČSSD, jež v tomto ohledu ovšem není žádnou výjimkou.

Ve svých periferiích tak Babišovo ANO skutečně může být hluboce rozporuplným podnikem. Kvůli degeneraci tradičních politických stran v mnoha místech může tak jako v Brně přinášet reálné zlepšení, aniž by se tím ovšem cokoli měnilo na tom, že celkově představuje subjekt, který na celostátní úrovni principiálně slouží Babišovým osobním zájmům; a představuje tak pro český stát fatální hrozbu.

Jiným podobně vnitřně rozporuplným motivem, který Babišovi mimořádně nahrává, je stav českých médií. Je třeba podrobit mnohem důkladnější reflexi skutečnost, jak tu valná většina českých médií opakovaně a dlouhodobě selhávala v hodnocení kvality mimořádně otřesných pravicových vlád. Toho nebýt, česká politika by nezdegenerovala do stavu, který umožnil Babišův nástup.

Smutnou, byť mnohým mimořádně nepohodlnou, skutečností je také okolnost, že i produkce Babišova vydavatelství Mafra přes vzácné výjimky ve svém úhrnu představovala propagandu legitimizující režim institucionalizované korupce a potírání občanské společnosti, nastolený českou pravicí pod vedením ODS. Fakt, že Martin Komárek při zrodu Babišova hnutí o něm — v zájmu ODS a TOP 09 — hovořil jako o „Pepovi Tvarohovi“, aby se teď doprošoval pozice ve vedení ANO, je mimořádně trapnou, ale také bohužel výmluvnou ilustrací mentality předbabišovské Mladé fronty Dnes.

Pokud nepochopíme, že Mladá fronta Dnes a Lidové noviny byly propagandistickými tituly dávno předtím, než si je Babiš koupil, nemáme šanci porozumět tomu, proč mu jejich ovládnutí prošlo tak snadno, ani to, proč jsou jejich bývalé redakce v dnešním internetovém exilu tak bezvlivné.

Ale odpovědnost předbabišovského českého mediálně-politického provozu za jeho vzestup sahá ještě mnohem dál. Andrej Babiš není průkopníkem bezuzdného marketingového nadřazení formy nad obsah. Připomeňme si absurdní akci Vyměňme politiky, která instalovala do funkcí politickou divizi Bártovy bezpečnostní agentury a Kalouskovu akci na záchranu pravice operující pod značkou TOP 09.

Rysy bezobsažného marketingu byly ovšem přítomny už v propagandě, která do Sněmovny vsunula Bursíkovu Stranu zelených v roce 2006. A kulminací jalového politického marketingu před nástupem Babiše byla neomalená kampaň za zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem.

Účinek zdokonalování bezobsažného politického marketingu byl dvojí. Jednak se hochštaplerům Babišova typu prošlapávala cesta: ukazovalo se, že zapotřebí není žádný reálný obsah ani program, stačí podchytit vágně formulované nálady oprávněně nespokojených občanů, a ty si souborem šikovných politických sloganů osedlat. Jednak postupně degradovala vážnost médií i části veřejné elity s nimi spjaté, která na takovéto propagandě participovala.

I Zemanovo vítězství v prezidentské volbě toho bylo důsledkem, byť dialektickým: bylo výrazem spontánního plebejského odmítnutí velkopanské zpupnosti pražského mediálního a politického provozu, který se společnosti pokoušel vecpat z dobrých důvodů — především kvůli účasti v Nečasově vládě — nepřijatelného kandidáta jako knedlík huse do chřtánu. Volba Zemana byla výrazem hněvu a zoufalství lidí opuštěných svými elitami.

Když tedy nyní Pavel Šafr, který v roli šéfredaktora zohavoval jedno české médium po druhém, ze svého internetového doupěte pokřikuje na Babiše, že je „fašista“, je to trapné, nepřípadné svou přemrštěností a zejména zcela nevěrohodné vinou absence jakékoli sebereflexe. A je to dokonce nebezpečné: skuteční fašisté mohou z děr vylézt dost možná až na troskách Babišova hnutí.

V tom také tkví nejpříznivější možný výklad Bělohradského nešťastného extempore. Babiš přes všechny své strašné rysy nemobilizuje politickou podporu eskalací nenávisti vůči zranitelným menšinám a má potřebu vřazovat svůj subjekt do rodiny standardních evropských stran: liberálů. Jsme-li dějinnými pesimisty, můžeme v Babišovi stále ještě vidět hráz před tím, co by mohlo přijít po něm. Není snad tak strašný jako Orbán, Kaczyńští či Porošenko nebo Putin.

Bráno v tomto světle: oproti tomu, co tu provozoval Šafr se svou apriorní propagandistickou podlézavostí klausovské pravici ženoucí nás na bizarní okraj evropské politiky a nastolující národovecký režim institucionalizované korupce, Babiš se svými médii nepředstavuje žádný zásadní rozdíl v kvalitě, pouze v intenzitě.

V Babišovi je nutno vidět další krok na scestí, na němž se český veřejný politický život ocitl v okamžiku, kdy se jal formální stránku masivně upřednostňovat před stránkou obsahovou. Vláda okázalosti a předstírání, klamně vydávaných za profesionalitu, bohužel prostoupila i podstatné segmenty občanského sektoru, jak se ukazuje na mimořádně trapné roli, kterou v legitimizaci Babišova působení sehrávají organizace jako Transparency International či Frank Bold.

To je třeba si pamatovat. A vzít si z toho ve vztahu k dalšímu rozvíjení občanské společnosti poučení. Občanské iniciativy, které nechápou politické děje především jako střet o prohlubování občanské participace a sociální soudržnosti, se snadno mohou obrátit proti deklarovanému účelu a sloužit — tak jako Rekonstrukce státu dnes — k legitimizaci politické síly, jež představuje přímé ohrožení demokracie.

Andrej Babiš představuje další podobu základního současného civilizačního děje, jímž je snaha čím dál silnějších finančních zájmů podrobit si všemi možnými prostředky politický systém demokracie. Kdyby se to ve velké míře nedělo již za předchozích vlád, Babišovi by se nikdy neotevřely dveře. A v tom má pravdu: byl by nejspíše v Karibiku a dost možná by se tam skrýval.

Přesto jeho metoda řídit vše napřímo, zkoncentrovat politickou, ekonomickou a mediální moc ve svých osobních rukou, je inovací. V tom novou kvalitu představuje. A skutečně je fatálním ohrožením demokracie, jakkoli již u nás byla i před jeho nástupem velmi churavá a trpěla řadou nedostatků. Jak ale řekl v jednom se skvělých citátů o demokracii Masaryk: Musíme překonávat ty nedostatky, nikoli demokracii. Tu je Babiš s Masarykem v osudovém rozporu.

Ve světle toho je také zcela srozumitelné, proč hrot své základní kritiky směřuje na ČSSD. Oprávněně v ní vidí hlavní překážku ve své snaze ovládnout český stát, získat v něm stejnou moc jako má v ANO, řídit jej jako svou osobní firmu: efektivně, despoticky a ve svém osobním zájmu. Klíčovou otázkou, zda to, co ví o ČSSD Babiš, je o sobě schopna pochopit i ona sama, se budeme zabývat příště.