Sněm ANO byl fascinující podívanou, o níž i to sebelepší zpravodajství přináší jen velmi částečný a nedokonalý obrázek. Ve vztahu k Babišově politickému subjektu nyní v českém mediálním prostoru mnohem více schází důkladná a zasvěcená interpretace, komentář či analýza, bez nichž ovšem tomu, co se 28. února a 1. března v Babišově Centru pohybové medicíny dělo, nelze porozumět. Je velká škoda, že komentátorů bylo na místě tak málo, protože mnoho detailů bylo potřeba vidět na vlastní oči.

Například z včerejšího vydání Mladé fronty Dnes bylo možno více méně pochopit, že autoři zpravodajství se účastnili totožné akce jako my, přitom o ní ovšem podali obrázek, který zcela v intencích záměrů Babišovy propagandy líčil dění tak, jak on sám chtěl, aby se jevilo. S podstatou se míjelo takřka dokonale. Například Ivan Pilný je v politice rebelem asi tak jako Jiří Korn v české popmusic a nebylo by divu, pokud by roli obsadil po dohodě s Babišem.

Babišovy lahůdkové párky

Při míře zrežírovanosti sněmu by to nemohlo nikoho překvapit. Děsivých detailů bylo mnoho, počínaje Bělohradského úplným nepochopením toho, ke komu hovoří, přes fenomenálně nevkusnou výzdobu Babišovy instituce, až po ten nejdrsnější: zrežírovanou diskusi, která vypadala tak, že namísto jakkoli hůře či lépe koncipovaných i podaných, ale především spontánních vystoupení delegátu, mluvili pěkně popořadě předem připravení odborní mluvčí s kritikou rezortů koaličních partnerů.

K pochopení podstaty dění v Babišově ANO dnes vůbec nelze dospět bez porozumění skutečnosti, že to, co Andrej Babiš a jeho nejbližší říkají, jak se prezentují, nemá vůbec žádný přímý vztah k tomu, co ve skutečnosti dělají. Ve skutečnosti dělají to, že se snaží získat v České republice absolutní moc.

Tak například ANO, pokud vůbec kdy mělo náběh k tomu stát se hnutím, Akcí nespokojených občanů, už jej dávno pozbylo. Je to obyčejný etiketní podvod, tak jako když vám například někdo — ale kdo by si to jen tak mohl dovolit, že? — prodává slisovanou mouku, tuk a v slušných zemích vyřazené masné ořezy pod názvem lahůdkový párek.

Podobně jako „lahůdkový párek“ zní lépe nežli „slisovaný sajrajt“, tak i „hnutí ANO“ zní lépe než „Babišovo samoděržaví“. Babiš ví, že lidé chtějí lahůdkové párky, a také ví, že je tu mnoho nespokojených občanů. Obsadit se do role jejich reprezentanta je tedy v obou případech stejně výhodné, v tom druhém ovšem, pokud vůbec možno, ještě méně pravdivé.

Lahůdkovými párky se budeme zabývat někdy jindy, politickou organizací ANO dnes: pozornosti samozřejmě nemohlo uniknout, že Babiš kontroloval delegáty sněmu „totálně“: dostal úplně každý jeden hlas. V tom byla režie přehnaná a můžeme si být jisti, že ani to se nebude opakovat, příště čekejme něco mezi osmdesáti a devadesáti procenty.

Mnohem podstatnější než sto procent hlasů od delegátů je ale fakt, že dle schválených stanov svou stranu Andrej Babiš řídí despoticky — jako firmu. V něčem osobně, v něčem prostřednictvím lidí, které si sám vybral. A které nadto může kdykoli vyměnit.

I k tomu je zde precedens: když na minulém sněmu „nespokojení občané“ chtěli mít ve vedení i jiné zastoupení než to, které Babiš osobně odsouhlasil, donutil velmi rychle všechny členy předsednictva, s nimiž nebyl spokojen, k rezignaci. Na jejich místa potom byli noví členové zčásti kooptováni.

To stanovy ANO výslovně umožňují: kooptovat až jednu „polovinu počtu členů zvoleného orgánu“. A aby se neopakovalo, bude-li příště potřeba zbavit se nepohodlných místopředsedů, že se v orgánech hnutí rozevře z hlediska propagandy nepohodlná díra, stanovy říkají, že takto lze „kooptovat i prvního místopředsedu a místopředsedy orgánu hnutí“. Nebude to ale nejspíše potřeba, protože Babiš už nyní kontroluje kompletní aparát strany: všechny zaměstnance najímá dle stanov on osobně.