Patrik Eichler připomíná, že jsem vystoupil několikrát na akcích ČSSD (vystoupil jsem jako pozvaný host i na sjezdu SZ a ODS) a tím jsem ji podpořil (stejně jako dnes hnutí ANO přijetím role hosta). Chtěl bych kolegovi Eichlerovi připomenout kontext, v němž se to stalo a o jaký typ podpory ČSSD tehdy šlo.

Ve volbách roku 2010 byla ČSSD brutálním a zcela nepřijatelným způsobem delegitimizována. Jiří Paroubek, který tehdy stál v jejím čele, byl označován za hrozbu pro naši demokracii, rozčílení mladíci po něm házeli vajíčka, protože ho měli zcela nesmyslně za symbol návratu před rok 1989. To vše za mírného ale i tak nestoudného aplausu medií. Vypadalo to chvíli, že ČSSD nemá být součástí demokratického antagonismu, volit ji se zdálo nelegitimní morálně i historicky, média byla ostatně zaplavena doklady o tom, že gymnaziální mládež a vzdělaní voliči nepovažují ČSSD za volitelnou.

A to byl důvod proč já a ještě několik intelektuálů — třeba Jiří Pehe, Jiří Přibáň, Tereza Stöcklová, Jan Keller, Milan Znoj, Martin Škabraha — jsme vystoupili na sněmu ČSSD, a dokonce na tiskové konferenci, tuším v Olomouci, na pozvání Bohuslava Sobotky. Nestal jsem se sociálním demokratem, zůstal jsem bezbřehým liberálním relativistou, ale hájil jsem tehdy legitimní roli sociálně demokratického reformismu v demokratickém antagonismu — to byl typ podpory, o který tehdy šlo. Na formování sociálnědemokratického programu jsem já neměl vliv absolutně žádný, a nevím, do jaké míry ostatní tehdy vystupující, ale myslím, že také žádný.

↗

Deklarovaný záměr řídit stát jako firmu je podle Václava Bělohradského jen metafora. Foto Ondřej Mazura, DR 

Strana může být řízena s důrazem na jednotu, například v obdobích po velkých vnitřních krizích či ztrátě popularity. Myslím, že Jiří Paroubek tehdy řídil stranu s důrazem na jednotu a byl obviňován, podobně jako dnes Andrej Babiš, z (ne)demokratického centralismu. Způsob řízení strany je historicky kolísavý a metafora „firmy“ je opravdu jen metaforou. Čas politiky je pomalý, protože racionální a morálně legitimní dohody a kompromisy mají vysoké transakční náklady — dohody stojí čas nutný na zpracování informací a efektivní politickou komunikaci.

To je důvod, proč metaforu firmy nelze brát doslovně, nelze se takovému ideálu (je-li to ideál) než trochu přiblížit tím, že se přijme vyšší míra strategické hierarchizace a organizovanosti politické komunikace, což může být v některých historických situacích nutné a užitečné. Hlavním charakterovým rysem podnikatelů je schopnost se rychle učit, věřím proto, že Andrej Babiš rychle pochopí rozdíl mezi entropickým časem politiky a soustředěným časem podnikání.

Upřesněme tedy smysl, ve kterém jsem podporoval různé síly, které se vynořovaly jako nové v demokratickém antagonismu — tomto širokém a necenzurovaném proudu heterogenních uskupení. Podporoval jsem legitimnost role, kterou různá uskupení hrají v systému, ne jejich program. Snažil jsem se přispět k tomu, aby žádná z těch sil nebyla z toho proudu vyháněna jako nelegitimní, pokud nehledala konsensus mobilizací nenávisti proti slabým a „odlišným“ nebo třeba vyvoláváním vln nostalgie po minulosti či po homogenních pospolitostech rasového nebo nacionalistického založení.

Každý subjekt, který vstupuje do politiky legitimním vchodem — volbami — a získává konsensus eticky přijatelným způsobem, demokratický antagonismus nějak obohacuje. Kolik nových témat například vtrhlo do veřejného prostoru a stalo se tématem racionálního dialogu jen proto, že do hry vstoupilo hnutí ANO a provedlo významnou revoluci v politické komunikaci! Nepleťme si ostražitost s podezřívavostí. Ostražitost je demokratická ctnost, podezřívavost je dědictvím totalitarismu.

Připomeňme si, že demokratická společnost v současné fázi komplexnosti, plurality, rostoucích rizik a obecné nepřehlednosti, musí být především společností přátelskou. A to znamená: společnost, v níž se lidé nebojí mýlit, protože jejich omylnost nikdo proti nim nevyužije, naopak, institucionalizovaná možnost nápravy omylů je sdíleným předpokladem zlepšení kvality života; je to společnost, v níž se lidé nebojí inovací, protože nepodezírají jejich nositele, že inovace je subverzí svobod a práv, jak to obyčejně vnímají staří lidé.

Moje pojetí demokracie je jednoduché: je to systém, v němž se maximalizuje pravděpodobnost, že změnou zabráníme katastrofám. Současná koaliční vláda slibuje, že takové změny prosadí, i když nám hrozily jen mírné katastrofy v mezích zákona, jak by řekl Jaroslav Hašek. Nevidím, proč je třeba neustále varovat před druhým nejsilnějším uskupením té koalice jako před nelegitimní politickou silou, když byla legitimně zvolena a umožnila realizovat společně dohodnutý koaliční program bez „vnější“ podpory komunistů nebo eventuálních nepevných dohod s pravicí.

Myslím, že už bychom si konečně měli přestat myslet, že demokracie je křehká květina, která hned uschne, když jí někdo zpívá jinou písničku, než na kterou jsme zvyklí. Demokracie přežije všechno, s výjimkou zákonů na ochranu demokracie. A s výjimkou dlouhodobých „blbých nálad“, vyvolaných endogenní kolektivní podezřívavostí k tomu, co tu ještě nebylo.