V Praze (nevím, jak jinde) panuje kolem čínské návštěvy vesměs rozhořčení. Někteří moji známí se nedostali do práce (třeba do Památníku národního písemnictví nebo do Goethe Institutu) jako například naše lektorka němčiny, která si to ovšem jako sebevědomá pracující Němka nenechala líbit a prostě policejní kordon prorazila.

Kolega scénograf a vysokoškolský pedagog ovšem o velikonočním pondělí strávil asi osm hodin na policejní stanici poté, co se dal do řeči s policajty, bránícími průchodu studentů s tibetskými vlajkami.

Na FAMU vlezli dva policajti a domáhali se svěšení tibetské vlajky za každou cenu (na akademické půdě nemají co dělat). Pro spoustu turistů byl uzavřen Pražský hrad a bezradně si stěžovali, často ve zmíněném Goethe Institutu, že z Prahy během své velikonoční návštěvy nemohou navštívit hlavní pamětihodnosti. Jednoho mladého herce na Hlávkově mostě majznul čínský vlajkonoš fanglí, když se mu nelíbilo, že se ten kluk směje (ani nevěděl, jestli jemu).

Protestní nechuť

Naše policie si velice zahrává ve vztahu k mladé generaci, která, rozhodně v hlavním městě (nevím, jak jinde), je považována za surový nástroj politické zvůle. Člověk opravdu nepochopí, proč čínský prezident nesmí být ani sebeméně konfrontován s projevy nesouhlasu s jeho politikou v demokratické zemi — v důležitějších zemích jako Německo nebo Francie se s tím setká zcela jistě.

Ty pitomé billboardy ovšem budou strašit podél našich silnic bezpochyby až do voleb a pokud měly někdy nějaký obsah, už teď ho úplně ztratily. To všechno je trapné a nepřiměřené. Ale upřímně řečeno, kdyby nebylo těchto průvodních jevů (více o tom Dušan Radovanovič), návštěva čínského — a teď se mi chce napsat císaře — by asi občanům celkem nevadila.

↗

Přenést pachuť z čínské návštěvy také na čínskou kulturu by bylo kontraproduktivní. Čínská díla mnohdy ukazují, že Číňané nejsou jiní lidé než Evropané a že neuvažují zase tak úplně jinak, jak si někdy máme sklon myslet. Repro DR

Reprezentanti států se prostě navštěvují. Vadí mi argument, jímž se celá ta šaškárna zdůvodňuje, totiž že Čína má přece tak obrovskou ekonomickou sílu! Ve čtvrtečním Právu (to už je po návštěvě) nabízí Patrik Nacher, ekonom a pražský zastupitel za ANO, v mimořádně stupidním článku, „pár čísel, abychom se vrátili na zem“. Cituji:

„Kdo byl například v Německu v roce 2014 největším investorem? Překvapení se nekoná, byla to Čína s téměř dvanáctiprocentním podílem ze všech investic. Kdo je největším držitelem amerických dluhopisů (nepočítáme-li americkou centrální banku Fed)? Vedle Japonska samozřejmě Čína, což by se dalo mediální zkratkou popsat, jako že komunistická Čína je největším věřitelem kapitalistických Spojených států, nejbohatší země světa.“

Nevím, co má být, to už je přece vlastnost expanzivních států, že si kupují pozice a vliv bez ohledu na situaci vlastního lidu. Můžeme o tom mlčet, jestli si myslíme, že nám to něco vynese, ale plazit bychom se snad nemuseli.

Zde už to napsal Jiří Hlavenka a jsem ráda, že se mi potvrdilo tušení, že z celé té ekonomické slávy nebude celkem nic. Pro čínské podnikatele je jistě šikovné mít (středo)evropskou základnu v krásné zlaté stověžaté Praze v České republice, která skýtá jejich bohatnoucí třídě velkou nabídku pamětihodností a kulturních možností, kterým sice nijak nerozumějí, ale dobře se na ně dívá a pěkně vypadají na fotkách.

Je to tu všechno na malé ploše a relativně levné. Všude je odsud blízko. Krajina se mění každých pět kilometrů — kdo by tu nechtěl žít a úřadovat?

Čínský prezident je asi na projevy servility z domova zvyklý, to naše blbnutí mu asi nijak mimořádné nepřijde. Náš odporný pocit ponížení, proti kterému člověk nemůže nic dělat, protože sice už není nadiktován autoritativním režimem, ale zato je dobře zaplacen, snad za ten eventuální přínos konzumu a investic ani nestál. Nejspíš by k obchodování došlo i bez toho.

Se zájmem však na sobě pozoruji jiný efekt. Docela dobře se na něj rozpomínám z doby, kdy se servilně skákalo okolo představitelů Sovětského svazu a člověku se pak nechtělo číst a v divadle hrát jejich autory. Bylo to prekérní, protože tuhle nechuť cítilo i publikum, takže i když člověk objevil dobrou hru a povedla se třeba pěkná inscenace, lidi na to nechodili. Byla to ostatně jedna z mála možností, jak svobodně dát najevo vztah k tomu, co je vnucováno.

A teď cítím znova něco podobného s Čínou. Do češtiny byla poslední dobou přeložená řada pozoruhodných čínských románů od autorů, kteří patří nejen do čínských disidentských a emigrantských kruhů, ale i takříkajíc „do struktur“ — na literatuře je nejlépe vidět, jak je to s Čínou složité (na jedné straně), ale taky jak jsou humanitní hodnoty v Číně podobné našim, že Číňané nejsou jiní lidé než Evropané, neuvažují zase tak úplně jinak, jak si někdy máme sklon myslet.

Ale co se to děje? Teď, jak to píšu, ze mě ten pocit, který mě během posledních dnů zavalil, jako při zpovědi padá: chtěla jsem říct, že jsouc otrávena tou velikonoční komedií kolem státní návštěvy nemám žádnou chuť zabývat se tím, co zajímavého z čínské literatury bychom mohli v rozhlase vysílat. Ale už mě to přechází, díky psaní tohoto sloupku. Jdu se podívat do knihovny, co nového zajímavého čínského bych si mohla přečíst.