U zdejších médií, která píší jazykem, jejž považují za češtinu, je třeba si dávat pozor, když použijí slovo, které zní opravdu česky. „Pachuť“, slovo používané jako popis toho, co zbylo z návštěvy čínského prezidenta, na první poslech docela zní česky. Slovník na internetu říká, že jde „v přeneseném smyslu o nepříjemný přetrvávající pocit“. Jako příklad se uvádí věta: „V nitru mi zůstala po vzpomínkách už jenom pachuť.“

Navrhuji to celé zpřesnit a použít slovo strachota s malým s. Crha a Strachota je staré označení Cyrila a Metoděje. Podoba jména Metoděj jako Strachota prý vznikla špatným překladem z latiny. Aby nezůstalo u špatného překladu, říká se v legendě, že Metoděj zázračně způsobil nahlédnutí do pekla, a příslušný potentát, když to viděl, dostal takový strach, že se obrátil na křesťanství.

To, co se v Praze dělo kolem návštěvy čínského prezidenta, bylo svého druhu násilí na české společnosti. Dost bylo napsáno o tom, že přítomnost viditelné policie v ulicích přesáhla manévry z návštěv prezidentů USA a Ruska. „Represi, to také umíme,“ je jasný vzkaz českému lidu.

Českou republiku navštívila hlava autoritářského státu s obludným číslem vykonaných poprav a třetím největším počtem politických vězňů v přepočtu na obyvatele na světě. Žebříček vede Severní Korea, která v souladu se svou stalinskou ideologií momentálně koná přípravy na jadernou bombu a hladomor zároveň.

V čínské variantě komunismu a kapitalismu, diktatuře sekretariátu, je likvidace politických protivníků čímsi jako průběžným úklidem. Zhruba tolik politických vězňů jako v Číně je nutné mít, když má být společnost stabilní a výkonná. Viděno ideologicky, nikdo to nemyslí ani osobně, ani zle.

Ať už chtěným nebo nechtěným výsledkem vítacího programu u příležitosti návštěvy čínského prezidenta je starý známý strach.

Bojí se ti, kdo něco mají, i když to neřeknou nahlas, protože by se poměry zas mohly posunout, a neměli by nic. Bojí se ti, kdo se v televizi dívají na to, jak hasiči za asistence policie sundávají aktivisty z kandelábrů jenom proto, že se pokusili vyměnit vlajku za vlajku.

Aktivisté chtěli vyjádřit názor a měli kuráž. Polemizovali se zaplevelením veřejného prostoru státními symboly autoritářské země. Jenže doma před televizí se obojí vytrácí, a zůstane vědomí, že když někam polezu, pěkně mě sundají, a odvezou antonem.

Zásah strachem tak v české roztříštěné společnosti vede napříč věkovými a sociálními skupinami. To je výsledek násilí, kterého jsme byli svědky i výsledek vysoké státní návštěvy. Strach se zas jednou v české kotlině stal společným jmenovatelem. A politicky nahrává silám, které třeba straší uprchlíky, přestože tu žádní nejsou.

Nezbyla pachuť, zbyla strachota

Návštěva čínského prezidenta byla návštěvou ředitele firmy státního kapitalismu, se kterou chceme obchodovat. Stejně jako s ní obchodují jiní.

Aranžmá návštěvy povýšilo tohoto ředitele firmy na hlavu společenství, které bereme vážně jako politického, ne obchodního partnera. Aranžmá návštěvy čínského prezidenta bylo za státní peníze ilustrací teze prezidenta republiky, že se do Číny přijel učit i věci společenské.

Když v noci létaly nad Pražským hradem osvětlené vrtulníky, vzbudily mě. „Vrtulníků zval ku lásce hlas,“ napadlo mne, přikryl jsem si hlavu, a snažil se navázat přetržený sen. Ráno mi došlo, že ne k lásce, ale ke strachu. Lásku s autoritativním režimem provozovat nelze, to i esteticky vyvrátil polibek pusu na pusu mezi Husákem a Brežněvem, neblahé paměti.

Aranžmá návštěvy čínského prezidenta přesvědčivě dokázalo, že naše země nedokáže od sebe oddělit ekonomický a politický zájem.

Zbyla strachota, protože českému společenství bylo prezentováno cosi jako slabý obraz pekla: kombinací represivních složek, fanglí a povýšením pana čínského prezidenta na něco, čím pro nás není.

Ne obchodní smlouvy, ale strachota je výsledkem tří dnů s panem ředitelem největšího státního kapitalismu světa. Ten kšeft za to nestál.