Politika k Číně je dosud největším selháním Sobotkovy vlády i ČSSD

Jakub Patočka

Podlézání České republiky čínskému politbyru je jedním z nejkřiklavějších příkladů ztráty schopnosti českého státu slušně sama sebe spravovat. Takto se „fungující stát“ nechová.

Když na velikonoční pondělí přiletí do Prahy čínský prezident Si Ťin-pching, aby podepsal „strategické partnerství“, všichni obvyklí obhájci „státní suverenity“ patrně zůstanou doma, i když se bude jednat zřejmě o nejhorší příklad ztráty nejenom suverenity, nýbrž přímo elementární sebeúcty, českého státu po roce 1989. Vezměme to jako jeden z příznačných paradoxů ilustrujících pokřivenost současné zdejší politické debaty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

České vztahy k Číně trpí dlouhodobě nedostatkem realismu. Na jedné straně tu má tradici romantický aktivismus, který ze země velikosti Tiencinu vznáší vůči Číně státoprávní požadavky radikálnější než dalajláma. Příznačné je, že nadšenečtí bojovníci za „svobodu Tibetu“ zpravidla netuší nic, anebo jen pramálo, o situaci Ujgurů v Sin-ťiangu, případně o situaci demokratického Tchaj-wanu, jehož svoboda a nezávislost jsou posud reálné, stejně tak jako jejich akutní ohrožení.

Druhý pól rezignace na realismus v české debatě o Číně je o stupeň mladšího data, byť z určitého pohledu lze jeho kořeny naopak snadno vystopovat v předlistopadovém režimu. Spočívá v přesvědčení, že Čína je výhodným ekonomickým, ba i politickým partnerem, nad jehož vnitřními poměry či mezinárodními ambicemi se není třeba dvakrát ošívat.

Je vcelku příznačné, že vrcholní představitelé obou směrů rezignujících na realismus ve vztazích k Číně, Martin Bursík a Jaroslav Tvrdík, se u příležitosti čínské státní návštěvy chystají v Praze demonstrovat. Nemá smysl debatovat o tom, který z obou gentlemanů má o Číně pošetilejší představy, sama skutečnost, že jeden z nich má zásadní vliv na určování české politiky vůči asijské velmoci je snad nejkřiklavějším příkladem postupné proměny České republiky v pomatený stát bez schopnosti definovat své zájmy a účinně je prosazovat.

Čínské zájmy v České republice versus české zájmy v Evropě

Jakákoli smysluplná debata o české politice vůči Číně by měla vycházet z praktické a věcné analýzy současné politické i společenské situace v nejlidnatější světové velmoci. Měli bychom také analyzovat, jaké zájmy má Čína ve světě a v Evropě. Důkladná úvaha nad takovými poznatky by pak měla vést k formulaci našich vlastních zájmů a naší pozice vůči Číně.

Současná Čína je světová velmoc číslo 2, která je posud na vzestupu. O všem podstatném v ní rozhoduje komunistická strana, dodnes silnější a brutálnější, než jaká kdy panovala u nás. Vůdci čínských komunistů nezapomněli nic ze svých krutých metod vynucování poslušnosti, ale nadto si osvojili veskrze pragmatický vztah k ekonomické globalizaci i metody prosazování mocenských zájmů prostřednictvím lobbingu a za použití, či spíše zneužití, soudnictví. Čínské politbyro dnes svou vládu uplatňuje brutálně uvnitř a tvrdě prosazuje své zájmy na mezinárodním poli.

Je příznačné, že chlácholivě o Číně u nás hovoří především lidé, kteří čínsky neumí, a vše, co o ní vědí, se dověděli od pečlivě prověřených Číňanů či z toho, co jim oni „na jejich vlastní oči“ ukázali. Naopak vážná varování zaznívají od sinologů (jež takový Jaroslav Tvrdík při své jazykové výbavě zřejmě pokládá za odborníky na hřích), Martina Hály v Hospodářských novinách, Ondřeje Klimeše v Orientaci Lidových novin či Olgy Lomové v Deníku Referendum.

Například Ondřej Klimeš v sobotní Orientaci LN popsal kruté metody vynucování poslušnosti v Číně. V důkladně zpracovaném textu plném odkazů na texty předních expertů na současnou Čínu popisuje otřesný stav poměrů, jež v zemi dnes panují. A tak například vedle popisu obnovení nechvalně proslulé praxe krutě vynucovaných falešných veřejných doznání líčí rovněž inovativní praktiky čínského režimu v potlačování opozice prostřednictví internetu.

„Rogier Creemers z Oxfordské univerzity výstižně označuje dnešní čínský systém za kyberleninismus: režim štědře investuje do „informatizace“ (sin-si-chua), tedy rozvoje IT a jejich využití pro politickou bezpečnost. Zcela vážně plánuje vytvořit takzvané integrované informační prostředí, kdy bude moci z telefonátů, e-mailů, sociálních sítí, chatů, messengerů, prohlížečů, vyhledávačů, nákupních serverů, rezervačních systémů, internetového bankovnictví a dalších platforem sledovat nebo dokonce předvídat chování občanů. Díky provázání mocenských a ekonomických elit strana navíc může počítat se spoluprací největších e-magnátů. Příkladem je veleúspěšný server Alibaba, jehož zakladatel Jack Ma nijak nezakrývá propojení svého impéria s vládnoucí oligarchií. Srovnání čínského režimu s „oldschool“ dystopiemi My od Jevgenije Zamjatina nebo 1984 od George Orwella je sice stále namístě, dnešní možnosti však začínají připomínat spíš filmy Matrix a Minority Report.“

Jaké zájmy má takováto Čína v České republice? Vcelku přesně to shrnuje pondělní Respekt: „Přitažlivost České republiky, země o velikosti okresního města v Číně, je jinde - v politické rovině. Podle diplomatických zápisů, do nichž měl Respekt možnost nahlédnout, považuje Peking v současné době Českou republiku za „nejpřátelštější zemi v Evropské unii“. Číňané explicitně oceňují „vyvážený postoj“ hlavních představitelů státu a těší se na „radostnou spolupráci“.“

Jinak řečeno Číňanům se jedná o to, aby skrze postkomunistické země s mnohem slabší politickou kulturou, než jakou vykazují země západoevropské, uplatňovali v Evropské unii svůj politický vliv. O totéž se tady ostatně pokoušejí další velmoci, Rusové a Američané. A také evropské či světové korporace.

Předvídatelný výsledek takového děje je nasnadě. Oslabování Evropské unie ostatními světovými velmocemi může nakonec vést k jejímu rozvratu. Selhání skupiny visegrádských zemí v tak zvané uprchlické krizi toho bylo názorným a dosud nejvarovnějším příkladem.

Takovéto oslabování Evropské unie zvyšuje riziko, že zakladatelským státům evropské politické integrace v čele s Německem a Francií dojde trpělivost. Prohloubí pak svou integraci v rámci tak zvaného tvrdého jádra EU, protože už nebudou mít jinou možnost, jak v rámci čím dál tvrdšího konkurenčního zápasu velmocí obstát.

Může se to před nimi vyjevit i jako nejlepší cesta, jak mnohem účinnějším způsobem prosazovat své zájmy i vůči selhávajícím a zhoubným virem xenofobie a nacionalismu zasaženým postkomunistickým středoevropským státům, které se dnes nechávají používat k oslabování EU tu Rusy, tu Číňany, tu Američany. Je zvyšování rizika takového vývoje v zájmu České republiky?

Sluší se poznamenat, že jakkoli polistopadová zahraniční politika České republiky spjatá s osobami Václava Havla, Saši Vondry či Karla Schwarzenberga má na tomto podrývání Evropské unie bohužel svůj podíl, nejvýrazněji při skandálním oslabováním společné evropské pozice před Bushovým kriminálním vpádem do Iráku, srovnávání Spojených států s Čínou v současné debatě, jako by se jednalo o dvě analogické mocnosti, je jinou formou frapantní rezignace na elementární politický realismus. USA prostě nejsou obdobou Číny.

Lze je kritizovat z řady různých důvodů, nejčastěji proto, jak často a hluboce se zpronevěřily svým deklarovaným ideálům, ale zůstávají reformovatelnou a v mnoha směrech inspirativní demokracií, a také naším spojencem. Čína je země, kterou jistě není na místě démonizovat, jistě je správné vést s ní všemožný dialog a pomáhat jí v něm k proměně v demokracii, ale realistický pohled na ni nutně povede k závěru, že je pro současný svět a jeho schopnost řešit civilizační otázky státem nebezpečnějším nežli Rusko. Nikdo jako Bernie Sanders zatím v žádných čínských primárkách nekandidoval.

V každém případě snahy Číňanů vytvořit si z České republiky obchodní přístav ve střední Evropě předpokládají naši ochotu zrazovat své spojence v Evropské unii a v NATO. A jakkoli můžeme chovat vizi o mezinárodním systému bezpečnosti, v němž úlohu Severoatlantické aliance převezme OSN v rámci demokratizace celého mezinárodního společenství — v duchu reformních návrhů Československa z roku 1992 — naše současná jednání s Čínou míří směrem právě opačným; jsou typickým příkladem ustavování vztahu imperiálně smýšlející velmoci a jejího slabého, politicky nekompetentního satelitu.

Uzavření dohody o „speciálních“ vztazích s Čínou je tedy manifestací naší slabosti, nikoli síly. Jedná se o fatální selhání české zahraniční politiky, o příklad chřadnoucí schopnosti České republiky rozumně, se znalostí faktů, definovat a hájit své státní zájmy.

Vztah k Číně a vyhlídky české demokratické levice

Nikoli nepodstatným aspektem sporů o to, jaký má být vztah České republiky k Číně, je také debata o charakteru české demokratické levice. Má být tváří české levicové politiky vůči Číně nadšený čínský maňásek Jaroslav Tvrdík, anebo v oboru široce mezinárodně respektovaná autorita profesorka Olga Lomová? Sama skutečnost, že je možno tuto otázku klást, ukazuje hloubku propadu ve schopnosti české vlády i ČSSD kompetentně formulovat svou politiku.

V příběhu je podstatné, že Olga Lomová se k české demokratické levici hlásí. Spolu s autorem tohoto textu patřila k nejužšímu vedení Strany zelených v éře Jana Beránka, kdy se Strana zelených poprvé jasně prohlásila za součást demokratické levice a ČSSD definovala jako svého základního strategického partnera. Dnes je Olga Lomová členkou think-tanku Masarykova demokratická akademie, patří do jejího poradního sboru.

Její analýzy čínských zájmů v České republice i mimořádně pochybné role společnosti CEFC, která čínský vpád do České republiky organizuje, včetně pravděpodobného napojení této podle Jaroslava Tvrdíka „stoprocentně soukromé firmy“ na čínskou rozvědku, měli dlouhodobě k dispozici jak Bohuslav Sobotka, tak Lubomír Zaorálek. Varování před pronikáním čínského vlivu do České republiky, byť mnohem méně konkrétně, ale obsahuje i poslední zpráva BIS.

Fakt, že se oba předáci ČSSD, nadto oba představitelé idealistického křídla v ní, rozhodli vážná varování ignorovat, je velmi nepříznivou zprávou o charakteru i vyhlídkách základní politické reprezentantky české demokratické levice. Ukazuje to — přinejmenším v tomto případě — na povážlivě nízký horizont úvah o naší současné politické roli v Evropě. Vedle již zmíněné koordinace přístupu k uprchlické krizi s postkomunistickými nacionalisty a xenofoby ve visegrádské čtyřce se jedná o nejvážnější politické selhání Sobotkova kabinetu.

V případě tak zvané uprchlické krize předáci ČSSD zjevně nevzali jako východisko reálná fakta o situaci uprchlíků a našich možnostech pomoci jim i podílet se na společném evropském řešení, nýbrž východiskem se jim stala zdivočelá atmosféra ve společnosti. Nevzali v potaz možnosti přijmout opatření, která by šíření iracionální nenávisti a paniky utlumila. A jejich bázlivá reakce ustupující fanatikům je vážným precedentem rezignace na politiku založenou na faktech. O co se opírá naděje, že nepřijdou další, ještě mohutnější nápory fanatismu?

V případě vztahu k Číně se jedná o podobný mechanismus: svou roli mohou hrát úvahy o tom, že Číňané jsou příliš velkou silou, než abychom jim mohli čelit a že mít je v zádech pro ČSSD nemusí být špatnou zbraní ve střetech s Babišem či jinými politickými protivníky. Čili: neuvažuje se tak, že je zapotřebí posílit evropský, humanistický a demokratický charakter státu a s takto jeho založenou silou oslabovat moc oligarchie, posilovat EU a naše místo v ní, a třebas pak také mimo jiné vyjednat na realistických základech partnerství s Čínou. Naopak naše neschopnost dobře si vládnout — a zajistit fungující stát — se bere při současných jednáních s Číňany jako výchozí fakt.

Je to rezignované smíření s realitou světa, v němž mezi sebou soupeří velmoci a v němž demokratická politika nijak vážně nedokáže čelit korupční síle kapitálu; falešně vydávané za „realismus“. Jenomže obzor současné mezinárodní demokratické levice leží jinde: ve vědomí, že právě takovouto rezignaci na stav světa je třeba překonávat politikou směřující k posilování demokratických institucí, prohlubování společenské soudržnosti a ekologické udržitelnosti.

Poměřujme to s bezprogramovým cynickým technokratem Jaroslavem Tvrdíkem, který by tak, jako dnes Sobotkovi, mohl o Číně klidně radit také komunistům nebo ODS, s jejichž předsedou a expředsedou se sešel včera na parlamentním semináři, korunovaném bombastickým arcitlachem, že se tu zbuduje kanál Dunaj-Odra-Labe. Tak velkolepý plán by zasluhoval, aby se osobám nesouhlasících — nejen, ale i — sociálních demokratů dostalo cti vyztužit betonové základy stavby čínsko-českého přátelství. A tak dokud ještě můžeme, zdvořile se ptáme: neměly by ambice ČSSD ležet úplně jinde?

Ostuda bude pokračovat. A bohužel teď už i za účasti české vlády. Foto FB Miloše Zemana

Fakt, že na formulaci české politiky k Číně má vliv Jaroslav Tvrdík, by byl strašnou ostudou, ať už by nositelem této politiky byl kdokoli. Ani Číňané si nás — právem — kvůli tomu nemohou vážit. Jak by mohli chovat v úctě stát, který nechá svou pozici spoluurčovat jejich člověkem, jenž v slepém nadšení hájí čínské zájmy zde, namísto českých v Číně, snad si přitom dokonce pošetile nalhávaje, že jsou totožné?

Jak opakovaně čeští sinologové prokázali, Tvrdík přitom prakticky neví o čem mluví, nezná některé základní aspekty současné čínské politické i společenské reality, a je v podstatě nástrojem čínské moci u nás. Poslední jeho eskapádou jsou skandální výroky o Ťiang Ťing-kuově nadaci, kterou nesmyslně spojuje s Čankajškem. Zatímco podle Tvrdíka má fakt, že evropská pobočka nadace sídlí na Karlově univerzitě, dokládat podjatost profesorky Lomové, ve skutečnosti se tím jen znovu prozradila jeho zbrklost a nekompetence.

Ve svém poznámce o nadaci, zveřejněné dnes v Lidových novinách, profesorka Lomová píše: „Z prostředků nadace jsou podporovány také mezinárodní projekty za účasti akademiků z ČLR a jedním z cílů nadace je propojovat různé akademické komunity po celém světě. První prezident nadace, světoznámý antropolog Li Yih-yüan, díky tomu za svého působení ve funkci získal desítky čestných doktorátů z čínských univerzit.“

A dále: „Pražské centrum CCKF bylo zřízeno jako projev respektu Jaroslavu Průškovi a mezinárodně uznávané Pražské sinologické škole. Je jediné svého druhu v Evropě a jeho nejbližším partnerem je sinologické centrum CCKF při Harvardově univerzitě v USA.“

Je možné ostudu, k níž se schyluje a jež zde na velikonoční pondělí naplno propukne, ještě nějak napravit? Zajisté ano. Premiér a ministr zahraničních věcí by měli veřejnost ujistit, že na budoucí českou politiku k Číně nebude mít Jaroslav Tvrdík a jemu podobní čínští lobisté už žádný vliv, že česká pozice vůči Číně se neodchýlí od společné politiky EU, a že další česká politika k tomu tématu bude vznikat za účasti českých odborníků, kteří — pro pána Jána, netrestejte mě za takové nároky na kvalifikaci — umí čínsky, jako je třeba Olga Lomová či její kolegové Hála nebo Klimeš.

    Diskuse
    March 23, 2016 v 7.26
    Vlastně se nic neděje
    Mezinárodně respektovaná autorita, profesorka Olga Lomová, bohužel nenávidí Komunistickou stranu Číny a v Deníku Referendum důsledně zobrazuje Čínu jako říši zla. Taková reaganovská rétorika mi přijde natolik otravná, že jsem její články dávno přestal číst.

    Vůbec se „zásluhou‟ Olgy Lomové článkům o Číně v Deníku Referendum většinou vyhýbám. Se značnou nedůvěrou jsem přistupoval i ke kritice pražské družby s Pekingem z pera Tomáše Křemena: http://denikreferendum.cz/clanek/22436-praha-a-peking-kamaradi-do-deste Ta mě příjemně překvapila, ale obávám se, že v Deníku Referendum je spíše výjimečná.

    Kam vede vykreslování říší a os zla, vidíme na případu Ruska. Tak dlouho mělo „mezinárodní společenství‟ Putina za padoucha, přestože Rusko narozdíl od USA dbalo na dodržování mezinárodního práva, až se Putin na mezinárodní právo a dobrou pověst vykašlal a prostě si vzal Krym.

    Čína se rovněž chová v mezinárodní politice lépe než USA, zejména v Africe si získala značnou oblibu tím, že se nevměšuje do vnitřní politiky států, se kterými obchoduje, a uzavírá obchody bez politických podmínek a požadavků. Zatím.

    Co nám vlastně od jednání s Čínou hrozí? Je důvod domnívat se, že nebude čistě obchodní — aspoň pokud naši představitelé budou mít dost rozumu, aby na čistě obchodním jednání trvali a čínským partnerům se snaživě nepodbízeli? Varovná je samozřejmě účast Jaroslava Tvrdíka, člověka, který zlikvidoval České aerolinie, ten nám žádný výhodný obchod nevyjedná. Nejsme nicméně na nevýhodné obchodování už dávno zvyklí, můžeme s Čínou dohodnout něco ještě horšího, než už jsme v minulosti nasmlouvali?

    Jak dalece náš přístup k Číně vybočuje ze společné politiky Evropské unie a jak ji narušuje, mi z článku není jasné. Ono mi ostatně není jasné ani to, zda nějaká společná politika EU existuje. Česká republika má ostudné „zásluhy‟ spíše na rozbíjení společné politiky EU než na jejím budování, není v tom nicméně ani zdaleka sama. Dostat do čela EU osoby nevýrazné a slabé, které hlavně nezastíní nikoho z představitelů jednotlivých států, bychom sami nedokázali. Británie si nedá ujít jedinou příležitost k rozbíjení EU, měli bychom doufat, že konečně odejde, Německo si hraje na vůdce EU, takže jako nejvyšší představitelka EU zpravidla vystupuje Angela Merkelová, a Francie se snaží dohnat Německo a taky dohodnout separátně něco, k čemu se EU nadšeně přidá.

    My jsme se nedokázali spojit s přirozenými partnery ve Visegrádské čtyřce k prosazení svých zájmů v EU, místo toho jsme si hráli každý na vlastním písečku a navzájem se podráželi, až jsme konečně dosáhli jednotného postupu ve zločinné politice proti přistěhovalcům. Naprosto nám přitom uniká, že když podporujeme v opatření proti přistěhovalcům Davida Camerona, má on na mysli především přistěhovalce od nás.

    Nu a vrcholem evropské politiky je hanebná dohoda s Tureckem o popření práv migrantů a uprchlíků a odmítnutí mezinárodních smluv, které ta práva měly zajišťovat, jakož i o evropské podpoře pro Erdoganův diktátorský až genocidní režim, nota bene spolupracující s Islámským státem. Můžeme s Čínou dohodnout něco hanebnějšího?
    March 23, 2016 v 12.40
    Kladu si otázku,
    proč inteligentní člověk jako pan Macháček zachází s informacemi způsobem, který ho nevyhnutelně musí dovést k omylům. Pokud nečtu to, co mě rozčiluje, protože to odporuje mému předem vytvořenému názoru, tak se ke mně zásadní část informací nedostane.
    Pane Macháčku, míníte to skutečně tak, že Putin uchvátil Krym p r o t o, že ho Západ už předtím "považoval za padoucha"?...


    A co se toho "nevměšování Číny do vnitřních záležitostí" týče: ano, tam kde státu Západu mají přece jenom určité zábrany uzavřít obchodní smlouvy se státy autoritativními či s otevřenými diktaturami potlačujícími a vysávajícími svůj vlastní lid, tam Čína nemá skutečně sebemenší potíže. Čínským soudruhům se jedná skutečně jenom a pouze o (vlastní) kšeft; nějaká "lidská práva" a podobný balast je skutečně nezajímají ani v nejmenším. Ani v jejich vlastní zemi, ani v jiných zemích, kde větří výhodný byznys.
    VP
    March 24, 2016 v 0.1
    Nechci odbíhat od Číny,
    pane Poláčku, ale pan Macháček podle mě zkratku s padouchem myslel tak, že Západ promeškal dialog s Ruskem v době, kdy o to Putin na začátku prezidentování stál. K tomu stručně, ale s přehledem vizte rozhovor Roberta Skidelského ruské televizi Dožď (anglicky): https://tvrain.ru/teleshow/shanetskaja/intervju_s_robertom_skidelskim_originalnaja_versija-405996/
    March 29, 2016 v 18.11
    Ani já nemohu číst Olgu Lomovou
    a to ze stejných důvodů jako pan Honza Macháček. Proto mi také v DR unikla jeho reakce pod textem Jakuba Patočky. Náhodou jsem totiž ani Patočkův text nečetl a dodatečně jsem se k němu vrátil dnes, po přečtení textu Rudolfa Fürsta v a2larmu: http://a2larm.cz/2016/03/nevitana-navsteva-z-ciny/ . Fürst tam totiž Patočkův postoj hodnotí, a to dost kriticky a podle mne správně. (A jen na okraj, ještě více se mi v a2larm líbil komentář Martina Vrby http://a2larm.cz/2016/03/vitani-si-tin-pchinga/http://a2larm.cz/2016/03/vitani-si-tin-pchinga/.)

    Je zvláštní, kolik jsem našel v krátké reakci pana Honzy Macháčka postojů, s nimiž se ztotožňuju: Uznání pro názor Tomáše Křemena z občanského sdružení Mladí zelení. Hodnocení Putina (až na to, že nevím, jaký konkrétní článek jaké mezinárodní, pro Ruskou federaci závazné smlouvy RF potažmo Putin porušili). Jaroslav Tvrdík nejen zlikvidoval ČSA, ale v letech 2003 až 2010 byl hrobařem i ČSSD a osobně obstojného (na sociálního demokrata) Jiřího Paroubka, kterého nějak uhranul. Společná politika EU k ČLR neexistuje i proto, že EU žádnou společnou zahraniční nemá, neučinila potřebný krok k federalizaci. Politika Visegrádské čtyřky proti přistěhovalcům je zločinná, píše pana Macháček, já bych to je poopravil, že zločinná je politika Visegrádu vůči uprchlíkům a vůči jiným migrantům, pokud chtějí visegrádskými země jen projít, ekonomičtí migranti z Ukrajiny a Ruska tu jsou celkem vítáni, v Polsku a na Slovensku taky.

    Pokud jde o protičínské postoje Olgy Lomové, charakterizuje je i odmítání běžně a všeobecně užívané transkripce čínských znaků do češtiny, jejímž autorem byl v roce 1951 Oldřich Švarný, a to i při přepisu osobních jmen. Švarného přepis je přitom blízký čínské výslovnosti, a každý uživatel češtiny slovo, které je jím zapsáno, dobře vysloví. Umanutost je patrná při jejím psaní o Tchaj-wanu, který je pro ni vždy Taiwan. Je to posedlost amalgamem Rusko – komunismus – Putin – Čína, jíž trpěla Strana zelených trochu už před rokem 2006, kdy byla Olga Lomová její členkou. Tuto antikomunistickou a protiruskou posedlost a nezávislost Tibetu pak prosazovala ministryně Džamila Stehlíková (také tehdy ve straně Zelených) a předseda Zelených Martin Bursík na ní populisticky budoval svou politickou kariéru. Je přitom nepodstatné, zda protiputinovským a protiruským bludům (a také protičínským) geopolitičtí propagátoři věří, nebo je jen pragmaticky šíří – naivita a podlost vyjdou nastejno.
    March 30, 2016 v 18.9
    Umanutost?
    Taiwan není transkripce do češtiny, ale způsob, jak se Tchaj-wan píše v čínské hláskové abecedě (pchin-jinu): ta je také standardní a vytvořili ji Číňané. Lidé si často omylem myslí, že jde o anglickou transkripci a nelíbí se jim to z důvodů jazykového nacionalismu.

    Vidět v tom protičínský postoj zase připadá umanuté mně.Olga Lomová by nepochybně dovedla vysvětlit, proč dává v publicistických a vědeckých textech přednost pravopisu, který používají Číňané, pokud píšou latinkou. V překladech beletrie myslím českou transkripci používá.
    PK
    March 30, 2016 v 22.12
    Předhazovat známé sinoložce "protičínské postoje" je docela legrační
    Svědčí to o úplné argumentační bezradnosti pana Uhla.

    Je to podobné, jako třeba předhazovat "protiruské postoje" rusistovi a překladateli z ruské literatury prof. Putnovi.
    PK
    March 30, 2016 v 22.14
    Ještě pro pořádek připomeňme,
    že Tchaj-Wan (nebo Taiwan, jak je libo), se oficiálně jmenuje "Čínská republika".

    Na důsledném používání tohoto názvu doufám ani pan Uhl nemůže shledávat nic "protičínského".

    PK
    March 30, 2016 v 22.24
    A samotná existence Čínské republiky,
    stejně jako existence Hong-Kongu, usvědčuje ze lži všechny rasisty (i ty levicové, samozřejmě), kteří tvrdí, že Číňané jsou "úplně jiná kultura", pro kterou je demokracie něco cizího, a proti jejich přirozenosti.

    Něco, co jenom imperialistický Západ "vyváží", a snaží se jim "vnutit".
    March 31, 2016 v 7.51
    Ještě k psaní čínských jmen
    Česká transliterace čínských jmen je sice pěkný národní svéráz a tradice, ale také nám přináší problémy. Například čínský president se jmenuje Si Ťing-pching jen v češtině, ve většině jiných jazyků je to Xi Jiinping, podle pinyinu. U méně známých jmen česká transliterace dost ztěžuje orientaci rostoucímu počtu lidí, kteří nečtou jen česky.

    Na používání mezinárodně obvyklé a v Číně kodifikované podoby vlastních jmen by nic protičínského nebylo. A to ani v případě, že za protičínský postoj považujeme jakékoliv kritické zmínky o Komunistické straně Číny.
    + Další komentáře