Jak zde připomněla už sinoložka Olga Lomová, ve čtvrtek 25. února byla zastupitelstvem hlavního města Prahy schválena dohoda o sesterské spolupráci Prahy a Pekingu. Debata na zastupitelstvu se, jako obvykle při jakékoli zmínce o Číně, točila okolo Tibetu. Kdo vyhrál? Pražští zastupitelé a zastupitelky. Kdo prohrál? Tchaj-wan.

Pražské zastupitelstvo se přelo o tuto větu: „Hlavní město Praha v souladu s Vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území.“ Ve sporu se šermovalo s dosavadní praxí české zahraniční politiky, nepřínosností tohoto partnerství, čínským diktátem, lidskými právy a samozřejmě se mávalo i tibetskou vlajkou.

Tedy obvyklé atrakce z obvyklých úst, kdykoli se řeší vztahy s Čínskou lidovou republikou. ANO, ČSSD, KSČM i část ODS podporovali nekritické přijetí čínského návrhu, proti byla Trojkoalice (SZ, KDU-ČSL a STAN), TOP 09 a nezávislí. Překvapili snad jen Piráti, kteří ústy Mikuláše Ferjenčíka navrhli rozpravu ukončit dříve, než začala, což je možná jejich nová představa o demokracii. Každopádně v rozpravě následně vystoupili již pouze ti, kteří se přihlásili před schválením pirátského návrhu.

Možná i pro nedostatek prostoru ke skutečné a podrobnější diskuzi zapadla možnost skutečně se zastat Tchaj-wanu. Naopak se mnozí zastupitelé a zastupitelky stačili mediálně prezentovat tak, aby to ocenili jejich voliči a voličky.

Není potřeba žádné velké odbornosti, aby nám došlo, že málokdo v zastupitelstvu pochopil, o čem ve skutečnosti hlasoval. Dohodu v Pekingu dojednával náměstek primátorky Petr Dolínek (ČSSD). Věta o jedné Číně se jako požadavek čínské strany dal očekávat. A když tento požadavek zcela nekriticky přijal pan Dolínek i paní primátorka Krnáčová (ANO), mělo by soudnost projevit alespoň zastupitelstvo. Nestalo se. Situaci zkomplikoval nepříliš rozumný návrh na vyškrtnutí celé věty, tedy kompletní odmítnutí čínského požadavku.

Opravdu se vrcholní pražští politici a političky domnívají, že politické dohody se uzavírají prostřednictvím odmítnutí celého požadavku druhé strany? Pokud ano, vysvětlilo by se tím, proč nemá pražský magistrát vedení s politickým mandátem již od října loňského roku…

Ovšem čínská politická reprezentace je, na rozdíl od pražského zastupitelstva, zvyklá vyjednávat stejnou měrou, jako je zvyklá na kritiku, že porušuje lidská práva. Když Čína vznese požadavek, nečeká, že bude přijat kompletně a beze změny. Bývá to začátek vyjednávání, o kterém se vede debata, a ve výsledku z něčeho ustoupí obě strany. Zmiňovaná věta dohody není totiž problematická celá. K uznání politiky jedné Číny došlo již nesčetněkrát a na Tchaj-wan ani Tibet to nemá žádný výrazný vliv. Na druhou stranu to Číně umožňuje zachovat si tvář.

Naopak druhá část o Tchaj-wanu jako nedílné součásti čínského území je aktuální a zásadní. Nejprve se musíme zeptat, proč je dovětek o Tchaj-wanu zásadní, následně je třeba ukázat, proč s touto dohodou Tibet nesouvisel, jelikož se i v dnešní době najdou lidé, kteří raději, ovšem zcela zbytečně (pomineme-li možné karmické dopady), mávají tibetskou vlajkou na úkor aktuální obrany demokratického vývoje v jiném státě, jako nyní v případě Tchaj-wanu.

Tchaj-wan (Čínská republika) soupeřil s Čínou (Čínská lidová republika) o to, kdo je oficiálním představitelem jedné Číny a v 70. letech i díky podpoře USA vyhrála Čínská lidová republika. Následovalo období silné dominance ČLR. Ovšem v průběhu 90. let se situace opět zásadně změnila a Tchaj-wan se stal moderním demokratickým státem s transparentním právním systémem, jehož obyvatelé a obyvatelky si zakládají na politických a občanských právech.

Volby probíhaly demokraticky, nicméně ČLR si udržovala silný vliv ekonomickou politikou. První změna nastala v roce 2000, kdy se prezidentem stal Čchen Šuej-pien (2000-2008) z Demokratické pokrokové strany (DPP), který usiloval o uznání nezávislosti Tchaj-wanu. Ekonomická krize v roce 2008 a další ekonomické sankce ze strany ČLR vynesly do prezidentského křesla zástupce Kuomintangu, Ma Jing-ťioua, který je prezidentem i v současnosti.

Ovšem Tchaj-wan si nedávno zvolil nový parlament a novou prezidentku opět z DPP, Cchaj Jing-wen, která do úřadu nastoupí 28. května. DPP vyhrála i parlamentní volby a získala 68 ze 108 křesel. Logicky se tedy ČLR této změny obává a patrně připravuje kroky proti Tchaj-wanu, pro které se v současnosti snaží získat diplomatickou podporu. A tu jí pražské zastupitelstvo přijetím dohody poskytlo. Abychom trochu zamotali hlavy případným komunistobijcům, dodejme, že vítězná DPP prosazuje liberálně levicovou politiku, zatímco Čínou podporovaný Kuomintang v minulosti prosazoval neoliberální reformy.

Tibet se do rozpravy podařilo protlačit skrze zmínku o politice jedné Číny a následným smícháním nesouvisejících záležitostí: samostatnosti Tibetu, čínské anexe a kampaně Vlajka pro Tibet. Čínská anexe Tibetu je historická událost, těžko s ní lze souhlasit, ale na budoucí vývoj tibetsko-čínských vztahů již nemá jiný než právě historický vliv.

Vlajka pro Tibet samozřejmě smysl má a měla by ještě větší, kdyby více lidí znalo cíl této kampaně. Cíl totiž nespočívá v odtržení Tibetu od Číny, ale v respektování lidských práv Tibeťanů a Tibeťanek, především v Tibetské autonomní oblasti (Tibeťané a Tibeťanky totiž žijí i v dalších čínských provinciích: Kan-su, S'-čchuan a Jün-nan, kde je jejich situace výrazně lepší, dále v Indii a dalších himálajských státech).

Odtržení Tibetu od Číny prosazují lidé, kteří si myslí, že tibetsko-čínským vztahům rozumějí, protože viděli film Sedm let v Tibetu. Film byl sice natočen v roce 1997, což je pro mnohé současnost, ale děj se odehrává dříve a hlavní aktér Heinrich Harrer (Brad Pitt) opouští Tibet v roce 1950 (tedy před 66 lety), kdy teprve začínají první útoky čínské armády.

Asie je nám vzdálena geograficky, ovšem nikoli časově. Za těch 66 let se tam také odehrála řada událostí a mnohé vztahy se proměnily. Uvědomme si, co vše se za tu dobu odehrálo v Evropě. Co si však o odtržení Tibetu myslí samotní Tibeťané a Tibeťanky, jejichž práva se prý máváním vlajkou hájila? Dalajlama, který emigroval z Tibetu v roce 1959 a od té doby s pověřením tibetské exilové vlády vyjednává za tibetský lid s ČLR, již od roku 1979 (tedy již 37 let) prosazuje takzvaný přístup Střední cesty, který uznává Tibet jako součást ČLR a požaduje v zásadě respektování lidských práv pro tibetský lid a jeho autonomní rozhodování o vlastních záležitostech v rámci ústavy ČLR.

ČLR tyto 37 let trvající požadavky nenaplňuje, obdobně jako nerespektuje lidská práva dalších cca padesáti národnostních menšin stejně jako vlastních Číňanů a Číňanek. To je ovšem důvod tlačit na čínskou vládu ke změně přístupu nejen v Tibetu, ale na celém svém území. Odtržení Tibetu v této souvislosti nedává smysl. Ostatně ani Amnesty International ve svých zprávách o dodržování lidských práv nepovažuje Tibet (na rozdíl od Tchaj-wanu) za samostatný, ale místní situaci zmiňuje ve zprávách o Číně.

Proto mě mrzí, že si pražští zastupitelé a zastupitelky nepřečetli pár článků o situaci, ke které měli potřebu se plamenně vyjadřovat, nebo se alespoň nezeptali lidí, kteří tomu rozumí (například na Ústavu dálného východu nebo Ústavu jižní a centrální Asie na FF UK, kam je to z magistrátu coby kamenem dohodil, nemluvě o možnosti těmto i dalším akademickým pracovištím zavolat z mobilního telefonu, jehož mnohé části pravděpodobně pocházejí právě z Číny).

Možná by zjistili, že ČLR je ochotná vyjednávat a s přihlédnutím k okolnostem jako jsou zvýšené čínské investice v Praze (mediální trh, koupě fotbalového klubu SK Slavia Praha nebo rozvoj leteckého spojení Prahy s Čínou) a chystaná březnová návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchina, s nímž přijede také pekingský starosta Wang An-Šun, se původní čínský požadavek mohl redukovat vyškrtnutím druhé části věty o Tchaj-wanu.

ČLR by si zachovala tvář a pražské zastupitelstvo by skutečně podpořilo demokracii a lidská práva na Tchaj-wanu. Bohužel, nic z toho se nestalo. Zda by to ČLR akceptovala, se nedovíme. Kvůli mediální pozornosti se na další vývoj tchajwanské demokracie „zapomnělo“ a Praha si tak s Pekingem může podat ruku.