Česko-čínský románek
Lukáš SenftZeman se nepaktuje s komunistickým státem. Čína je totiž směsí autoritářského režimu a volného trhu. Stáváme se tak součástí budoucí podoby kapitalismu, který funguje nejlépe, pokud jej nezdržuje demokracie ani lidská práva.
V pondělí dorazil do České republiky čínský prezident Si Ťin-pching a s ním i proměna reality v dadaismus. Čínská výprava napadla koledníky, kteří nesli opentlené pomlázky. Fotograf Deníku Referendum dostal nabančeno tyčemi od čínských vlajek, a následně byl odveden policií. Policisté rovněž sundavali ze stožárů aktivisty, kteří odmítali přerušit výměnu čínských vlajek za tibetské.
Plakát s Václavem Havlem a dalajlámou zakrylo několik příznivců Si Ťin-pchinga českými a čínskými vlajkami a odmítali odejít. Prezident Miloš Zeman a jeho čínský protějšek nakonec v Lánech zasadili jinan dvoulaločný a zalili jej brčálovými konvičkami. Zeman přislíbil, že strom při každé návštěvě Lán osobně zavlaží.
Slepá skvrna antikomunismu
Jak chápat takový karneval symbolů a ideologií? Jistě, nabízí se vysvětlení, že se internet plný surrealistických koláží a absurdních videí prostě vylil do ulic a ožil. Druhá varianta se sice liší, ale ne příliš.
Milan Kundera v jednom ze svých esejů vyznává lásku „myšlenému románu“, který jde přímo k věci, na úkor realistických příběhů snažících se o „absolutní iluzi“, o vtažení diváka do příběhu. Kundera se tedy zbavil popisnosti a mohl tak s realitou zacházet podle libosti, ohýbat ji ve prospěch svého sdělení. Stalina například nechal pobíhat po francouzském parku, kde jej kolemjdoucí považují za performera.
Také naše současná politika odmítla předstírat realismus a namířila si to přímo k nekompromisním tezím. Výsledkem je podobně absurdní vymknutí reality z kloubů. Podstatné nyní je, jaké teze nám česko-čínský román sděluje.
Většina čtenářů tento příběh sleduje optikou antikomunismu. „Vracíme se do totalitní minulosti, protože kolaborujeme s komunistickým režimem. Přitom dobu rudé diktatury už bychom měli mít za sebou! Čína znamená komunismus a komunismus značí zradu lidských práv!“
Jeden z aktivistů odůvodnil výměnu čínských vlajek za tibetské právě svým odporem ke komunistickému státu, který porušuje lidská práva. Urputnou víru ve svá slova doložil také tím, že je zvolal v náruči jeřábníka, který ho strhával z kandelábru ve výšce několika metrů.
Ano, Čína trestá nepohodlné opravdu krutým zacházením, režim si vynucuje falešná přiznání, protivníky nově potlačuje i s použitím internetu a tak dále a tak dál. S komunismem to ale nemá nic moc společného. Po levičácké rovnosti tu nejsou ani stopy. Čínský režim je unikátním mixem autoritářského diktátu a volného trhu.
Kapitalistické principy zde fungují tak dobře právě proto, že jim nestojí v cestě lidská práva.
Veletoč z levicových pozic do tržních rolí nejlépe ilustrovala formulace z Událostí České televize: „Podle komunistické strany je právě spolupráce s komunistickou Čínou velká příležitost pro naše podnikatele." Děkujeme soudruhům za přípravu Velké kapitalistické revoluce!
Stabilizovaná demokracie
Proklamovaný komunismus se proto smrskl na sekuriťáka, který bez milosti odstraňuje vše, co brání začlenění Číny do společenství globálního kapitalismu. Čína tak dokazuje, že volný trh funguje nejefektivněji, pokud se rozejde s demokracií.
Není divu, že se tam Miloš Zeman jezdí „učit, jak stabilizovat společnost“! Místní politická elita totiž úspěšně adaptovala konfuciánský ideál: je třeba zajistit společenskou harmonii a bezchybně šlapající systém. Tím je v nových podmínkách kapitalismus, který není rušen protesty lidí.
Zeman by byl rád právě autoritářským velkoobchodníkem, kterému nebrání ústava ani občanská neposlušnost. Mohl by tak v klidu pořádat výlety s Kellnerem, vláčet Krtečka přes půl světa, domlouvat si obchody a pozornost odlákávat živením uprchlické hysterie.
Životní příběh prezidenta Si Ťin-pchinga je ostatně prototypem bajky o úspěšném byznysmenovi, který se vypracoval z ničeho až na vrchol: mládí prý strávil v jeskyni a prací na polích, poté ovšem získal doktorát a vyšplhal až na vrchol stranické hierarchie. Kam se hrabe Steve Jobs se svojí garáží!
Pakt s Čínou zkrátka není obratem od západního neoliberalismu, ale jen příklonem k jeho asijské variantě. Stejně tak se nejedná o návrat do minulosti, ale o vykročení k temným zítřkům, v nichž neviditelné ruce trhu nejsou svazovány demokracií ani lidskými právy. To je to hlavní sdělení skrývající se pod bizarními ději těchto dní.
Česko-čínský román se tak sice honosí rudým přebalem, ale ve skutečnosti vypráví příběh o kapitalismu budoucnosti. Čím dříve se zbavíme obsese antikomunismu poděděné z minulosti, tím dříve pochopíme náš vlastní příběh, který se odehrává právě teď.
A to sice hned v dvojím smyslu. Za prvé vystihuje plně veškeré - zbývající - životní cíle tohoto člověka, jehož převládající motivací je zjevně neustálý nárůst vlastní moci. A to jak moci politické, tak moci ekonomické. Čím více moci, tím lépe. Moc se stává jediným úběžníkem vlastního konání, vedle vlastní moci všechno ostatní ztrácí na hodnotě a na významu. Kde jde o vlastní moc, tam není možno zdržovat se jakýmikoli skrupulemi. A tak je možno si - s vlídným úsměvem na tváři - podávat ruku s diktátory, uzurpátory, agresory; hlavně když z toho ukápne nějaký odlesk slávy či jiných výhod pro vlastní osobu.
Ale ten druhý význam toho pojmu "autoritářský velkoobchodník" je mnohem širší, daleko přesahuje jenom hranice jedné přízemní české dušičky stižené velikášstvím.
Ten "autoritářský velkoobchodník" - to se skutečně zdá být téměř diagnózou současné doby, jakýmsi novým trendem přinejmenším určitých aktérů světového dění. Jako by postupně vznikala jakási nová internacionála - internacionála bezskrupulózních satrapů moci a peněz.
Zdá se, že poté co se zhroutily velké ideje minulosti a zápasy o ně (či proti nim), vzniklé vakuum si hledá svého naplnění. Když už nejsou ideály, pak zbývá skutečně už jediné, ona věčná aliance moci a peněz. Obchodníci s mocí celého světa, spojte se!
Vidíte, považuji se také za levičáka a přitom se domnívám, že větší shodu na těch jménech by jste měl spíše s Kalouskem, než se mnou. A věřte, že k některý z vámi jmenovaným mám veliké výhrady.
Ale co člověk, to názor. Kéž by tato prostá filosofie zde byla brána v potaz!
Ano, Čína trestá tisíce, možná desetitisíce nepohodlných. To je krutá pravda.
Nicméně poslední citovaná věta dokazuje, že je Senft stejný jako ti, které kritizuje - mává ideologickým klackem.
Ano, Čína trestá tisíce, možná desetitisíce nepohodlných. Ale stovky milionů lidí bylo v posledních zhruba 30 letech vymaněno z veliké chudoby. Už léta KAŽDÝ ROK stoupá kupní síla čínských domácností o cca 10%. A ano, bohatne i smetánka.
Jaký to rozdíl oproti Západu, kde 30 let příjmy lidí stagnují a klesají, zato nejbohatší tyjí.
Jak si pane Senfte představujete, že se noví čínští komunisté drží u moci? Protože tohle přes všechno zlé už není Maova krvavá parta.
No protože je lidé volí...
Na druhou stranu se dá pochopit, že masové potlačení bídy bude pro současného evropského levičáka jaksi míň vážit, než porušování práv lidskoprávních aktivistů.
Taky Konfucius se dá samozřejmě použít jako klacek. Ano, on byl vyznavačem harmonické, hierarchicky uspořádané, sociálně spravedlivé společnosti. Nicméně to je jen půlka jeho učení - aby se vyhnul jeho zneužití, přesně jak je v článku naznačeno, VYŽADUJE po vládcích, aby byli mravním příkladem lidu, aby vládli dobře a spravedlivě, což jim zpětnovazebně zajišťuje poslušnost a věrnost lidu. A pozor - v případě, že vládcové vládli špatně, v neprospěch lidu, mohli být lidem vyměněni.
Jak ve své knize Dějiny Číny dokládá skvělý znalec čínské historie John Fairbank, Konfucius, který žil zhruba v polovině devět set let dlouhého panování dynastie Čou, vlastně vyzdvihl na vysokou filozofickou úroveň její "mandát Nebes", teorii, kterou dynastie Čou legitimizovala svou moc. A "mandát Nebes" se skutečně velice liší od evropského feudalismu, kdy byl vladař pomazán od Boha a mohl si v podstatě dělat, co chtěl. "Mandát Nebes" vládnoucí dynastie Čou říkal, že JAKÁKOLIV rodina má právo vládnout Číně. Jedinou podmínkou vládců je, že musí vládnout dobře, spravedlivě, ve prospěch všeho lidu. Neboli jinými slovy, pokud spravedlivě nevládne, může být svržena a nahrazena jinou!
(A to prosím v dobách, kdy byla Evropa prdelákov světa zarostlý stromy, kde žili divoši ve zvířecích kůžích.......)
No,
jen jsem chtěl říct, že tady ta naše místní ideologická šavlovačka se současnou Čínou vlastně neměla nic společného....
Nu, co říct.
Třeba by se mi taky líbilo, kdyby (pro příklad) na internetu nebylo porno, to odporné ponižování žen, které my máme tak rádi, že ho levicové feministické umělkyně chtějí předělat na umění a všichni třináctiletí už mají jeho pózy v krvi.
Kromě teorie pana Senfta o temném, sauronovskou rukou vládnoucím kapitalismu bez demokracie,
je zde ještě přece jistá naděje, že Čína bude tím místem, kde "pražské jaro" uspěje.
Kvas probíhá v celé společnosti, viz třeba esej Olgy Lomové zde na DR "Naše zahraniční politika vůči ČLR", odstavec "Čína a demokracie".
http://denikreferendum.cz/clanek/19289-nase-zahranicni-politika-vuci-clr
Přes všechny represe se život v Číně v posledních letech otevírá a uvolňuje, i když konzervativnější část strany zrovna teď tahá pilku, reformisté se k moci zase dostanou.
Navíc má Čína dvě docela zásadní výhody, které pražské jaro nemělo:
1/ není nikdo vnější, kdo by ho dokázal "normalizovat"
2/ mocný spodní proud konfuciánské tradice dobrého vládnutí a odpovědnosti vládců lidu.
Co když jednou bude Čína lídrem světa?
Copak nemůže z prastarého kmene vypučet čarokrásný květ?
* * * * * * * * * *
Třeba bohulibé omezení nekonečných trestů smrti.
A to i za cenu zdražení transplantace různých orgánů.
Doufám, že má připomínka bazíruje na desinformaci ....bych dodal.
A že se poměry v Číně v poslední době poněkud uvolňují? - Ano, občanská společnost se tam v poslední době začala přece jenom trochu aktivovat; jenže je to právě současné čínské vedení, v čele s prezidentem, které naprosto nemilosrdně zase utahuje šrouby.
A nemyslím teď čerstvé výhonky občanské společnosti, které bují na bohatnuvší společnosti.
Spíš lidová hnutí odporu, která se v čínských dějinách zjevovala od nepaměti - nejčastěji na místní úrovni (Čína je veliká, i v regionech se spory dokážou vyhrotit na slušnou kalamitu), ale i ta, která svrhávala staleté dynastie nebo císařství.
Třeba zrovna ten "tam zavedený kapitalismus", jak píšete pane Poláčku, zrovna ten tam byl zveden zdola. V roce 1978, v době, kdy bylo v Číně vše státní a v době, kdy se k moci dostal pro budoucnost známý novátor a reformátor Teng Siao-pching, vzniklo silné lidové hnutí za soukromé podnikání v zemědělství a průmyslu. Do značné míry to byla reakce Číňanů na katastrofální situaci v (staro)komunisticky řízeném zemědělství (či hospodářství celkově). Čína za sebou měla několik opravdu brutálních hladomorů (ten nejhorší trval dva roky a v přepočtu umřel jeden člověk co dvě vteřiny). To hnutí bylo tak silné, že mu komunisté museli ustoupit (o žádné soukromničení fakt nestáli), jinak by je to smetlo.
O úspěšností tohoto hnutí svědčí jednak to, že v roce 2005 překročila Čína magickou hranici, kdy je víc než 50% HDP tvořeno soukromým sektorem, jednak že má vlastní muzeum.
Takhle zezdola přišel do Číny kapitalismus.
* * * * * * * * *
No, musím letět...
(Tím nechci popírat, že "dolní lid" si samozřejmě přál uvolnění restrikcí pro jeho vlastní ekonomickou aktivitu. Ale takovéto touhy byly za komunismu vždycky.)