Naše zahraniční politika vůči ČLR

Známá sinoložka přibližuje v rámci debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky skutečnosti, kterých si Číňané na Češích opravdu cení, současný čínský vztah k demokracii i to, v čem naši politikové při návštěvách ČLR tak zoufale chybují.

Olga2

Olga Lomová

06.12.2014 10:30

Související

Na začátek své úvahy o naší zahraniční politice ve vztahu k Číně považuji za nutné zmínit dvě věci. Předně je to skandální vliv soukromých (a dodejme českému státu nijak prospěšných) firem na konkrétní kroky představitelů ČR v Číně. Nezapomínejme, že návštěva ministra Zaorálka v Pekingu, při které rituálně odčinil přátelství bývalého českého prezidenta Václava Havla s dalajlámou i jeho cesty na Taiwan, a následná návštěva prezidenta Zemana, kdy chválu čínského způsobu udržování společenské stability ozdobilo ostudné prohlášení krtka za český národní symbol, vyústily v souhlas čínské vlády s celostátní licencí na provozování bankovních služeb pro PPF. Té samé firmy, která si prezidenta Zemana odvezla letadlem do Prahy. To se stalo v situaci, kdy zastoupení Evropské obchodní komory v Číně kritizuje ochranářská opatření čínské vlády a v jednáních s čínskými představiteli usiluje o otevření čínského trhu pro evropské subjekty, včetně bankovního sektoru.

Druhou poznámku, kterou je zde třeba vytknout před závorku, je hodnota lidských práv a jejich vztah k české identitě. Jsem přesvědčená, že rezignace na všechny hodnoty přesahující okamžitý praktický prospěch, jak se už nějakou dobu děje nejen v naší zahraniční politice, destruuje naši společnost a mrzačí naše lidství. Mým cílem však není rozvinout úvahu na toto téma, a už vůbec nemíním přemýšlet o tom, zda „lidská práva, nebo obchod“, což je ostatně od počátku zcela falešně postavená otázka. Pokusím se přiblížit složitost čínského prostředí, jehož fatální neznalost projevují čeští politici, kteří v Číně působí nekompetentně a ničí naše dobré jméno.

Krtek Číňany baví, jméno ČR však zrovna nevylepšuje. Repro z vysílání CCTV

Naši v Číně
Není asi nijak originální domnívat se, že smyslem naší zahraniční politiky je šířit dobré jméno České republiky ve světě a hájit naše zájmy. Také u nás (mimochodem zhruba dvacet let poté, co tento americký koncept zakořenil v ČLR) se už hovoří o soft power a kulturní diplomacii jako o prostředcích, jak získávat pozice v mezinárodních vyjednáváních a dosahovat cílů prospívajících naší zemi. Našim politikům ve vztahu k ČLR však chybí elementární znalost toho, co Číňanům na České republice imponuje a v čem naše soft power spočívá. Zbytečně se podbízejí, aniž by tušili, jak skutečně vypadá čínská společnost, jaké hodnoty Číňané vyznávají, o co usilují a co jim můžeme nabídnout my.

Čeští politici se odvolávají jen na „šedesát pět let“ přátelství a na toho zpropadeného krtka. Není pochyb o tom, že krtečkovy příběhy jsou v ČLR už desítky let populární, kdoví, s jakým copyrightem. Číňany krtek baví, v jejich očích však České republice dodávají vážnost jiné věci, v kulturní oblasti jsou to jména jako Hašek, Kafka, Kundera a Havel. Také Jaroslav Seifert jako nositel Nobelovy ceny, na kterou se v Číně dá víc než u nás, je jméno budící obdiv. Kundera se svou schopností psát o politice a sexu v režimu pod vládou komunistické strany (právě tak ho Číňané čtou) pro naši pozici v Číně udělal víc, než všechna prohlášení politiků o tom, jak obdivujeme čínský model vládnutí.

Ale nejde jen o literaturu. V očích čínských partnerů nám vážnost dodává především naše sounáležitost s vyspělými evropskými státy, skutečnost, že jsme již od 19. století industrializovanou zemí a před sto lety u nás již existovala téměř úplná gramotnost mužů a žen. O takovém ekonomickém rozvoji a kulturní úrovni Číňané posledních sto let pouze sní, avšak stále k němu mají na celostátní úrovni velmi daleko.

Náš evropský původ také znamená, že jsme dnes zemí ve srovnání s Čínou s nesrovnatelně vyšší životní úrovní. Číňany u nás fascinuje malý rozdíl v životní úrovni mezi městem a venkovem, stejně jako to, že u nás nedochází k násilným sociálním bouřím. Předmětem závisti Číňanů napříč společností je také náš (stále ještě) funkční systém zdravotního a sociálního zabezpečení, standardy pracovních podmínek kontrolované odbory, bezplatné školství, kvalita ochrany životního prostředí nebo třeba dozor nad kvalitou potravin. Nemíním zde idealizovat naši situaci a jsem si vědoma problémů, s nimiž se potýkáme. Z perspektivy toho, s čím se musí vyrovnávat Číňané, se však naše situace jeví idylicky, a našim představitelům dává právo jednat s čínskými partnery sebevědomě a s hrdostí na vlastní zemi.

Znakem „civilizovanosti“ (ano, Číňané sami užívají přesně tento výraz kritizovaný postkoloniální teorií jako projev západní imperialismu), jíž jsme dosáhli, avšak Čína k ní teprve směřuje, jsou také občanské a politické svobody. Nenechme se zmást blouzněním o konfuciánských tradicích ani „osobní zkušeností“ na úrovni naivního zjištění dávno vysílaného v ČT, kde reportérka na tržišti v Pekingu oslovila stánkaře a on jí řekl, že Číňané demokracii nepotřebují, hlavně, když jim jdou dobře obchody. Co jiného mohla čekat, snad že stánkař se nadšeně přihlásí k myšlence demokratických reforem – a přijde o živnost, na kterou má povolení od místního stranického výboru?

Česká republika má dobré jméno, nejen proto, že před šedesáti pěti lety jako jeden z prvních států světa uznala nově založenou ČLR a společně s ní budovala v 50. letech společnost stalinského typu. V ČLR máme respekt především kvůli svým zkušenostem s demokratizací komunistického systému. V myslích čínských intelektuálů dodnes rezonuje příklad Pražského jara a ne náhodou lidové hnutí za demokracii v ČLR z přelomu let 1978 a 1979 samo sebe označilo jako Pekingské jaro. Pražské jaro od počátku zajímalo špičky KS Číny natolik, že „pro interní potřebu“ nechávaly překládat dokumenty o vývoji v Československu. Při té příležitosti, jako ohlas na proslulou Kafkovskou konferenci v Liblicích roku 1963, vnikly i překlady děl Franze Kafky, které během Kulturní revoluce různými cestami doputovaly k absolventům středních škol vysídlených na venkov, zásadně poznamenaly první vlnu čínského undergroundu a otiskly se do dnešní čínské literatury.

Dnes se Číňané také zajímají o transformaci politického systému v Československu po roce 1989, včetně rozdělení země. Obdivují skutečnost, že k transformaci došlo bez krveprolití a spatřují v tom povzbuzení pro vlastní transformaci směrem k demokratizaci, protože ani Komunistická strana Číny nevěří v životnost svého způsobu vládnutí. Jedna věc se čínským komunistům nedá upřít – ve vnitrostranické debatě jsou otevřeni různým názorům a nešetří na expertech. Důvodem je přirozeně i to, že stranické vedení je v zásadě bezradné a nemá jasnou představu, jakým směrem vést zemi do budoucna. Inspiraci hledá nalevo i napravo, neustále experimentuje a zkouší nové věci, a jedinou jistotu vidí v tom, že Čína musí být silný a moderní stát, který se po všech stránkách vyrovná USA.

Čína a demokracie
Mám pocit, že naši představitelé se kvůli Číně bojí vyslovit slovo demokracie, a někteří možná dokonce pošilhávají po údajně funkčním čínském autoritářském modelu, který je prý na rozdíl od demokratického politického systému „meritokratický“. Výrok prezidenta Zemana, že se musíme v Číně učit, jak udržovat stabilitu, dokládá jeho neinformovanost a muselo připadat naprosto absurdní i čínským politikům. Demokracie je v Číně, a to i ve stranických a vládních kruzích, chápána jako znak modernosti, civilizovanosti a vyspělosti, ale také jako systém, který pomáhá nenásilnou cestou ventilovat společenské konflikty a je lépe schopen vzdorovat jednomu z největších čínských problémů: korupci a zneužívání pravomocí.

Reformy směřující k větší participaci občanů, transparentnosti a rozdělní moci komunistické strany, která dodnes fakticky řídí státní správu na všech úrovních, soudnictví i armádu, jsou v ČLR tématem vnitrostranických debat přinejmenším od roku 1979. Součástí těchto debat jsou také úvahy o kontrolní roli médií, o podpoře občanské společnosti a potřebě svobody projevu a sdružování. Vnitrostranické debaty o reformě politického systému směrem k větší otevřenosti a občanské participaci stály v pozadí demonstrací na jaře 1989, které vyvrcholily nechvalně známým masakrem u náměstí Tchien-an-men v Pekingu.

Převaha konzervativních sil ve straně v roce 1989 vedla k normalizační čistce v řadách KS Číny a debaty o demokratizaci na nějakou dobu ustaly. Od roku 2001 se však politické reformy staly jedním z nejdůležitějších témat státem placených politologů, včetně think tanků čínské vlády a ÚV KS Číny. V tomto veskrze oficiálním prostředí, odkud následně vycházejí dokumenty schvalované na stranických sjezdech a určující stranickou linii i vládní politiku, jsou formulovány rozmanité názory označované na pravolevé škále od ekonomických liberálů po tzv. novou levici. Čínští experti, kteří pracují pro stranické a státní orgány, nabízejí různá řešení složité vnitrostátní situace – ano, navzdory růstu HDP, který jí závidíme, Čína se nachází ve složité a velmi nestabilní situaci –, avšak v jednom se shodnou: ČLR potřebuje nějakou formu demokratického politického systému.

Otázkou není, zda demokracie, nebo autoritářství, otázkou je, jaká demokracie a kdy. Jedinou výjimku v širokém spektru názorů probíraných interně a částečně i na veřejnosti, reprezentuje svérázný guru autoritářského konfuciánství Ťiang Čching, jehož myšlenky „překládá“a v anglicky mluvícím světě šíří politolog kanadského původu Daniel Bell zaměstnaný na pekingské univerzitě Tsing-hua.

Držitel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z autorů Charty 2008, nyní vězněný Liou Siao-po. Foto HumanRightsHouse.org

Dokument nazvaný Charta08, inspirovaný československou Chartou 77, za jehož spoluautorství sedí ve vězení držitel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po, pojmenovává všechny základní problémy, o nichž debatují oficiální think tanky. Je velmi pravděpodobné, že na jeho vzniku měli podíl i lidé z kruhů, kteří jinak přispívají k utváření oficiální politiky. Některé požadavky v Chartě zmíněné ostatně začaly být již opatrně realizovány, jiné – například větší autonomie oblastem obývaným národnostními menšinami – zatím zůstávají tabu.

Krátce po 17. sjezdu KS Číny v listopadu 2007 vydala skupina analytiků Ústřední stranické školy při ÚV KS Číny knihu věnovanou demokratické budoucnosti Číny. Předpokládá se, že minimálně část názorů, které zde byly zveřejněny (a které se objevily také na oficiálních stránkách ÚV KS Číny), reprezentuje nepublikované závěry 17. sjezdu. V knize je načrtnut plán transformace čínského politického systému, který počítá s „položením základů moderního demokratického politického systému“ a odpovídajícího právního řádu postupně do roku 2020. V následné etapě rozvržené na léta 2021–2040 má tento systém být dále zdokonalován a plně uveden v účinnost. Autoři počítají také s podporou občanské společnosti a uvolnění dozoru nad médii. Jako hlavní argument ve prospěch demokratické proměny Číny se zde uvádí potřeba řešit sociální napětí nenásilnou cestou a vytvořit takový politickým systém, který zásluhou široké participace všech občanů bude dlouhodobě stabilní.

S různými opatřeními směřujícími k otevření politického systému a postupnému zavádění prvků demokracie zdola se v Číně experimentuje od 80. let. Na počátku 21. století se do těchto snah zapojila i Evropská Unie, která vložila spoustu peněz do projektu voleb místní samosprávy na nejnižší úrovni, tedy na úrovni vesnic. Výsledky volebního experimentu nejsou jednoznačné, ne však proto, že by si lidé na čínském venkově nepřáli přímé volby, ale proto, že rozhodování zvolených místních zastupitelů zůstalo podřízené stranickým strukturám.

Po 18. sjezdu v listopadu 2012 sice demokratizační nadšení v oficiálně dostupných publikacích ochladlo, přesto si ani nový generální tajemník a prezident v jedné osobě Si Ťin-pching netroufá demokracii úplně odmítat. I on ve svých rozvláčných projevech zdůrazňuje potřebu všelidové participace, decentralizace moci a větší odpovědnosti stranických a státních struktur lidu. O této strategii vypovídá i strategický dokument přijatý před rokem na 3. plénu ÚV KS Číny, který je na internetu dostupný v anglickém překladu.

Posun směrem k větší opatrnosti ve věci demokratizace, k němuž dnes dochází, znovu potvrzuje známou věc – uvnitř komunistické strany spolu soupeří různé frakce a ideové proudy, jejichž měnící se mocenské pozice se navenek projevují větší mírou uvolnění, či naopak utužení kontroly. Si Ťin-pching, od něhož se očekávalo, že prohloubí probíhající reformy, naopak přibrzdil. Rozvinul kampaň proti korupci ve stranických řadách, která nepůsobí příliš přesvědčivě, neboť její obětí se zásadně stávají odpůrci Si Ťin-pchingovy frakce. Místo aby dovolil další rozšíření prostoru pro nezávislou žurnalistiku, která je v Číně tradičně považovaná za nejspolehlivější nástroj ke zprostředkování stížností obyčejných lidí trpících zneužíváním pravomoci a korupcí státního a stranického aparátu, inicioval kampaň za „marxistickou žurnalistiku“, jejímž ústředním tématem je součinnost sdělovacích prostředků se stranickými orgány. Přesto lze s úspěchem pochybovat, že to znamená konec snu o demokracii v Číně.

Naši politici by měli lépe znát čínské prostředí, jeho historické souvislosti a jeho dynamiku. Při formulaci zahraniční politiky by také měli zvažovat, zda politické uvolnění a postupná demokratizace, jak ji navrhují proreformní skupiny uvnitř KS Číny, není z hlediska dlouhodobé stability Číny a potažmo stability globální i našich vlastních zájmů prospěšnější, než upevňování autoritářských tendencí ze strany konzervativních kruhů, kterým momentálně pochlebují. Tytéž politické síly, které v tuto chvíli přibrzdily projekt postupné demokratizace, se totiž vyznačují vypjatým nacionalismem a rády haraší zbraněmi. K pozitivnímu vývoji v Číně můžeme přispět i my, pokud se jasně postavíme za hodnoty demokracie a lidských práv, místo abychom naivně věřili v kulturní odlišnosti tam, kde nejsou, a přitom cynicky vyměňovali ideály lepší společnosti za neurčitý příslib ekonomických výhod, navíc pro úzkou skupinu těch nejbohatších. Souhlasím přitom s Petrem Pospíchalem, že tyto hodnoty můžeme sebevědomě šířit za předpokladu, že je začneme do důsledku naplňovat i doma.

Na krtka se snažila Číňany uhnat už diplomacie Karla Schwarzenberga (zde rok 2011). Foto archiv Ministerstva kultury ČR

Jak vyjednávat
Čeští politici, kteří se veřejně vyjadřují k Číně, projevují neznalost nejen ve věci tamních vnitrostranických debat a sporů. Nevědí vůbec nic ani o čínské historii a kultuře, jejíž starobylosti se bez znalosti věci koří. Jednání s Číňany poznamenává v náš neprospěch nejen neznalost historie, ale především neznalost způsobu, jak s nimi vyjednávat. Jejich pozornosti uniká skutečná kulturní zvláštnost projevující se ve způsobu vyjednávání jako rituálu, v němž obě strany musí ukazovat sílu a tlačit protivníka do kouta, aby skončili na kompromisu, který respektuje zachování tváře pro obě strany. Doprovodným rysem tohoto způsobu jednání je schopnost nezaujímat tak extrémní postoje, z nichž by nebylo možné vycouvat.

Nedílnou součástí čínského přístupu je slovní ekvilibristika, opět motivovaná konsenzem, že obě strany si musí zachovat tvář. Nám tento postoj může připadat pokrytecký, v čínském kulturním prostředí však pohoršení nevzbuzuje a umožňuje oběma stranám se ctí vést jednání o věcech společného zájmu a zároveň nezrazovat vlastní zásady, které třeba partnerovi nejsou úplně po chuti.

Jinými slovy, otevření nové kapitoly v česko-čínských vztazích nemuselo nutně provázet okázalé zdůrazňování čínské velikosti a vlastní malosti, ani znevažování vlastních tradic, kam patří demokracie a Václav Havel -- a Číňané to velmi dobře vědí.

Během našich politických námluv v Pekingu byly rozhovory, které s českým ministrem zahraničí a později také s Milošem Zemanem natočila čínská televize, naprosto potupné. Ani jeden z těchto politiků nedokázal promluvit pádně ve prospěch naší země, nezachoval si tvář. Zemanovo rádoby lidové vystoupení s krtečkem, jehož jméno se naučil vyslovovat čínsky, muselo na diváky působit nepřípadně komicky. Čínská kultura není zvyklá na šaškující politiky, a když se takový objeví, sklidí jen pohrdání. Chápu, že tyto kulturní zvyklosti nejsou našim politikům známy, měli by však mít kompetentní poradce, kteří je na vystupování v Číně připraví.

Poznámka na závěr
Považuji za důležité zdůraznit, že nejsem politolog ani specialista na mezinárodní vztahy. Pracovala jsem jako tlumočnice a jako překladatelka čínského tisku. Od roku 1990 se plně věnuji svému odbornému tématu – dějinám středověké čínské literatury, v poslední době se navíc vědecky zajímám o intelektuální transformaci v Číně na přelomu 19. a 20. století a také přednáším přehledové kurzy o ideologii ČLR ve vztahu k literatuře a umění. Komentáře k čínské politice píšu jako občan, který považuje politiku za nepominutelnou součást lidského života, občas o ní hovořím s Číňany a také čtu čínské noviny.

Někdo by mohl říci, že mi tak rozsáhlá úvaha o zahraniční politice ČR vůči Číně ne zcela přísluší. Troufalost zabývat se tímto tématem, mi dodává smutná skutečnost, že naše vládní instituce nezaměstnávají jediného profesionála, který by se současné ČLR věnoval s důkladnou znalostí jazyka a prostředí a jehož hlavním úkolem by bylo připravovat podklady pro české politiky formulující politiku vůči Číně. Podklady, které by byly konkrétní, věcné, založené na soustavném kritickém čtení čínských dokumentů a médií, poučené znalostí čínského politického systému i nedávné historie Číny, pružně reagující na proměnlivou situaci v ČLR.

Bylo by dobře, kdyby takový expert nahradil Jaroslava Tvrdíka jako hlavního poradce premiéra Sobotky pro Čínu –- těch pár korun by se snad v rozpočtu vlády našlo, aby se mohla obejít bez gratis poradenství motivovaného v temném zákulisí Česko-čínské komory vzájemné spolupráce.


Publikace tohoto textu byla spolufinancována projektem ‘Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice’ ÚMV.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Díky za informace Sobota, 6.Prosince 2014, 13:59:20

i za lekci, jak jednat s Čínou. Snad si to naši politici, zvláště prezident, premiér a ministr zahraničí přečtou.

Marek Franěk - Praha 3

Sobota, 6.Prosince 2014, 14:22:10

Rád bych odkázal na Hoefstedeho a jeho pět transkuturálních hodnot. Tedy zejména na tu pátou – dlouhodobá vs. krátkodobá orientace. Čína je země s výrazně dlouhodobou orientací. Proto se mi nechce moc věřit, že by Číňané obdivovali zrovna naši „transformaci“, která byla rychlá a zbrklá, k čemu při ní došlo, si snad nemusíme ani připomínat. Sám mám tedy zcela opačné informace.
Rovněž mám připomínky k pasáži o způsobu vyjednávání. Ano, na Západě se věnujeme transkulturální psychologii a učíme se specifickým způsobům vyjednávání v nejrůznějších zemích světa. To samé se ale děje i v Asii, i u nich studují, jak se vyjednává v Evropě.
Pak je tedy otázka, jaké způsoby vyjednávání při styku příslušníků dvou kultur, kteří si jsou vědomi vzájemných specifik a odlišností, nakonec zvolit. Zda je adekvátní jednat pouze přesně podle zásad jednání druhé, cizí kultury.

Tomáš Tožička - Praha

Ten článek je super! Sobota, 6.Prosince 2014, 17:21:20

Jediné, na čem se s Olgou Lomovou neshodneme, že snad dochází k nějaké změně či destrukci. Max. se mění teritoriální zájmy. Od arabských totalit k asijským diktátorům/autoritářům. Je mi líto, ale Havel v tomhle nebyl lepší, než Zeman.

Dovede si vůbec někdo představit to haló, kdyby Zeman jednal s nějakým diktátoram a musel nechat všechny ženy z doprovodu zavřené v hotelu, protože by se nesměly jednání účastnit? U Havla se to bralo jako zábavná historka z jiné kultury....

Tragédie ovšem je, že naše diplomacie není schopna zajistit základní podklady pro efektivní jednání. I kdyby nakrásně chtěli s Čínou spolupracovat, takhle se to tedy určitě dělat nedá. Až jsem si říkal, že jim to diplomati udělali naschvál. Ale ani na to zřejmě nemají kapacity.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pokus o výhled do budoucnosti Neděle, 7.Prosince 2014, 13:09:14

Velmi kompetentní text od - podle vlastního vyjádření - politologicky "nekompetentní" autorky.

Z toho politologického hlediska bych k tomu připojil svůj náhled, že - jakkoli je opravdu velice zajímavá informace o tom, že i uvnitř širšího čínského vedení existují různé názory, a jsou dokonce snahy zavést v zemi demokracii - přece jen je zapotřebí být nemálo skeptický ohledně možného úspěchu takovýchto demokratizačních snah.

Čína se nachází přesně v tom samém dilematu jako kterýkoli jiný komunistický či pseudokomunistický režim v minulosti, který se kdy pokusil o vlastní demokratizaci. Na jedné straně je progresivnějšími složkami aparátu pociťována nezbytnost modernizace společnosti, která není možná bez demokratizace, bez uvolnění spontánní aktivity jednotlivce - ale na straně druhé, principiálně totalitní režim si opravdovou demokratizaci zásadně dovolit nemůže, protože jinak by se zhroutila jeho vlastní základna.

A čínští soudruzi samozřejmě naprosto přesně vědí, kam vedly všechny tyto demokratizační, reformní snahy v Československu za Pražského jara, v Polsku za Solidarity, ale i v samotném Sovětském svazu. Výsledkem vždycky nutně byla ztráta monopolu vedoucí úlohy strany - a právě tohle si čínští partajní funkcionáři nemohou dovolit.

Jestliže je tu tedy řeč o čínské snaze po demokratizaci, pak tím nemůže být míněno nic jiného nežli demokracie "řízená", demokracie pod státní (a tedy policejní) kontrolou. Což je samozřejmě contradictio in adiecto.

Zkrátka, existuje hranice demokratizace, kterou totalitní režim nikdy nemůže přestoupit, aniž by se sám nezhroutil. Jednou tuto hranici nevyhnutelně překročí i Čína; ale to nebude v žádném případě důsledkem záměru komunistické strany, nýbrž jenom samovolným pohybem společnosti, kdy komunistická strana už ztratí schopnost účinně ovládat masy. Předobrazem příštího rozvoje Číny je s největší pravděpodobností osud samotného Sovětského svazu - nutnost modernizace povede k rozpadu systému (a pravděpodobně i k rozpadu současné čínské říše, k odtržení jak Tibetu, tak i dalších částí obývaných jinými národy).

Současný čínský prezident v tomto kontextu připomíná ze všeho nejpíše roli Andropova v SSSR - on si uvědomuje nutnost změny, ale zkouší to jenom přes posílení disciplíny, boj proti korupci. Skutečné systémové reformy a demokratizace jsou mu bytostně cizí.

Na svého Gorbačova si Čína ještě musí trochu počkat; ale je v podstatě jisté, že i toho jednou dostane. A možná, že už to nebude ani tak moc dlouho trvat.

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Neděle, 7.Prosince 2014, 13:22:27

@Marek František: Ale ono ani v českém prostředí není vždy nadšeně přijímáno lezení druhému do zadku. Nicméně vzhledem k tomu, co Zeman zdůraznil, si myslím, že to "prostý lid" přijal vesměs tak, jak to popsala paní Lomová.

@Tomáš Tožička: Kde jsou/byly arabské totality, o kterých mluvíte? Já si na žádnou nemohu vzpomenout, spíš mi přijde, že se jednalo (nebo dodnes jedná) o autoritářské režimy, což je dost podstatný rozdíl.

Tomáš Tožička - Praha

Zeman=18, Havel=20-2 Neděle, 7.Prosince 2014, 20:58:6

Havel navštívil Saudskou Arábii, kterou považuji za podstatně horší režim, než současnou Čínu a podle mého splňuje všechny definiční znaky totalitního režimu. Žádná z žen v doprovodu se nesměla účastnit oficiálních jednání.

Navíc Havel s sebou do SA bral zástupce cizích firem, např. americké firmy Terex Corporation, - výrobce Tatra. Ti následně přemístili část produkce do SA. Tatra od té doby propustila přes tisíc zaměstnanců.

Zeman měl s sebou tři ženy, které reprezentovaly různé instituce. V Číně, na rozdíl od SA se ženy mohou účastnit veřejného života. (Lehce dohledatelné).

Ivana Recmanová - studentka a lingvistka

Neděle, 7.Prosince 2014, 21:55:23

"V Číně, na rozdíl od SA se ženy mohou účastnit veřejného života."

To je zavádějící výrok. Jednak se ženy do určité míry i tam na veřejném životě podílejí (královská rada čítá nějaké ženy, dokonce je jejich podíl procentuálně vyšší než podíl žen v českém parlamentu, nedávno se tam jedna žena stala šéfredaktorkou, na VŠ přednášejí ženy...), jednak ten veřejný život je omezen i pro muže. SA je absolutistickou monarchií, volby jsou pouze do poradních sborů, které nemají žádné pravomoci, politické strany jsou zakázané a existuje přísná segregace pohlaví (tudíž ženy mohou jednat pouze se ženami a blízkými muži, muži zase pouze s muži a blízkými ženami). Plus ještě vykořisťování migrantů.

Tomáš Tožička - Praha

No právě :) Neděle, 7.Prosince 2014, 22:30:14

a uvědomme si, že Havel tam byl v roce 2001, kdy situace byla ještě horší. A proti tomu se ozvalo jen pár nevládek, které se ovšem nedostaly do médií. I podle toho co píšete jde o totalitní režim, který má Čínu co dohánět...

Marek Franěk - Praha 3

Neděle, 7.Prosince 2014, 23:09:11

Nemohu si pomoci, ale pořád to na mě dělá dojem, že paní profesorka z Filosofické fakulty popisuje Čínu podle zkušenosti z kontaktu s čínskými humanitními intelektuály.
Businessmann by to viděl úplně jinak, technik rovněž, přírodovědec neméně....
Určitě bych negeneralisoval takto " České republice dodávají vážnost jiné věci, v kulturní oblasti jsou to jména jako Hašek, Kafka, Kundera a Havel. Také Jaroslav Seifert..."
Pokud nemohou pochopit vtipkování pana presidenta, jak by asi mohli pochopit Haška? Neprotiřečí si autorka?

Možná je to spíše vzpomínka na "Czecho" a průmyslové výrobky, které jsme tam kdysi vyváželi.
A jak jsem již výše napsal, určitě neobdivují naši "transformaci".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.