Návštěva hlavy jedné ze tří (možná ze dvou) nejmocnějších zemí na světě, je rozhodně významná příležitost. Nikdo neříká, že je potřeba se se zástupci takového státu plácat po ramenou a pokorně k nim vzhlížet. Stěží lze ale přehlížet význam dané země i možnosti, které mohou z případné spolupráce plynout.

Když se zasním, představím si státníky, kteří s čínským hostem slušně, věcně a sebevědomě jednají, zdůrazní ochotu s Čínou ekonomicky i politicky spolupracovat (ostatně tak, jako to už dávno před námi udělaly Spojené státy nebo Evropská unie), ale zároveň zdůrazní, že spolupráce neznamená prodat se za pofidérní šminku. Nebudou partnera mentorsky poučovat, jak se má doma chovat, ale vysvětlí, že spolupracovat chceme jen s těmi, kdo dodržují západoevropské standardy práce a lidské důstojnosti. Konec snění.

Místo toho se nám dostalo vpravdě pitoreskní podívané. Prezident republiky předvádí rektální estrády, během nichž neváhá v cizí televizi hanit vlastní zemi a prohlašovat, že podléháme vlivu Spojených států a Evropské unie (i kdyby to byla nakrásně pravda, nic takového do cizího média žádný soudný politik odpovědný za svou zemi nevypustí).

Přední český samozvaný sinolog Jaroslav Tvrdík nám zdobí Prahu záplavou prvomájových fanglí a vítacích billboardů a mluvčí Hradu Jiří Ovčáček v duchu nejlepších normalizačních žvástů Jaroslava Kojzara hovoří o fašizujících Čecháčcích. Vše doplňují úderky nájemných čínských stafážistů, kteří neváhají zbít kohokoli s tibetskou vlajkou v ruce.

Možná si myslíte, že už hlouběji klesnout nelze, jenže chyba lávky. V každém správném cirkuse chodí klauni po dvou, aby — pro pobavení obecenstva — mohli kopat jeden druhého do zadnice. Věren tomuto pravidlu rozhodl se vzít Hrad ztečí i Miroslav Kalousek s tibetskou zástavou v ruce.

↗

Miroslav Kalousek jako ministr financí kdysi nemusel dobývat Hrad, stačilo zaklepat na dveře vedlejší premiérovy kanceláře ve Strakově akademii. Foto Facebook TOP 09

Ano, ten samý Miroslav Kalousek, přední muž Nečasovy vlády, jež pohrdavě hovořila o „falešném dalajlámismu“ a „módních teoriích“, které hází klacky pod nohy rozvoji našeho obchodu s Čínou. Miroslav Kalousek jako ministr financí tehdy nemusel dobývat Hrad, stačilo zaklepat na dveře vedlejší premiérovy kanceláře ve Strakově akademii.

Soudě podle reakcí veřejnosti stále existuje mnoho těch, kdo pod rezivějícím nátěrem rudé čínské vlajky nevidí velmi flexibilní autoritářský kapitalismus. Kapitalismus, v němž se práva a životní podmínky zaměstnanců limitně blíží nule a v němž státní aparát slouží především jako disciplinátor obyvatel, aby jednotlivé (v čínském případě polostátní) korporace mohly vyrábět za minimální náklady.

Pod heslem „naše práce je pro korporace příliš drahá“ se přitom předchozí pravicové vlády snažily implementovat politiku, která by si s tou čínskou v ničem nezadala: omezování odborů a práv zaměstnanců, nucená práce a ponižující karty pro nezaměstnané, zmrzačení důchodového systému a převedení významné části odpovědnosti za nemohoucí na jejich rodiny, ve všem už došli čínští soudruzi dál.

Včera jsme tak mohli být svědky bizarní podívané, kdy Miroslav Kalousek s Karlem Schwarzenbergem či Martin Bursík s Kateřinou Jacques brojili v ulicích právě proti té formě kapitalismu bez zábran, ke které se nás tady snažili - naštěstí jen adekvátně svým schopnostem - sedm let přiblížit. Inu, kabaret Česko.