Zachránit nepotřebuje Tibet, ale česká pravice
Jakub PatočkaPonižující invazi Číňanů jsme potřebovali snad především proto, abychom si připomněli důvody, kvůli nimž jsme v dnešním srabu. Česká pravice, jež se ukájí máváním tibetskou vlajkou, je jeho korunní příčinou.
Ty obrazy nám utkví. Fotografie dokumentující, jak čínská komsomolka zabavuje tibetskou vlajku fotografovi Deníku Referendum, snímek zvěčňující klimbajícího českého prezidenta a jeho čínského protějška jak — jakoby vystřižen z Viscontiho filmu — loupe očima po sličné hostesce, obraz Miroslava Kalouska, kterak třímaje tibetský prapor vede lid v boj, přičemž mu k dokonalosti vzoru chybí, jak poznamenala nějaká prostořeká aktivistka, už jen to, aby obnažil kypré poprsí.
Návštěva Číňanů zde byla trapnost nad trapnost. Svůj stěžejní podíl na tom má, jak nešlo přehlédnout, Pražský hrad. Miloš Zeman je člověk pohybující se natolik mimo realitu, že základní otázkou vlády vůči němu by mělo být: jak omezit jeho vliv? Jak tento netypický, ale mimořádně trapný, omyl českého voličstva nikde moc neukazovat, neponižovat ho víc, než je nutné, a především nedávat mu příležitosti získávat body na nezbytných politických nákladech vládnutí.
Možnosti tu jsou. Na čínskou návštěvu nemuselo vůbec dojít, bylo by to pro všechny lepší.
Zemanovi lze krátit rozpočet, lze ho rovněž nepřipustit k debatám o jmenování velvyslanců, neschvalovat mu to či ono: prezident, i když je přímo volený, je pořád podle ústavy v podstatě páté kolo u vozu a slušelo by se, aby se vláda podle toho k němu chovala, zvláště je-li toho zapotřebí tak jako dnes.
Lidé neodkázaní na neuvěřitelně provinční česká mainstreamová média vědí, že žádnou jadernou elektrárnu už tu nikdy nikdo nepostaví. A že představa výstavby kanálu Dunaj-Odra-Labe je podobně realistická jako nápad, že by zbytek svého prezidentského období Miloš Zeman strávil na Marsu, kde by se podle všech svých vyslovovaných myšlenek mohl cítit jako doma.
Vláda by s prezidentem mohla a měla zacházet tvrdě a přitom pořád ještě tak, aby byl v podstatě rád. Museli by v ní ovšem působit odvážnější sociální demokraté nežli dnes. Zeman by mohl být tak „malinkej“ jak „komunisti“ v písni Petra Skoumala. Kdyby se vedení ČSSD pro změnu vůči němu chvíli chovalo jako politici.
Způsob, jakým v první polovině tohoto týdne nebyli schopni odkázat Zemana a Číňany do patřičných mezí, ale naopak dopustili, aby se policie projevovala zpupně vůči českým občanům, je prostě neomluvitelnou hanbou ČSSD, která se nese ale i za celou současnou vládou. To se nemuselo a nemělo stát.
Právě vláda, a nikoli prezident, zodpovídá za českou zahraniční i domácí politiku. A zadržováni tu opravdu měli být — sedmadvacet let po listopadu — dovezení čínští fízlové, nikoli čeští aktivisté, postávající s vlajkami na chodníku, byť by si demonstrovali za sebepošetilejší ideje. Pokud nikoho neohrožovali, chovali se, jak mohou. To je svoboda.
Čínská návštěva to ale změnila. Zadržovalo se za vlajky. Šířil se bezdůvodně strach. Byl to poslední velký příklad toho, že česká vláda nefunguje dobře, a že konkrétně ČSSD dalece zaostává za příslibem, který dala svým voličům v roce 2010.
Jenomže nad otázkou v každém demokratickém prostředí legitimní, zda by pro samu ČSSD nebylo lépe skončit znovu na čas v opozici, lze v našem případě přemýšlet pouze tak dlouho, dokud se úvahy nepřesunou k otázce, kdo by ji mohl nahradit. Babiš je přímou hrozbou pro demokracii. A parlamentní opozice je nepoužitelná.
V den všemi toužebně očekávaného odletu čínského prezidenta i jeho mávátek z naší vlasti vydala CVVM průzkum předvolebních preferencí. A jakkoli k nim chováme hlubokou skepsi, tato čísla jsou příliš autoritativní, navíc stvrzované volebními výsledky. Strany současné vládní koalice by podle nich měly v případě dnešních voleb ve Sněmovně víc než pohodlnou ústavní většinu.
Ano, také zatím pozoruji na politické scéně pouze pravici prchající z politické zodpovědnosti, zanechávající po sobě hrstku dobrodružných oligarchů, v neoliberálním modu účinkující levici, plus změť akčních a reakčních politaktérů.
Po zřetelné krystalizaci Nového na politické scéně zatím ani stopy, a to nejen zde .....bych dodal, doufaje v mou nepozornost.
EU bude buď demokratizována, nebo se rozpadne.
Otevřel jsem si k tomu Safranského knihu Zeit - was sie mit uns macht und was wir aus ihr machen - kapitolu 10 Erfüllte Zeit und Ewigkeit , narazil v úvodu na Platona věčnost.
Zjistil jsem, že správné je čas nechápat jako sukcesivní proces, ale jako zeitlos gedachte Ewigkeit .............a vaše malá útěcha se stala absolutní.
Totiž: to - z našeho pohledu dynamické industriálně-kapitalistické éry - nemálo svérázné pojetí času má svůj zcela reálný kořen, právě ve specifickém charakteru antického pojetí jak dějin, tak i světa vůbec.
Naše euroamerická civilizace je totiž zaměřená výhradně vpřed, do budoucna. Stále čekáme, že přijde něco, co nás nějakým způsobem spasí: přijde Království boží, přijde "ta poslední" revoluce, přijde nějaký ten dramatický technický pokrok, který z nás učiní pány vesmíru...
Zatímco v antickém světě, tam tomu bylo přesně naopak: "Zlatý věk" byl na úplném počátku. To byla ta nádherná doba, kdy ještě bohové a člověk žili ve vzájemném souladu; to jest, člověk obýval ten dokonalý svět, jak mu ho stvořili a předali bohové; a on ho obýval a žil v jejich intencích.
Pak to byl ale tento člověk sám, kdo svou nevědomostí a svou špatností tento dokonalý svět ztratil. Jediným smysluplným cílem tedy nemůže být nic jiného, nežli pokusit se - nakolik je to vůbec možné - o návrat k oněm prvotním časům všeobecné dokonalosti. Nejde tedy o to, někam pospíchat a za něčím se honit; čas sám - a nějaký "pokrok" - nám nic nepřinesou. My sami v sobě musíme objevit to pravé a správné; a to není záležitostí času, nýbrž nás samých.