Strana bez tváře

Filip Outrata

Česká sociální demokracie je dnes, tři roky po „lánském puči“, tak trochu stranou bez tváře. Beztvarost a nečitelnost ji zatěžuje jak na programové, tak na personální rovině, a její šance na budoucí úspěch tak nejsou zrovna vysoké.

Když vzápětí po neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev a třetiny senátu premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka uvažovalo tom, že by se sociální demokracie měla v budoucnu zaměřit na městské voliče, na témata jako je ochrana životního prostředí, kultura a virtuální prostor, znělo to možná vzhledem k danému stavu nereálně, ale v zásadě sympaticky.

Jako první jsme použili termín „obchod s chudobou“. Podpořte nás, abychom mohli dál otevírat témata, která v hlavních zprávách chybí.
×

Voliče ve velkých městech, mladé voliče a voliče s vyšším vzděláním bude sociální demokracie také potřebovat, pokud vůbec chce hrát v české politice jakoukoli významnou roli.

Dalajláma a list čtyř

Když se ale necelé dva týdny později ocitl Sobotkův podpis spolu se jmény dalších dvou nejvyšších ústavních činitelů z řad ČSSD, předsedy Senátu Milana Štěcha a předsedy Sněmovny Jana Hamáčka, spolu s prezidentem Milošem Zemanem na prohlášení distancujícím se od schůzky ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou, vypadala náhle jeho dlouhodobá snaha oslovovat městské, liberální voliče jako špatný vtip.

Prohlášení, které vyšlo z ministerstva zahraničních v čele s dalším předním politikem ČSSD Lubomírem Zaorálkem, je špatné snad ze všech myslitelných úhlů pohledu. Především tím, že vůbec vzniklo: ke zdůraznění toho, že setkání ministra kultury s kýmkoli není akcí celé vlády České republiky, by bohatě stačilo stručné vyjádření předsedy vlády, které ostatně už před vydáním prohlášení poskytl. Takto tu máme dokument, který nutkavě upomíná na doby závislosti na jiné mocnosti na východ od našich hranic, která byla naším dlouhodobým strategickým partnerem, a víc než to.

Dále stojí za zmínku neumětelský jazyk prohlášení, formulace typu „naše země vychází... ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky“ — vskutku zvláštní pojetí vzájemnosti. A špatná vizitka pro zaměstnance ministerstva zahraničních věcí.

Důležitější je ovšem obsahová stránka. Tändzin Gjamccho, 14. tibetský dalajláma, dlouhodobě zastává názor, že Tibet by neměl být nezávislou zemí, ale měl by pouze mít autonomii v rámci Číny, což by v praxi znamenalo kulturní, náboženskou a lidskoprávní svébytnost. Považovat proto jeho návštěvu za ohrožující svrchovanost a územní celistvost Číny znamená přistoupit plně na čínský úhel pohledu. To by ale představitelé svrchovaného a nezávislého státu neměli.

Když se na aféru podíváme z odstupu, znamenala pro ČSSD, jejíž představitelé pod prohlášením figurují, takřka ryzí ztrátu. Znechutila českou sociální demokracii, možná definitivně, lidem citlivým na porušování lidských práv v Číně (a vlastně kdekoli na světě), nebo prostě těm, kteří by od svých volených představitelů očekávali jistou míru důstojnosti k sobě samým a k zemi, kterou zastupují. Tedy právě těm městským voličům, na které by se Bohuslav Sobotka chtěl orientovat. Koho si naopak ČSSD tímto prohlášením získala, je velká otázka. Troufám si soudit, že téměř nikoho.

Strana mnoha tváří, nebo strana bez tváře?

Mnozí se podivují nad tím, jak různé názory a postoje se v ČSSD dají najít. Ať již si vezmeme postoj k Rusku, k imigraci nebo třeba k adopcím homosexuálů, škála názorů vyjadřovaných politiky strany ve významných funkcích (ministři, poslanci) je opravdu široká. To by se dalo považovat za projev názorové plurality a tedy něco, co by naopak liberálním a svobodu vyznávajícím voličům mohlo vyhovovat.

Jenže v poslední době tato názorová šíře začíná narážet na své limity. Podívejme se na výsledky posledních senátních voleb. Za sociální demokracii kandidovali lidé tak odlišného osobního ustrojení a názorů, jako Václav Bělohradský na jedné straně a Stanislav Huml na straně druhé.

Huml, mediálně známý například konspiračními úvahami o tom, že do budovy Pentagonu v roce 2011 ve skutečnosti žádné letadlo nenarazilo, získal v Mělníku 12,3 procenta, skončil na čtvrtém místě a do druhého kola nepostoupil. Bělohradský, jeden z našich nejznámějších veřejně se projevujících intelektuálů, získal na Praze 6 v prvním kole 16,7 procenta, do druhého kola sice postoupil, ale v něm drtivě prohrál s kandidátem TOP 09 Jiřím Růžičkou.

Co z toho vyplývá? V řadách ČSSD nedokázal zabodovat ani výrazný představitel řekněme „lidového“ zaměření, ani špičkový zástupce „elitního“ liberálního proudu, kandidující navíc společně za sociální demokracii a Stranu zelených. Procentní zisk obou kandidátů od sebe nebyl až tak vzdálený. A byl také blízký výsledkům strany ve většině krajů. Ve druhém kole nakonec uspěli jen dva zástupci ČSSD, což byl po výsledcích posledních tří senátních kol (2010 — 12 mandátů, 2012 — 13, 2014 — 10) razantní a nečekaný propad.

Z voleb vyplývá varování: lidé už nebudou volit pouze kvůli jménu nebo oranžové barvě, budou vyžadovat věrohodné tváře. A těch nemá ČSSD nazbyt. Repro DR

Jistě se z toho nedá vyvozovat, že je to jen vinou kandidujících osobností. Svou roli, tak jako v krajských volbách, sehrálo i hodnocení strany jako celku. Nicméně je jednoznačně možné říci, že za neúspěchem stála i nevýraznost, mnohde dokonce i nepřijatelnost senátních kandidátů sociální demokracie. Tu nejlépe ztělesnil matador Zdeněk Škromach, který se z respektovaného politika postupně proměnil ve směšnou postavičku.

Ve volbách jako jsou ty do Senátu není možné uspět bez 1) silné a oslovující celostátní politické agendy (jako nejvýrazněji v roce 2008 při „oranžovém cunami“ za Jiřího Paroubka), nebo 2) výrazných a obecně přijatelných kandidátů, schopných nepřítomnost silného celostátního tématu nahradit. ČSSD se to letos nepodařilo, a to je vážné varování do budoucnosti. Lidé už nebudou volit pouze kvůli jménu nebo oranžové barvě, budou vyžadovat věrohodné tváře. Pokud jim je sociální demokracie nedokáže nabídnout, neuspěje a vyklidí pole, a nejen v Senátu.

Bohuslav Sobotka — předseda bez alternativy?

Zdá se to být už docela dávno, ale jsou to právě tři roky, co se Bohuslav Sobotka po „lánském puči“ těšil podpoře přes hranice stran a přízni médií i demonstrantů na náměstích. Dostal se v očích veřejnosti do role toho, kdo osobně ručí za to, že se ČSSD nedostane do područí prezidenta Zemana, že si udrží svoji nezávislost. Jeho protivníci naopak sehráli role padouchů a lhářů. Sobotka od té doby jako by byl předsedou bez alternativy, bez skutečné konkurence, tedy takové, která neusiluje pouze o destrukci. A to není zdravá situace.

Nyní se jako poměrně pravděpodobná jeví možnost, že za rok na podzim ve volbách do Sněmovny ČSSD prohraje s Babišovým ANO, získá výsledek pod dvaceti procenty. To bude jednoznačný neúspěch a nic na něm nezmění ani případné pokračování současné vládní konstelace, jen s upraveným poměrem sil. V takovém případě Bohuslav Sobotka z čela strany téměř jistě odstoupí, pokud se tak nestane již dříve. Ale kdo přijde na jeho místo? Má ČSSD vůbec ve svých řadách někoho, kdo by byl schopen vést stranu lépe než Sobotka?

Stagnující výsledky sociální demokracie jsou o to nepříjemnější, že vládě vedené předsedou ČSSD se daří. Nejenže je to vláda po těch předchozích mimořádně stabilní a bez skandálů (samozřejmě pomineme-li samotnou účast strany Andreje Babiše ve vládě a jeho samého v křesle ministra financí), ale celkově se dokonce dá označit za úspěšnou: ekonomice se daří, nezaměstnanost je nízká. Proč z toho největší vládní strana neprofituje? A jaký podíl na tom má její předseda a premiér v jedné osobě?

Bylo by velmi dobré, kdyby na březnovém sjezdu ČSSD a nejlépe ještě před ním Bohuslav Sobotka musel čelit věcné kritice a vážným otázkám. A kdyby měl skutečného, vážného protikandidáta, který by takovou kritiku dovedl vést a nabídnout i alternativu. Sjezdy české sociální demokracie se bohužel vyznačují tím, že na programové otázky tam nezbývá mnoho prostoru, protože téměř celý čas zaberou strkanice o posty ve vedení. Podle toho také vypadají výsledky strany, a bylo by opravdu načase to změnit.

Prezident a jeho bývalá strana

Samostatnou kapitolou je vztah ČSSD k prezidentu Zemanovi. Vzhledem k tomu, že Miloš Zeman byl dlouholetým předsedou strany, nebylo realistické očekávat, že po jeho zvolení prezidentem budou všechny vazby mezi ním a sociální demokracií přetrhány. Není tomu tak ani dnes, mezi sociálními demokraty je řada těch, kteří mají k Zemanovi blízko a vyzývají k tomu, aby strana byla „zemanovštější“, pokud chce uspět lépe než v současné době.

Tato příchylnost ovšem má své hranice. Je tu varující příklad SPOZ, který ukazuje, že popularita Miloše Zemana jako přímo voleného prezidenta a strany s ním spojené nebo se dokonce zaštiťující jeho jménem jsou dvě rozdílné věci. Být prozemanovský zkrátka samo o sobě k úspěchu nestačí, a představitelé ČSSD si to snad uvědomují.

Stejně tak ale samo o sobě nestačí být zuřivě proti Zemanovi (či Babišovi). Miroslav Kalousek by mohl vyprávět. V posledních letech je možné opakovaně pozorovat, že ty nejvyhrocenější protizemanovské projevy mu nakonec jen pomáhají. Podobně tomu, zdá se, může být i v kauze vyznamenání pro Jiřího Bradyho.

Miloš Zeman, který tuto kauzu vyvolal a především ústy svého aktivního mluvčího Jiřího Ovčáčka stále přiživuje, se jako vždy v obvyklých případech od určité doby dostává do pozice oběti, proti které se vede zběsilá mediální štvanice řízená různými „elitami“. Tato pozice mu nepochybně velice vyhovuje, už proto, že obrací pozornost od jeho počínání k jeho protivníkům. Některé důvody, proč ho nemálo občanů České republiky stále podporuje, shrnula Saša Uhlová. Ani dnešní kauza pravděpodobně nezpůsobí zásadní propad důvěry v Miloše Zemana jako prezidenta.

Proto by ve vztahu k prezidentovi měla ČSSD zachovávat cosi jako ostražitou neutralitu, nenechat se jím uhranout a nebát se jej kritizovat, ale pouze věcně a v odůvodněných případech, a soustředit se na zápas se skutečným politickým protivníkem, takovým, se kterým soupeří na jednom hřišti. A tím je Andrej Babiš. I tento zápas, samozřejmě, by měl být veden věcně, ne pouze hysterickým poštěkáváním. To opět jen pomáhá druhé straně, tentokrát šéfovi ANO.

Obtížné hledání vlastní tváře

Mít vlastní tvář neznamená pouze disponovat výraznými a přijatelnými politiky, ale také mít čitelný a věrohodný program a co nejvíce z něj dokázat prosadit. Jak je na tom ČSSD v tomto ohledu? Na detailní analýzu výsledků vládnutí tu není prostor, snad postačí několik příkladů.

Mediálně nejvděčnějším počinem poslední doby bylo nedávno schválené zvýšení důchodů o tři sta korun měsíčně od příštího roku. Načasování bylo přesně zacílené na to, aby ovlivnilo podzimní volby ve prospěch ČSSD, jejíž ministryně Michaela Marksová nakonec přijatý návrh předložila. Podle všeho ale reakce veřejnosti na toto zvýšení nebyla taková, jak se očekávalo, a profitoval z něj ministr financí Babiš, jemuž měla celá věc spíš uškodit: on přece nejprve již na jaře navrhoval zvýšení o stejnou částku, ale neuspěl, pak tvrdil, že peníze na zvýšení nebudou, nakonec ale ustoupil a v rozpočtu je našel.

Snad není přílišným zjednodušením dojít k závěru že sociální demokracii se nedaří vypadat jako strana skutečně sociální. Ministerstvo sociálních věcí pod vedením Michaeli Marksové chce oprášit myšlenku veřejné služby pro dlouhodobě nezaměstnané.Ta má být v nové podobě mírnější než za dob Jaromíra Drábka a lze vést diskuse o tom, zda nemůže situaci dlouhodobě nezaměstnaných v něčem zlepšit, ale přesto se nedá očekávat, že zrovna toto opatření bude považováno za projev sociálního cítění ČSSD.

Zákon o sociálním bydlení se připravuje velmi pozvolným tempem a není jisté, jestli do konce volebního období bude přijat, a v jaké podobě. Věřme ale tomu, že přijat bude, a že se ministryni Marksové, premiéru Sobotkovi a celé ČSSD také podaří přesvědčit veřejnost o tom, že je to skutečně zásadní a významná norma a přispívá ke zlepšení sociální situace společnosti.

Jak je hledání vlastní tváře v oblasti programu obtížné, ukazuje dobře další významné ministerstvo ve správě ČSSD, rezort zahraničních věcí. Místopředseda Lubomír Zaorálek je jedním z nejzkušenějších politiků sociální demokracie. Své působení v křesle ministra zahájil tím, že skrze svého prvního náměstka Petra Druláka avizoval rozšíření dosavadní orientace České republiky na podporu lidských práv v havlovském vymezení ve směru širšího pojetí lidských práv. Ta by měla být napříště chápána šířeji než jako pouhý „klacek Západu“. 

Zdála se to být sympatická snaha, která by mohla dát zahraniční politice v podání ČSSD vlastní tvář, odlišnou od dosavadního směřování, a současně také zakotvenou v lidských právech (byť trochu jinak vymezených). Co však z tohoto pokusu zbylo? Petr Drulák už delší čas není náměstkem, o nové koncepci či spíše jejích konkrétních dopadech není nic slyšet. Ministr Zaorálek se naopak přihlásil k tomu, že právě jeho ministerstvo připravilo nepovedený „list čtyř“, který lidská práva obětuje na oltář strategických vztahů (co přesně to znamená?) s Čínou.

Žádné rozšíření koncepce lidských práv se nekoná, naopak se ustupuje i od jejich zdůrazňování tam, kde bezesporu porušována jsou. Jako je dnešní Tibet a Čína jako celek. Jak lze v takové situaci ještě očekávat, že bude zahraniční politika ČSSD akcentovat lidská práva tam, kde tlačí bota naše západní spojence, jako je třeba perzekuce kritiků islámu v Saúdské Arábii či politika Izraele vůči Palestincům?

V poslední jmenované věci je nutné přiznat, že ministr Zaorálek se o trochu spravedlivější přístup snaží, ovšem v české vládě, která se pravidelně schází s tou izraelskou na společných zasedáních, asi přílišné pochopení nenachází. Výsledkem je, že jako politik ztrácí tvář a stává se nečitelným, beztvarým, nedůvěryhodným. Tak jako celá ČSSD.

    Diskuse
    ??
    October 26, 2016 v 18.1
    Vazeny p. Outrata.
    " Podobně tomu, zdá se, může být i v kauze vyznamenání pro Jiřího Bradyho. "

    Rozhodne nejsem Zemanuv obdivovatel. Ale jsem rad , ze byl zvolen, protoze funguje jako lakmusovy papirek, ktery ukazuje charakter jeho odpurcu, coz rozhodne neni malo.

    Ale k tomu Bradymu. Pokud si kdokoliv nezaujate poslechne rozhovory s p. Bradym, jeho priznivci a priznivci Zemana, dojde k jedinemu moznemu zaveru. Cela kauza stoji pouze na "vire". A vira je jak znamo domenou lidovcu. Veskere tzv. dukazy spocivaji v tom, ze nekdo veri Hermanovi a nekdo jiny zase Forejtovi ( na tiskovce Forejt vystupuval naprosto profesionalne).

    Takze nezaujaty pozorovatel si nutne musi polozit otazku, komu to ma poslouzit ? Vzhledem k tomu, ze 28. rijen je neprehlednutelne spojen s osobou Zemana, primo se to nabizi jako prilezitost k k sikovnemu podrazu. Ze by toho Herman nebyl schopen si snad nedovoli tvrdit nikdo. U p. Bradyho, ktery vypada jako jiz trochu popleteny starik (vzhledem k veku je to prirozene), vaham zda byl zneuzit, ci je bezcharakternost v teto rodine normalni.

    p.s. Cela ta kauza stoji a pada s jeho tvrzenim, ze mu p. Forejt zatelefonoval. Je opravdu s podivem, jak ochotne tuto verzi prejimaji media a ani jeden inteligentni novinar (pokud ovsem v Czechii takovy tvor existuje) se p. Bradyho nezeptal, jak casto si s p. Forejtem telefonuje a zda je schopen naprosto bez pochyby identifikovat jeho hlas v telefonu. To bychom ale chteli po prestitutkach a lügenpresse hodne ze?

    p.s. Pokud se nejakym zpusobem prokaze moje verze (zalozena na vire, jak jinak), tak to tem cernokosilatym klukum s bilym limeckem neprospeje.
    FO
    October 26, 2016 v 21.46
    Vážený pane Kuchejdo,
    já zatím věřím panu Bradymu, že by si takovou věc nevymyslel. Je to věc víry, to máte pravdu. Pokud se ukáže, že si to skutečně (třeba na popud pana Hermana) vymyslel nebo byl oklamán, uznám to a přiznám, že jsem se mýlil, když jsem napsal že tuto kauzu vyvolal a přiživuje prezident a jeho spolupracovníci.

    V každém případě se mi zdá, že se reakce na tuto kauzu už začínají dostávat do roviny, kdy z toho bude Zeman profitovat. Pokud se shromáždění na Staromáku zvrhne v sebepropagaci zúčastněných stran a politiků, nebo ve výzvy ke svržení prezidenta, bude to Zemanova výhra.
    JN
    October 27, 2016 v 1.50
    Pane Kuchejdo,
    mám také odlišný názor na tuto kauzu (pana Bradyho) i na dalajlamu, avšak plně respektuji i názor Váš. Nemusíme se ale shodnout a můžeme si ponechat své názory.

    K tomu, co říká Filip Outrata mě v žertu napadá: Pokud by prezident Zeman chtěl svrhnout demokracii, udělá to, jak je jeho zvykem, velmi mazaně – vyprovokuje lid, aby svrhl demokraticky zvoleného prezidenta.
    PK
    October 27, 2016 v 8.8
    Tak, tak
    A když bude Zeman donucen sbalit si svých pět švestek a táhnout, odkud přišel, i to bude jeho výhra. A to bychom neměli připustit.
    October 27, 2016 v 9.36
    Co to je "svržení demokraticky zvoleného prezidenta"?
    Na demokraticky zvolené politiky bývá v krizích vyvíjen nátlak, aby odstoupili a pokud ztratí klíčovou politickou podporu, tak tomu tlaku podlehnou. Na tom není nic nedemokratického. Tak odešel například de Gaulle, Willy Brandt, Blair a mnoho dalších. Porážka je nejobvyklejší konec politické kariéry. Klaus také skončil poražen i když své volební období dokončil.

    Zeman neodstoupí, protože je Zeman. Klíčovou politickou podporu ale ztrácí a to sice podporu Andreje Babiše, který to dal v mezích obvyklého mlžení dost jasně najevo. Babiš je v mnohem silnějším postavení než Zeman a po vyhraných volbách bude Zemana potřebovat ještě méně než dnes.

    FO
    October 27, 2016 v 10.21
    Odstoupení prezidenta
    je samozřejmě zcela v pořádku a demokratické. Pokud Zeman usoudí, že už má z ostudy kabát a "sbalí si svých pět švestek", jak říká pan Kolařík, pak to jeho výhra samozřejmě nebude.

    Ale pokud neodstoupí, jediný způsob jak se ho zbavit je porazit ho ve volbách, pokud bude znovu kandidovat. Věřím, že si to i účastníci protestu na Staromáku uvědomí. Zřejmě ano, nic jiného ani nezbývá.

    Kromě toho, moderátorem shromáždění je Michal Horáček, který už ohlásil kandidaturu na prezidenta. Bude to tedy de facto začátek jeho prezidentské kampaně.
    IH
    October 27, 2016 v 10.40
    Věřit nebo logicky uvažovat?
    Nemám nic proti víře. V některých záležitostech jsme na ni odkázáni, neboť nemáme nic jiného k dispozici. Je tomu tak, když si přednostně toužíme uchovat naději, nebo v případech, kdy nám téměř nebo zcela chybějí indicie pro vyslovení kvalifikovanějšího závěru (úsudku).
    Na diskutovanou kauzu však výše uvedené lze vztáhnout jen stěží. Pokud tedy pomineme možnost, že např. pan Kuchejda si opravdu bytostně přeje uchovat si naději, že máme čestného prezidenta. Člověk, který dává v podobných záležitostech (nebo vůbec) přednost poznání skutečnosti a který ví, že téměř o ničem nemůže mít absolutní jistotu, by neměl mít problém dospět analýzou událostí k jejich velmi pravděpodobnému průběhu (vyústění). Je zde ovšem jeden zádrhel, totiž nutnost považovat jednoho z aktérů (prezidenta Zemana nebo ministra Hermana) za lháře. Vůči tomu můžeme mít zábrany, zejména máme-li takový závěr veřejně formulovat. Není ovšem nezbytné vyjadřovat se takto explicitně, řekněme prostě, že jeden z obou politiků nemá (morální nebo třeba zdravotní) předpoklady pro výkon náročné funkce.
    Nebudu zde nyní odvíjet niť logického uvažování, abych doložil, že podezřelým je prezident. Učiním tak v případě, že se o tom zde ještě "rozhoří" diskuse.
    ??
    October 27, 2016 v 11.28
    Mam to tezsi p. Horak
    Povazuji oba tyto politiky za lhare (ostatne neznam politika, ktery je neschopen lhat). Musim tedy vychazet z tzv. dukazu p. Hermana a jejich vyzneni nabizi spise obraz predvolebni negativni agitace. Podle informaci z internetu uz snad kanadska ambasada potvrdila , ze nebyla o nejakem vyznamenani p. Bradyho informovana. Coz svedci v Zemanuv prospech a potvrzuje verzi p. Forejta. Ostatne Hermanuv "slavny email" Bradymu je vsechno jen ne dukaz. Pokud je dsukazem, pak velmi spatne zpytlikovaneho podrazu. A protoze novinari v Cechii to neumi opakuji svuj navrh. Zeptejte se Bradyho, zda pozna hlas p. Forejta v telefonu a je ochoten u soudu odprisahnou, ze mluvil primo s nim.

    p.s. Pokud mate opravdu tak vysoce vyvinuty smysl pro spravedlnost, podivejte se na historii diskuzi pred volbou prezidenta a pak mi jiste priznate (pokud jste opravdu charakter) ze nechovam zadnou nadeji v cestneho prezidenta Zemana. Ale dovoluji si nemit tuto iluzi ani o Hermanovi. Coz bezcharakternim lidem vadi.
    October 27, 2016 v 11.37
    Brady, dalajlama či další, náhle se vynořující neznámí hrdinové,
    či symboly, nejsou vůbec podstatní.
    Podstatný je politický boj, který je přes ně vedený.
    Ti vojáci a jejich vojevůdci jsou stále stejní. I když ti chytřejší občas mění strany konfliktu. Například Kalousek půjde na Hrad. A také v době návštěvy Gjamccha neběhal s tibetskou vlajkou, pod níž dříve vodil poblázněné altruisty na Hrad. Copak se nám to asi změnilo?
    V každém případě opět povstali poražení Švarcenberkovci, aby si poléčili trauma z porážky. Opět je plebejcům zdůrazňováno, že měli poslechnout elitu a aby se propříště vystříhali myslet vlastní hlavou.
    Lidovci si nacvičují přechod k novému koaličnímu partnerovi a vláčejí nešťastného Bradyho, společně s švarcenberkovou kohortou od vyznamenání k vyznamenání.
    Máme tedy národního hrdinu, jehož jediným hrdinstvím je, že mu Zeman nedal medaili. Jeho neustále mediální zviditelňování celou frašku graduje. Zároveň je to plivnutím do tváře těch, kteří si stejná vyznamení museli skutečně zasloužit.
    Pana Bradyho je mi líto. Je mi líto, že v koncentračním táboře musel trpět, že tam přišel o část své rodiny. Přesto se nedomnívám, že tohle jeho utrpení je důvodem proto, aby dostal vysoké české vyznamenání. Aby mu byly dávány klíče od českých měst. Netrpěl přece proto, že by pro republiku něco záslužného vykonal. Nezastřelil Heidrycha, nebyl v odboji. Po většinu svého života nežil v této zemi a jeho záslužná činnost spočívala ve varování před nacismem. Ne českým!
    A tady vidím ten rozpor. Proč Brady nedostává klíče od německých měst? Od Mnichova, Berlína, proč nedostává státní vyznamenání tam? Proč nedostává vyznamenání od Landsmančaftu, tam by mu to mohl synovec dávno zařídit, vždyť je tam vítaným hostem?
    Je mi pana Bradyho líto, část jeho života poznamel nacismus. Domnívám se však, že vyznamenání by se neměla dávat za lítost, ale za zásluhy. A tam, kde se onen člověk zasloužil. Tady jeho zásluha spočívá jen v tom, že jej někdo použil jako figurku v politickém boji. A to je na vyznamenání málo.
    October 27, 2016 v 11.54
    Komu věřit?
    Nejde tady o víru v Boha nebo třeba v lepší budoucnost, ale o prostou otázku, zda spíše věřit mnohokrát usvědčeným lhářům jako je prezident a jeho muži, nebo člověku, který jako lhář usvědčen nebyl.
    + Další komentáře