Bohuslav Sobotka mohl dosáhnout jednoho z nejsnazších vítězství své politické kariéry. Stačilo by, kdyby se na poslední chvíli omluvil. Mohl jít k zubaři, Milan Chovanec mu mohl na toaletách úřadu vlády zlomit ruku, jeho děti mohly diplomaticky onemocnět. I jemu bychom případnou chřipku věřili. A rádi věřili. Jejím skvělým důsledkem by byla absence jednoho podpisu na společném prohlášením nejvyšších českých ústavních činitelů o tom, že se distancují od ministra Hermana a jeho schůzky s Tändzinem Gjamcchem. Městský liberál, na nějž údajně Sobotka míří, by se nažral, a modla vzájemného obchodu by zůstala bez škrábanců.

Leč, nestalo se. Ten papír toho říká víc, ale vlastně by se dal shrnout tak, že dalajláma do naší země nepřijel, nemáme s ním nic společného a budování kapitalismu si ani v nejzápadnější čínské provincii rozvracet nenecháme.

Nejde ani tak o to, že s Čínou obchodujeme — to dělá celý svět. My ale musíme být jako ti snaživí šprti, kteří se dobrovolně přihlásí o práci, kterou po nich nikdo nechtěl. O práci značně nevábnou. Nejenže lezeme rudém drakovi kamsi, my při tom potřebujeme být pěkně slizcí, abychom mohli pěkně klouzat.

U prezidenta to nikoho nepřekvapí, protože ten si na okázalém ohýbání hřbetu a cynickém pragmatismu postavil svou novější politickou kariéru. Jeho voliči tak nějak podvědomě očekávají, že se bude pochlebovat mocnějším silám této planety a ty na oplátku smetou ze svého stolu pár drobků a že přesně takhle by to mělo fungovat.

Jenže Sobotka se nám snaží několik let vyprávět jiný příběh, příběh sociálně citlivého, zásadového demokrata, skoro až masarykovce, který si je vědom mechanismů fungování světa, ale zároveň má v sobě hodnoty, za jejichž hranici nejde. Jeho podpis pod dokumentem je s tímto obrazem nekompatibilní.

Sobotka nemusel vyvěšovat tibetskou vlajku, mohl jen nepodepsat. Ostatně, ono vyvěšování tibetských vlajek a vítání Gjamccheho jako politika symbolizujícího buddhistický humanismus a lidská práva je trochu chucpe, protože vláda dalajlámů v Tibetu byla rozhodně vším, jen ne zápasem o světový mír, humanismus a emancipaci všech lidí. Ani současný exilový dalajláma se této ideologické tradici nevzdálil zdaleka tak, jak bychom si z jeho popkulturního obrazu mohli myslet.

↗

Dalajlámova návštěva byla chucpe hned na několikrát. K té největší ostudě se však tentokrát připojil i Bohuslav Sobotka. Odpověď na otázku, proč slizké memorandum podepsal, se ukrývá v jeho vazbách. Foto Archiv redakce

Přesto je gesto našeho domácího „gangu čtyř“ zbytečné, hloupé a zmatečné. Žádné další čínské investice nepřitečou. Čínský sen už odezněl, nová pracovní místa nevznikla, nové trhy se nám neotevřely. Nic tím nezískáme, ale stejně musíme své hujerství křičet do světa — co kdyby někdo zapomněl.

Když si řekneme tohle všechno, nezbývá než se zeptat: „Proč?“ Proč podepsal prezident, už bylo řečeno. Pro Zemana je to součást jeho politického příběhu. Hamáček a Štěch, při vší úctě k nim, patrně nedisponují politickou kapacitou k tomu, aby byli schopni „nepodepsání“ reálně zvážit. Zbývá premiér Sobotka. Člověk s jiným příběhem a Jaroslavem Tvrdíkem a Radkem Pokorným za zády. A tady se rýsuje odpověď…

I když to tak na první pohled nevypadá, je každý politik i se svou politikou utvářen lidmi, kterými se obklopuje. Sobotka je ochoten naslouchat progresivnějším hlasům, ale od Tvrdíka se nikdy nevzdálil. Nikdy jsem nechápal proč. Tvrdík málem zruinoval ČSA. Na pokraj krachu přivedl ČSSD. Volby, ve kterých fungoval jako volební manažer, dopadly katastrofou. Přesto se vždycky dokázal jako ten fénix vyhrabat z popela svého posledního selhání a schován ve stínu, který vrhá byznys na politiku, dál škodit. Sobotka mu to totiž umožňuje.

Premiér proti stranickému křidýlku CEFC nikdy nevystoupil a často s ním ochotně spolupracoval. Nejnovější rezoluce čtyř ústavních činitelů je bohužel smutným plodem této spolupráce.

Otázkou je, jaký politický obraz bude chtít Sobotka o sobě a sociální demokracii utvářet dál. Ten dosavadní byl takový, že nepotřebujeme politiky, kteří si ze státu udělají další ze svých firem, ale státníky, kteří by se takovému trendu rozhodně postavili a dokázali národní i mezinárodní kapitál od politického rozhodování do co největší míry oddělit. A do toho najednou vpadne jeden mnich…