Při včerejší sněmovní debatě předseda vlády Bohuslav Sobotka (ČSSD) obšírně vysvětloval okolnosti někdejší privatizace těžební společnosti OKD. Poprvé tak podrobněji veřejně obhajoval některé kroky, které jako ministr financí učinil v letech 2003 — 2006. Debata skončila bez výsledku, Sobotkovi oponoval zejména předseda poslanců krajně pravicového Úsvitu Marek Černoch. Zda se bude v diskusi pokračovat, není jasné.

Za hlavní problém označil Sobotka dění v devadesátých letech minulého století, kdy stát firmu převedl na akciovou společnost a následně v ní ztratil takzvanou divokou privatizací většinový podíl, aniž získal odpovídající protihodnotu. V tom má pravdu. Devadesátá léta tu patrně byla jednou velkou zlodějnou v režii ODS.

Ale ač je třeba hlavní viníky hledat tam, celý příběh privatizace OKD se tím neuzavírá. Tématu jsme se loni v létě v Deníku Referendum podrobně věnovali a základní body vývoje tak, jak je premiér popsal, se shodují s naší analýzou. Nezodpovězené otázky tu zůstávají.

Musel stát přikročit k doprivatizaci?

Jako hlavní důvod doprivatizace, na které se jako tehdejší ministr financí v roce 2004 podílel, uvádí Bohuslav Sobotka skutečnost, že stát v OKD přišel na základě vlastních rozhodnutí v roce 1996 o majoritu. Byl tak vlastníkem menšinového podílu akcií ve společnosti, kterou, jak říká Bohuslav Sobotka, neměl už několik let vůbec pod kontrolou.

To by znělo přesvědčivě, ale není to tak docela pravda. V případě rozhodnutí, která jsou pro společnost zásadní či významná, byla podle tehdejší i současné právní úpravy nezbytná kvalifikovaná většina hlasů na valné hromadě společnosti. Tato pravidla jsou zakotvena zejména v § 186 odstavce 2 obchodního zákoníku.

Stát měl v době privatizace takový podíl na základním kapitálu OKD, že bez jeho souhlasu nemohla valná hromada žádné významné rozhodnutí, jako je změna stanov, nebo změny v základním kapitálu, učinit. To má význam zejména v souvislosti s vývojem po privatizaci. Jakmile pominula blokační menšina státu, začali totiž vlastníci OKD vyvádět a prodávat aktiva OKD.

V případě, že by stát svůj podíl neprodal, či by v privatizační smlouvě stanovil dostatečné záruky, mohl takovému rozprodávání bránit. A kdyby mu nezabránil, alespoň by na něm participoval. To by znamenalo, že by nad ním měl zároveň kontrolu a z prodeje pak podíl. Blokační minorita vyplývala nejen ze zákona, ale také z článku 14 stanov OKD a.s., ve znění z 31. 5. 2004.

Další podstatný moment je, že stát byl rovněž v pozici takzvaného kvalifikovaného minoritáře podle § 181 a 182 Obchodního zákoníku. K jeho právům náleželo například:

• právo žádat představenstvo akciové společnosti o svolání mimořádné valné hromady,
• právo požádat dozorčí radu o přezkoumání činnosti představenstva, o podání žaloby na členy představenstva,
• právo podat tzv. akcionářskou žalobu, tedy uplatnit právo na náhradu škody jménem společnosti.