Skutečnost, že privatizace významné firmy — Ostravsko karvinských dolů je složitou kauzou plnou rozporuplných momentů, je pravda. Ovšem tyto nejasné body je nutno zařadit v čase na správné místo a hledat souvislosti. Poté, až celý historický vývoj pochopíte, můžete hledat odpověď na otázky okolo odpovědnosti. Po podrobném studiu dobových materiálů bych celý, téměř čtrnáct let trvající proces privatizace rozdělil do tří částí.

Ta první se odehrávala v letech 1990 až 1993. Základním a prakticky nezvratným aktem byl rok 1990, kdy dva dny před koncem roku zaniká rozhodnutím vlády státní podnik OKD a vzniká firma OKD akciová společnost. Pro laika jen přebarvení firmy. Ale to je jen zdání. Akciová společnost byla již tehdy subjekt soukromého práva a stát vykonával svá stoprocentní vlastnická práva prostřednictvím akcií. To je velký rozdíl.

Stát již nemohl rozhodnout, že se například byty, jako součást majetku společnosti, převedou nájemníkům. Takové rozhodnutí by musely učinit orgány společnosti, akcionáři. Ač se to nezdá, je to, zejména pro budoucnost, zásadní rozdíl. Tato etapa byla završena 11. října 1993, kdy tehdejší Ministerstvo privatizace rozhodlo v mezích platného práva, že část akcií bude privatizována kupónovou metodou, další akcie byly předány obcím a různým fondům. Stát si ponechal většinový podíl, 52 % akcií.

Druhá etapa začala v roce 1997. Stalo se to, co se dalo čekat. Různé firmy začaly od obcí, občanů a fondů skupovat akcie. To je podle práva možné a logické. Ale pak se stalo něco zcela neobvyklého. Většinový akcionář — stát cestou Fondu národního majetku, který práva vykonával, prý s „ohledem na nutnost zbavit se přebytečného majetku“ a útlum těžby snížil jednostranně vlastní jmění o 3,5 miliardy. Tím ztratil stát majoritu a faktický vliv na celou firmu. Stát tak drží jen 45,88 % akcií.

Ještě nepochopitelnější pak byl další neobvyklý krok. Fond pochopil svoji (nezvratnou) chybu a snažil se získat majoritu zpět odkoupením některých akcií obcí. A za tím účelem najímá společnost Patria Finance Zdeňka Bakaly. Tak se stal pytlák hajným.

V roce 1998 je jasné, že za anonymním vlastníkem většinového podílu stojí firma jistého Stanislava Prose. Tím končí druhá a rozhodující etapa. K jejímu hodnocení se vrátím.

Následuje mezietapa. V letech 1998 až 2002 se také dějí věci, které bych nazval „rituálními tanci“ s cílem získat od privátních vlastníků akcií většinový balík do rukou Bakaly. Tato doba je investigativci podrobně zmapována, ale probíhá mimo vliv státu. Na vše dohlíží Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a vše schvaluje. Jeho se dodnes na odpovědnost nikdo neptá. Včetně sloučení OKD s Českomoravskými doly Kladno. Gigant roste a většinu postupně získává firma Karbon Invest, za kterou stojí Bakala.

V roce 2000 je již vládě jasné, že nezbývá, než privatizaci dokončit. Stát nemá v orgánech společnosti žádného zástupce a jen přihlíží. A tak má jediný legitimní zájem, aby tato významná firma, zaměstnávající a poskytující služby (bydlení) desetitisícům lidí, prosperovala. Tehdy začal ministr Miroslav Grégr hovořit o dokončení privatizace.

A to jsme u etapy třetí. Tu bych vymezil lety 2002 až 2006. Karbon Invest již drží 50,002 % akcií, tedy většinu, další cca 2 % ostatní privátní vlastníci. V roce 2003 tak vláda rozhodla o privatizaci a zahájila jednání o prodeji 45,88 % akcií s Karbon Investem. Ten odpovídal dle tohoto usnesení vlády za to, že zpřístupní Fondu národního majetku podklady potřebné k ocenění majetku OKD a výpočtu hodnoty menšinového podílu. Učinil tak skutečně? Protože oslovil jen jednoho (majoritního) vlastníka, musel ÚOHS požádat o souhlas. Následně byli někteří členové orgánů společnosti zadrženi policií.

Cena byla původně stanovena na 2,4 mld. Kč, a tuto cenu též nepotvrdil ÚOHS, byla nízká. Tato etapa končí usnesením vlády 264 ze dne 23. 3. 2004, prodej byl schválen za 4,1 mld. Kč.

Co měl tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka v době předložení návrhu Fondu národního majetku k dispozici? Věděl, že již drží jen menšinový podíl a jen stěží může v této fázi vnutit kupujícímu jakoukoliv dispozici s majetkem, která by nevyplývala ze zákona, nebo se kterou by většinový vlastník předem nesouhlasil.

Proto smlouva o převodu akcií obsahovala předkupní právo nájemníků k bytům (to ovšem vyplývalo ze zákona o vlastnictví bytů) a též dosud platnou výhradu, že stát může kdykoliv od smlouvy odstoupit, pokud by byla zjištěna nepovolená veřejná podpora. Víc opravdu nemohl ministr financí prosadit, poslední rozvazovací podmínka tedy řešila a může řešit i dnes jakákoliv zjištění, že by bylo prodáno pod cenou. Dodnes by mohl stát, cestou Ministerstva financí, od smlouvy odstoupit.

Chceme-li řešit odpovědnost kohokoliv, musíme na fakta hledět úhlem pohledu informací, které měli aktéři o kauze tehdy, nikoliv dnes. To je logické, ale nikdo to nerespektuje. Podle mě měl ministr financí k tomu, aby návrh vládě předložil, k dispozici vše potřebné.

Fond mu předložil posudek, ÚOHS nic nezpochybnil, ani Evropská komise od té doby do dnešních dnů. Do smlouvy vtělil „bezpečnostní pojistky“. Víc od řádného hospodáře v právním slova smyslu žádat nemůžete. Přepočítávat správnost posudků nemohl.

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Bakala sliboval lidem byty, ano, to je jiný příběh. Faktem zůstává, že to nikdy neučinil právně závaznou formou a žádnou takovou povinnost neměl. Ale občanské hnutí začalo trpělivě pátrat a po sedmi letech skutečně odhalilo chyby v posudcích, které se týkaly ocenění majetku.

Dodnes nikdo neosvědčil, že cena menšinového podílu měla být jiná, a snad tak učiní soud. Odpovědnost znalce a pracovníků fondu, pokud se chyby i zavinění prokáží, soud jistě vysloví.

Ale toto vše víme dnes. Vláda Stanislava Grosse ani následně Jiřího Paroubka žádnou takovou informaci k dispozici exaktně neměla. Ano, například skupina PENTA podala ke komisi stížnost, ale EK ji odmítla. Všechny analýzy se točily jen a jen okolo ceny bytů a hledala se skulinka, jak zajistit občanům jejich jistoty. Nic víc se v té době nedělo.

Zohledním-li všechna fakta, pak by mě v otázce odpovědnosti zajímalo, kdo nařídil ono harakiri s jednostranným snižováním hodnoty akcií státu v roce 1997. Stal-li se, obrazně, „majetkový zločin“, tak se stal v tuto dobu.

Tehdejší šéf FNM Jan Juchelka k tomu řekl: „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění OKD nebylo v roce 1997 sníženo plošně, ale jen na úkor fondu, tedy státu, který tak ztratil v OKD většinu.“ Stejně se vyjádřil náměstek a později uznávaný ministr financí Eduard Janota.

A když si dále dohledáte, že Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu, můžete příběh uzavřít. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „Udělali pytláka hajným.“

Ano, bylo by mediálně poutavé rozpoutat pochybnost o tom, zda současný premiér tehdy nepochybil. Podle dostupné dokumentace tak neučinil, naopak, do smlouvy prosadil řadu bezpečnostních bodů. Ministerstvo financí vyčíslilo škodu snad na sedm miliard.

Ministr financí však může být relativně klidný. Rozhodne-li nezávislý soud, že tomu tak je, pak je to nevyvratitelný důkaz o nepovolené veřejné podpoře. A dík obsahu privatizační smlouvy z roku 2004 se ministru financí otevře prostor. Uvidíme, zda ho využije. To je však příběh současný, který vládě, s ohledem na všechny okolnosti potíží firmy OKD, vůbec nezávidím.