Shodou okolností se stalo, že dlouhodobá práce vloni založeného reportážního oddělení Deníku Referendum přinesla své, po mnoho měsíců připravované plody, v jediném týdnu. Při vědomí, že k tématu vzniká pořad Reportéři ČT, vydali jsme v pondělí první text o roli, kterou Agrofert Andreje Babiše sehrává v českém zemědělství. Včera vyšel také první z dlouhodobě připravovaného souboru textů o Zdeňku Bakalovi.

Naše zdroje jsou omezené, nemůžeme zdaleka sledovat vše, co bychom chtěli, ale volba obou terčů byla jasná. Oba oligarchové ke svému majetku přišli v mnoha ohledech nepřehledným způsobem, v temných časech zpackané česko-slovenské privatizace, v čase, kdy se „zhaslo“, „prchalo“ se před právníky a naši mateřštinu obohatilo slovo „tunelování“, čecháčkovsky prohnaný eufemismus pro sofistikovanou krádež ve velkém.

Co však bylo pro naši volbu ještě podstatnější, oba výtečníci, jak Bakala tak Babiš, se pokoušejí prostřednictvím svého majetku uplatňovat nepřijatelnými způsoby politický a mediální vliv. Vzhledem ke skutečnosti, že jak Babiš tak Bakala vlastní média, prostor k psaní o jejich aktivitách je přirozeně zúžený.

↗

Bab a Bak se starají o média snaživě a jde jim to jako všechno. Foto Patmat film s.r.o., Wikimedia Commons

Nesoudíme kolegy, kteří pracují v jejich redakcích. Je to samozřejmě nezáviděníhodná role. Víme, že u obou oligarchů zůstávají v pracovním poměru někteří z nejúctyhodnějších současných českých novinářů. Je spousta užitečných věcí, o nichž psát mohou, a někteří nesporně v dílčích věcech odvádějí dobrou práci.

Jsou ale rovněž témata, o nichž je v jejich redakcích psát svobodně vyloučeno. A dána je také celková perspektiva, s níž mohou přistupovat ke společenskému dění.

Nelze se pošetile chlácholit tím, že přece máme jakž takž svobodná veřejnoprávní média či alternativy, jakou se pokoušíme být i my. Z povahy věci náš vliv — přinejmenším ještě po nějaký čas — nemůže být se zavedenými mediálními značkami srovnatelný, mimo jiné i proto, že nesouměřitelně nižší zdroje se nutně promítají i do různých formálních a technických nedostatků. Veřejnoprávní média zase nemohou být zcela imunní vůči celkovému mediálnímu prostředí, v němž působí, personální prolínání a vzájemné ovlivňování s komerčními médii zkrátka nelze zcela odrušit.

Lze snadno ukázat, že obsah českých médií podstatně ochudilo už jejich podřízení tržním vlivům. Šetření na nákladech, jež se promítá do snižování počtu a povýtce i do snižování kvality novinářů, nutně vede k tomu, že mnohá témata zůstávají prakticky nepokryta. Schopnost médií plnit kontrolní úlohu, v demokracii nezbytnou, tak soustavně ochabuje.

I to samozřejmě vyhovuje všem, kdo drží moc, ať už jakéhokoli typu, a přišli k ní nepočestnými způsoby. Tací pochopitelně nemohou mít žádný zájem na tom, aby jejich minulosti či přítomnost kdokoli zvídavě přezkoumával. Bakala i Babiš jsou tak jako vydavatelé liškami v kurníku už proto, že čím nižší u nás bude kvalita médií, tím bezpečněji se oba mohou cítit.

Reprezentují v tom ovšem celou třídu oligarchů, která se tu vynořila z majetkových přesunů posledního čtvrtstoletí, v řadě případů nelegitimních, v řadě případů kriminálních. Jsou tu zásadní témata, jimž se v ochablých médiích nikdo nevěnuje, protože se na to prostě nedostává redakčních sil: třeba plenění přírody. A pak jsou tu témata, jimž se nikdo systematicky nevěnuje, protože by to ohrozilo výsostné zájmy vydavatelů.

Jedná se především o jakékoli vážně míněné pokusy přezkoumávat vznik současných majetkových poměrů v českých zemích, o hledání cest k nápravě křivd napáchaných po roce 1989 či o přemýšlení nad politickými opatřeními, která by systematicky snižovala příjmovou, majetkovou — a s nimi zákonitě související — politickou nerovnost ve společnosti.

Demokracie totiž, pozbude-li společnost sociální soudržnost, mění se jen v prázdnou fasádu, za níž rozhoduje majetkově a mocensky privilegovaná elita: oligarchie. Kritickou práci v takovém duchu ale od médií vlastněných oligarchy čekat nelze: jejich strategickým zájmem není prohlubování demokracie, nýbrž upevňování nelegitimních privilegií třídy, k níž patří vydavatelé.

Přitom je vcelku zjevné, že bez toho, aby se společnost začala vážně takovými tématy zabývat, nemůže se ze stávajícího marasmu vymanit. Zatím totiž sestupujeme do poloh čím dál nižších dle scénáře popsaného v dějinách nesčetněkrát.

Nenávist sociálně čím dál zranitelnějších příslušníků nižších vrstev se obrací k menšinám ještě zranitelnějším, než jsou oni sami. Tak jako vrchnost minulosti podněcovala nenávist k židům, obrací se dnes analogicky k muslimům, imigrantům, Romům.

Nemělo by nás mást, že Bakalova média zatím civilizační úzus v jednání vůči zranitelným menšinám nepřekračují, a Babišova jen výjimečně, i když postupný sesuv internetových portálů idnes.cz a lidovky.cz k pogromistické mentalitě vůči imigrantům, a zejména muslimům, bohužel nelze přehlédnout.

Bakalu zde ovšem nepřechvalme. Není to třeba tím, že jeho mediálně-politická strategie je prostě ještě o stupeň lstivější? Není to třeba tak, že svými sponzorskými a vydavatelskými aktivitami, jež se točí kolem marketingového vykořisťování ikony Václava Havla, dílem mate a dílem pacifikuje segment politické veřejnosti, od nějž by mu jinak mohlo hrozit jedno z největších nebezpečí?

Nemá důvod se bát, že kdyby se o jeho akvizicích začala soustavně psát pravda, čirá občanská láska by si pak vynutila aplikaci milého sloganu „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ rovněž na jeho jmění? Třeba nám o tom jednou poskytne rozhovor.

Systematický, soustavný a co nejpodrobnější popis toho, jak ke svým masivním majetkům oba čeští vydavatelé přišli, jak s ním nakládají a jak skrze něj uplatňují na společnost vliv, je v každém případě nutným východiskem k jakýmkoli debatám o stavu a vývoji české demokracie. A je nejvyšší čas uvědomit si, že humanitně-demokratické prostředí v české politice si v tom musí pomoci samo, odnikud shůry spása nespadne.

Smiřme se s tím, že skutečně budeme muset spoustu věcí zvládnout svépomocí. Ostatně ani naše články o Bakalovi a Babišovi by nemohly vyjít nebýt soustavné podpory našich čtenářů přispívajících do nadačního fondu.

Uchování a rozšiřování od oligarchů osvobozeného, a v tomto smyslu svobodného, prostoru v médiích je nutnou podmínkou, aby takový prostor vznikal a rozšiřoval se i v české politice. Neformální hnutí za občanskou svobodu, chápanou přesně v tomto smyslu, se rodí všude možně po Evropě, a krůček po krůčku vznikne i u nás.

Také technika, jakou na konci otevřeně vedené diskuse budeme naše milé oligarchy zbavovat vlivu i nelegitimních majetků, musí vzejít ze svobodné diskuse. Nemluvme rovnou o vyvlastňování, vždyť spoustu věcí mohou opravit správně přenastavené daně, jež ostatně nejsou ničím jiným, nežli něžnou formou vyvlastňování ve veřejném zájmu.

Jakpak že se to říkalo? Je nás víc, než si myslíte. A jdeme do toho.