Od listopadových událostí roku 1989 uplynulo šestadvacet let. Jak tuto periodu novodobých dějin české politiky hodnotíte? Podařilo se nám aspoň z části naplnit naděje a přání, se kterými si tehdy lidé spojovali změnu režimu?

Začínáme otázkou, na jejíž obdobu odpovídalo v minulosti tolik lidí, že téměř vylučuje nějakou zajímavou odpověď. Ano, podařilo se naplnit řadu nadějí a očekávání, které jsme tehdy měli. Některým skupinám se to ale nepodařilo a je škoda, že k současnosti nemáme natolik vyrovnaný postoj, abychom si to mohli přiznat.

To by byl první krok k odpovědné politické reakci. Například nám trvalo čtvrtstoletí, než jsme přišli s koncepcí sociálního bydlení nebo takovým pojetím základního školství, které by mělo pomoci zabránit tomu, aby část dětí byla od počátku vzdělávacího procesu odsouzena ke společenskému nezdaru.

Někdy se mi zdá, že jakákoli věcná kritika těchto problémů i dnes bývá odbývána jako skrytá obhajoba minulého režimu. To je samozřejmě nesmysl a dědictví raných 90. let, které naši současnost ovlivňují asi více než ono tolik skloňované dědictví minulého režimu.

Pokud bychom mluvili o devadesátých letech minulého století, ty ale přece charakterizoval také určitý étos demokracie a práv, který se podle některých reflexí ze současné politiky vytratil. Ať už si o Václavu Havlovi myslíme cokoli, tento étos mu asi nechyběl. Naopak se zdá, že chybí současným politickým reprezentantům.

Ano, podle některých komentátorů dokonce probíhá ve střední Evropě demokratická kontrarevoluce. Je sice výsledkem demokratických voleb, ale popírá principy individuálních lidských práv a solidarity napříč hranicemi, z nichž východoevropské revoluce vyrostly. Svobodu jednotlivce tehdy symbolizovala likvidace plotů z ostnatého drátu. Zbrusu nový maďarský žiletkový plot dnes naopak vyjadřuje nacionalistické rozpouštění jednotlivců v kolektivních národních identitách.

Nešel bych tak daleko, že bych mluvil o kontrarevoluci. Každopádně ten rozdíl cítíme všichni. Dokonce i Češi, kteří podle výzkumů vycházeli vždy jako nejvíce tolerantní a liberální Východoevropané, podlehli tváří tvář tzv. uprchlické krizi strachu a začali hledat bezpečí ve svém kulturně vymezeném češství. A každý další teroristický útok, pokud se takovému výkladu nepostaví politické elity, bude toto zatahování se do ulity dále podporovat.

Jak víme, české politické elity se vůči tomuto strachu nijak aktivně nestaví, naopak se na něm vezou. Český prezident dokonce letos plánuje oslavit výročí listopadové revoluce, která dosud ztělesňovala respekt k jednotlivci a pluralitě životních stylů, podporou politického uskupení, které tyto hodnoty otevřeně popírá.

V tomto ohledu podle mě sklízíme minulou a dlouho trvající neochotu začít mluvit o potřebě budovat nejen instituce liberální demokracie, ale také umožnit kultivaci demokraticky smýšlejících občanů a potažmo budoucích politiků v rámci vzdělávacího procesu. Demokracii zatím máme, horší je to s demokratickými elitami a občany. To, co se nám dlouho jevilo jako jejich tolerantní postoje, se ukazuje přinejlepším jako projev lhostejnosti.

Nemyslím si ale, že jsme v České republice svědky toho stejného procesu jako například v Maďarsku, kde k otevřeně nacionalistické mobilizaci došlo nejpozději již po vstupu do Evropské unie a k úpadku demokratického režimu hned po drtivém volebním vítězství Viktora Orbána v roce 2010.

I když také u nás pozorujeme jakýsi proces eroze, ten se neprojevuje otevřeným institucionálním úpadkem, ale plíživým vytrácením demokracie právě vinou rostoucí lhostejnosti veřejnosti k jejím principům. Maďarský politolog Béla Greskovits tento rozdíl nedávno přesně zachytil, když Maďarsko popsal jako projev úpadku a Českou republiku vyprazdňování demokracie.

Tyto procesy symbolizuje na jedné straně otevřeně nacionalistický Orbán, který aktivně mobilizuje podporu své koncepci neliberální demokracie, na straně druhé Andrej Babiš, kterému k jeho technokratickému způsobu managementu politiky a koncentrace moci prostě stačí veřejný nezájem. Oba postupy ale mohou nakonec vést k podobnému výsledku.

Pozice Sobotkovy vlády je 

s

pecifická ze tří důvodů

Pojďme k současnosti, jsme v polovině volebního období a Sobotkova vláda se nachází ve zcela unikátní situaci: stranám vládní koalice důvěřují v součtu dvě třetiny voličů. Jak hodnotíte současnou koalici? Jak byste ji charakterizoval? Kde hledat příčiny tohoto stavu?

Mé hodnocení se sice nemůže opřít o systematický výzkum, ale řekl bych, že je to souběh tří věcí. Důležitým faktorem je určitě ekonomická situace. Ta je, v porovnání s minulými obdobími, dobrá. Procházíme ekonomickým růstem a to je něco, co postavení koalice nahrává. Částí vysvětlení ekonomického růstu je fakt, že čerpáme evropské dotace, že se nám vyplácí členství České republiky v Evropské unii — ve stejné chvíli, kdy naše země není ochotna přistupovat na kompromisy a solidární řešení v jiných oblastech.

↗

To, co se nám dlouho jevilo jako tolerantní postoje, se ukazuje přinejlepším jako projev lhostejnosti. Foto Ondřej Mazura, DR

Zároveň s tím je potřeba říct, že tyto okolnosti nepůsobí mechanicky — záleží na tom, jakým způsobem jsou komunikovány voličům, jakým způsobem se chápou. A z čistě instrumentálního hlediska se komunikace koalici daří taky.

Jazyk, který používala Nečasova vláda, a vlastně také předcházející vláda Mirka Topolánka, byl jazyk krize. Koneckonců o ekonomické krizi se v České republice začalo mluvit ještě dříve, než přišla. Už Topolánkova vláda se oháněla tím, že máme krizi předcházet. A na předvolební „strašení Řeckem“ v roce 2010 si pamatuje každý.

Tento jazyk zde zůstal i po volbách. Nečasova vláda sice mluvila o reformách, ale byl to takový bojovný jazyk, jazyk krize. Říkal, že musíme zavést úsporná opatření, a když je nezavedeme, tak budeme brzy v hlubokých problémech. Byl to jazyk volání do zbraně. Každopádně to byl jazyk, který vyvolával obavy z budoucnosti.

A pokud jde o Sobotkovu vládu, v čem ta změna v tomto ohledu spočívá?

Jazyk současné koalice, minimálně v této oblasti, tyto figury nepoužívá. Koneckonců Andrej Babiš byl zvolen na platformě, která voličům slibovala, „že bude líp“. Na ideologické nebo rétorické úrovni pracoval s příslibem do budoucna, že se problémy vyřeší a že prostě bude líp.

To, co prezentoval Nečas, byla brzda před katastrofou. To znamená, cokoliv uděláme, tak maximum, čeho můžeme dosáhnout, je zabrzdění pádu. Minimálně mezi řádky komunikoval, že líp už bylo. To je velký rozdíl oproti současné koalici, která se prezentuje jako sebejistá. Babiš se snaží prezentovat jako efektivní manažer, který má vše pod kontrolou.

A premiér Sobotka? Ten není tím typem politika, který by používal silný jazyk, on nepřichází se slogany jakéhokoliv typu, ale je to někdo, kdo se snaží uklidňovat, chlácholit a hledat kompromisy. To může hrát důležitou roli a může to být něco, co v populaci rezonuje. Jistota spojená s konsensuálností.

A třetí moment související s podporou současné koalice spatřujete v čem?

Pokud se podíváme na strukturu soutěže a vztahů mezi stranami, zjistíme, že zde není žádná silná alternativa. Je zde kompromisní vláda, jakási variace na opoziční smlouvu — minimálně z pohledu těch, kteří říkají, že Babiš vysává pravici a snaží se sebrat prostor na úkor pravicových stran. Ty tomuto vnímání napomáhají, protože to samy takto chápou a bojují s ním.

A ať už Babiš vysál pravici hlasy nebo ne, tak strany, které by ho mohly ohrozit zprava, nemají nic, co by mohly nabídnout jiného, než co nabízí předseda ANO sám. Ve chvíli, kdy je v postavení toho, kdo ovládá status quo, tak je pro ně těžké svrhnout ho nebo přesvědčit lidi o tom, že politiku budou dělat jinak. Svou šanci už měly.

Na současný politický terén se lze podívat také optikou, která hlavní štěpící linii spatřuje mezi tradičními a novými subjekty. Do roku 2006 docházelo k integraci stranického systému, dvě nejsilnější strany disponovaly třemi čtvrtinami mandátů. Rok 2010 byl v tomto ohledu zlomový, ve volbách ztratily všechny zavedené formace, a předčasné volby v roce 2013 nový trend potvrdily. Společnost přestala důvěřovat politickým elitám, které zde vládly prakticky od pádu komunismu...

Po dlouhou dobu experti, hlavně na západě, mluví o modelu tzv. kartelové strany. Je to model, jemuž se postupně začala přibližovat také stranická politika u nás. Jde o model, který neodpovídá tomu klasickému, který je založen na občanské podpoře. Strany už nemobilizují podporu zdola, naopak jsou uzavřené ve vztazích směny zdrojů mezi stranou, jejími klienty ze soukromé sféry a státem.

Jsou to strany, které pokrývají většinu svého oficiálního rozpočtu z veřejných peněz. A neoficiálně získávají platby za nejrůznější služby od svých klientů. Jsou to strany, které právě díky tomuto způsobu generování zdrojů ztrácí zájem na mobilizaci jednotlivců, takže se začíná vytvářet uzavřený systém politických a ekonomických elit, které ztrácejí návaznost na občany, které mají reprezentovat.

To je obecnější problém, který charakterizoval politiku v České republice už mnohem dříve, než přišel Babiš. Koneckonců problematika kartelových stran, které nejsou založené na širokém členství, byla diskutována i v České republice již dříve.

Dva typy nebezpečí Andreje Babiše pro českou politiku

Takže přechod ke kartelovému typu stran souvisí s poklesem důvěry v politiku obecně?

Nemám žádné lepší vysvětlení, než že za tragédii tradiční pravice mohou skandály, do kterých se namočila. To, že se pravice stala součástí sítí, jejichž cílem bylo — mnohem víc než reprezentovat občany — obstarávat soukromé zájmy, se zdá jako fakt, o kterém se populace nechala přesvědčit, a proto chtěla zkusit nějaký nový model.

Zkusila ho poprvé s Věcmi veřejnými v roce 2010 a skončilo to velmi podobně jako s tradičními subjekty. Pak se ale objevil Andrej Babiš, který měl mnohem větší zdroje a také podstatně větší přesvědčivost. Voliči uvěřili, že byl schopný vybudovat ekonomickou strukturu, která zajišťuje a dává práci spoustě lidí. Jako schopný manažer dostal šanci, aby něco podobného realizoval v politice. Zdá se mi, že v myslích voličů nevědomě a o to silněji rezonoval s široce sdíleným „baťovským mýtem“.

Jeho kritici ale varují před tím, jak kumuluje ekonomickou, mediální a politickou moc. Je Babiš nebezpečný?

Vidím zde dva typy nebezpečí. Prvním je koncentrace různých typů moci v jednom bodě — neboli nebezpečí, že se oslabí kontrolní funkce demokratických institucí. Ve chvíli, kdy jeden subjekt bude mít velkou politickou stranu a zároveň bude představitelem velké korporátní struktury, a navíc bude vlastnit média, tak se pluralita, soutěživost a možnost kontroly či nějaké kritické reflexe snižuje.

Druhým nebezpečím je možnost, že se mu podaří zcela vyprázdnit politiku. Myslím tím převedení politiky na jakousi kvazi-expertizu, která snižuje možnost prezentace alternativních politických programů. To je důvod, proč Andrej Babiš stále sám sebe prezentuje jako někoho, kdo není politik.

Chce ukázat, že to, co říká jeho program, je něco jiného než konkrétní politická pozice, ať už pravicová nebo levicová. On chce nabízet racionální řešení přijatelné pro všechny. Minimálně v poslední kampani se mu podařilo takto komunikovat. I když o to stejné se v nějaké formě snaží každá politická síla, Babiš na tom založil samu podstatu svého „programu“. Někteří to označují za manažerský či technokratický populismus.

↗

Nebezpečí nástupu Babiše spočívá mimo jiné v tom, že zcela vyprázdní politiku. Foto Ondřej Mazura, DR 

Jde o specifickou snahu vyhnout se spojení s kterýmkoliv ideologickým proudem. On říká: „Nejsem ideologický, dokonce nejsem ani politik. Neprezentuji ideologická řešení, ale každý, kdo chce mít fungující stát a instituce, mě musí podporovat. Ať už je napravo či nalevo.“ Podpora, kterou ANO mělo v předchozích volbách, ukazuje, že tuto pozici komunikoval v kampani úspěšně.

Aspoň z těch dat, které máme k dispozici, je patrné, že necelá třetina voličů ANO volila v předchozích volbách sociální demokracii, třetina volila některou z pravicových stran a pětina volila Věci veřejné. Snaha vyhnout se dělení na pravici a levici byla prakticky úspěšná — ANO volili lidé z obou ideologických táborů.

Jak hodnotíte prezidenta Zemana po více než dvou a půl letech na Hradě?

Ukazuje se, že z hlediska podpory je to úspěšný prezident. Zdá se, že je schopen číst některé nálady ve společnosti a vycházet jim vstříc. Nadstranický, pokud je vůbec možné takový být, ale není.

Má sice obsahově jinou strategii než předseda hnutí ANO, který sleduje manažerskou, expertní, racionalistickou logiku, ale jinak mluví také o tom, že je jeho prezidentství v zájmu všech obyčejných lidí. I Zeman chce mluvit ve jménu obyčejných lidí proti úkladným elitám.

Ty se ale podle něj nenacházejí v jiných stranách, nýbrž například v médiích nebo na univerzitách. Zatímco Babiš ohrožuje společenskou pluralitu především ekonomicky, Zeman ji napadá na poli politické kultury. Jeho strategie obsahuje například označování tzv. pražské kavárny, novinářů a liberálních intelektuálních elit jako někoho, kdo je odtržen od reality a nechápe, co se děje ve společnosti.

V tomto smyslu slova úspěšný, zdá se, je. Na druhou stranu ani prezident, a ostatně žádný politik, není zrcadlo, nereprezentuje, neodráží populaci — ale formuje ji. On je někdo, kdo má disproporční přístup do veřejného prostoru. Může mluvit do všech médií, která ho budou citovat. Má postavení autority nikoliv jen formálně politické, ale také morální. Je tak tím, kdo veřejné mínění aktivně tvoří.

A když se na to podíváme z hlediska liberálně-demokratických hodnot, které leží v základech našeho ústavního pořádku, tak úspěšný není. Není to prezident sjednotitel, je to prezident bořitel.

Liberalismus není nutně pravicovou ideologií

Jak hodnotíte situaci na levici, tedy především pozici ČSSD a KSČM? Nepochybně hluboká diskursivní defenzíva levice z devadesátých letech pokračuje do značné míry dodnes. K prolomení izolované pozice komunistů se ani šestadvacet let po listopadu nikdo neodhodlal. Vlastně lze říct, že zde od roku 1989 levicová vláda u moci nebyla. A Václav Bělohradský před několika týdny v Právu napsal, že rozpad levice se zdá být nezastavitelný. V jaké kondici se nachází podle vás?

Defenzíva levice má minimálně dva důvody — jeden je domácí, druhý globální. Nyní se zaměřím jen na domácí dimenzi, ke globální se dostaneme později (pozn. redakce: s Ondřejem Císařem plánujeme rozhovor také ke globálním otázkám).

Jsme postkomunistická země, která se v listopadu 1989 zbavila režimu, který se považoval za levicový a za ztělesnění komunistické utopie. Pokud mluvíme o současné komunistické straně jako o konzervativní, tak i v předchozím období byla konzervativní, nikdy nebyla progresivní stranou, která se snažila o emancipaci různých sociálních skupin a jednotlivců. Možná to deklarovala, ale nerealizovala.

Zde je patrná jasná kontinuita. Nalevo dlouho zůstalo otevřené autoritářství i po roce 1989. Za všechny příklady vzpomeňme proslulý článek, kterým Jiří Paroubek reagoval na CzechTek v roce 2005. Příslib svobody, nejdůležitější hodnoty devadesátých let, se spojil s pravicovým programem.

Například program lidských práv a všeho kolem nich je u nás chápáno jako součást agendy pravicových stran. Politickým mluvčím lidskoprávní agendy není sociální demokracie nebo její část, ale je to Karel Schwarzenberg a TOP 09.

V západní Evropě naopak podpora lidských práv, práv menšin nebo genderové spravedlnosti, dohromady tzv. kulturní liberalismus, koreluje s podporou redistribuce, tj. s ekonomickou levicí. Tady je to úplně naopak — ekonomický levicový program jde ruku v ruce s kulturně konzervativním programem a kulturní liberalismus s tím ekonomickým. Proto u čtenářů Deníku Referendum liberalismus prohrává jako pravicová ideologie, kterou ale nutně není.

Do jisté míry je tak defenzíva levice dána strukturálně a historicky. Byl tady komunistický režim, přišel listopad ’89 a začali jsme mluvit o svobodě a lidských právech. Program demokratické společnosti byl formulován jazykem, který ztělesňovaly politické síly od středu doprava. S tím se nic dělat nedá a nedalo. Na druhou stranu, v novém režimu žijeme už více než pětadvacet let.

To znamená, že odkazování na historii ztrácí v některých ohledech na přesvědčivosti. Problém leží také v samotných strategiích aktérů. A tady nemám pro sociální demokracii příliš pochopení, pokud tedy své usilování o identitu moderní evropské levicové strany vůbec kdy myslela vážně.

A myslela ČSSD toto usilování podle vás vážně?

Sociální demokracie boj o výklad liberálních hodnot podle mého soudu zatím nesvedla. A nezdá se, že se k tomu chystá. Existuje sice myšlenkový proud v rámci ČSSD, kde si tuto pozici do určité míry nárokoval Jiří Dienstbier, jeho vliv na dění ve straně ale není podle všeho příliš velký.

Hodnota svobody může být realizována různým způsobem, nejen jako nespoutaná konkurence, ale také jako program, jehož značkou je společenská odpovědnost a tolerance. V tomto pojetí není liberalismus obhajobou individualismu egoisty, ale ztělesněním obecné lidskosti, kterou zakoušíme jako konkrétní individua.

Právě tohle pojetí symbolizuje Listina základních práv a svobod. Levice ale přenechala tuto hodnotu pravici a je tak i její odpovědnost, že ji dnes chápeme jednostranně.

Určitý pokus možná představovala Strana zelených, která se v našich podmínkách snažila napojit na program liberální levice, který ČSSD nebyla schopna politicky artikulovat. Z tohoto hlediska dává dokonce smysl i onen z dnešního pohledu zoufalý pokus o spojení se s Karlem Schwarzenbergem, který zeleným nemohou jejich levicoví kritici dodnes odpustit.

↗

Odpovědí na terorismus není vyhlašování války, hledat musíme naopak politická řešení jak na Blízkém východě, tak v rámci Evropy. Foto Ondřej Mazura, DR

Řekl bych ale, že hlavní problém nebyl Schwarzenberg, ale spočíval právě v tom, že strana nebyla schopna překročit postkomunistický Rubikon a spojit svůj v podstatě kulturně levicový program s odpovídajícím levicovým programem v ekonomické oblasti.

Jak byste vlastně definoval ideový základ toho, čemu říkáte liberální levice?

V průběhu třiceti let po II. světové válce, tj. během tzv. zlatého věku kapitalismu, se v západní Evropě rozvinula střední třída, která měla dostatek zdrojů na to, aby začala podporovat řadu opatření, která se netýkala jejího bezprostředního blahobytu.

Podle některých teorií tento posun souvisel s ekonomickou situací, která umožňovala politickou artikulaci otázek obecně veřejného zájmu jako jsou ochrana životního prostředí, práva menšin nebo situace v jiných částech světa a celková kvalita života.

Díky třiceti letům poválečného rozvoje kapitalismu na západě, na němž díky kompromisnímu politickému uspořádání, které souvisí s poválečnou regulací tržního hospodářství, mohla do značné míry participovat celá společnost, se tak do popředí dostaly tzv. postmateriální hodnoty.

Jde o témata, která levice u nás po listopadu 1989 vůbec nezvedla — lidská práva, životní prostředí, korupce, ochrana spotřebitele, rovnost mezi pohlavími a tak dále. Jednoduše doložitelným faktem je, že v České republice se pravolevý konflikt chápe pouze ekonomicky.

Možná právě kvůli tomu, že za sebou nemáme oněch pověstných třicet let rozvoje kapitalismu na západě, nemáme ani žádnou liberální levici. Za liberální levici zde mluví pár intelektuálů, několik lidí ze Strany zelených, hrstka novinářů. Politicky ale de facto neexistuje. Což se dnes projevuje například v diskuzi o uprchlících.

Televizi vypnout můžeme, u lidí to tak jednoduché není

Jak tedy hodnotíte způsob, jakým téma uprchlíků v posledních týdnech a měsících ČSSD uchopila?

Reakce sociální demokracie není nijakým specifikem, netýká se pouze České republiky, ale i jiných východoevropských zemí: slýcháme dokonce, že máme co do činění s hodnotovou hranicí mezi „starým západem“ a „starým východem“. Na jedné straně jsou západní státy, které se staví k uprchlické otázce solidárněji, na druhé straně jsou tu východoevropské státy v čele s Maďarskem, které se k ní staví úplně naopak, uzavřeně.

Jak jsem již říkal, česká sociální demokracie je kulturně mnohem více konzervativní než sociální demokracie na západě. Díky tomu může najít styčné body s Orbánem v Maďarsku. To by bylo možné vysvětlení. Tito lidé si nevšimli toho, že žijeme dvacet, třicet let v  globalizovaném světě, který je provázaný nejen toky kapitálu, ale i informací, kulturních sdělení a politické odpovědnosti.

A nyní jde i o toky lidí. Zatímco ale přílivu globalizovaných kulturních obsahů můžeme vzdorovat tím, že vypneme televizi, lidi nelze jednoduše vypnout, i když mi reakce části ČSSD napovídá, že to přesně takto chápe. Jistě se to netýká všech, mám na mysli mluvčí politického hlavního proudu.

Doposud se v žádných volbách neprojevilo jakékoli zahraničně-politické téma jako rozhodující. Štěpící linie vždy souvisely s domácí, vnitřní, situací. Myslíte si, že lze v tomto ohledu čekat posun?

Uprchlická krize politické aktéry — ať se podíváme napravo či nalevo — neštěpí. Všichni zastávají velmi podobné stanovisko. Neodlišují se. Pokud bude tato situace pokračovat, tak se toto téma nestane důležitým tématem ve volbách.

Jedním z efektů této situace bude, že se neprosadí silné mimoparlamentní antiimigrační hnutí. Máme jej totiž již uvnitř formálních institucí a jeho symbolický hlavní mluvčí sedí dokonce na Pražském hradě. Náš problém proto asi nespočívá v tom, jak zamezit tomu, aby se na tomto tématu mobilizovala nová extrémní pravice. Třeba předseda ODS Petr Fiala o tomto cíli hovoří opakovaně a podobné hlasy lze zaznamenat i na levici.

Myslím, že to není správné uchopení naší situace. To téma totiž již není volné, je obsazené a k mobilizaci nových sil se nehodí. Všichni etablovaní aktéři se na něm v podstatě shodují. Nejsem si tudíž jistý, zda právě ono nějak „přeorá“ politiku. V určitém smyslu se tak už vlastně stalo.

Zároveň si ale myslím, že se tu vytváří malý prostor pro tzv. stranu tržní mezery, která by artikulovala v rámci tohoto tématu liberální postoj. Vždyť ve společnosti existuje i jiný názorový proud, který například podporuje dobrovolníky, kteří pomáhají uprchlíkům a který se pokouší hovořit jiným jazykem.

Je zde potenciál — i když není jasné, jak velký — že by toto téma mohlo například pomoci znovu vyrůst Straně zelených. Mohli by se tím odlišit od ostatních stran a říci, že reprezentují něco důležitého. V tomto směru by se uprchlické téma mohlo stát pro určitou část voličů důležitým. Celkově by se ale jednalo jen o malou změnu.

Takže výrazný dopad uprchlické krize na domácí politiku nečekáte?

Velkou změnu, které se bojím, by mohla přinést již diskutovaná „anti-extremistická prevence“ etablovaných stran. Může se stát, že zanechá přetrvávající značku na postojích populace. Jak už jsem naznačil, politické elity nejsou zrcadlem, které odráží politiku, ale jejím aktivním tvůrcem. Tyto elity dnes formují občanské postoje takovým způsobem, který může brzy vyžadovat další radikalizaci etablovaných stran.

Mluvím tedy o jakési eskalaci strachu z „cizího“, která nakonec může smést i rádoby umírněné politiky. Doporučoval bych jim i v jejich vlastním zájmu, aby této logice aktivně bránili. Proti bezpečnostním hrozbám je třeba se postavit bez toho, že naskočíme na logiku teroristů a začneme ztotožňovat násilí určité organizace či skupiny s celým jedním náboženstvím a jeho kulturou. Terorismu se bojí jak křesťané, tak muslimové, kteří právě před ním masově prchají.

To si musíme uvědomit zvláště nyní, kdy jsme ve svých postojích destabilizováni po pařížských útocích z minulého týdne. Jak zdůraznil například americký expert na náboženské násilí Mark Juergensmeyer, odpovědí na terorismus není další vyhlašování války nebo křížového tažení, což je přesně to, co teroristé chtějí, ale naopak hledání politických řešení jak na Blízkém východě, tak v rámci Evropy.

VRATISLAV DOSTÁL

Galerie (4)