Strávil jsem poslední tři dny v Německu. Je současnou uprchlickou krizí přetížené, současně obdařené mohutnou vůlí ji zvládnout. Němce do současné obtížné situace přivedla řada správných odpovědí na těžké otázky. A tak lze předpokládat, že správně zodpoví i tu další v pořadí: vynutí v rámci EU povinné kvóty na přerozdělování uprchlíků.

Počítejme s tím, že Česká republika buďto přestane dostávat rozvojovou pomoc z EU, anebo začne přijímat přiměřené množství uprchlíků. Přiměřené množství začíná na sumě patnáct tisíc ročně, o níž se zmínil — pozdě, ale přece — ministr Dienstbier, ale reálně počítejme s mnohem vyšším číslem. Naše volba bude nakonec takto jednoduchá: Česká republika se buďto stane multikulturní evropskou společností, anebo bude donucena opustit Evropskou unii či přinejmenším její vlivné jádro.

↗

Reakce civilizované Evropy: kardinál, který sloužil mši za jednasedmdesát udušených uprchlíků, a vídeňský starosta, sociální demokrat Häupl na návštěvě za žadateli o azyl. Foto Florian Klenk

Německá společnost je dnes — bohužel — řadově civilizačně vyspělejší nežli naše. Pozná se to třebas na takových detailech, jako je kvalita médií a s ní související úroveň veřejné debaty. Zatímco sympatický český internetový deník Echo24 se blamuje mimořádně trapnými ideologickými články o německém postoji k uprchlické krizi z pera Dalibora Balšínka a Lenky Zlámalové, německý týdeník Der Spiegel přináší k uprchlické krizi i ve své anglické verzi každý den spousty základních faktů.

Většina zde zveřejňovaných textů je podstatně delších, nežli je — tu a tam kritizovaný — standard v Deníku Referendum. Například pod úzkostlivě vyrešeršovaným, lakonicky a přitom čtivě psaným textem v rozsahu bakalářské práce, pojednávajícím o přetíženém německém systému péče o uprchlíky, je podepsáno šestnáct autorů.

Fascinuje například pasáží o tisících dětí a mladistvých, kteří dospěli do Německa bez dospělého doprovodu. Co s nimi udělat? Vrátit je jistě není kam. Je nutno najít způsob péče a integrace. Jen do Mnichova letos dorazilo nezletilých osob bez dospělého doprovodu několik tisíc. Odpověď pracovnice fantasticky přetíženého systému péče o nezletilce bez doprovodu charakterizuje základní postoj celé země: „Nevíme jak, ale zvládneme to. Nemáme jinou možnost.“

Evropa nemá jinou možnost

Nejen Německo, ale celá Evropa opravdu nemá jinou možnost. Tak jako solidní německá média i německá politika staví svou praxi na faktech. U nás je možno o věcech bohapustě tlachat. Kdyby někdo v Německu chtěl tak jako český ministr vnitra Chovanec tvrdit, že v současné bezprecedentní uprchlické vlně máme co do činění převážně s ekonomickými migranty, ztrapnil by se očividným klamáním tak, že by se jeho veřejné postavení stalo neudržitelným.

Němci vědí, že Evropa nemůže přijmout každého, kdo sem chce přijít. Ekonomické migranty, pakliže zde nevznikne reálná potřeba, prostě bude nutno odmítat. Ale Němci současně věří, že můžeme přijmout každého, kdo to opravdu potřebuje, každého jednoho uprchlíka. Je to součást humanismu vetknutého do evropského poválečného uspořádání.

Ženevská konvence o uprchlících z roku 1951 v tom mluví zcela jasně a dnes de facto znemožňuje jakémukoli státu založenému na ideálech lidských práv a humanity upřít jakémukoli Syřanovi právo azylu. Nikdo, kdo nám tvrdí, že máme právo odmítat rodiny přicházející k nám z války s dětmi v náručích, nemá sebemenší právo cokoli vykládat o evropských hodnotách.

Orbán má víc společného s Horthym než se současnými Evropany. Právě před takovými lidmi bychom se měli mít dnes na pozoru především. Ostatně rakouský kancléř Faymann to řekl vcelku otevřeně: „Maďarské zacházení s uprchlíky dává vzpomenout na nejtemnější hodiny Evropy.“ Hysterická odpověď maďarského ministra zahraničí Szijjarta na sebe nenechala dlouho čekat, ale pro nás je podstatná především tím, že nás staví před základní volbu: opravdu chceme stát v řadě s opovrženíhodným Orbánovým Maďarskem, anebo chceme patřit mezi civilizované evropské země?

Prakticky všechny země západní Evropy v tom dnes mají jasno. Lidi prchající ze zemí ve válečném stavu či s brutálním porušováním lidských práv musíme přijímat. Otázka pouze zní, jak systém uspořádat tak, aby minimalizoval utrpení, byl udržitelný a dobře fungoval. Otázka, jak celý svět učinit bezpečnějším místem, s tím úzce souvisí, a je jasné, že Evropa o ní bude na základě stávajících zkušeností přemýšlet mnohem méně ve vojenských kategoriích.

Uvažme prosím, že lidi, kteří prchají, poněvadž je chtějí doma zabít, nemůže odradit pohrůžka několika let v maďarském vězení, tím méně několik týdnů odkázanosti na pomoc charity někde na Balkáně... Budou přicházet. A Německo, přestože se chová příkladně pod vedením v této věci brilantní kancléřky Merkelové, konající jako křesťanská demokratka v souladu s papežem Františkem, nemůže pojmout všechny.

Lépe řečeno: kdyby Německo muselo, možná by i zvládlo pojmout všechny, vůle a organizační schopnosti německých dobrovolníků a tamější politické veřejnosti jsou totiž neskutečné. Je ale jasné, že to není spravedlivé. A tak Německo prosadí — za podpory většiny západoevropských zemí povinné kvóty, i kdyby to mělo vyžadovat určité diplomatické násilí na fatálně civilizačně zpozdilých středoevropských zemích.

Přestaňme se přitom strašit nezvladatelnými počty. Jak říká rakouský kancléř Faymann: „Podle odhadů lze čekat v nejbližších letech příchod zhruba sedmi a půl milionu lidí na území EU. To je jedno a půl procento zdejší populace. Nikdo mě nedokáže přesvědčit, že si s tím nemůžeme poradit.“ Je k tomu zapotřebí jediné věci: povinných kvót.

Chce nás česká vláda vyvést z Evropské unie?

Nepotrvá dlouho a Merkelová za podpory většiny evropských státníků milým východoevropským zabedněncům řekne: buď uděláme dvourychlostní Evropu bez vás, snížíme vám rozvojovou pomoc v rámci dotačních programů EU, anebo se začnete starat o spravedlivý podíl uprchlíků. Plným právem...

V krajním případě může současný konflikt, v němž zatvrzele stojíme na špatné straně, eskalovat: ztratí se důvěra, že sdílíme základní hodnoty se západoevropskými zeměmi, které EU zakládaly a k nimž jsme se tolik toužili přidat. To by zákonitě dospělo k rozkladu současné podoby EU: integrovat se bude — na společných hodnotách — jen humanistický Západ a my zůstaneme stranou.

V tu chvíli bude naše současná reprezentace šturmující dnes proti kvótám vypadat mimořádně trapně. Buď nás ve jménu ochrany naší malosti vyvede na okraj Evropské unie, anebo, což je pravděpodobnější, sklopí uši, ohne hřbet a začne pokorně organizovat uprchlickou politiku způsobem, který experti doporučovali už dávno. Snad dokonce Ministerstvo vnitra přestane týrat děti uprchlíků a páchat na lidech prchajících z války nehorázné křivdy. A Česká republika se stane multikulturní evropskou zemí.

Co nás čeká, může být velmi podobné tomu, jak Evropská unie naložila s Řeckem. Jediný rozdíl bude ten, že zatímco v Řecku se s naší mimořádně trapnou pomocí likvidovala avantgarda, která Evropě nabízí kladná východiska a směr, jímž se snad nakonec vydáme, tak u nás, na Slovensku a v Maďarsku se bude likvidovat zapšklá národovecká zpozdilost, na niž v dnešní Evropě už není nikdo zvědavý.

Potlesk evropské politické veřejnosti pro Merkelovou, jehož se jí dostane za umravnění středoevropských nacionalistů, včetně nás, pokud včas z této nechutné společnosti neucukneme, bude hlasitý a německá kancléřka si ho jistě užije. Budeme tleskat taky.