Hranice je třeba chránit v době vojenské invaze. Příliv uprchlíků spojují s invazí pouze lidé jako Martin Konvička nebo Tomio Okamura, podle kterých probíhá „invaze muslimů“. Muslimové mají postranní úmysly s evropským sociálním státem, nesou v sobě potenciál radikalizace a hodlají kontaminovat a zlikvidovat evropskou kulturu.

Noví xenofobové tedy muslimům vystavují navlas stejný účet, jaký ještě nedávno inkasovali Židé.

Problém je, že svou pojmovou výbavu čerpají z těchto základů i mediální nositelé odbornosti. Atmosféru islamofobie tak nepřímo přiživují i analytikové think-tanku Evropské hodnoty.

Činí tak ve dvou krocích: Používají obrat „ochrany hranic“, aby se pak pochlubili uspořádáním „konference proti islamismu“. V prvním kroku tedy přistupují na argumentaci „invaze“, která klade islám na roveň islamismu, načež rámují uprchlickou krizi konferencí, která označí islamismus za největší výzvu pro vnitřní bezpečnost Evropy.

Evropské hodnoty tak citují třeba Davida L. Arona, zástupce šéfa Národní bezpečnostního rady pod americkým prezidentem Jimmy Carterem:

„… 80 či víc procent těchto uprchlíků jsou mladí svobodní muži. Proč nezůstanou doma a nebojují proti ISIS místo toho, aby šli do Evropy? Já na této konferenci navrhl, ať najdeme způsob, jak je zorganizovat a poslat zpět jako bojovníky. Mohli bychom jejich rodinám dát za to třeba azyl. Tito lidé by získali motivaci, aby se připojili ke koalici proti ISIS.“

Odborníci ze zemí s největšími a nejmodernějšími armádami, které se samy podílely na rozvracení regionů emigrace, chtějí zoufalé rodiny vydírat tím, že budou jejich azyl podmiňovat narukováním jejich mírumilovných otců do války proti řezníkům z ISIS.

Abstraktní koncept terorismu se stává předlohou konkrétní politické praxe. Evropský muslim se musí připravit na fatálnější zásahy do osobních svobod než evropský ateista, Žid nebo křesťan. A to na základě terorismu fanatiků muslimského vyznání. Taková premisa je nepřijatelná logicky (jde o zobecnění neboli indukci), ale i demokraticky (muslim přichází o svobody, které jsou ostatním dopřány).

Strategie teroru se přitom od válečné strategie liší právě svou nepředvídatelností a institucionální nezakotveností. Budou snad všichni pravicoví běloši lustrováni kvůli atentátům Anderse Breivika? Nikoli. Zato budoucí vědec Ahmed Mohamed bude žít ve větší nesvobodě než budoucí atentátník Dylan Roof.

Muslim je nejčastější obětí islamismu. A už Evropa vstupuje do éry, kdy bude i nejčastější obětí evropského sekularismu.

↗

Kam se poděla levice?

Evropská levice čelí problému, který před dvěma lety ukázala na americkém příkladu filozofka Judith Butler. Levicové argumenty posloužily ve Spojených státech k válečné mobilizaci proti islámskému světu. V dnešní Evropě jsou stejným způsobem využívány k diskriminaci místních muslimských komunit. Není náhoda, že i v české protiuprchlické atmosféře splývají roviny imigrace a islámu. Jestli někdo čelí xenofobii, není to uprchlík, ale „muslim“.

Vztah levicového pojetí svobody a praktického islámu je vztahem principiálního konfliktu, který levici znemožňuje konfrontovat islamofobii. Levicová paralýza se projevuje přinejmenším ve třech rovinách:

1. Feministé čelí kritice za to, že se zastávají muslimských komunit, přestože jsou prostorem drastického mužského šovinismu.
2. Levice přichází o apel sociální spravedlnosti. Odpůrci uprchlíků, pravicoví populisté i otevření fašisté totiž projevují zájem o „pomáhání našim nejslabším“ na úkor „cizím“.
3. Největší pastí levice je hodnota sekularismu. Jak mohou levičáci stranit muslimským uprchlíkům, když islám opovrhuje sekulárním státem?

Naše neschopnost vyargumentovat podporu muslimů všude na světě je naší neschopností uvažovat mimo rámec liberálního sekularismu.

↗

Jedinou šancí levice je ukazovat, že víra a náboženství mají svůj prostor i v sekulárních zemích. Levice musí zdůrazňovat absurditu příběhu „konfliktu světů“, který mluví o evropských kořenech jako křesťansko-židovských. Vždyť ještě před sedmi dekádami realizovala ta slavná křesťansko-židovská kultura holokaust.

Think-tank Evropské hodnoty si ve svých analýzách klade i tak absurdní otázky, jako „Při jakém počtu se muslimové začínají dožadovat zavedení islámského práva?“. Jaké číslo nám může vyjít a o čem vypovídá? Znamená to, že ten muslim, jehož příchod už by podle tabulek znamenal nebezpečí šaríe, bude vypovězen? Jak zní důvod, který bude dotyčnému sdělen? „Omlouváme se, ale váš příchod do našeho města by ohrozil práva žen a zvýšil nebezpečí teroristického útoku“?

Podobné studie jsou důsledkem dehumanizace muslimů. Ti se stávají pouhými čísly, jejichž součet hrozí islamizací.

Muslim tak na rozdíl od křesťana nebo Žida stojí mimo sekulární společnost. Kritizovat jej za předmoderní praktiky znamená vylučovat vyloučeného.

Dokud budeme s jednotlivými kulturami evropského společenství jednat ve stylu výzkumných otázek jako „v jakém počtu se levicoví zahrádkáři začnou dožadovat vyvlastňování zemědělské půdy“, budeme podlamovat demokracii.

Rád bych tímto požádal kolegy analytiky o výsledný koeficient radikalizace. Chtěli bychom si spočítat, o kolik vzrostlo nebezpečí zavedení práva šaría v redakci Deníku Referendum po příchodu muslimky Fatimy Rahimi. Kolik muslimek a muslimů můžeme ještě do redakce přijmout, abychom se nemuseli bát teroristického útoku?

Think-tank jakých „hodnot“ nám vypočítá, v jakém počtu se křesťané začnou dožadovat postavení homosexuality mimo zákon? Je náš venkov ohrožen? A roste míra ohrožení s každým křtem zmanipulovaného křesťánka?

Kolik pitomých výroků samozvaných expertů na islám způsobí, že se zradikalizují slušní Češi? V jakém počtu se začnou dožadovat zavedení fašismu? A kolik nás to bude proboha stát kominíků?