„A kde bydlíš?“ Ptala se mě studentka nejlepšího gymnázia v centru města, kterou jsem potkala na demonstraci proti sociální politice vlády. „Ve Villeneuve,“ opáčila jsem bezmyšlenkovitě. „Cože?!“ vykřikla, a její kamarádky se na mě dívaly s posvátnou hrůzou. „A to tě ještě nikdo neznásilnil? Jak tam můžeš bydlet?“

Tento týden je tomu právě dvacet let, co jsem si pronajala pokoj ve čtvrti, kam se hodně lidí bálo chodit. Grenoble je malebné městečko ve francouzských Alpách, které jsem před tím neznala. A už vůbec jsem tehdy nevěděla, co jsou to „banlieues“, nebo-li předměstí, kterým se někdy říká jednoduše „le quartier“ — čtvrť. Místa, která mnozí považují za časovanou bombu už několik desítek let.

Přistěhovala jsem se proto, že jsem byla přijatá do posledního ročníku gymnázia Pabla Nerudy v Grenoblu. Byl to můj druhý rok studií ve Francii.

Do čtvrti s nejhorší pověstí v Grenoblu mě přivedla náhoda a skutečnost, že jsem měla dost omezený rozpočet. Pronajmout si pokoj v ghettu bylo prostě o hodně levnější než cokoliv jiného. Jen jsem tedy nevěděla, že jde o ghetto a na prohlídku pokoje jsem jela plná radostných očekávání.

Monstrózní funkcionalistické budovy, které naplňují ty nejtemnější představy Corbusiera, mě trochu zarazily, už když jsem se blížila. Šedivé zanedbané domy, rozbitá skla v přízemí, výtah čpící močí, poplivaná tlačítka u výtahu. Mírně jsem se otřásla, když jsem v kabince stoupala do horních pater. A nebylo to jen mou nechutí k uzavřeným prostorům a výškám.

Vždyť už jsem to jednou zažila!

Cestou výtahem se mi vybavila tři roky stará vzpomínka. Vždyť už jsem na podobném místě byla! Čekala jsem tehdy na autobus, který měl z jednoho jihofrancouzského města odjíždět ve dvě ráno do Prahy. Stála jsem sama na nádraží a bála se, když vtom mě oslovil snědý chlapec jen o málo starší než já. Nabídl mi, že můžu jít k němu domů, protože stát tam venku takhle sama na tom místě není bezpečné.

S povděkem jsem nabídku přijala a za chvíli mě hostili všichni jeho početní příbuzní. Zvenku to v jejich čtvrti vypadalo hodně podobně jako ve Villeneuve, ale vevnitř bylo příjemně, i když rodina vlastnila jen dvě žárovky. Jednu v kuchyni a druhou přemontovávali dle potřeby ze záchodu do koupelny.

Vzpomínka mě rozveselila, protože mí tehdejší hostitelé byli strašně milí, jen měli silnou potřebu zdůrazňovat, „že nejsou všichni stejní a že je lidé pořád házejí do jednoho pytle“. Co tím mysleli, jsem pochopila až později. Až když jsem sama musela vyslovovat svou adresu, která vzbuzovala v lepším případě údiv, v horším odpor a strach.

Vystoupila jsem z výtahu a vešla do dlouhé temné chodby s prehistorickým linem, které se odchlipovalo po stranách. Jedny dveře jako druhé. Přívětivější okamžik nastal, až když mi otevřela má budoucí bytná. Byla to učitelka a jednu ze dvou ložnic ve svém bytě vždy pronajímala studentům. Byt byl čistý a útulný, vkusně zařízený. Padly jsme si do oka a druhý den jsem se stěhovala.

Do školy jsem to neměla daleko, jen do vedlejší čtvrti, která byla vyhlášená svou komunistickou radnicí. Moje gymnázium Pabla Nerudy mělo i v tehdy levicové Francii pověst radikálně levicového. Moji spolužáci byli zhruba z poloviny etničtí Francouzi a druhá půlka pocházela ze všech možných koutů jižní Evropy, severní Afriky a dalších zemí. I v tomto velice multikulturním prostředí jsem byla za exota, když jsem odpovídala na otázku: Kde bydlíš?