Český nadhled v nedohlednu
Petr BittnerBodrý Čech se domnívá, že vládne odvěkým uměním glosy. Globalizovaný svět ho však válcuje. České pokusy glosovat globalizaci tak často končí rasismem.
„Málo se myjí, fousatí chodí, pivo nepijí, vepřo nejedí,“ zpívá ve svém protestsongu s názvem Včera jich bylo málo, dneska je jich moc muž jménem Aleš Drnovský, který se ocitl v pořadu Prostřeno. „Přijdu takhle z práce v dobré náladě, uprchlíka najdu v naší zahradě, ožírá mi ve skleníku papriky, tuti fruti ham ham ham, žere papriky, připlaval nám ze severní Afriky, tuti fruti ramadán. Domlouvá se rukama i nohama, vypadá tak trochu jako Obama. Já mu říkám, ty můj malej černoušku, můžeš u nás zatím bydlet na zkoušku“ začíná svou textovou dílnu v 7:53 na obrazovce České televize Slávek Janoušek.
Oba performěři mají společnou snahu navázat na historii českého protestsongu. Proč se při jejich sledování člověk cítí, jako by ho někdo mlátil do zad tyčí?
Za jejich rasistickým chytrolínstvím stojí cosi jako „česká bodrost“, instantní „panwerichismus“, osobitý pokus o odstup od tíže reality. Bodrý Čech stojí nad světem, odmítá politikařit ve složitých tématech, protože má vlohu glosy životních těžkostí, selský rozum, kterým maskuje svůj strach z angažovaného postoje k spletité síti cizích osudů. Snaží se vrátit ke kořenům švejkovského mýtu superglosy a chce využít této mýtické schopnosti, aby si nikdo nevšiml, že něčemu nerozumí a že se toho bojí.
Malá česká bodrost je neodbytný dojem hlubokého realismu, překypování unikátní a nesdělitelnou životní zkušeností, neohrabaná karikatura nerudovské poetiky. Sporům o to, kdo komu křivdí, kdo je v menší bublině, kdo je elita a kdo hloubí příkopy, by mohlo prospět, podíváme-li se blíž na skutečné motivy odpůrců přijímání uprchlíků. Každý má na hlavě jiné máslo…
Lamači holí a Werichové postmoderny
První kategorií české xenofobie jsou „lamači holí“. Jsou to lidé, kterým pravidelně „dochází trpělivost“ a opakovaně lámou hůl tu nad demokracií, tu nad Bruselem, tu nad samotnou humanitou. Kalendář lámání holí se pozoruhodně kryje s kalendářem hoaxů a poplašných zpráv v médiích.
Lamači holí už rezignovali na reprodukování nějaké estetiky češství — prostě se ocitli uprostřed Evropy, která se ocitla uprostřed globalizovaného zla, které se ocitlo uprostřed vesmírného chaosu, a z nějakého důvodu mají pravdu. Jsou to zlí Češi, jsou to zahořklí lidé, kteří svůj strach z cizího, kvapícího a nehostinného světa kolem hojí ventilováním hněvu. Osud k nim často nebyl spravedlivý, ale abychom byli spravedliví, ani oni často nebyli spravedliví ke svému osudu.
„Čech s nadhledem“ je někdo jiný. V jádru je dobromyslný, ale nerozumí světu, se kterým to „myslí dobře“. Nebojí se toho světa tolik jako zahořklý Čech. Věří totiž, že česká chytrost si své místo pod sluncem najde v jakékoli situaci. Zkáza je možná nevyhnutelná, protože cizí, nečeši (tedy zbývajících zaokrouhleno 100 % lidského druhu) odmítají přijmout univerzální evangelium panwerichismu, jehož první přikázání praví: „Člověk má především koukat, aby byl.“ Lidé odjinud totiž často koukají i dál, než jsou.
Ale přesto Čech s nadhledem nehodlá lámat hůl nad písničkářskými ideály servírovanými v nejnečekanějších rýmech, neboť teprve v jejich malebných spojeních se skrývá tajemství životního nadhledu. Čech s nadhledem je Werich postmoderny — komik bez pointy ve světě bez významu.
Symptomem české dobromyslnosti je slovo „černoušek“, pozůstatek nemotorného rasismu českých devadesátek. Post-normalizační verze české poetiky naservírovala nerozkoukané generaci demokratů černochy nikoli jako dospělé lidi, ale jako „černoušky“ — cirkusové zpestření bílého světa zkušených dědiců Čapka a Masaryka.
Martin Tankwej byl k popukání, protože byl ochotný hrát s Čechy hru na „černouška“. Jakmile se však Kennedy Chihuri opovážil měřit s českými fotbalisty jako rovný s rovným, dostal do hlavy banánem.
A tak se Čech s nadhledem soustředí hlavně na to, aby byl. A aby „byl tím, čím je, a ne tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je“. Čech s nadhledem se tedy nehodlá přetvářet — kouká, aby byl, čím je, a když už chce říkat lidem tmavé pleti „černoušci“, tak jim tak prostě říká.
Svět je možná ztracen, protože se exotičtí „černoušci“ stávají Americkými prezidenty, a potomci syrských uprchlíků zakládají nejúspěšnější firmy všech dob. Česká glosa však přežila i horší časy! A tak Čech s nadhledem kráčí k západu slunce a nese vyhaslou pochodeň české chytrosti. Nikdo ji neocení, jen další Češi. Česká chytrost je statistickou chybou velkého světa.
Můj dojem byl totiž přesně naopak takový, že on právě s a r k a s t i c k o u formou demonstruje způsob myšlení typického českého maloměšťáčka, který "svého" uprchlíka strčí do psí boudy, a přitom se ještě cítí být "Nicholasem Wintonem"?
Mám opravdu pocit, že jste se tu se Slávkem Janouškem naprosto minul; že on ve skutečnosti chce říci přesně to samé co i Vy sám.
Muselo se nás asi tady na tom cenzurním seknout víc. Ta písnička bude teda asi vlastně podrobobat nemilosrdný kritice ten neudržitelnej reakční postoj těch dějinama vodsouzenejch vodpůrců imigrace. Vlastně to je teda v souladu s naší ideologickou linií. Já bych to teda pustil...
Obdivuji se Vašemu smyslu pro nepochopení. Možná je to tím, že jsme každý z jiného kulturního okruhu.
Podle mého soudu, opravdu naprosto jasná parodie. - Jenže, podstatou parodie je právě to, že se n a v e n e k tváří zcela vážně, to jest že imituje (a jenom trochu přehání) právě to, co chce parodovat.
Právě proto někdy opravdu není vůbec snadné si ten rozdíl uvědomit; slyšel jsem například názory - vzdělaných! - lidí, kteří odmítají Švejka pro jeho údajnou vychytralost, s kterou proplouvá všemi konfliktními situacemi. Oni si nedokázali uvědomit, že ta pravá genialita Haškova podání Švejka spočívá v tom, že Švejk paroduje tupost rakousko-uherské, císařko-královské vojenské mašinérie právě tím, že - s napohled zcela vážnou tváří - její stupidní mechanismy provádí nejen bez odporu, nýbrž dokonce s napohled plným zaujetím; a právě tím je dovádí ad absurdum.
Vůbec se nedivím, že "je vás víc, co se sekli". Nedostatek nadhledu, smyslu pro humor a sebeironii je definiční vlastností fundamentalistů všeho druhu.
Ve chvíli, kdy člověk při nejlepší snaze přehnat něco ad absurdum nedokáže vymyslet nic šílenějšího, než už někdo jiný tvrdí smrtelně vážně, není pro ironii vhodný čas.
Navíc je ironie Slávka Janouška v současném českém kontextu mimo mísu. Kde se u nás kdo chystá ubytovávat černoušky ve psí boudě a cítit se při tom jako Nicholas Winton? Po prvních velkorysých krocích Rakušanů a Němců sice Andrej Babiš na chvíli zapomněl na svůj požadavek uzavřít neprodyšně hranice Schengenského prostoru a zasnil se nad představou přicházejících zástupů levné pracovní síly, ale takováto „dobročinnost‟ českých podnikatelů neměla ani velký ohlas ani dlouhé trvání, myslím, že sotva Němci zavedli hraniční kontroly, přestalo se u nás i o možnosti zaplnit uprchlíky neoblíbená pracovní místa mluvit nahlas.
Snad v Německu by Janouškova parodie mohla mít význam, třeba jako podnět k zamyšlení, zda se jejich slavně budovaná, a neslavně vypalovaná, ubytovací střediska pro uprchlíky opravdu tolik liší od českých koncentračních táborů. U nás převládá ve veřejném prostoru názor, že by zpěvák měl tu černou hubu, která mu ve skleníku žere papriky, zastřelit dřív, než mu ukradne taky práci, sociální dávky a kulturu, znásilní mu dcery a nakazí ho ebolou. Jak kdo chcete parodovat tohle?
Píšete: "Ve chvíli, kdy člověk při nejlepší snaze ... nedokáže vymyslet nic šílenějšího, než už někdo jiný tvrdí smrtelně vážně..."
A dále: "Kde se u nás kdo chystá ubytovávat černoušky ve psí boudě?"
Jde o to, že co mělo být parodií na postoje české veřejnosti k uprchlíkům, je ve skutečnosti humánnější než převládající postoj. Přezíravá charita, karikovaná Slávkem Janouškem, se u nás dokonce nevyskytuje ani jako „zlatá střední cesta‟ mezi extrémy solidarity a nenávisti. Objevila se nanejvýš v náznacích, když podnikatelé zaslintali nad možností získat levnou pracovní sílu a obsadit učební obory, o které nemá nikdo zájem. Jakmile se ukázalo, že i rakouská a německá vlna solidarity má své meze, povýšení dobrodějové se z veřejné debaty raději stáhli.
V opozici proti příznivcům žiletkových drátů, vojenské ostrahy hranic a potápění lodí zůstali pouze zásadoví příznivci solidarity v čele s anarchisty, kteří si na rozdílu mezi solidaritou a charitou zakládají. Katolická Charita, navzdory názvu, stejně jako evangelická Diakonie jednak spolupracuje s anarchisty a za druhé má dlouhou praxi v pomoci potřebným, zná ty, kterým pomáhá, jako lidi, a přistupuje k nim jako k lidem, jejichž důstojnost plně uznává.
Naši povýšenost, opřenou o neznalost, strach, opřený o fámy, a nenávist lze karikovat a parodovat jen těžko. My sami žijeme v parodii, celá východní Evropa je karikaturou Evropy západní. Co západní Evropa vnímá jako svou temnou stránku, je ve východní Evropě hlásáno vládami a hlavními médii; utěšovat se můžeme snad tím, že jako parodie Západu jsme mu nastavili zrcadlo a Západ se při pohledu na naši zrůdnost zastyděl, že k solidaritě Němců se Syřany jsme přispěli i my — jako odstrašující příklad.
Myslím, že teď už si asi rozumíme. ;-)