Nežít v bublině

Tomáš Tožička

Máme se bavit i s lidmi s nimiž nesouhlasíme a které podezříváme z rasismu, antisemitismu či xenofobie? Někteří myslí že ano, jiní že spíše ne. Nebo o tom budeme raději mluvit, než bychom to zkusili a připojili se ke konkrétní aktivitě.

Někteří intelektuálové se v poslední době pustili do diskuse o tom, jak je potřeba se bavit s lidmi, kteří mají, jak to jen říci, poněkud odtažitý vztah k muslimům a cizincům obecně. Jedna spisovatelka tyto lidi nazývá prostě Novákovými, jeden levicový teolog je pak omlouvá tím, že neměli možnost se setkat s jinakostí. Oba pak tvrdí, že se s nimi musíme trpělivě bavit a neodsuzovat je.

Inu ono to zní na první pohled přívětivě, pochopitelně a dokonce i logicky. O to víc, že výzva přichází od lidí, kteří se dosud angažovali na poli sociálně-liberální osvěty. Otázka ovšem nestojí, zda se s nimi bavit. To samozřejmě děláme všichni — v obchodech, v zaměstnání a známe to i z rodin. Jde o to, zda přistupovat na jejich názory, být k nim empatičtí. Nepramení třeba kritika antisemitismu jen z naší uzavřenosti v jakési intelektuální bublině?

Každý z nás žije v nějaké bublině. Rolí vzdělávání, osvěty a mediální práce je tyto bubliny narušovat a otevírat. Což se bohužel děje jen málo. Ještě donedávna nás média masírovala stereotypními představami a podílela se na panice z jinakosti. Zdá se mi, že se v poslední době vedení velkých médií zalekla své dosavadní práce zaměřené na prodej inzerátů prošpikovaný skandálními historkami. Tváří v tvář rostoucí panické xenofobii nastoupili kurz realistického informování. Je to chvályhodné a snad to není pozdě.

Není to tedy tak, že by v bublině žili jen někteří sociální liberálové, kteří znechuceně nadávají na rostoucí nesnášenlivost. V bublině žijí spíše ti, kteří si myslí, že můžeme zastavit uprchlictví ze zemí zničených ekologickou a válečnou katastrofou tím, že přehodíme výhybku vlaku z Prahy do Berlína a půjdeme se koukat na další díl Hry o trůny.

Jak si promluvit

Nicméně je zajímavé, jak se v poslední době otevřela diskuse o tom, že je třeba lidi prezentující rasistické a xenofobní názory chápat a diskutovat s nimi. Tedy rozumějte, já jsem pro to, diskutovat s každým o čemkoli. Zároveň se domnívám, že jsem velmi dobře schopen chápat jejich postoje. Konečně výchovou, prostředím či selekcí negativních událostí, tím vším se utvářely podobné nálady v našem státě po mnoho desetiletí.

Nejlépe to vyjádřil T. G. Masaryk, když se ho Karel Čapek ptal, jak překonal svůj antisemitismus, ke kterému byl vychováván: „Citem snad nikdy, jen rozumem.“

Dnes už nikdo naštěstí nevyzývá k tomu, abychom se bavili se zastánci antisemitismu a snažili se jim porozumět, jak to činí v případě anticiganistů či islamofobů. I když si samozřejmě nesmíme namlouvat, že by zde antisemitismus nebyl.

Můžeme jistě diskutovat i o tom, proč řádění šílenců, kteří se zaštiťují islámem, považují lidé za nebezpečnější než řádění teroristů, kteří se zaštiťují křesťanstvím, hinduismem či židovstvím. Ano, všechny tyto skupiny mají své teroristické úchyláky a připomeňme si jen, že takzvané křesťanské oddíly a milice stály za krvavými masakry muslimů ve Středoafrické republice, v Ugandě, Libanonu, Indii či ve Spojených státech amerických, kde dokonce útočily na křesťany, jenže jiné barvy pleti.

Nemluvíme o tom, protože o tom většinou nevíme a protože je to tak pohodlnější. Když se ve Spojených státech zdráhaly úřady, politici i média označit vypalování černošských kostelů křesťany z Bílé nadřazenosti jako teroristickou akci, napsal Jared Keller: „Když vraždí černoch, je to gangster, když vraždí muslim, je to terorista, když vraždí běloch, je to nešťastná událost, které se nedalo zabránit.“

Stereotypizace vede k omlouvání našeho chování a ke svalování viny na jiné. To je to, co nás zavírá do bublin, pohodlných pro udržování našeho statu quo. Ale současné válečné šílenství a ekologické katastrofy dané změnou klimatu to status quo definitivně zrušily.

V Praze bude na Mezinárodní den míru 21. 9. 2015 jezdit mírová tramvaj. Nabírat lidi, poskytovat jim občerstvení i informace. A každý, kdo si myslí, že je třeba s těmi váhavými hovořit, má možnost. Ilustrace Oficiání web

Každý může prolamovat bubliny

Ale pokud někdo chce bubliny prolamovat, má možnost. Nestojí to nic, jen trochu času. Nejspíš jen o málo víc, než napsat zpochybňující článek do novin. Stačí se obrátit třeba na kampaň Česko proti chudobě. V téhle vysoce nízkonákladové kampani, která běží už desátým rokem, neděláme žádné velké demonstrace, nebrandujeme značku a nevybíráme peníze od dárců. Jen podporujeme lidi v celé České republice, kteří mají snahu prolamovat bubliny a ukazovat lidem kolem nich, že svět je složitější, než jak se jeví přes problémy našich obcí, luhů a hájů.

Přivítáme a podpoříme každého jednotlivce i skupinu, mající zájem vymyslet si svou vlastní akci, na níž se bude bavit s lidmi a říkat jim, proč je potřeba pomáhat lidem v nouzi a proč je nezbytné spolupracovat s lidmi v zapomenutých a ohrožených koutech naší malé planety, aby si dokázali zajistit vlastní důstojnou budoucnost. Naše země se k tomu několikrát zavázala a své závazky dosud nedodržuje a prázdné řeči politiků o podpoře na místě ničemu nepomohou.

Stovky dobrovolníků po celé České republice to dělají už deset let. Deset let mluví se sousedy, lidmi na náměstích, výstavách, se svými souvěrci náboženských prostorách. Mluví i o tom, jak je potřeba pomoci lidem v zemích, jejichž zdroje jsou domácími cizími hrabivci plundrovány. Mluví o potřebě míru a nenásilných řešeních konfliktů. Snaží se přesvědčit, že by i české země měly dodržet své závazky a přispívat na pomoc lidem v zemích, které to potřebují. Upozorňují na naši odpovědnost v rámci každodenní spotřeby, o tragédii klimatické změny dopadající na stovky milionů obyvatel kdesi na Jihu. A mluví i o tom, že pokud budeme pasivní, brzy se nadějeme přílivu uprchlíků, protože ty země se prostě stanou neobyvatelnými…

Deset let o tom mluví.

Velmi často jsou to lidé, kteří se neformálně organizují právě k této akci. Ženy a muži, kteří pracují v nejrůznějších profesích, ženy v domácnosti, invalidé, nezaměstnaní. Ale samozřejmě i několik desítek organizací z různých sfér občanských aktivit. Rozvojové organizace, spolky zaměřené na sociální činnost, ekologická sdružení. Nejsou to akce řízené intelektuály z Prahy. Ti lidé si je dělají sami.

Každoročně se pak scházíme a bavíme se o tom, jak na naše informace lidé reagují. Často se samozřejmě setkáváme z frustrací a agresivitou, zvláště když některým dojde, že se zaměřujeme na chudobu v těch opravdu chudých zemích. Ale znám mnoho dobrovolníků a především dobrovolnic, kteří dokážou i tenhle smutek obrátit v pozitivní náboj. Mohl bych o tom vyprávět dlouhé, dojemné i veselé příběhy.

Ale nebudu. Každý si to může zkusit. Každý se může přidat k naší kampani a pokusit se bavit s lidmi o globálních souvislostech, které se zprvu zdají být daleko a najednou jsou u nás za humny. Není to jednoduché, ale je to posilující. V Praze bude na Mezinárodní den míru — 21. 9. 2015 jezdit mírová tramvaj. Nabírat lidi, poskytovat jim občerstvení i informace. A každý, kdo si myslí, že je třeba s těmi váhavými hovořit, má možnost. Je to lepší než obviňovat druhé, že to nedělají.

    Diskuse (37 příspěvků)
    JV
    Jiří Vyleťal
    September 12, 2015 v 14.27
    Ano, bez sdělování ideje obecného dobra se svět k lepšímu nezmění
    Ano, slovo od člověka k člověku je jediným za všech okolností dostupným prostředkem, jak šířit dobro a usilovat o svět dobrý pro všechny. Křesťané tomu říkají evangelizovat a pro nás katolíky je toto zvěstování dokonce povinnost.

    Jsou i jiné způsoby jak pokojně usilovat o dobro pro všechny, jako osobní příklad, mediální prostředky, studium, literatura. Jenže tady všude chybí naléhavost a osobní určení, které dokáže zprostředkovat pouze živý kontakt mezi lidmi.

    Náš svět nebude lepší tehdy, až někdo přijde s dokonalou administrací, bezchybnou ideologií či politickým režimem bez slabin. Nebude lepší ani tehdy až dokonalí zákonodárci vytvoří stejně dokonalé zákony, které nanejvýš spravedlivá justice za pomoci stejně spravedlivé policie prosadí do života. Nic takového nepřijde, protože z nebe to nespadne a z mravního úpadku se lepší svět nezrodí.

    Náš svět bude dobrý až tehdy, až se my, nedokonalí lidé, vědomi si své nedokonalosti, zapálíme pro dobro. Až si rozhodující část nás všech vezme za svůj cíl uskutečňování dobra pro všechny. Ostatní se pak rádi přidají.

    Nezbývá nám nic jiného, než o nastoupení cesty dobra – po křesťansku „obrácení se“ – mluvit, jak správně píše pan Tožička. A pochopitelně také naslouchat.

    Děkuji panu Tožičkovi za inspirující článek a obětavou práci pro obecné dobro.

    Jiří Vyleťal
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 12, 2015 v 16.1
    Riziko dialogu s fašizující společností
    Dialog s fašisty i s těmi, kteří si jen "přihřívají fašistickou polívčičku" představuje obrovské riziko. V dialogu se totiž může, nedej Bože, ukázat, že mluvíme ne s fašisty, ale s normálními úctyhodnými lidmi, a že tím, kdo si "přihřívá polívčičku" jsme vlastně my sami. Je to polívčička sebeklamu, považování sebe sama za 30%-ní elitu mezi 70% zlých a méněcenných lidí, se kterými se nemluví. Rozlití téhle polívčičky sebeklamu je dost hořkým poznáním.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 12, 2015 v 18.51
    Souhlas s Tomášem Tožičkou
    Souhlas s Tomášem Tožičkou

    Myslím si, že opravdu nemá cenu v diskusích někomu nadávat a je dobré být trpělivý. Ale sluníčkářům, kteří obhajují humánní přístup v přístupu k uprchlíkům, se připisuje jmíra agresivity a nekomunikativnosti, kterou většinou ani nemají. Kladou se na ně nároky, které se na jiná názorová uskupení nekladou.

    Svým názvem Tožičkův článek navazuje na článek Sašy Uhlové Spisovatelka v bublině. V něm autorka tuto metaforu používá pro Petru Hůlovou, které (podle mě nijak zvlášť agresivně) připomíná, že se vyhraňuje proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí aniž by reflektovala, že z širšího pohleduj de o názory menšinové. Filip Outrata měl potřebu se Petry Hůlové zastat a tvrdí, že Uhlová Petru Hůlovou do bubliny uzavírá a nějak tak snad brání dialogu. Když jsem v diskusi pod jeho článkem Filipu Outratovi, pravda formou jisté nadsázky, naznačil, že se Petře Hůlové ve srovnání s uprchlíky celkem nic nestalo a nesouhlas je v diskusi normální, tak se málem dočista urazil.

    Myslím si, že se u nás v diskusích zcela přehnaně psychologizuje. Místo toho, abychom se zabývali tím, co druzí lidé říkají, pitváme jejich možné motivace a skryté či dokonce nevědomé záměry. Ty motivace a záměry se většinou stejně poznat nedají, určitě ne tak, aby se v tom poznal i náš oponent. V diskusi je důležité, co kdo říká a ne, proč to říká a jaký je.

    V uprchlické krizi to psychologizování přispívá k tomu, že stavíme do role oběti lidi, kterým se nic zvláště zlého neděje. Češi nejsou obětmi uprchlíků ani Evropské unie, která by po nich chtěla trochu solidarity. Xenofobové, když už se ten název ujal, netrpí nějakou duševní chorobou, jejíž oběti je třeba litovat a empaticky léčit: xenofobie je prostě politický postoj, se kterým nejsme povinni souhlasit a můžeme s ním polemizovat, pokud možno bez přehánění a bez urážení oponentů. Nejsou to oběti agresivních sluníčkářů. Sluníčkáři jistě také nejsou oběti. Trpí uprchlíci, lidé v Sýrii atd., my ne.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 12, 2015 v 22.50
    Jiřímu Kubičkovi - "Kladou se na ně ('sluníčkáře') nároky, které se na jiná názorová uskupení nekladou."
    Ano, to je zde v diskusích na DR pravda. Pokud chce někdo šířit osvětu, musí tak činit z pozice autority. Na šiřitele osvěty jsou pochopitelně kladeny daleko větší nároky než na jejich publikum.

    Pokud chce někdo naopak vést dialog, je v tomto dialogu rovnocenným partnerem a nemůže zaujímat nadřazenou pozici (neměl by tedy své partnery v dialogu ani "litovat a empaticky léčit").
    Být empatický v dialogu neznamená "přistupovat na jejich názory", znamená to být ochotný ZPOCHYBNIT SVÉ NÁZORY a být otevřený možnosti poznání nového.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 12, 2015 v 23.14
    Nedával bych tak snadno
    na roveň terorismus v islámu a v jiných náboženstvích. Ano, teroristé jsou ve všech náboženstvích. Jenže v různé míře. Jiná náboženství nemají svůj Islámský stát, nemají dokonce ani svou Saúdskou Arábii, kde jsou jiná náboženství zcela netolerována. Příliš snadno klást na roveň jevy, které jsou - přinejmenším co do intenzity - velmi různé, podle mě není správné.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 12, 2015 v 23.16
    Jiřímu Kubičkovi - "(Saša Uhlová Petře Hůlové) připomíná, že se vyhraňuje proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí aniž by reflektovala, že z širšího pohledu jde o názory menšinové."
    Domnívám se, že při věcné kritice nějakého názoru jde právě jen o ten názor, nikoliv o to, kolik lidí ho zastává. Myslím, že Petra Hůlová není přece hloupá, aby nevěděla, že kritizuje menšinové názory.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 12, 2015 v 23.17
    Pane Nusharte,
    v dialogu by měl člověk na sebe klást větší nároky než na toho druhého. Ať to ten druhý třeba dělá také, pokud to dokáže. Je to hodně náročný požadavek.

    Nějaký jasný rozdíl mezi šířením osvěty a dialogem nevidím. Kdo je v pozici autority? Možná třeba papež František, ten ji zvládá dobře. V pozici zodpovědnosti jsme všichni.
    Jiří Kubička, psycholog
    September 12, 2015 v 23.31
    Petra Hůlová tvrdila,
    že lidé, kteří se obávají uprchlíků, jsou marginalizováni. To je názor, u kterého o to, kolik lidí ho zastává, přece jen jde. Většina by snad mohla být marginalizována, kdyby neměla své význačné mluvčí, ale tahle většina je má, včetně presidenta republiky.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 13, 2015 v 0.37
    Jiřímu Kubičkovi
    Třeba přednášející učitel (například na lékařské fakultě) je v pozici autority, je si jist správností svého vědění a s touto garancí šíří toto vědění mezi své posluchače.

    Osvěta se pochopitelně šíří od "těch chytrých" na "ty hloupé". Vědění "chytrých" přitom zůstává (až na výjimky) nezměněno, zintenzivňuje se jen jejich pocit, že tím přispívají ke zcivilizování světa. Naproti tomu vědění "hloupých" se rozšiřuje a stávají se tak civilizovanějšími lidmi.
    Dialog je něco jiného.
    Souhlasím s Vámi, že v dialogu by měl člověk na sebe klást větší nároky než na toho druhého. Tento požadavek na sebe sama nijak nevyvrací nutnost formální rovnocennosti partnerů v dialogu, a to v tom smyslu, že KAŽDÝ musí být ochoten zpochybnit své vlastní názory a musí být otevřený možnosti nového poznání, které může z dialogu vyplynout.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    September 13, 2015 v 2.29
    Jiřímu Kubičkovi – "Petra Hůlová tvrdila..."
    To je jedna věta a jedno slovo v té větě, které opravdu zaznělo. Je ale divné vybrat si ze dvou vystoupení (nejprve na Radiu Wave a pak v DVTV) jen jednu větu a s tou pak polemizovat.
    Petra Hůlová toho řekla mnohem více a s většinou toho ostatního nejde tak dobře polemizovat, jako s tím inkriminovaným slovem "marginalizováni".
    Ta věta byla nějak takhle: "VADÍ MI TO, ŽE LIDÉ, KTEŘÍ SE UPRCHLÍKŮ OBÁVAJÍ, TAK JSOU NĚJAKÝM ZPŮSOBEM VE SPOLEČNOSTI MARGINALIZOVÁNI, AŤ UŽ INTELEKTUÁLNÍ ELITOU NEBO V MÉDIÍCH, AČKOLIV ZASE JINDE TEN JEJICH STRACH JE POUŽÍVÁN K TOMU, ABY SE TA SITUACE VYHROTILA."
    Rozhovor s Martinem Veselovským na DVTV pokračoval: "Zkrátka si myslím, že ta debata o imigrantech je vedena nešťastným polarizovaným způsobem. Buď jste bez výhrad 'pro', s tím, že debatu o těch otázkách a komplikacích, které to nese, shazujete se stolu s tím, že uprchlíků je málo, ... Mezi tím, mít obavy a být rasistou, je obrovská šedá zóna prostoru, který je v té veřejné debatě tabuizován."

    Můžete si rozhovor s Martinem Veselovským i monolog na Radiu Wave přehrát celý. Já bych neřekl, že hlavním sdělením Petry Hůlové je to, že lidé, kteří se obávají uprchlíků jsou marginalizováni.
    Váš dojem, že tato většina lidí, která se uprchlíků obává, má své význačné mluvčí, pak pramení opět nejspíše z opomíjení té "šedé zóny", z neustále kritizovaného, avšak přesto nekritickými zastánci imigrace nereflektovaného rozdělování společnosti na pouze dvě skupiny. Já se uprchlíků obáván také, ačkoliv mám podle vás v této věci velmi podobné názory jako německá kancléřka. Mým mluvčím (i pouze ve věci strachu z uprchlíků) však rozhodně není prezident republiky. To tedy ne!!!
    + Další komentáře