Nežít v bublině
Tomáš TožičkaMáme se bavit i s lidmi s nimiž nesouhlasíme a které podezříváme z rasismu, antisemitismu či xenofobie? Někteří myslí že ano, jiní že spíše ne. Nebo o tom budeme raději mluvit, než bychom to zkusili a připojili se ke konkrétní aktivitě.
Někteří intelektuálové se v poslední době pustili do diskuse o tom, jak je potřeba se bavit s lidmi, kteří mají, jak to jen říci, poněkud odtažitý vztah k muslimům a cizincům obecně. Jedna spisovatelka tyto lidi nazývá prostě Novákovými, jeden levicový teolog je pak omlouvá tím, že neměli možnost se setkat s jinakostí. Oba pak tvrdí, že se s nimi musíme trpělivě bavit a neodsuzovat je.
Inu ono to zní na první pohled přívětivě, pochopitelně a dokonce i logicky. O to víc, že výzva přichází od lidí, kteří se dosud angažovali na poli sociálně-liberální osvěty. Otázka ovšem nestojí, zda se s nimi bavit. To samozřejmě děláme všichni — v obchodech, v zaměstnání a známe to i z rodin. Jde o to, zda přistupovat na jejich názory, být k nim empatičtí. Nepramení třeba kritika antisemitismu jen z naší uzavřenosti v jakési intelektuální bublině?
Každý z nás žije v nějaké bublině. Rolí vzdělávání, osvěty a mediální práce je tyto bubliny narušovat a otevírat. Což se bohužel děje jen málo. Ještě donedávna nás média masírovala stereotypními představami a podílela se na panice z jinakosti. Zdá se mi, že se v poslední době vedení velkých médií zalekla své dosavadní práce zaměřené na prodej inzerátů prošpikovaný skandálními historkami. Tváří v tvář rostoucí panické xenofobii nastoupili kurz realistického informování. Je to chvályhodné a snad to není pozdě.
Není to tedy tak, že by v bublině žili jen někteří sociální liberálové, kteří znechuceně nadávají na rostoucí nesnášenlivost. V bublině žijí spíše ti, kteří si myslí, že můžeme zastavit uprchlictví ze zemí zničených ekologickou a válečnou katastrofou tím, že přehodíme výhybku vlaku z Prahy do Berlína a půjdeme se koukat na další díl Hry o trůny.
Jak si promluvit
Nicméně je zajímavé, jak se v poslední době otevřela diskuse o tom, že je třeba lidi prezentující rasistické a xenofobní názory chápat a diskutovat s nimi. Tedy rozumějte, já jsem pro to, diskutovat s každým o čemkoli. Zároveň se domnívám, že jsem velmi dobře schopen chápat jejich postoje. Konečně výchovou, prostředím či selekcí negativních událostí, tím vším se utvářely podobné nálady v našem státě po mnoho desetiletí.
Nejlépe to vyjádřil T. G. Masaryk, když se ho Karel Čapek ptal, jak překonal svůj antisemitismus, ke kterému byl vychováván: „Citem snad nikdy, jen rozumem.“
Dnes už nikdo naštěstí nevyzývá k tomu, abychom se bavili se zastánci antisemitismu a snažili se jim porozumět, jak to činí v případě anticiganistů či islamofobů. I když si samozřejmě nesmíme namlouvat, že by zde antisemitismus nebyl.
Můžeme jistě diskutovat i o tom, proč řádění šílenců, kteří se zaštiťují islámem, považují lidé za nebezpečnější než řádění teroristů, kteří se zaštiťují křesťanstvím, hinduismem či židovstvím. Ano, všechny tyto skupiny mají své teroristické úchyláky a připomeňme si jen, že takzvané křesťanské oddíly a milice stály za krvavými masakry muslimů ve Středoafrické republice, v Ugandě, Libanonu, Indii či ve Spojených státech amerických, kde dokonce útočily na křesťany, jenže jiné barvy pleti.
Nemluvíme o tom, protože o tom většinou nevíme a protože je to tak pohodlnější. Když se ve Spojených státech zdráhaly úřady, politici i média označit vypalování černošských kostelů křesťany z Bílé nadřazenosti jako teroristickou akci, napsal Jared Keller: „Když vraždí černoch, je to gangster, když vraždí muslim, je to terorista, když vraždí běloch, je to nešťastná událost, které se nedalo zabránit.“
Stereotypizace vede k omlouvání našeho chování a ke svalování viny na jiné. To je to, co nás zavírá do bublin, pohodlných pro udržování našeho statu quo. Ale současné válečné šílenství a ekologické katastrofy dané změnou klimatu to status quo definitivně zrušily.
↗
V Praze bude na Mezinárodní den míru 21. 9. 2015 jezdit mírová tramvaj. Nabírat lidi, poskytovat jim občerstvení i informace. A každý, kdo si myslí, že je třeba s těmi váhavými hovořit, má možnost. Ilustrace Oficiání web
Každý může prolamovat bubliny
Ale pokud někdo chce bubliny prolamovat, má možnost. Nestojí to nic, jen trochu času. Nejspíš jen o málo víc, než napsat zpochybňující článek do novin. Stačí se obrátit třeba na kampaň Česko proti chudobě. V téhle vysoce nízkonákladové kampani, která běží už desátým rokem, neděláme žádné velké demonstrace, nebrandujeme značku a nevybíráme peníze od dárců. Jen podporujeme lidi v celé České republice, kteří mají snahu prolamovat bubliny a ukazovat lidem kolem nich, že svět je složitější, než jak se jeví přes problémy našich obcí, luhů a hájů.
Přivítáme a podpoříme každého jednotlivce i skupinu, mající zájem vymyslet si svou vlastní akci, na níž se bude bavit s lidmi a říkat jim, proč je potřeba pomáhat lidem v nouzi a proč je nezbytné spolupracovat s lidmi v zapomenutých a ohrožených koutech naší malé planety, aby si dokázali zajistit vlastní důstojnou budoucnost. Naše země se k tomu několikrát zavázala a své závazky dosud nedodržuje a prázdné řeči politiků o podpoře na místě ničemu nepomohou.
Stovky dobrovolníků po celé České republice to dělají už deset let. Deset let mluví se sousedy, lidmi na náměstích, výstavách, se svými souvěrci náboženských prostorách. Mluví i o tom, jak je potřeba pomoci lidem v zemích, jejichž zdroje jsou domácími cizími hrabivci plundrovány. Mluví o potřebě míru a nenásilných řešeních konfliktů. Snaží se přesvědčit, že by i české země měly dodržet své závazky a přispívat na pomoc lidem v zemích, které to potřebují. Upozorňují na naši odpovědnost v rámci každodenní spotřeby, o tragédii klimatické změny dopadající na stovky milionů obyvatel kdesi na Jihu. A mluví i o tom, že pokud budeme pasivní, brzy se nadějeme přílivu uprchlíků, protože ty země se prostě stanou neobyvatelnými…
Deset let o tom mluví.
Velmi často jsou to lidé, kteří se neformálně organizují právě k této akci. Ženy a muži, kteří pracují v nejrůznějších profesích, ženy v domácnosti, invalidé, nezaměstnaní. Ale samozřejmě i několik desítek organizací z různých sfér občanských aktivit. Rozvojové organizace, spolky zaměřené na sociální činnost, ekologická sdružení. Nejsou to akce řízené intelektuály z Prahy. Ti lidé si je dělají sami.
Každoročně se pak scházíme a bavíme se o tom, jak na naše informace lidé reagují. Často se samozřejmě setkáváme z frustrací a agresivitou, zvláště když některým dojde, že se zaměřujeme na chudobu v těch opravdu chudých zemích. Ale znám mnoho dobrovolníků a především dobrovolnic, kteří dokážou i tenhle smutek obrátit v pozitivní náboj. Mohl bych o tom vyprávět dlouhé, dojemné i veselé příběhy.
Ale nebudu. Každý si to může zkusit. Každý se může přidat k naší kampani a pokusit se bavit s lidmi o globálních souvislostech, které se zprvu zdají být daleko a najednou jsou u nás za humny. Není to jednoduché, ale je to posilující. V Praze bude na Mezinárodní den míru — 21. 9. 2015 jezdit mírová tramvaj. Nabírat lidi, poskytovat jim občerstvení i informace. A každý, kdo si myslí, že je třeba s těmi váhavými hovořit, má možnost. Je to lepší než obviňovat druhé, že to nedělají.
↗
Diskuse
JV
September 12, 2015 v 14.27
Ano, bez sdělování ideje obecného dobra se svět k lepšímu nezmění
Ano, slovo od člověka k člověku je jediným za všech okolností dostupným prostředkem, jak šířit dobro a usilovat o svět dobrý pro všechny. Křesťané tomu říkají evangelizovat a pro nás katolíky je toto zvěstování dokonce povinnost.
Jsou i jiné způsoby jak pokojně usilovat o dobro pro všechny, jako osobní příklad, mediální prostředky, studium, literatura. Jenže tady všude chybí naléhavost a osobní určení, které dokáže zprostředkovat pouze živý kontakt mezi lidmi.
Náš svět nebude lepší tehdy, až někdo přijde s dokonalou administrací, bezchybnou ideologií či politickým režimem bez slabin. Nebude lepší ani tehdy až dokonalí zákonodárci vytvoří stejně dokonalé zákony, které nanejvýš spravedlivá justice za pomoci stejně spravedlivé policie prosadí do života. Nic takového nepřijde, protože z nebe to nespadne a z mravního úpadku se lepší svět nezrodí.
Náš svět bude dobrý až tehdy, až se my, nedokonalí lidé, vědomi si své nedokonalosti, zapálíme pro dobro. Až si rozhodující část nás všech vezme za svůj cíl uskutečňování dobra pro všechny. Ostatní se pak rádi přidají.
Nezbývá nám nic jiného, než o nastoupení cesty dobra – po křesťansku „obrácení se“ – mluvit, jak správně píše pan Tožička. A pochopitelně také naslouchat.
Děkuji panu Tožičkovi za inspirující článek a obětavou práci pro obecné dobro.
Jiří Vyleťal
Jsou i jiné způsoby jak pokojně usilovat o dobro pro všechny, jako osobní příklad, mediální prostředky, studium, literatura. Jenže tady všude chybí naléhavost a osobní určení, které dokáže zprostředkovat pouze živý kontakt mezi lidmi.
Náš svět nebude lepší tehdy, až někdo přijde s dokonalou administrací, bezchybnou ideologií či politickým režimem bez slabin. Nebude lepší ani tehdy až dokonalí zákonodárci vytvoří stejně dokonalé zákony, které nanejvýš spravedlivá justice za pomoci stejně spravedlivé policie prosadí do života. Nic takového nepřijde, protože z nebe to nespadne a z mravního úpadku se lepší svět nezrodí.
Náš svět bude dobrý až tehdy, až se my, nedokonalí lidé, vědomi si své nedokonalosti, zapálíme pro dobro. Až si rozhodující část nás všech vezme za svůj cíl uskutečňování dobra pro všechny. Ostatní se pak rádi přidají.
Nezbývá nám nic jiného, než o nastoupení cesty dobra – po křesťansku „obrácení se“ – mluvit, jak správně píše pan Tožička. A pochopitelně také naslouchat.
Děkuji panu Tožičkovi za inspirující článek a obětavou práci pro obecné dobro.
Jiří Vyleťal
JN
September 12, 2015 v 16.01
Riziko dialogu s fašizující společností
Dialog s fašisty i s těmi, kteří si jen "přihřívají fašistickou polívčičku" představuje obrovské riziko. V dialogu se totiž může, nedej Bože, ukázat, že mluvíme ne s fašisty, ale s normálními úctyhodnými lidmi, a že tím, kdo si "přihřívá polívčičku" jsme vlastně my sami. Je to polívčička sebeklamu, považování sebe sama za 30%-ní elitu mezi 70% zlých a méněcenných lidí, se kterými se nemluví. Rozlití téhle polívčičky sebeklamu je dost hořkým poznáním.
Souhlas s Tomášem Tožičkou
Myslím si, že opravdu nemá cenu v diskusích někomu nadávat a je dobré být trpělivý. Ale sluníčkářům, kteří obhajují humánní přístup v přístupu k uprchlíkům, se připisuje jmíra agresivity a nekomunikativnosti, kterou většinou ani nemají. Kladou se na ně nároky, které se na jiná názorová uskupení nekladou.
Svým názvem Tožičkův článek navazuje na článek Sašy Uhlové Spisovatelka v bublině. V něm autorka tuto metaforu používá pro Petru Hůlovou, které (podle mě nijak zvlášť agresivně) připomíná, že se vyhraňuje proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí aniž by reflektovala, že z širšího pohleduj de o názory menšinové. Filip Outrata měl potřebu se Petry Hůlové zastat a tvrdí, že Uhlová Petru Hůlovou do bubliny uzavírá a nějak tak snad brání dialogu. Když jsem v diskusi pod jeho článkem Filipu Outratovi, pravda formou jisté nadsázky, naznačil, že se Petře Hůlové ve srovnání s uprchlíky celkem nic nestalo a nesouhlas je v diskusi normální, tak se málem dočista urazil.
Myslím si, že se u nás v diskusích zcela přehnaně psychologizuje. Místo toho, abychom se zabývali tím, co druzí lidé říkají, pitváme jejich možné motivace a skryté či dokonce nevědomé záměry. Ty motivace a záměry se většinou stejně poznat nedají, určitě ne tak, aby se v tom poznal i náš oponent. V diskusi je důležité, co kdo říká a ne, proč to říká a jaký je.
V uprchlické krizi to psychologizování přispívá k tomu, že stavíme do role oběti lidi, kterým se nic zvláště zlého neděje. Češi nejsou obětmi uprchlíků ani Evropské unie, která by po nich chtěla trochu solidarity. Xenofobové, když už se ten název ujal, netrpí nějakou duševní chorobou, jejíž oběti je třeba litovat a empaticky léčit: xenofobie je prostě politický postoj, se kterým nejsme povinni souhlasit a můžeme s ním polemizovat, pokud možno bez přehánění a bez urážení oponentů. Nejsou to oběti agresivních sluníčkářů. Sluníčkáři jistě také nejsou oběti. Trpí uprchlíci, lidé v Sýrii atd., my ne.
Myslím si, že opravdu nemá cenu v diskusích někomu nadávat a je dobré být trpělivý. Ale sluníčkářům, kteří obhajují humánní přístup v přístupu k uprchlíkům, se připisuje jmíra agresivity a nekomunikativnosti, kterou většinou ani nemají. Kladou se na ně nároky, které se na jiná názorová uskupení nekladou.
Svým názvem Tožičkův článek navazuje na článek Sašy Uhlové Spisovatelka v bublině. V něm autorka tuto metaforu používá pro Petru Hůlovou, které (podle mě nijak zvlášť agresivně) připomíná, že se vyhraňuje proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí aniž by reflektovala, že z širšího pohleduj de o názory menšinové. Filip Outrata měl potřebu se Petry Hůlové zastat a tvrdí, že Uhlová Petru Hůlovou do bubliny uzavírá a nějak tak snad brání dialogu. Když jsem v diskusi pod jeho článkem Filipu Outratovi, pravda formou jisté nadsázky, naznačil, že se Petře Hůlové ve srovnání s uprchlíky celkem nic nestalo a nesouhlas je v diskusi normální, tak se málem dočista urazil.
Myslím si, že se u nás v diskusích zcela přehnaně psychologizuje. Místo toho, abychom se zabývali tím, co druzí lidé říkají, pitváme jejich možné motivace a skryté či dokonce nevědomé záměry. Ty motivace a záměry se většinou stejně poznat nedají, určitě ne tak, aby se v tom poznal i náš oponent. V diskusi je důležité, co kdo říká a ne, proč to říká a jaký je.
V uprchlické krizi to psychologizování přispívá k tomu, že stavíme do role oběti lidi, kterým se nic zvláště zlého neděje. Češi nejsou obětmi uprchlíků ani Evropské unie, která by po nich chtěla trochu solidarity. Xenofobové, když už se ten název ujal, netrpí nějakou duševní chorobou, jejíž oběti je třeba litovat a empaticky léčit: xenofobie je prostě politický postoj, se kterým nejsme povinni souhlasit a můžeme s ním polemizovat, pokud možno bez přehánění a bez urážení oponentů. Nejsou to oběti agresivních sluníčkářů. Sluníčkáři jistě také nejsou oběti. Trpí uprchlíci, lidé v Sýrii atd., my ne.
JN
September 12, 2015 v 22.50
Jiřímu Kubičkovi - "Kladou se na ně ('sluníčkáře') nároky, které se na jiná názorová uskupení nekladou."
Ano, to je zde v diskusích na DR pravda. Pokud chce někdo šířit osvětu, musí tak činit z pozice autority. Na šiřitele osvěty jsou pochopitelně kladeny daleko větší nároky než na jejich publikum.
Pokud chce někdo naopak vést dialog, je v tomto dialogu rovnocenným partnerem a nemůže zaujímat nadřazenou pozici (neměl by tedy své partnery v dialogu ani "litovat a empaticky léčit").
Být empatický v dialogu neznamená "přistupovat na jejich názory", znamená to být ochotný ZPOCHYBNIT SVÉ NÁZORY a být otevřený možnosti poznání nového.
Pokud chce někdo naopak vést dialog, je v tomto dialogu rovnocenným partnerem a nemůže zaujímat nadřazenou pozici (neměl by tedy své partnery v dialogu ani "litovat a empaticky léčit").
Být empatický v dialogu neznamená "přistupovat na jejich názory", znamená to být ochotný ZPOCHYBNIT SVÉ NÁZORY a být otevřený možnosti poznání nového.
FO
na roveň terorismus v islámu a v jiných náboženstvích. Ano, teroristé jsou ve všech náboženstvích. Jenže v různé míře. Jiná náboženství nemají svůj Islámský stát, nemají dokonce ani svou Saúdskou Arábii, kde jsou jiná náboženství zcela netolerována. Příliš snadno klást na roveň jevy, které jsou - přinejmenším co do intenzity - velmi různé, podle mě není správné.
JN
September 12, 2015 v 23.16
Jiřímu Kubičkovi - "(Saša Uhlová Petře Hůlové) připomíná, že se vyhraňuje proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí aniž by reflektovala, že z širšího pohledu jde o názory menšinové."
Domnívám se, že při věcné kritice nějakého názoru jde právě jen o ten názor, nikoliv o to, kolik lidí ho zastává. Myslím, že Petra Hůlová není přece hloupá, aby nevěděla, že kritizuje menšinové názory.
v dialogu by měl člověk na sebe klást větší nároky než na toho druhého. Ať to ten druhý třeba dělá také, pokud to dokáže. Je to hodně náročný požadavek.
Nějaký jasný rozdíl mezi šířením osvěty a dialogem nevidím. Kdo je v pozici autority? Možná třeba papež František, ten ji zvládá dobře. V pozici zodpovědnosti jsme všichni.
Nějaký jasný rozdíl mezi šířením osvěty a dialogem nevidím. Kdo je v pozici autority? Možná třeba papež František, ten ji zvládá dobře. V pozici zodpovědnosti jsme všichni.
že lidé, kteří se obávají uprchlíků, jsou marginalizováni. To je názor, u kterého o to, kolik lidí ho zastává, přece jen jde. Většina by snad mohla být marginalizována, kdyby neměla své význačné mluvčí, ale tahle většina je má, včetně presidenta republiky.
JN
Třeba přednášející učitel (například na lékařské fakultě) je v pozici autority, je si jist správností svého vědění a s touto garancí šíří toto vědění mezi své posluchače.
Osvěta se pochopitelně šíří od "těch chytrých" na "ty hloupé". Vědění "chytrých" přitom zůstává (až na výjimky) nezměněno, zintenzivňuje se jen jejich pocit, že tím přispívají ke zcivilizování světa. Naproti tomu vědění "hloupých" se rozšiřuje a stávají se tak civilizovanějšími lidmi.
Dialog je něco jiného.
Souhlasím s Vámi, že v dialogu by měl člověk na sebe klást větší nároky než na toho druhého. Tento požadavek na sebe sama nijak nevyvrací nutnost formální rovnocennosti partnerů v dialogu, a to v tom smyslu, že KAŽDÝ musí být ochoten zpochybnit své vlastní názory a musí být otevřený možnosti nového poznání, které může z dialogu vyplynout.
Osvěta se pochopitelně šíří od "těch chytrých" na "ty hloupé". Vědění "chytrých" přitom zůstává (až na výjimky) nezměněno, zintenzivňuje se jen jejich pocit, že tím přispívají ke zcivilizování světa. Naproti tomu vědění "hloupých" se rozšiřuje a stávají se tak civilizovanějšími lidmi.
Dialog je něco jiného.
Souhlasím s Vámi, že v dialogu by měl člověk na sebe klást větší nároky než na toho druhého. Tento požadavek na sebe sama nijak nevyvrací nutnost formální rovnocennosti partnerů v dialogu, a to v tom smyslu, že KAŽDÝ musí být ochoten zpochybnit své vlastní názory a musí být otevřený možnosti nového poznání, které může z dialogu vyplynout.
JN
September 13, 2015 v 2.29
Jiřímu Kubičkovi – "Petra Hůlová tvrdila..."
To je jedna věta a jedno slovo v té větě, které opravdu zaznělo. Je ale divné vybrat si ze dvou vystoupení (nejprve na Radiu Wave a pak v DVTV) jen jednu větu a s tou pak polemizovat.
Petra Hůlová toho řekla mnohem více a s většinou toho ostatního nejde tak dobře polemizovat, jako s tím inkriminovaným slovem "marginalizováni".
Ta věta byla nějak takhle: "VADÍ MI TO, ŽE LIDÉ, KTEŘÍ SE UPRCHLÍKŮ OBÁVAJÍ, TAK JSOU NĚJAKÝM ZPŮSOBEM VE SPOLEČNOSTI MARGINALIZOVÁNI, AŤ UŽ INTELEKTUÁLNÍ ELITOU NEBO V MÉDIÍCH, AČKOLIV ZASE JINDE TEN JEJICH STRACH JE POUŽÍVÁN K TOMU, ABY SE TA SITUACE VYHROTILA."
Rozhovor s Martinem Veselovským na DVTV pokračoval: "Zkrátka si myslím, že ta debata o imigrantech je vedena nešťastným polarizovaným způsobem. Buď jste bez výhrad 'pro', s tím, že debatu o těch otázkách a komplikacích, které to nese, shazujete se stolu s tím, že uprchlíků je málo, ... Mezi tím, mít obavy a být rasistou, je obrovská šedá zóna prostoru, který je v té veřejné debatě tabuizován."
Můžete si rozhovor s Martinem Veselovským i monolog na Radiu Wave přehrát celý. Já bych neřekl, že hlavním sdělením Petry Hůlové je to, že lidé, kteří se obávají uprchlíků jsou marginalizováni.
Váš dojem, že tato většina lidí, která se uprchlíků obává, má své význačné mluvčí, pak pramení opět nejspíše z opomíjení té "šedé zóny", z neustále kritizovaného, avšak přesto nekritickými zastánci imigrace nereflektovaného rozdělování společnosti na pouze dvě skupiny. Já se uprchlíků obáván také, ačkoliv mám podle vás v této věci velmi podobné názory jako německá kancléřka. Mým mluvčím (i pouze ve věci strachu z uprchlíků) však rozhodně není prezident republiky. To tedy ne!!!
Petra Hůlová toho řekla mnohem více a s většinou toho ostatního nejde tak dobře polemizovat, jako s tím inkriminovaným slovem "marginalizováni".
Ta věta byla nějak takhle: "VADÍ MI TO, ŽE LIDÉ, KTEŘÍ SE UPRCHLÍKŮ OBÁVAJÍ, TAK JSOU NĚJAKÝM ZPŮSOBEM VE SPOLEČNOSTI MARGINALIZOVÁNI, AŤ UŽ INTELEKTUÁLNÍ ELITOU NEBO V MÉDIÍCH, AČKOLIV ZASE JINDE TEN JEJICH STRACH JE POUŽÍVÁN K TOMU, ABY SE TA SITUACE VYHROTILA."
Rozhovor s Martinem Veselovským na DVTV pokračoval: "Zkrátka si myslím, že ta debata o imigrantech je vedena nešťastným polarizovaným způsobem. Buď jste bez výhrad 'pro', s tím, že debatu o těch otázkách a komplikacích, které to nese, shazujete se stolu s tím, že uprchlíků je málo, ... Mezi tím, mít obavy a být rasistou, je obrovská šedá zóna prostoru, který je v té veřejné debatě tabuizován."
Můžete si rozhovor s Martinem Veselovským i monolog na Radiu Wave přehrát celý. Já bych neřekl, že hlavním sdělením Petry Hůlové je to, že lidé, kteří se obávají uprchlíků jsou marginalizováni.
Váš dojem, že tato většina lidí, která se uprchlíků obává, má své význačné mluvčí, pak pramení opět nejspíše z opomíjení té "šedé zóny", z neustále kritizovaného, avšak přesto nekritickými zastánci imigrace nereflektovaného rozdělování společnosti na pouze dvě skupiny. Já se uprchlíků obáván také, ačkoliv mám podle vás v této věci velmi podobné názory jako německá kancléřka. Mým mluvčím (i pouze ve věci strachu z uprchlíků) však rozhodně není prezident republiky. To tedy ne!!!
JN
September 13, 2015 v 2.56
"V uprchlické krizi to psychologizování přispívá k tomu, že stavíme do role oběti lidi, kterým se nic zvláště zlého neděje."
Nejde přece o role. Jde o to, aby veřejná debata o imigraci vytvářela klima vzájemného pochopení, které by umožňovalo vztah veřejnosti k imigrantům zlepšovat. To polarizovaná debata neumožňuje, a proto ji kritizuji.
Xenofobie rozhodně není politickým postojem, stejně jako ani homosexualita není politickým postojem, ačkoliv se to někdy může tak jevit.
Xenofobie rozhodně není politickým postojem, stejně jako ani homosexualita není politickým postojem, ačkoliv se to někdy může tak jevit.
Homosexualita není postoj, je to celoživotní orientace, která není věcí názoru, ale vnitřního ustrojení, které nelze změnit věddomým rozhodnutím. Homofobie stejně jako xenofobie jsou společenské postoje. Myslí se tím vyjadřované názory, ne vnitřní prožívání. Není to fobie v psychiatrickém slova smyslu.
September 13, 2015 v 7.57
"při věcné kritice nějakého názoru jde právě jen o ten názor, názor
ne o to, kolik lidí ho zastává." S tím souhlasím a dodal bych, že take jde o ten názor, ne o to, jaké pohnutky k vyjadřování toho názoru máme.
Dejme tomu, že někteří lidé vyjadřují momentálně menšinové názory, protože podle vás podléhají nějakému sebeklamu, považují se za elitu a to jim dělá dobře. Podle čeho se pozná, kteří to jsou? V debatě nakonec záleží na tom, jaké máme argumenty, ne na tom, jaké psychologické děje dokážeme diagnostikovat u nositelů názorů jiných. Psychologizující dekonstrukci jakéhokoliv postoje (třeba toho Vašeho, pane Nusharte) bych dokázal vysřihnout levou zadní, mám na to koneckonců vzdělání, ale snažím se tenhle typ argumentace nepoužívat.
Dejme tomu, že někteří lidé vyjadřují momentálně menšinové názory, protože podle vás podléhají nějakému sebeklamu, považují se za elitu a to jim dělá dobře. Podle čeho se pozná, kteří to jsou? V debatě nakonec záleží na tom, jaké máme argumenty, ne na tom, jaké psychologické děje dokážeme diagnostikovat u nositelů názorů jiných. Psychologizující dekonstrukci jakéhokoliv postoje (třeba toho Vašeho, pane Nusharte) bych dokázal vysřihnout levou zadní, mám na to koneckonců vzdělání, ale snažím se tenhle typ argumentace nepoužívat.
JP
Nevím, nevím, pane Kubičko, nejsem sice samozřejmě v psychologii znalec, ale přesto bych tuto tézi - alespoň zčásti - zpochybnil.
Je tomu už několik let, tedy ještě dlouho před stávající migrační vlnou (a s ní spojenými diskusemi a názorovými střety).
Bylo to v Německu, kde je ovšem téma přítomnosti (a sžívání se) cizích elementů, cizích národů trvale aktuálním tématem. V jednom novinovém článku svůj názor na danou věc vyjádřil nějaký - nevím už přesně kdo, ale myslím že to byl nějaký velký, dosti známý průmyslník.
Tedy vzdělaný, kultivovaný člověk - který jako takový samozřejmě věděl, že v současném civilizovaném světě to už dávno není společensky přijatelné, aby někde veřejně ventiloval svůj odpor vůči cizincům, natožpak vůči cizincům jiné rasy nežli té domácí.
A tak svůj text zahájil právě výslovným ohrazením se proti jakémukoli podezření, že by jeho vůdčím motivem byla nějaká vnitřní, osobní averze vůči cizímu elementu. Tedy xenofobie. A následně se pak skutečně snažil ze všech sil argumentovat ryze "věcně" - jak prý je to pro ty samotné cizince přicházející ze zcela jiných kultur daleko lepší, když zůstanou u sebe doma, nežli aby museli prožívat traumata se srážkou s kulturou evropskou respektive německou, která je jim přece natolik bytostně cizí.
Takže, jak řečeno, napohled ryze "věcné" argumenty. Jenže, člověk opravdu nikterak nemusel být studovaným psychologem, aby rozpoznal, že za vší touto zdánlivě věcnou respektive dokonce "xenofilní"! argumentací se ukrývá - holá xenofobie dotyčného, jeho naprostá vnitřní neschopnost strávit přítomnost cizího elementu ve svém vlastním domácím prostředí.
Takže snad na základě tohoto konkrétního případu by do budoucna možná mohlo být docela smysluplné v současných debatách rozlišovat mezi
a) xenofobií ve vlastním slova smyslu, jakožto základní psychický respektive animálně-atavistický stav dané osoby; a mezi
b) xenofobií exogenní, to jest společensky podmíněnou, jakožto produkt určité národní (respektive nacionální) tradice, zvyklostí, náhledů.
To první je možno pouze léčit, v psychoterapeutickém smyslu; proti tomu druhému je možno argumentovat.
Konkrétní příklad: takový Adolf Hitler by - na základě svých osobních predispozic - zřejmě zůstal fanatickým antisemitou za všech okolností. To jest i kdyby žil dejme tomu ve velice tolerantní společnosti švédské.
Na straně druhé, ten kolektivní antisemitismus Němců byl skutečně pouze společensky podmíněný - zčásti tradicí, zčásti specifickými faktory. Ale německá společnost jako taková se z této své "deviace" dokázala časem osvobodit. I když - nutno přiznat - méně v důsledku rozumné argumentace, jako z utrpěného šoku po odhalení nacistického antisemitského běsnění.
Je tomu už několik let, tedy ještě dlouho před stávající migrační vlnou (a s ní spojenými diskusemi a názorovými střety).
Bylo to v Německu, kde je ovšem téma přítomnosti (a sžívání se) cizích elementů, cizích národů trvale aktuálním tématem. V jednom novinovém článku svůj názor na danou věc vyjádřil nějaký - nevím už přesně kdo, ale myslím že to byl nějaký velký, dosti známý průmyslník.
Tedy vzdělaný, kultivovaný člověk - který jako takový samozřejmě věděl, že v současném civilizovaném světě to už dávno není společensky přijatelné, aby někde veřejně ventiloval svůj odpor vůči cizincům, natožpak vůči cizincům jiné rasy nežli té domácí.
A tak svůj text zahájil právě výslovným ohrazením se proti jakémukoli podezření, že by jeho vůdčím motivem byla nějaká vnitřní, osobní averze vůči cizímu elementu. Tedy xenofobie. A následně se pak skutečně snažil ze všech sil argumentovat ryze "věcně" - jak prý je to pro ty samotné cizince přicházející ze zcela jiných kultur daleko lepší, když zůstanou u sebe doma, nežli aby museli prožívat traumata se srážkou s kulturou evropskou respektive německou, která je jim přece natolik bytostně cizí.
Takže, jak řečeno, napohled ryze "věcné" argumenty. Jenže, člověk opravdu nikterak nemusel být studovaným psychologem, aby rozpoznal, že za vší touto zdánlivě věcnou respektive dokonce "xenofilní"! argumentací se ukrývá - holá xenofobie dotyčného, jeho naprostá vnitřní neschopnost strávit přítomnost cizího elementu ve svém vlastním domácím prostředí.
Takže snad na základě tohoto konkrétního případu by do budoucna možná mohlo být docela smysluplné v současných debatách rozlišovat mezi
a) xenofobií ve vlastním slova smyslu, jakožto základní psychický respektive animálně-atavistický stav dané osoby; a mezi
b) xenofobií exogenní, to jest společensky podmíněnou, jakožto produkt určité národní (respektive nacionální) tradice, zvyklostí, náhledů.
To první je možno pouze léčit, v psychoterapeutickém smyslu; proti tomu druhému je možno argumentovat.
Konkrétní příklad: takový Adolf Hitler by - na základě svých osobních predispozic - zřejmě zůstal fanatickým antisemitou za všech okolností. To jest i kdyby žil dejme tomu ve velice tolerantní společnosti švédské.
Na straně druhé, ten kolektivní antisemitismus Němců byl skutečně pouze společensky podmíněný - zčásti tradicí, zčásti specifickými faktory. Ale německá společnost jako taková se z této své "deviace" dokázala časem osvobodit. I když - nutno přiznat - méně v důsledku rozumné argumentace, jako z utrpěného šoku po odhalení nacistického antisemitského běsnění.
JP
No ano, pane Nusharte, můžete mít naprostou pravdu v tom, že je nemálo pochybné udělat nějakou ostrou dělicí čáru mezi dejme tomu 30 procenty spravedlivých, a 70 procenty "fašistů". A že je naprosto dobře možné, že nějakého svého vlastního malého "fašistického" čertíka má v sobě každý z nás.
Jenže: on je to opravdu velice zásadní rozdíl, jestli někdo má své démony, ale ví o nich a snaží se je překonat - anebo jestli někdo zcela nestoudně své nenávistné, xenofobní a rasistické postoje bez jakéhokoliv pocitu studu vykřikuje do světa. Protože každým takovým veřejný ventilováním své nenávisti on z ní dělá automaticky normu - platnou normu společenského jednání.
A je to právě takovéto vytváření norem, vnášení fašistoidních postojů a norem do společnosti, kterému je nutno se okamžitě postavit čelem. Tady na nějaký dialog, na nějaké "vstřícné pochopení" opravdu není prostor.
"Zabraňte počátkům!" stojí v křesťanské Bibli; a je to jedna z nejmoudřejších vět, které jsou v tomto duchovním opusu vysloveny.
Jenže: on je to opravdu velice zásadní rozdíl, jestli někdo má své démony, ale ví o nich a snaží se je překonat - anebo jestli někdo zcela nestoudně své nenávistné, xenofobní a rasistické postoje bez jakéhokoliv pocitu studu vykřikuje do světa. Protože každým takovým veřejný ventilováním své nenávisti on z ní dělá automaticky normu - platnou normu společenského jednání.
A je to právě takovéto vytváření norem, vnášení fašistoidních postojů a norem do společnosti, kterému je nutno se okamžitě postavit čelem. Tady na nějaký dialog, na nějaké "vstřícné pochopení" opravdu není prostor.
"Zabraňte počátkům!" stojí v křesťanské Bibli; a je to jedna z nejmoudřejších vět, které jsou v tomto duchovním opusu vysloveny.
" Upozorňují na naši odpovědnost v rámci každodenní spotřeby, o tragédii klimatické změny dopadající na stovky milionů obyvatel kdesi na Jihu. A mluví i o tom, že pokud budeme pasivní, brzy se nadějeme přílivu uprchlíků, protože ty země se prostě stanou neobyvatelnými…"
Tento fakt je zjevny, bude ale resenim prijmout ty stamiliony do Evropy ? Tak silenou predstavou snad netrpi ani farar Mikulas Vymetal. Reseni melo zacit uz davno a spociva ve snizovani poctu lidi a pokles porodnosti by tedy mel byt prijiman jako prilezitost a ne katastrofa. Zatim nam nehrozi vymirani, ale starnuti populace, coz jsou dve rozdilne veci. Je zajimave, ze na platforme "vymirani" se v pohode schazeji slunickari i neoliberalove. Jen jejich duvody jsou ponekud rozdilne. Podle slunickaru, i na strankach DR, uzivi svet v pohode deset miliard lidi (jen tu potravu vhodne prerozdelit). O dalsich potrebach a zivotnim prostredi uz neuvazuji. Podle neoliberalu nam nebude mit kdo vydelavat na duchody (prelozeno do cestiny, nebudeme mit koho okradat, z tech gerontu uz moc nevytriskame). A ze pocet lidi nemuze neustale stoupat, taky neuvazuji.
No ale k soucasne situaci. Pokud chce autor rici, ze ty stamiliony pak budeme muset prijmout, patrne se myli. Mnohem pravdepodobnejsi je, ze se opravdu propadnem do barbarstvi a bud vyhubime migranty, nebo oni nas. Mozna je to pesimisticky pohled, ale vzhledem k historii lidstva nejpravdepodobnejsi.
Dobrovolna skromnost, kterou zde autor naznacuje , je utopie. Ani ti migranti neprichazeji se dobrovolne uskrovnit. Chteji praci, byty, auta a tedy zivotni uroven prumerneho nemce. Prave na DR nebo v "jeho okoli" se patrne vykytuje autor vyroku, ze ; " pokud by kazdy clovek chtel zivotni uroven prumerneho nemce, potrebovali bychom zdroje nekolika dalsich planet" .
p.s. Podle poslednich zprav z Nemecka, slunickarsky koncept konci.
FO
Zaujal mě údajně biblický výrok citovaný panem Poláčkem. Žádný takový výrok, pokud vím, v Bibli není. Jedná se zřejmě o okřídlené latinské úsloví pocházející od Ovidia "Principiis obsta, sero medicina paratur, cum mala per longas convaluere moras" - potlačuj zlo (nemoc) v počátcích, je pozdě připravovat lék, když se zlo dlouho mohlo rozmáhat.
To jen na doklad toho, jak "okřídlená úsloví" skutečně volně létají, zde prostorem diskuse.
To jen na doklad toho, jak "okřídlená úsloví" skutečně volně létají, zde prostorem diskuse.
JN
September 14, 2015 v 9.33
Jiřímu Kubičkovi - "Při věcné kritice názoru jde právě o ten názor."
Na názoru Petry Hůlové Vám nejprve vadí, že je kritický k menšině. Potom Vám na jejím názoru vadí, jedna věta o marginalizaci lidí obávajících se uprchlíků. V prvním případě nejde o samotný názor, ale o to, na koho se s ním obrací, ve druhém případě jde o jedno slovo, vytržené z kontextu.
Pokud se to pokusím zobecnit, zastánci povšechného a v jakýchkoliv detailech nečitelného stanoviska "pomáhat" se zde v diskusi narozdíl od Petry Hůlové většinou nevyhraňují proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí (tedy proti názorům, zaznívajícím zde v "bublině" diskuse na DR), ale spíše proti názorům pana Konvičky.
Je to nesmírně frustrující, když chcete s někým diskutovat a on místo s vámi diskutuje s imaginárním panem Konvičkou, jehož názory vám podsouvá, kádruje vás a neustále má tendenci rozdělovat lidi i názory na dvě skupiny a je schopen vést rozhovor jen mezi těmito dvěma předem nalajnovanými skupinami, nikoliv mezi skutečnými lidmi a jejich skutečnými názory. Co jiného pak člověku zbývá, když na své otázky nedostává odpovědi, než si ty odpovědi domýšlet, tedy "psychologizovat".
Pokud se to pokusím zobecnit, zastánci povšechného a v jakýchkoliv detailech nečitelného stanoviska "pomáhat" se zde v diskusi narozdíl od Petry Hůlové většinou nevyhraňují proti názorům svého bezprostředního sociálního okolí (tedy proti názorům, zaznívajícím zde v "bublině" diskuse na DR), ale spíše proti názorům pana Konvičky.
Je to nesmírně frustrující, když chcete s někým diskutovat a on místo s vámi diskutuje s imaginárním panem Konvičkou, jehož názory vám podsouvá, kádruje vás a neustále má tendenci rozdělovat lidi i názory na dvě skupiny a je schopen vést rozhovor jen mezi těmito dvěma předem nalajnovanými skupinami, nikoliv mezi skutečnými lidmi a jejich skutečnými názory. Co jiného pak člověku zbývá, když na své otázky nedostává odpovědi, než si ty odpovědi domýšlet, tedy "psychologizovat".
JN
September 14, 2015 v 9.56
Josefu Poláčkovi – Vytváření norem? Kdo je tou autoritou, která určuje , co je dobré a co je špatné? Jediná cesta k "dobru" je násilí?
"A je to právě takovéto vytváření norem, vnášení fašistoidních postojů a norem do společnosti, kterému je nutno se okamžitě postavit čelem. Tady na nějaký dialog, na nějaké "vstřícné pochopení" opravdu není prostor."
Jak se pozná kdo je tou autoritou, která určuje , co je dobré a co je špatné? Když to není většina 70% lidí, je tou autoritou nějaká skupina lidí, která se jí sama cítí být? Jak má příslušník té většiny s nesprávnými názory poznat, že ta menšina má názor správný a že by ho měl přijmout, když se s tou pomýlenou většinou, podle Vás vůbec nemá vést dialog? To už přece zbývá jediná cesta – násilné ovládnutí, zákaz "nesprávně" přemýšlet, zákaz mít "nesprávné" emoce.
Jak se pozná kdo je tou autoritou, která určuje , co je dobré a co je špatné? Když to není většina 70% lidí, je tou autoritou nějaká skupina lidí, která se jí sama cítí být? Jak má příslušník té většiny s nesprávnými názory poznat, že ta menšina má názor správný a že by ho měl přijmout, když se s tou pomýlenou většinou, podle Vás vůbec nemá vést dialog? To už přece zbývá jediná cesta – násilné ovládnutí, zákaz "nesprávně" přemýšlet, zákaz mít "nesprávné" emoce.
JN
je dnes velmi vágní pojem. Například v ukrajinské válce se jím označují jak Ukrajinci, tak Rusové, a to podle osobních preferencí mluvčího.
Z tohoto slova se stala prostě nadávka. Pokud o někom prohlásíme, že si "přihřívá fašistickou polívčičku", jde o dehonestaci. I když v takové chvílí "říkáme to, co si myslíme, že je správné", v žádném případě se nejedná o respekt, jak bohužel zaznělo v diskusi pod článkem Filipa Outraty.
Z tohoto slova se stala prostě nadávka. Pokud o někom prohlásíme, že si "přihřívá fašistickou polívčičku", jde o dehonestaci. I když v takové chvílí "říkáme to, co si myslíme, že je správné", v žádném případě se nejedná o respekt, jak bohužel zaznělo v diskusi pod článkem Filipa Outraty.
"Alelidé, to je takový zvláštní druh lidí, kteří ke všemu, s čím se setkají, mají nějaké “ale”, nějakou svou výhradu. Jejich řeč není “ano ano” ani “ne ne”, nýbrž “ano, ale”, nebo “ne, ale”.
Kdybyste jim řekli, že dvakrát dvě jsou čtyři, odpovědí vám na to pohotově a s jakousi převahou: "Ano, ale dvakrát tři, pane, je šest." Načež od vás odejdou s uspokojením, že se nedali a že to vaše tvrzení uvedli, jak se říká, na správnou míru. Kdybyste si oddychli, že už se chválabohu trochu dlouží den, namítnou něco na způsob: "Ano, ale tím se jistě hospodářská mizérie nezlepší." Kdybyste se z nějakých naléhavých důvodů pohoršili, že Petr je zloděj a huncút, odpovědí: "Ano, ale tamhle Capl není o mnoho lepší." A tak dále."
Zdroj: http://www.lidovky.cz/karel-capek-o-alelidech-0b6-/nazory.aspx?c=A111229_152423_ln_nazory_glu
Tady se o Konvičkovi mluví velmi málo, řeč je o alelidech.
JP
September 14, 2015 v 12.14
Pane Outrato, máte pravdu, ten výrok skutečně pochází od Ovidia. Já jsem ho slýchával především z úst osob blízkých křesťanství, tak jsem se nějak přirozeně domníval, že pochází z Bible. Za chybný údaj se omlouvám.
JP
No ano, pane Nusharte, pokud nevycházíme například z nezpochybnitelné platnosti křesťanské Bible, kde je správné a závadné jednání víceméně zcela jednoznačně normováno, pak máme samozřejmě v jakékoli životní situaci ten problém, že musíme znovu a znovu hledat, co je jednáním správným a co ne.
Například když někde v parku bude skupina skinheadů svými okovanými botami kopat do bezdomovce, pak docela jistě určitá část kolemjdoucích k tomu bude lhostejná, a část si dozajista pomyslí: "Jen mu dejte, otrapovi!"
Jde o to, že tímto způsobem chování se - jak už jsem zmínil minule - automaticky vytvářejí určité normy chování ve společnosti. A když se k takovémuto způsobu jednání budeme stavět lhostejně či dokonce vstřícně, je velice pravděpodobné, že tyto normy se rozšíří, a jednoho dne se nějakým způsobem vrátí i k nám samým.
A to je právě ta zásadní otázka, jestli tohle chceme připustit.
Například když někde v parku bude skupina skinheadů svými okovanými botami kopat do bezdomovce, pak docela jistě určitá část kolemjdoucích k tomu bude lhostejná, a část si dozajista pomyslí: "Jen mu dejte, otrapovi!"
Jde o to, že tímto způsobem chování se - jak už jsem zmínil minule - automaticky vytvářejí určité normy chování ve společnosti. A když se k takovémuto způsobu jednání budeme stavět lhostejně či dokonce vstřícně, je velice pravděpodobné, že tyto normy se rozšíří, a jednoho dne se nějakým způsobem vrátí i k nám samým.
A to je právě ta zásadní otázka, jestli tohle chceme připustit.
píšete "takový Adolf Hitler by - na základě svých osobních predispozic - zřejmě zůstal fanatickým antisemitou za všech okolností."
To vůbec není jisté. Všechy doklady o tom, že Hitler byl antisemitou již před koncem První světové války a před počátkem své politické kariéry, vesměs pocházejí jen od něj samotného. Během svého pobytu ve Vídni s s Židy stýkal, jeho milovaný a uctívaný nadřízený důstojník za války byl Žid a Hitler ho dost dlouho chránil. Antisemitismus byl pro Hitlera možná hlavně politickou agendou, do které se dokonale vžil. Jisté to není, ale možné ano.
To vůbec není jisté. Všechy doklady o tom, že Hitler byl antisemitou již před koncem První světové války a před počátkem své politické kariéry, vesměs pocházejí jen od něj samotného. Během svého pobytu ve Vídni s s Židy stýkal, jeho milovaný a uctívaný nadřízený důstojník za války byl Žid a Hitler ho dost dlouho chránil. Antisemitismus byl pro Hitlera možná hlavně politickou agendou, do které se dokonale vžil. Jisté to není, ale možné ano.
Interview s Teličkou jsem si pustil až na poslední čtvrthodinu. Slovo "ale" bylo v každé druhě větě. V následujícím zpravodajství to bylo od českých politiku stejné. Alepostoj u nás naprosto zvítězil. Ještě se rozhoduje mezi pevným "ne, ale" a zásadovým "možná, ale". To už je ale jen čistě česká záležitost, ten rozdíl se mimo naše hranice nepozná. Bude to tak jako tak chápáno tak, že ČR se do řešení krize zapojit nechce. Evropa nám nerozumí, ale to je její problém, ne náš.
JD
Celá tahle debata je nedorozuměním. Článek Filipa Outraty, na který reagoval Tomáš Tožička, nevnímám jako nějaké lavírování mezi humanismem a xenofobií, jako projev oportunismu a "české" bezzásadovosti. Skutečně nebyl primárně určen "druhé straně", v kontextu zdejší převážně pro-uprchlicky naladěné diskusní společnosti, ke které se sám Filip Outrata hlásí, se jen snažil upozornit na některé problémové skutečnosti.
Jsou případy, kdy je "ale" na místě. Článek Tomáše Tožičky je pěkný, ALE stojí na nevysloveném mylném předpokladu, že každý odpůrce islámu je xenofob a necita. Co když je "jen" realista? Prostě přijměme uprchlíky, ALE nepopírejme sami před sebou problémy s tím spojené.
Jinak v kontextu celospolečenské diskuse, zamořené xenofobií a šovinismem, nechť zní jasně, že navzdory tomu všemu jsou uprchlíci naši bližní:
http://www.petice24.com/kesane_za_pijeti_syrskych_uprchlik
Jsou případy, kdy je "ale" na místě. Článek Tomáše Tožičky je pěkný, ALE stojí na nevysloveném mylném předpokladu, že každý odpůrce islámu je xenofob a necita. Co když je "jen" realista? Prostě přijměme uprchlíky, ALE nepopírejme sami před sebou problémy s tím spojené.
Jinak v kontextu celospolečenské diskuse, zamořené xenofobií a šovinismem, nechť zní jasně, že navzdory tomu všemu jsou uprchlíci naši bližní:
http://www.petice24.com/kesane_za_pijeti_syrskych_uprchlik
JN
September 15, 2015 v 9.31
Jiřímu Kubičkovi – O alelidech: "... je to ... třeba Angela Merkelová."
Domnívám se, že svůj postoj k imigraci a k uprchlíkům jsem zde v diskusích na DR již několikrát zformuloval. Naposledy třeba v diskusi pod Vaším článkem "Hloubení příkopů". Vy jste reagoval těmito slovy: "... je to to, co prosazuje třeba Angela Merkelová."
Žádná "ale" v mém postoji nejsou. Myslím, že se vyjadřuji jasně: toto ano, toto ne. POKUD BUDE TŘEBA, RÁD SVŮJ POSTOJ JEŠTĚ ZPŘESNÍM.
Naproti tomu třeba odpověď na základní otázku, zda je správné rozlišovat mezi uprchlíky a ostatními imigranty, TUTO ZÁSADNÍ ODPOVĚĎ NEVYTÁHNETE ZE ZASTÁNCŮ povšechného (a v jakýchkoliv detailech nečitelného) stanoviska "pomáhat" ANI PÁREM VOLŮ.
Na moji PŘEDSTAVU O HLAVNÍM SMYSLU diskuse o imigraci (že by především měla vytvářet klima vzájemného pochopení, které by umožňovalo vztah veřejnosti k imigrantům zlepšovat a že polarizovaná debata tento vztah veřejnosti k imigrantům naopak zhoršuje) Vy buď vůbec nereagujete, nebo reagujete slovy:
"V debatě nakonec záleží na tom, jaké máme argumenty, ne na tom, jaké psychologické děje dokážeme diagnostikovat u nositelů názorů jiných. Psychologizující dekonstrukci jakéhokoliv postoje (třeba toho Vašeho, pane Nusharte) bych dokázal vysřihnout levou zadní, mám na to koneckonců vzdělání..."
Domnívám se, že to již musí BÍT DO OČÍ(!!!), že tato debata je pro některé NÁZORY, KTERÉ vůbec NEJSOU K UPRCHLÍKŮM NEPŘÁTELSKÉ, naopak se snaží hledat řešení problémů a SITUACI UPRCHLÍKŮ ZLEPŠOVAT, tato debata je pro tyto názory téměř neprostupná.
Opravdu by nestálo za to, zamyslet se, proč tomu tak je?
Pokud tedy vidíte v mém stanovisku nějaká "ale", očekávám Vaše otázky, abych mohl svůj postoj upřesnit.
Žádná "ale" v mém postoji nejsou. Myslím, že se vyjadřuji jasně: toto ano, toto ne. POKUD BUDE TŘEBA, RÁD SVŮJ POSTOJ JEŠTĚ ZPŘESNÍM.
Naproti tomu třeba odpověď na základní otázku, zda je správné rozlišovat mezi uprchlíky a ostatními imigranty, TUTO ZÁSADNÍ ODPOVĚĎ NEVYTÁHNETE ZE ZASTÁNCŮ povšechného (a v jakýchkoliv detailech nečitelného) stanoviska "pomáhat" ANI PÁREM VOLŮ.
Na moji PŘEDSTAVU O HLAVNÍM SMYSLU diskuse o imigraci (že by především měla vytvářet klima vzájemného pochopení, které by umožňovalo vztah veřejnosti k imigrantům zlepšovat a že polarizovaná debata tento vztah veřejnosti k imigrantům naopak zhoršuje) Vy buď vůbec nereagujete, nebo reagujete slovy:
"V debatě nakonec záleží na tom, jaké máme argumenty, ne na tom, jaké psychologické děje dokážeme diagnostikovat u nositelů názorů jiných. Psychologizující dekonstrukci jakéhokoliv postoje (třeba toho Vašeho, pane Nusharte) bych dokázal vysřihnout levou zadní, mám na to koneckonců vzdělání..."
Domnívám se, že to již musí BÍT DO OČÍ(!!!), že tato debata je pro některé NÁZORY, KTERÉ vůbec NEJSOU K UPRCHLÍKŮM NEPŘÁTELSKÉ, naopak se snaží hledat řešení problémů a SITUACI UPRCHLÍKŮ ZLEPŠOVAT, tato debata je pro tyto názory téměř neprostupná.
Opravdu by nestálo za to, zamyslet se, proč tomu tak je?
Pokud tedy vidíte v mém stanovisku nějaká "ale", očekávám Vaše otázky, abych mohl svůj postoj upřesnit.
Souhlasit s kvótami, přijmout přiměřený počet uprchlíků, slušně s nimi zacházet, ubytovat je, zaregistrovat, zahájit s nimi asylové řízení, poskytnout asyl těm, co na něj mají právo. Lidi, kteří se případně zamíchali do proudu uprchlíků a právo na asyl nemají, například migranty ze západního Balkánu, by české orgány samozřejmě poslaly zpátky tak, jako to dělá Německo.
Co je na tom nejasného?
Já nevím o žádných hlasech, které by tvrdily, že v této krizové situaci bychom měli podporovat migraci k nám například z Albánie nebo Kosova. O tom se skoro ani nemluví a nikdo to po České republice nechce.
Ten alepostoj, o který mi jde, je především postoj české vlády. Budeme solidární, ale kvóty odmítáme. Co nabízíme, zůstává po dlouhých měsících nejasné.
.
Co je na tom nejasného?
Já nevím o žádných hlasech, které by tvrdily, že v této krizové situaci bychom měli podporovat migraci k nám například z Albánie nebo Kosova. O tom se skoro ani nemluví a nikdo to po České republice nechce.
Ten alepostoj, o který mi jde, je především postoj české vlády. Budeme solidární, ale kvóty odmítáme. Co nabízíme, zůstává po dlouhých měsících nejasné.
.
JN
September 16, 2015 v 10.04
Jiřímu Kubičkovi - "Lidi, kteří se případně zamíchali do proudu uprchlíků a právo na asyl nemají, by české orgány samozřejmě poslaly zpátky tak, jako to dělá Německo."
Podle statistik to vypadá, že "lidí, kteří se případně zamíchali do proudu uprchlíků", je asi tak 50%.
V roce 2014 z celkového počtu 357 425 projednaných žádostí o azyl v EU bylo v prvním a ve druhém (odvolacím) kole celkem vyhověno 183 365 žádostem, což je 51%. 49% žádostí bylo tedy zamítnuto (http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6827382/3-12052015-AP-EN.pdf/6733f080-c072-4bf5-91fc-f591abf28176).
Pokud je Evropa záchranný člun pro lidi prchající před válkou, před pronásledováním a před smrtí, je každému rozumnému člověku jasné co se stane, pokud se záchranný člun přetíží.
49% zamítnutých žádostí je docela hodně, vyvolává to tedy domněnku, že zde nějaké pull-faktory existují. Pokud ano, je třeba je eliminovat, nikoliv posilovat.
V roce 2014 z celkového počtu 357 425 projednaných žádostí o azyl v EU bylo v prvním a ve druhém (odvolacím) kole celkem vyhověno 183 365 žádostem, což je 51%. 49% žádostí bylo tedy zamítnuto (http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6827382/3-12052015-AP-EN.pdf/6733f080-c072-4bf5-91fc-f591abf28176).
Pokud je Evropa záchranný člun pro lidi prchající před válkou, před pronásledováním a před smrtí, je každému rozumnému člověku jasné co se stane, pokud se záchranný člun přetíží.
49% zamítnutých žádostí je docela hodně, vyvolává to tedy domněnku, že zde nějaké pull-faktory existují. Pokud ano, je třeba je eliminovat, nikoliv posilovat.
JN
September 16, 2015 v 11.06
Jiřímu Kubičkovi - "Já nevím o žádných hlasech, které by tvrdily, že v této krizové situaci bychom měli podporovat migraci k nám..."
Takových hlasů se v článcích a v diskusích dá vyhledat hodně. Především jsou to hlasy, které zpochybňují oprávněnost rozlišování mezi uprchlíky a ostatními imigranty, čímž vlastně zpochybňují celý smysl azylové procedury.
Například článekTanii Dumbravy v DR "Vědci doporučují otevřít hranice."
Nebo kritika prověřování identity žadatelů o azyl a umísťování uprchlíků do uprchlických táborů: "Místo toho vyjadřují sadistickou slast svého národa. Z pozice moci překračují demokratické principy: právo na bezpečí mají jen někteří, je třeba LUSTROVAT a koncentrovat UPRCHLÍKY do táborů..." (Lukáš Senft: Naše babička pomáhá uprchlíkům...)
Kritika smyslu azylové procedury: "Skutečnost, že se nějak vytvořila definice uprchlíka v mezinárodních smlouvách, bohužel nijak neřeší obtíž a ABSURDITU ROZLIŠOVÁNÍ mezi ekonomickým imigrantem a uprchlíkem. Jen říká, že se podle tohoto NESMYSLNÉHO PRINCIPU máme řídit." (Diskuse pod článkem Jakuba Patočky Návrh politické strategie vůči uprchlíkům, Martin Profant - Středa, 19.Srpna 2015, 11:54:22)
Nebo na A2larmu: "Šibík ani ve svých starších reportážích neopomenul zodpovědně rozlišovat migranty na ty správné a na ty ekonomické, a oddělit tak zrno války od plev bídy..." (Pavel Šplíchal: "Šok! Uprchlíci pálí karimatky!")
Těmito emotivními odsudky a zpochybňováním oprávněnosti rozlišování mezi uprchlíky a ostatními imigranty tito lidé, kteří tak činí, zhoršují (možná aniž si to uvědomují) vnímání imigrantů i uprchlíků mezi ostatními lidmi. Vytvoření dobrého vztahu je nepochybně velmi důležitá věc pro pozdější úspěšnou integraci.
Například článekTanii Dumbravy v DR "Vědci doporučují otevřít hranice."
Nebo kritika prověřování identity žadatelů o azyl a umísťování uprchlíků do uprchlických táborů: "Místo toho vyjadřují sadistickou slast svého národa. Z pozice moci překračují demokratické principy: právo na bezpečí mají jen někteří, je třeba LUSTROVAT a koncentrovat UPRCHLÍKY do táborů..." (Lukáš Senft: Naše babička pomáhá uprchlíkům...)
Kritika smyslu azylové procedury: "Skutečnost, že se nějak vytvořila definice uprchlíka v mezinárodních smlouvách, bohužel nijak neřeší obtíž a ABSURDITU ROZLIŠOVÁNÍ mezi ekonomickým imigrantem a uprchlíkem. Jen říká, že se podle tohoto NESMYSLNÉHO PRINCIPU máme řídit." (Diskuse pod článkem Jakuba Patočky Návrh politické strategie vůči uprchlíkům, Martin Profant - Středa, 19.Srpna 2015, 11:54:22)
Nebo na A2larmu: "Šibík ani ve svých starších reportážích neopomenul zodpovědně rozlišovat migranty na ty správné a na ty ekonomické, a oddělit tak zrno války od plev bídy..." (Pavel Šplíchal: "Šok! Uprchlíci pálí karimatky!")
Těmito emotivními odsudky a zpochybňováním oprávněnosti rozlišování mezi uprchlíky a ostatními imigranty tito lidé, kteří tak činí, zhoršují (možná aniž si to uvědomují) vnímání imigrantů i uprchlíků mezi ostatními lidmi. Vytvoření dobrého vztahu je nepochybně velmi důležitá věc pro pozdější úspěšnou integraci.
JN
September 16, 2015 v 11.55
Imigrace stárnutí Evropy neřeší, tento argument je navíc sobecký.
Častý argument nekritických zastánců imigrace je také údajné řešení demografických problémů Evropy (stárnutí a ubývání obyvatelstva).
Imigrace však dočasně řeší pouze problém ubývání obyvatel, nikoliv problém stárnutí. Porodnost nezávisí ani tak na etnicitě, jako spíše na způsobu života. Pokud dojde k integraci či k asimilaci imigrantů, porodnost se přizpůsobí okolním poměrům.
Problém stárnutí obyvatelstva tedy může vyřešit jen vyšší porodnost (vytvoření vhodných podmínek pro ní), nikoliv podpora imigrace.
Kromě toho je tento argument vlastně velmi sobecký. Argumentuje tím, co za prospěch z toho údajně budeme mít my, nezabývá se případnými negativními dopady na zdrojové země migrace, neřeší rozlišování mezi uprchlíky a ostatní imigrací, může být tedy někdy chápán nikoliv jako snaha o řešení těžké situace uprchlíků, ale prostě jako podpora imigrace.
Pokud se odněkud, kde sice panuje chudoba, ale je tam zatím bezpečné a stabilní prostředí, pokud se tedy z takovéhoto místa přesouvají převážně bohatší a vzdělanější lidé do Evropy, zcela logicky v onom místě zůstanou především chudší a méně vzdělaní lidé. Taková imigrace sice může být pro Evropu chvilkovým přínosem k řešení populačního problému, na zdrojové země však může mít naopak negativní dopady, může přispět k jejich rozvratu. Nezdá se mi, že by na tom bylo něco humanistického.
Imigrace však dočasně řeší pouze problém ubývání obyvatel, nikoliv problém stárnutí. Porodnost nezávisí ani tak na etnicitě, jako spíše na způsobu života. Pokud dojde k integraci či k asimilaci imigrantů, porodnost se přizpůsobí okolním poměrům.
Problém stárnutí obyvatelstva tedy může vyřešit jen vyšší porodnost (vytvoření vhodných podmínek pro ní), nikoliv podpora imigrace.
Kromě toho je tento argument vlastně velmi sobecký. Argumentuje tím, co za prospěch z toho údajně budeme mít my, nezabývá se případnými negativními dopady na zdrojové země migrace, neřeší rozlišování mezi uprchlíky a ostatní imigrací, může být tedy někdy chápán nikoliv jako snaha o řešení těžké situace uprchlíků, ale prostě jako podpora imigrace.
Pokud se odněkud, kde sice panuje chudoba, ale je tam zatím bezpečné a stabilní prostředí, pokud se tedy z takovéhoto místa přesouvají převážně bohatší a vzdělanější lidé do Evropy, zcela logicky v onom místě zůstanou především chudší a méně vzdělaní lidé. Taková imigrace sice může být pro Evropu chvilkovým přínosem k řešení populačního problému, na zdrojové země však může mít naopak negativní dopady, může přispět k jejich rozvratu. Nezdá se mi, že by na tom bylo něco humanistického.
JP
September 16, 2015 v 12.24
Pane Nusharte, jak velmi relativní může být rozlišování mezi "ekonomickými" a "neekonomickými" uprchlíky, byste ze všeho nejlépe mohl zjistit, kdybyste si v době své dovolené vyzkoušel, jak blažený je život (či spíše živoření) v uprchlických táborech přeplněných statisíci uprchlíků ze Sýrie.
Ryze ekonomickými uprchlíky byla oproti tomu naprostá většina emigrantů z Československa v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století: nebyli ohroženi ani smrtí ani hladem, pouze naprostá menšina z nich měla ve své domovině skutečné politické potíže. Byla to tedy v drtivé většině ryze ekonomická emigrace - a přesto je západní země přijímaly, poskytovaly jim přístřeší, obživu a možnost zaměstnání. Není mi známo, že by kohokoliv vrátily zpátky (pokud se nejednalo o vyslovené zločince).
Ta čísla o padesátiprocentním podílu ekonomických migrantů z minulého roku jsou vzhledem k aktuální situaci samozřejmě naprosto zastaralá a irelevantní; navíc se jedná o míchání hrušek s jablky. Jsou země původu (Balkán), kde je procento úspěšnosti přiznání azylu mizivě malé, pod jedno procento (t.j., téměř všichni platí za ekonomické migranty); zatímco u jiných zemí původu je procento oprávněnosti azylových důvodů daleko vyšší.
Ryze ekonomickými uprchlíky byla oproti tomu naprostá většina emigrantů z Československa v sedmdesátých a osmdesátých létech minulého století: nebyli ohroženi ani smrtí ani hladem, pouze naprostá menšina z nich měla ve své domovině skutečné politické potíže. Byla to tedy v drtivé většině ryze ekonomická emigrace - a přesto je západní země přijímaly, poskytovaly jim přístřeší, obživu a možnost zaměstnání. Není mi známo, že by kohokoliv vrátily zpátky (pokud se nejednalo o vyslovené zločince).
Ta čísla o padesátiprocentním podílu ekonomických migrantů z minulého roku jsou vzhledem k aktuální situaci samozřejmě naprosto zastaralá a irelevantní; navíc se jedná o míchání hrušek s jablky. Jsou země původu (Balkán), kde je procento úspěšnosti přiznání azylu mizivě malé, pod jedno procento (t.j., téměř všichni platí za ekonomické migranty); zatímco u jiných zemí původu je procento oprávněnosti azylových důvodů daleko vyšší.
JP
Pane Kubičko, s tím Hitlerem a jeho antisemitismem jsem se možná vyjádřil trochu nepřesně. Nebo spíš zkráceně.
Je nutno tady rozlišovat mezi jeho antisemitismem na straně jedné, a jeho xenofobním založením na straně druhé. Ten antisemitismus je jenom specifickou formou jeho xenofobie.
Jakým způsobem se u něj vyvinul antisemitismus jako takový, by bylo bezpochyby velmi zajímavé zvědět. Je fakt (alespoň se to traduje), že se během svého vídeňského pobytu stýkal (a prý relativně přátelsky, nakolik někdo takový jako on by vůbec nějakého opravdu přátelského vztahu byl schopen) s některými osobami židovského původu. Jestli je tuto skutečnost možno vykládat tak, že tehdy ještě neměl antisemitské sklony, anebo ale naopak tak, že se jednalo o pouhé výjimky, kdy ryze osobní kontakty převážily nad obecným (a tedy abstraktně-neurčitým) antisemitským založením, je ovšem dosti obtížná otázka. Je nutno si také uvědomit, že on při výběru svých kontaktů neměl tehdy přílišný výběr, žil prakticky v noclehárnách pro muže, kde asi neměl příliš mnoho příležitostí k náročnějším disputacím, zatímco Židé mnohdy měli relativně vyšší vzdělání nežli průměrné obyvatelstvo, takže u nich spíše mohl nalézt vhodné partnery k rozhovorům.
V každém případě se ale Hitler právě při svém vídeňském pobytu dostal k četbě v té době rozšířené a populární, agresivně antisemitské tiskoviny, která svému čtenářstvu poskytovala ideové zdůvodnění antisemitismu. Především z těch pozic, že Židé jsou opovědnými nepřáteli árijské rasy, a Germánů především. A je známo, že Hitler později přesně tyto pozice zastával sám, že on opravdu Židy považoval za zcela reálné nebezpečí pro Němce. Je tedy docela dobře možné, že jeho antisemitismus se vykrystalizoval právě během jeho vídeňského pobytu.
----------------------------------------------
Ale jak řečeno, ten jeho antisemitismus byl jenom specifický případ, specifický projev určitých osobních predispozic, které v něm byly zřejmě uloženy mnohem hlouběji, a mnohem dříve.
Kdykoliv je totiž řeč o Hitlerovi a jeho běsech, nikdy přitom nelze pustit ze zřetele jeho dětství. Tedy ten úsek v lidském životě, o kterém jako psycholog sám nejlépe víte, že jsou pro formování lidské osobnosti nade vše jiné určující. A malý Adolf Hitler musel toto své dětství prožít - či spíše přetrpět - pod neustálým násilím ze strany svého brutálního, tyranského, alkoholu propadlého otce. Ten jednou prý malého Adolfa zmlátil tak, že ten zůstal nehybně ležet na zemi, tak že se zdálo, že je už mrtvý.
K tomu obrazu z Hitlerových dětských let je nutno připojit jednu větu z jednoho románu, která daleko spíše nežli sáhodlouhé teoretické analýzy v dokonalé zkratce vystihuje, co s člověkem může učinit takovýto zážitek násilí. Jedná se o Steinbeckův román "Hrozny hněvu", kde je v úvodu jedna scéna, kdy se syn po pobytu z vězení vrací zpět domů. A v jeho matce zřejmě vyklíčí nějaké intuitivní podezření, že se vrací někdo jiný, než kým byl její syn dříve. A tak pronese - nepřímou, opatrnou - větu o tom, že "někdy člověku ublíží tak, že on pak může už jenom nenávidět".
Tohle je věta, jejíž hloubku (a důsažnost pro nás samé) snad vůbec není možno dostatečně docenit.
V každém případě, pro případ Adolfa Hitlera platí podle všeho jako ulitá. Pokud v malém Adolfovi byly nějaké pozitivní lidské pocity, jeho otec je z něj podle všeho naprosto spolehlivě doslova vytřískal. To samozřejmě nemůže Hitlera exkulpovat z jeho vlastních pozdějších činů; ale mnohé to může vysvětlit.
A k tomu musíme připojit ještě další obzvláštní rys povahy či osobnosti mladého Hitlera: totiž jeho až do extrému přetaženou, sentimentální lásku k jeho matce.
Podle všeho byl Hitlerův vztah k okolnímu světu rozštěpen do dvou zcela protikladných poloh: na straně jedné tento svět pociťoval jako nepřátelský, plný temných hrozeb, proti němuž je nutno neustále vést boj na život a na smrt.
Na straně druhé si ovšem tento pocit cizoty a ohrožení ve světě kompenzoval vytvářením přemrštěných fantazií o útěšném, láskyplném, bezpečném útočišti svého vlastního světa, který je nutno ze všech sil uchovávat a chránit.
Toto rozštěpení jeho vztahu ke světu pak nalezlo svůj výraz v jeho pozdějších létech: dá se soudit, že právě proto glorifikoval "svůj" německý národ jako nadřazený všem ostatním, protože v něm našel výraz pro tuto svou hlubokou touhu někde nalézt uskutečnění svých fantazií o útěšném světě, kam on patří, kde nalezne své místo a své - nikým nezpochybnitelné - uplatnění. Zatímco ostatní národy - a jmenovitě pak Židé, a jenom o něco málo méně Slované - se pak v jeho očích staly ztělesněním toho zlého, jeho samou existenci ohrožujícího světa.
Tím vším chci poukázat na toto: pro Hitlera opravdu nebyl primární jeho antisemitismus; primární byla jeho xenofobie. Xenofobie ve zcela původním významu tohoto slova, dokonce ani ne jako "strach z cizích (lidí)", jako "strach z cizího". Čím více se něco jeví být cizím, čím více se to vzdaluje tomu pocitu útěšně bezpečného domova, tím více se to jeví jako smrtelné nebezpečí.
Proč jsem v titulku uvedl, že se může jednat nejenom o Hitlera samotného, nýbrž i o naši vlastní současnost? - Ono to totiž právě v těch stávajících diskusích a střetech o migrantech často působí tím dojmem, že se tu znovu a znovu opakuje přesně ten samý vzorec myšlení a emotivního naladění samotného Hitlera.
Zase je tu vytvářen obraz jakési dokonalé, ideální, útěšné domoviny, kterou je zapotřebí jakýmikoli prostředky chránit před smrtelným nebezpečím jakési cizácké invaze. A tak se prolévají slzy lítosti nad tím, jak č e s k é babičky nebudou mít co do úst, jak č e š t í pacienti budou houfně umírat nedostatkem lékařské péče, když se česká země dopustí té smrtelné chyby, že do svých hranic vpustí hrstku imigrantů. Ty české babičky a ti pacienti v českých nemocnicích jsou tedy apriori vnímáni apriori jako privilegovaný národ (neřkuli rasa), ohrožení smrtelným nebezpečím z vpádu cizího elementu - zatímco ti uprchlíci před skutečným nebezpečím pro jejich životy nejsou vnímáni vůbec jako lidé (natož trpící), nýbrž jako invazoři přinášející pouze terorismus, nákazy a smrt.
Takže, troufám si tvrdit - ten vylíčený mentální oblouk od Hitlera až k naší současné přítomnosti snad opravdu není až natolik spekulativní, jak by se na první pohled mohlo zdát...
Je nutno tady rozlišovat mezi jeho antisemitismem na straně jedné, a jeho xenofobním založením na straně druhé. Ten antisemitismus je jenom specifickou formou jeho xenofobie.
Jakým způsobem se u něj vyvinul antisemitismus jako takový, by bylo bezpochyby velmi zajímavé zvědět. Je fakt (alespoň se to traduje), že se během svého vídeňského pobytu stýkal (a prý relativně přátelsky, nakolik někdo takový jako on by vůbec nějakého opravdu přátelského vztahu byl schopen) s některými osobami židovského původu. Jestli je tuto skutečnost možno vykládat tak, že tehdy ještě neměl antisemitské sklony, anebo ale naopak tak, že se jednalo o pouhé výjimky, kdy ryze osobní kontakty převážily nad obecným (a tedy abstraktně-neurčitým) antisemitským založením, je ovšem dosti obtížná otázka. Je nutno si také uvědomit, že on při výběru svých kontaktů neměl tehdy přílišný výběr, žil prakticky v noclehárnách pro muže, kde asi neměl příliš mnoho příležitostí k náročnějším disputacím, zatímco Židé mnohdy měli relativně vyšší vzdělání nežli průměrné obyvatelstvo, takže u nich spíše mohl nalézt vhodné partnery k rozhovorům.
V každém případě se ale Hitler právě při svém vídeňském pobytu dostal k četbě v té době rozšířené a populární, agresivně antisemitské tiskoviny, která svému čtenářstvu poskytovala ideové zdůvodnění antisemitismu. Především z těch pozic, že Židé jsou opovědnými nepřáteli árijské rasy, a Germánů především. A je známo, že Hitler později přesně tyto pozice zastával sám, že on opravdu Židy považoval za zcela reálné nebezpečí pro Němce. Je tedy docela dobře možné, že jeho antisemitismus se vykrystalizoval právě během jeho vídeňského pobytu.
----------------------------------------------
Ale jak řečeno, ten jeho antisemitismus byl jenom specifický případ, specifický projev určitých osobních predispozic, které v něm byly zřejmě uloženy mnohem hlouběji, a mnohem dříve.
Kdykoliv je totiž řeč o Hitlerovi a jeho běsech, nikdy přitom nelze pustit ze zřetele jeho dětství. Tedy ten úsek v lidském životě, o kterém jako psycholog sám nejlépe víte, že jsou pro formování lidské osobnosti nade vše jiné určující. A malý Adolf Hitler musel toto své dětství prožít - či spíše přetrpět - pod neustálým násilím ze strany svého brutálního, tyranského, alkoholu propadlého otce. Ten jednou prý malého Adolfa zmlátil tak, že ten zůstal nehybně ležet na zemi, tak že se zdálo, že je už mrtvý.
K tomu obrazu z Hitlerových dětských let je nutno připojit jednu větu z jednoho románu, která daleko spíše nežli sáhodlouhé teoretické analýzy v dokonalé zkratce vystihuje, co s člověkem může učinit takovýto zážitek násilí. Jedná se o Steinbeckův román "Hrozny hněvu", kde je v úvodu jedna scéna, kdy se syn po pobytu z vězení vrací zpět domů. A v jeho matce zřejmě vyklíčí nějaké intuitivní podezření, že se vrací někdo jiný, než kým byl její syn dříve. A tak pronese - nepřímou, opatrnou - větu o tom, že "někdy člověku ublíží tak, že on pak může už jenom nenávidět".
Tohle je věta, jejíž hloubku (a důsažnost pro nás samé) snad vůbec není možno dostatečně docenit.
V každém případě, pro případ Adolfa Hitlera platí podle všeho jako ulitá. Pokud v malém Adolfovi byly nějaké pozitivní lidské pocity, jeho otec je z něj podle všeho naprosto spolehlivě doslova vytřískal. To samozřejmě nemůže Hitlera exkulpovat z jeho vlastních pozdějších činů; ale mnohé to může vysvětlit.
A k tomu musíme připojit ještě další obzvláštní rys povahy či osobnosti mladého Hitlera: totiž jeho až do extrému přetaženou, sentimentální lásku k jeho matce.
Podle všeho byl Hitlerův vztah k okolnímu světu rozštěpen do dvou zcela protikladných poloh: na straně jedné tento svět pociťoval jako nepřátelský, plný temných hrozeb, proti němuž je nutno neustále vést boj na život a na smrt.
Na straně druhé si ovšem tento pocit cizoty a ohrožení ve světě kompenzoval vytvářením přemrštěných fantazií o útěšném, láskyplném, bezpečném útočišti svého vlastního světa, který je nutno ze všech sil uchovávat a chránit.
Toto rozštěpení jeho vztahu ke světu pak nalezlo svůj výraz v jeho pozdějších létech: dá se soudit, že právě proto glorifikoval "svůj" německý národ jako nadřazený všem ostatním, protože v něm našel výraz pro tuto svou hlubokou touhu někde nalézt uskutečnění svých fantazií o útěšném světě, kam on patří, kde nalezne své místo a své - nikým nezpochybnitelné - uplatnění. Zatímco ostatní národy - a jmenovitě pak Židé, a jenom o něco málo méně Slované - se pak v jeho očích staly ztělesněním toho zlého, jeho samou existenci ohrožujícího světa.
Tím vším chci poukázat na toto: pro Hitlera opravdu nebyl primární jeho antisemitismus; primární byla jeho xenofobie. Xenofobie ve zcela původním významu tohoto slova, dokonce ani ne jako "strach z cizích (lidí)", jako "strach z cizího". Čím více se něco jeví být cizím, čím více se to vzdaluje tomu pocitu útěšně bezpečného domova, tím více se to jeví jako smrtelné nebezpečí.
Proč jsem v titulku uvedl, že se může jednat nejenom o Hitlera samotného, nýbrž i o naši vlastní současnost? - Ono to totiž právě v těch stávajících diskusích a střetech o migrantech často působí tím dojmem, že se tu znovu a znovu opakuje přesně ten samý vzorec myšlení a emotivního naladění samotného Hitlera.
Zase je tu vytvářen obraz jakési dokonalé, ideální, útěšné domoviny, kterou je zapotřebí jakýmikoli prostředky chránit před smrtelným nebezpečím jakési cizácké invaze. A tak se prolévají slzy lítosti nad tím, jak č e s k é babičky nebudou mít co do úst, jak č e š t í pacienti budou houfně umírat nedostatkem lékařské péče, když se česká země dopustí té smrtelné chyby, že do svých hranic vpustí hrstku imigrantů. Ty české babičky a ti pacienti v českých nemocnicích jsou tedy apriori vnímáni apriori jako privilegovaný národ (neřkuli rasa), ohrožení smrtelným nebezpečím z vpádu cizího elementu - zatímco ti uprchlíci před skutečným nebezpečím pro jejich životy nejsou vnímáni vůbec jako lidé (natož trpící), nýbrž jako invazoři přinášející pouze terorismus, nákazy a smrt.
Takže, troufám si tvrdit - ten vylíčený mentální oblouk od Hitlera až k naší současné přítomnosti snad opravdu není až natolik spekulativní, jak by se na první pohled mohlo zdát...
JN
September 17, 2015 v 8.42
Josefu Poláčkovi – Zastaralá čísla versus nejnovější pocity: "Ta čísla ... jsou ... naprosto zastaralá a irelevantní."
Domnívám se, že je vždy lepší použít zastaralá čísla z nejnovějších statistik než nejnovější pocity. Pokud máte k dispozici statistiky novější, můžete je uvést. Místo toho mi však doporučujete návštěvu uprchlického tábora, abych na vlastní oči zjistil, jaký je rozdíl mezi uprchlíky a ostatní imigrací. Myslím, že v uprchlickém táboře se vyskytují převážně uprchlíci, i když tam samozřejmě mohou být i ti, kterým bude později případná žádost o azyl zamítnuta. Pokud však emotivně odmítáte princip azylové procedury (rozlišování uprchlíků a ostatních imigrantů), myslím, že byste měl tedy navrhnout něco lepšího. Měla by tím lepším řešením být tedy neřízená imigrace?
Pan Kubička píše, že "neví o žádných hlasech, které by tvrdily, že v této krizové situaci bychom měli podporovat migraci". V diskusi pod svým článkem "Hloubení příkopů" píše:
"O podporu neřízené migrace dnes opravdu nejde a většina řekněme prouprchlických článků vychází z předpokladu, že se řeší problém uprchlíků, kteří žádají o azyl. Lidé, kteří se chtějí v Evropě usadit s jinou argumentací nejsou aktuální téma."
Myslím tedy, že pana Kubičku svým hlasem, zpochybňujícím princip azylové procedury, nepotěšíte.
Míchání hrušek s jablky
"Navíc se jedná o míchání hrušek s jablky. Jsou země původu (Balkán), kde je procento úspěšnosti přiznání azylu mizivě malé, ...zatímco u jiných zemí původu je procento oprávněnosti azylových důvodů daleko vyšší."
Přece vůbec nepopírám, že celková úspěšnost žadatelů o azyl ze Sýrie bude jiná, než úspěšnost žadatelů o azyl z Kosova. Ověřit původ a identitu žadatele je právě úkolem azylové procedury, proti které Vy nejspíše protestujete ("...jak velmi relativní může být rozlišování mezi "ekonomickými" a "neekonomickými" uprchlíky, byste ze všeho nejlépe mohl zjistit,...").
Čísla pro jednotlivé země můžete ve statistikách samozřejmě také najít. Pokud se zabýváme řešením uprchlické krize z hlediska Evropy, považuji za logické uvádět celkové počty uprchlíků a imigrantů, které do Evropy proudí.
Pan Kubička píše, že "neví o žádných hlasech, které by tvrdily, že v této krizové situaci bychom měli podporovat migraci". V diskusi pod svým článkem "Hloubení příkopů" píše:
"O podporu neřízené migrace dnes opravdu nejde a většina řekněme prouprchlických článků vychází z předpokladu, že se řeší problém uprchlíků, kteří žádají o azyl. Lidé, kteří se chtějí v Evropě usadit s jinou argumentací nejsou aktuální téma."
Myslím tedy, že pana Kubičku svým hlasem, zpochybňujícím princip azylové procedury, nepotěšíte.
Míchání hrušek s jablky
"Navíc se jedná o míchání hrušek s jablky. Jsou země původu (Balkán), kde je procento úspěšnosti přiznání azylu mizivě malé, ...zatímco u jiných zemí původu je procento oprávněnosti azylových důvodů daleko vyšší."
Přece vůbec nepopírám, že celková úspěšnost žadatelů o azyl ze Sýrie bude jiná, než úspěšnost žadatelů o azyl z Kosova. Ověřit původ a identitu žadatele je právě úkolem azylové procedury, proti které Vy nejspíše protestujete ("...jak velmi relativní může být rozlišování mezi "ekonomickými" a "neekonomickými" uprchlíky, byste ze všeho nejlépe mohl zjistit,...").
Čísla pro jednotlivé země můžete ve statistikách samozřejmě také najít. Pokud se zabýváme řešením uprchlické krize z hlediska Evropy, považuji za logické uvádět celkové počty uprchlíků a imigrantů, které do Evropy proudí.
MP
Ono také bývá dobré vědět, o čem mluvím.
a) Azylové řízení rozhodně ani dnes nesestává pouze z rozlišování ekonomických a neekonomických migrantů.
b) Když už zkoušíte rozlišovat mezi uprchlíky a imigranty z ekonomických důvodů, dodržujte to. V uprchlických táborech i azylových zařízeních jsou pochopitelně ti i ti.
c) Neřízená migrace zůstává neřízenou migrací i tehdy, když probíhají azylová řízení.
Když už chcete po druhých, aby mluvili věcně, zkuste to taky.
A ryze na okraj: Podvyživený imigrant z Burundy, který říká, že utekl ze strachu z blížící se občanské války a protože mu letos zavraždily ozbrojené bojůvky už tři příbuzné -- je to ekonomický nebo politický beženec?
Napovím vám: Burundi je zatím podle ČR bezpečná země, protože naše MZV (či jeho odpovědná část) zřejmě nepostřehlo, že tam došlo za poslední rok ke dvěma částečným okupacím, jednomu puči atd. Anebo to považuje na africké poměry za normální.
a) Azylové řízení rozhodně ani dnes nesestává pouze z rozlišování ekonomických a neekonomických migrantů.
b) Když už zkoušíte rozlišovat mezi uprchlíky a imigranty z ekonomických důvodů, dodržujte to. V uprchlických táborech i azylových zařízeních jsou pochopitelně ti i ti.
c) Neřízená migrace zůstává neřízenou migrací i tehdy, když probíhají azylová řízení.
Když už chcete po druhých, aby mluvili věcně, zkuste to taky.
A ryze na okraj: Podvyživený imigrant z Burundy, který říká, že utekl ze strachu z blížící se občanské války a protože mu letos zavraždily ozbrojené bojůvky už tři příbuzné -- je to ekonomický nebo politický beženec?
Napovím vám: Burundi je zatím podle ČR bezpečná země, protože naše MZV (či jeho odpovědná část) zřejmě nepostřehlo, že tam došlo za poslední rok ke dvěma částečným okupacím, jednomu puči atd. Anebo to považuje na africké poměry za normální.
JN
September 17, 2015 v 22.05
Martinu Profantovi - Jaké je Vaše řešení problému "ekonomických a neekonomických imigrantů"?
Ve vašich slovech "... bývá dobré vědět, o čem mluvím" žádný argument obsažen není, týkají se jen mé osoby.
Váš starší diskusní příspěvek jsem zde citoval proto, že v něm jedno řešení odmítáte ale žádné lepší nenabízíte. Jde tedy o negativismus, který zavádí diskusi do slepé uličky.
Pokud tedy "o tom" mluvím nepoužívám označení "ekonomický a neekonomický imigrant", protože tato slova v sobě skrývají emotivní náboj, kterého zneužívají militantní odpůrci imigrantů a negaci tohoto emotivního náboje zneužívá zase druhá strana. Východisko nenabízí ani jedna z nich.
Když tedy kritizujete neúčelnost metod zjišťování identity žadatelů o azyl, předpokládám že máte nějaké konkrétní poznatky, jak takové zjišťování identity uprchlíka a jeho důvodů pro útěk v azylovém proceduře probíhá. Prosím uveďte je zde.
Napsal jste:
"b) Když už zkoušíte rozlišovat mezi uprchlíky a imigranty z ekonomických důvodů, dodržujte to. V uprchlických táborech i azylových zařízeních jsou pochopitelně ti i ti."
O jeden diskusní příspěvek výše jsem napsal:
"Myslím, že v uprchlickém táboře se vyskytují převážně uprchlíci, i když tam samozřejmě mohou být i ti, kterým bude později případná žádost o azyl zamítnuta."
K vašemu bodu "c": Samozřejmě máte pravdu, že neřízená migrace může probíhat i když probíhají azylová řízení. Pokud by tedy neřízená migrace měla být tím kýženým výsledkem, nebylo by třeba, aby probíhala jednání ustaraných a "překvapených" politiků na nejvyšších úrovních a také by se mohly zrušit ty probíhající azylové procedury. Ušetřené peníze by se věnovaly na pomoc imigrantům a na podporu další imigrace z chudých oblastí.
Ta jednání politiků však "kupodivu" probíhají.
A na okraj: Podvyživený migrant z Burundi na tom není fyzicky tak dobře a nemá tolik finančních prostředků, aby mohl absolvovat cestu z Burundi do Evropy.
I nadále bych upřednostňoval věčnou rovinu diskuse.
Váš starší diskusní příspěvek jsem zde citoval proto, že v něm jedno řešení odmítáte ale žádné lepší nenabízíte. Jde tedy o negativismus, který zavádí diskusi do slepé uličky.
Pokud tedy "o tom" mluvím nepoužívám označení "ekonomický a neekonomický imigrant", protože tato slova v sobě skrývají emotivní náboj, kterého zneužívají militantní odpůrci imigrantů a negaci tohoto emotivního náboje zneužívá zase druhá strana. Východisko nenabízí ani jedna z nich.
Když tedy kritizujete neúčelnost metod zjišťování identity žadatelů o azyl, předpokládám že máte nějaké konkrétní poznatky, jak takové zjišťování identity uprchlíka a jeho důvodů pro útěk v azylovém proceduře probíhá. Prosím uveďte je zde.
Napsal jste:
"b) Když už zkoušíte rozlišovat mezi uprchlíky a imigranty z ekonomických důvodů, dodržujte to. V uprchlických táborech i azylových zařízeních jsou pochopitelně ti i ti."
O jeden diskusní příspěvek výše jsem napsal:
"Myslím, že v uprchlickém táboře se vyskytují převážně uprchlíci, i když tam samozřejmě mohou být i ti, kterým bude později případná žádost o azyl zamítnuta."
K vašemu bodu "c": Samozřejmě máte pravdu, že neřízená migrace může probíhat i když probíhají azylová řízení. Pokud by tedy neřízená migrace měla být tím kýženým výsledkem, nebylo by třeba, aby probíhala jednání ustaraných a "překvapených" politiků na nejvyšších úrovních a také by se mohly zrušit ty probíhající azylové procedury. Ušetřené peníze by se věnovaly na pomoc imigrantům a na podporu další imigrace z chudých oblastí.
Ta jednání politiků však "kupodivu" probíhají.
A na okraj: Podvyživený migrant z Burundi na tom není fyzicky tak dobře a nemá tolik finančních prostředků, aby mohl absolvovat cestu z Burundi do Evropy.
I nadále bych upřednostňoval věčnou rovinu diskuse.
JN
September 17, 2015 v 22.08
Ještě bych tedy rád znovu připomněl, že nemluvím o rozlišování "ekonomických a neekonomických migrantů", mluvím o rozlišování mezi uprchlíky a ostatními imigranty. Člověk, jehož žádosti o azyl je vyhověno, se stane úředně uznaným uprchlíkem. Pokud někdo kritizuje rozlišování na uprchlíky a ostatní imigranty, kritizuje tedy, podle mého mínění, podstatu azylové procedury a kritizuje také udělování práva na azyl. To ale přece není vůči uprchlíkům nijak humanistické, ba právě naopak. Jediné možné řešení, které by potom ještě zbývalo, by bylo přijímat všechny imigranty. To by vedlo ke kolapsu. Zná někdo nějaké ještě jiné řešení než "rozlišovat" nebo "zkolabovat"?
+ Další komentáře