Mnohé západní země jsou pro nás stále nedosažitelným příkladem. Nikoli už (tolik) životní úrovní, materiálními statky a spotřebními možnostmi, ale z hlediska pospolitosti společnosti, přístupu k lidem, ke kraji i krajině a zejména ve shodě nad hodnotami, které překračují osobní, menšinové, národní či státní zájmy.

O tom jsme se mohli přesvědčit při návštěvě našeho partnerské města Gau-Algesheim v Porýní, na hranici s Hesenskem. Je to vinařský, poměrně bohatý kraj i na německé poměry, zemědělská krajina. Zdejší obce neponičila druhá světová válka, jsou starobylé, pečlivě udržované i vkusně modernizované.

Starosta Dieter Linck nám při prohlídce města kromě jiného ukázal, kde ubytovávají běžence; v každé obci s osmi sty až tisícem obyvatel jich mají tak dvacet až třicet. Německé zákony ukládají, aby se o běžence postarali stejně jako o své nejchudší občany a snažili se je začlenit do společnosti, protože bez „personálních posil“ odjinud by se německé obce leckde vylidňovaly — mladí Němci podle svých zájmů a příležitostí pronikají do celého světa, kde se často usazují.

Po roce 1948 a 1968 jsme v Německu (a v západním světě vůbec) ve stejné situaci (tedy jako imigranti) byli i my Češi, po roce 1956 to byli Maďaři, jindy Poláci nebo Řekové, dnes jsou to také hojně Ukrajinci. „Bez nich by Německo nebylo hlavním tahounem ekonomie v Evropě, protože například po poslední německé školské reformě zanikají učiliště a všechna řemeslná zdatnost spočívá na Polácích, Ukrajincích, Slovácích, Češích,“ vysvětluje Dieter Linck, a já domýšlím, že taková vstřícnost je v Německu možná tradiční přinejmenším od doby, kdy po druhé světové válce muselo Německo „doplnit stavy“ obyvatel.

Hlavním naším programem — společně s účastníky dalšího partnerství, s Italy z Bonaviga u Verony — byla konference „Společně tvoříme budoucnost Evropy“. Nejzávažnější proslov pronesla evropská poslankyně Birgit Collin-Langen a týkal se — pochopitelně běženců. Přiznala, že Evropa, čímž myslela Evropskou unii, není na takovou kalamitu připravena, příslušné zákony a organizační opatření se tvoří zdlouhavě. Nicméně připomněla platné evropské úmluvy, například Ženevskou z roku 1951, kdy padesát starostů „pro Evropu“ položilo základy velkého evropského partnerství a vzájemné pomoci (u čehož jsme my z pochopitelných důvodů nebyli).

Připomněla, že je na lidech, nikoli na institucích, zda v Evropě udržíme mír. Budování plotů či hloubení zákopů kolem Evropy znamená začátek války. Zdůraznila také, že Evropa má schopnost a možnosti i tuto situaci zvládnout, pokud bude mít nejen pravidla pro přijímaní azylantů, ale hlavně dobrou vůli. A to se týká všech evropských zemí. Zdálo se mi, že mluví k nám. A úplně opačně, než mluvil například v neděli 6. září 2015 na Primě předseda ODS Fiala, jenž zdůraznil, že jestliže Evropská unie k něčemu vůbec je, tak k tomu, aby proti běžencům (vetřelcům) armádou zajistila svůj Schengenský prostor.

Birgit Collin-Langen mluvila ve stejném duchu jako kancléřka Merkelová (ostatně je stejné politické příslušnosti), akorát o něco naléhavěji, klidně vyslovila, že zemím Evropské unie, které nebudou poskytovat zázemí běžencům, by měla unie snížit finanční příspěvek. Starost o vystěhovalce není záležitostí armády a silových složek, ale vyškolených sociálních pracovníků, jichž je v Evropě dostatek... No u nás by ji zajisté kamenovali.

Úroveň tamní regionální politiky jevila se mi vyšší než naše úroveň státní. Proto jsem se ptal starosty Lincka — vystudovaného zemědělce smýšlení velmi ekologického —, jaké mají vysvětlení pro náš český štítivě-nepřátelsko-ostražitý postoj vůči lidem v nouzi, který vehementně vyjadřují jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman. Naznačil, že oni jsou (generačně) nejvíce poznamenáni totalitářským režimem, stálý strach je v nich hluboce zakořeněn. S otevřeným světem, tedy i s tíživými důsledky prostupných hranic, máme zatím malé zkušenosti, dosud jsme se procházeli Evropu jako růžovou zahradou. Křesťanské vyrovnání se s problémem běženců by měla být součást naší (evropské) emancipace, mínil Dieter Linck.

Povšiml jsem si, že Němci nemluví o Německu či Němcích, ale vždy o Evropě — a právě její prospěch zdůrazňují. A velice jim jde o to, abychom tou Evropou byli i my (Poláci, Češi, Slováci), snad aby je nikdo nepodezíral, že evropskými zájmy se jenom zastírají zájmy německé.

Porýnsko-hesenská oblast dříve bývala více evangelická; když se tu usídlovali katolíci, evangelíci jim pomáhali se stavbou kostela. Nevím, zda jsem to dobře pochopil, ale rozhodně v historii regionu nikdy nebyli nesmiřitelní, nýbrž si pomáhali, přesto svou konfesi si zachovali.

Když nyní papež František vyzývá, abychom ubytovávali uprchlíky na farách, zase jako by nabádal přímo nás. Konečně by se našim — v Čechách — povětšině poloopuštěným farám dostalo smysluplného využití. Ale že se ty budovy načekaly!

Pospolitost, vstřícnost, pozorné, přátelské chování našich německých partnerů je obdivuhodné. Dozvěděli jsme se, že výborné saláty, koláče, buchty či rýnsko-hesenské slané pečivo, jimiž jsme byli hoštěni, připravili a napekli obyvatelé doma a přinesli k hromadnému pohoštění, a viditelně z toho měli radost. K politickým jednáním připravily různé spolky bohatý doprovodný kulturní program — zpíval nám sbor mužský i smíšený, ženy si nacvičily taneční vystoupení coby indiánky, evropskou hymnu hráli dívka na trombon se starým klavíristou. Ovzduší přesgenerační radosti. Setkání probíhala ve sportovní hale — a bylo narváno, o „naše plkání“ místní jevili zájem, v našich poměrech téměř nepochopitelné. Nikdo se nechoval povýšeně. Každá ze sdružených obcí (obdoba naší „obce s rozšířenou působností“) něčím přispěla.

Dozvěděli jsme se také, že v Porýní mají zřejmě ukázněnější i špačky. U nás je vinaři plaší střílením, aby jim nezničili úrodu. Němci tuto metodu už opustili, protože je dražší než nechat ptáky nažrat. Prý neozobou více než dvě procenta úrody, například sklízecí technika nadělá ve vinicích škody větší.

Mé nadšené referování možná působí, jako když se Julius Fučík, Ivan Olbracht, Jan Werich a další naši (levicoví) kulturní představitelé vrátili svého času ze Sovětského svazu, ale snad jde o podobnost čistě náhodnou…