Mnohé západní země jsou pro nás stále nedosažitelným příkladem. Nikoli už (tolik) životní úrovní, materiálními statky a spotřebními možnostmi, ale z hlediska pospolitosti společnosti, přístupu k lidem, ke kraji i krajině a zejména ve shodě nad hodnotami, které překračují osobní, menšinové, národní či státní zájmy.

O tom jsme se mohli přesvědčit při návštěvě našeho partnerské města Gau-Algesheim v Porýní, na hranici s Hesenskem. Je to vinařský, poměrně bohatý kraj i na německé poměry, zemědělská krajina. Zdejší obce neponičila druhá světová válka, jsou starobylé, pečlivě udržované i vkusně modernizované.

Starosta Dieter Linck nám při prohlídce města kromě jiného ukázal, kde ubytovávají běžence; v každé obci s osmi sty až tisícem obyvatel jich mají tak dvacet až třicet. Německé zákony ukládají, aby se o běžence postarali stejně jako o své nejchudší občany a snažili se je začlenit do společnosti, protože bez „personálních posil“ odjinud by se německé obce leckde vylidňovaly — mladí Němci podle svých zájmů a příležitostí pronikají do celého světa, kde se často usazují.

Po roce 1948 a 1968 jsme v Německu (a v západním světě vůbec) ve stejné situaci (tedy jako imigranti) byli i my Češi, po roce 1956 to byli Maďaři, jindy Poláci nebo Řekové, dnes jsou to také hojně Ukrajinci. „Bez nich by Německo nebylo hlavním tahounem ekonomie v Evropě, protože například po poslední německé školské reformě zanikají učiliště a všechna řemeslná zdatnost spočívá na Polácích, Ukrajincích, Slovácích, Češích,“ vysvětluje Dieter Linck, a já domýšlím, že taková vstřícnost je v Německu možná tradiční přinejmenším od doby, kdy po druhé světové válce muselo Německo „doplnit stavy“ obyvatel.

Hlavním naším programem — společně s účastníky dalšího partnerství, s Italy z Bonaviga u Verony — byla konference „Společně tvoříme budoucnost Evropy“. Nejzávažnější proslov pronesla evropská poslankyně Birgit Collin-Langen a týkal se — pochopitelně běženců. Přiznala, že Evropa, čímž myslela Evropskou unii, není na takovou kalamitu připravena, příslušné zákony a organizační opatření se tvoří zdlouhavě. Nicméně připomněla platné evropské úmluvy, například Ženevskou z roku 1951, kdy padesát starostů „pro Evropu“ položilo základy velkého evropského partnerství a vzájemné pomoci (u čehož jsme my z pochopitelných důvodů nebyli).

Připomněla, že je na lidech, nikoli na institucích, zda v Evropě udržíme mír. Budování plotů či hloubení zákopů kolem Evropy znamená začátek války. Zdůraznila také, že Evropa má schopnost a možnosti i tuto situaci zvládnout, pokud bude mít nejen pravidla pro přijímaní azylantů, ale hlavně dobrou vůli. A to se týká všech evropských zemí. Zdálo se mi, že mluví k nám. A úplně opačně, než mluvil například v neděli 6. září 2015 na Primě předseda ODS Fiala, jenž zdůraznil, že jestliže Evropská unie k něčemu vůbec je, tak k tomu, aby proti běžencům (vetřelcům) armádou zajistila svůj Schengenský prostor.

Birgit Collin-Langen mluvila ve stejném duchu jako kancléřka Merkelová (ostatně je stejné politické příslušnosti), akorát o něco naléhavěji, klidně vyslovila, že zemím Evropské unie, které nebudou poskytovat zázemí běžencům, by měla unie snížit finanční příspěvek. Starost o vystěhovalce není záležitostí armády a silových složek, ale vyškolených sociálních pracovníků, jichž je v Evropě dostatek... No u nás by ji zajisté kamenovali.

Úroveň tamní regionální politiky jevila se mi vyšší než naše úroveň státní. Proto jsem se ptal starosty Lincka — vystudovaného zemědělce smýšlení velmi ekologického —, jaké mají vysvětlení pro náš český štítivě-nepřátelsko-ostražitý postoj vůči lidem v nouzi, který vehementně vyjadřují jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman. Naznačil, že oni jsou (generačně) nejvíce poznamenáni totalitářským režimem, stálý strach je v nich hluboce zakořeněn. S otevřeným světem, tedy i s tíživými důsledky prostupných hranic, máme zatím malé zkušenosti, dosud jsme se procházeli Evropu jako růžovou zahradou. Křesťanské vyrovnání se s problémem běženců by měla být součást naší (evropské) emancipace, mínil Dieter Linck.

↗

V každé obci Porýní s osmi sty až tisícem obyvatel mají dvacet až třicet azylantů. Německé zákony ukládají, aby se o běžence postarali stejně jako o své nejchudší. Repro DR

Povšiml jsem si, že Němci nemluví o Německu či Němcích, ale vždy o Evropě — a právě její prospěch zdůrazňují. A velice jim jde o to, abychom tou Evropou byli i my (Poláci, Češi, Slováci), snad aby je nikdo nepodezíral, že evropskými zájmy se jenom zastírají zájmy německé.