Mnohé západní země jsou pro nás stále nedosažitelným příkladem. Nikoli už (tolik) životní úrovní, materiálními statky a spotřebními možnostmi, ale z hlediska pospolitosti společnosti, přístupu k lidem, ke kraji i krajině a zejména ve shodě nad hodnotami, které překračují osobní, menšinové, národní či státní zájmy.

O tom jsme se mohli přesvědčit při návštěvě našeho partnerské města Gau-Algesheim v Porýní, na hranici s Hesenskem. Je to vinařský, poměrně bohatý kraj i na německé poměry, zemědělská krajina. Zdejší obce neponičila druhá světová válka, jsou starobylé, pečlivě udržované i vkusně modernizované.

Starosta Dieter Linck nám při prohlídce města kromě jiného ukázal, kde ubytovávají běžence; v každé obci s osmi sty až tisícem obyvatel jich mají tak dvacet až třicet. Německé zákony ukládají, aby se o běžence postarali stejně jako o své nejchudší občany a snažili se je začlenit do společnosti, protože bez „personálních posil“ odjinud by se německé obce leckde vylidňovaly — mladí Němci podle svých zájmů a příležitostí pronikají do celého světa, kde se často usazují.

Po roce 1948 a 1968 jsme v Německu (a v západním světě vůbec) ve stejné situaci (tedy jako imigranti) byli i my Češi, po roce 1956 to byli Maďaři, jindy Poláci nebo Řekové, dnes jsou to také hojně Ukrajinci. „Bez nich by Německo nebylo hlavním tahounem ekonomie v Evropě, protože například po poslední německé školské reformě zanikají učiliště a všechna řemeslná zdatnost spočívá na Polácích, Ukrajincích, Slovácích, Češích,“ vysvětluje Dieter Linck, a já domýšlím, že taková vstřícnost je v Německu možná tradiční přinejmenším od doby, kdy po druhé světové válce muselo Německo „doplnit stavy“ obyvatel.