Většina českých občanů se ještě s žádným uprchlíkem nesetkala, přesto slyšíme, že uprchlická krize českou společnost rozdělila. Toto rozdělení není snadno uchopitelné. Každé rozdělení je vždy také spojení — nic lidi tak nespojuje jako společný nepřítel. Martin Konvička a jemu blízcí by chtěli, aby se společnost spojila proti vlně imigrantů, kteří chtějí naši společnost zničit a podmanit si ji. Nepřítelem je také každý, kdo s migranty v nějaké (byť malé) míře sympatizuje či soucítí; šibenice na náměstích byly určené právě pro tyto zrádce, nikoli pro migranty.

Ale co my ostatní? S kým se spojujeme a proti komu? Člověka hned napadne, proč se vůbec s někým spojovat a zejména, proč proti někomu. To bychom ale v dnešní zjitřené atmosféře raději neměli říkat vůbec nic. Kdo vystrčí čumák, ten přes něj dostane.

Na druhé straně je zde ovšem historií prověřená zkušenost, že „k triumfu zla stačí, aby dobří lidé mlčeli“. (Tento citát bývá připisován Edmundu Burkeovi, ale podle Wikiquotes se v jeho díle takto doslova nenachází. Něco podobného řekli i jiní slavní lidé, například Albert Einstein a Martin Luther King.)

Tento výrok ale také vystavuje možnému útoku každého, kdo se ozve proti tomu, co za zlo považuje: lze mu vytknout pýchu, se kterou označuje za lepšího, než jsou ostatní.

Tuto taktiku uplatnil vůči výzvě „Vědci proti strachu a lhostejnosti“ presidentův mluvčí Ovčáček. Výzva podle něj prohlubuje příkopy mezi společností a takzvanou elitou. Je to jeden z univerzálních protiargumentů: každý, kdo vyjadřuje odlišný názor, ho nutně považuje za názor lepší, jinak by to nedávalo smysl. Údajná povýšenost souvisí také s tím, že odpor k imigrantům či strach z nich je u nás výrazně většinovým postojem. Proti přijímání jakýchkoliv migrantů je podle průzkumů veřejného mínění asi 70 % populace, elitáři se prý tedy nad tuto většinu povyšují.

↗

Většina českých občanů se ještě s žádným uprchlíkem nesetkala, přesto slyšíme, že uprchlická krize českou společnost rozdělila. Foto Ondřej Mazura, DR

Jiný univerzální protiargument proti výzvě vědců použil v rámci svého nekončícího seriálu článků proti uprchlíkům Jan Keller v Právu: nemají co mluvit, když k jiným špatnostem mlčeli, například k tomu, co říkal senátor Štětina o praporu Azov. To je zcela univerzální argument proti jakémukoliv prohlášení, kdybych si s tím dal tu práci, jistě bych snadno našel také spoustu špatností, o kterých nic nenapsal Jan Keller. Chatrnost Kellerovy argumentace je zarážející. Četl jsem, že by mohl být příštím prezidentem, to by vysvětlovalo, proč si uprchlíky zvolil jako své hlavní politické téma.

Petr Bittner ve svém článku „Naší zbraní je solidarita“ sympaticky apeluje na solidaritu, která nerozlišuje mezi starousedlíkem a nově příchozím. Zároveň používá kellerovský argument, že solidarita s migranty u skupiny identifikované jako „liberálové“ je falešná, protože je selektivní, netýká se lidí, kteří se cítí migranty ohroženi, což jsou podle něj zřejmě lidé chudí — ti jsou osloveni fašisty. Liberálové podle Petra Bittnera kvůli tomuto nedostatku solidarity prohrávají boj s fašisty. Kdo ale může nad fašisty zvítězit? Nevím, jak by svou politickou identitu vyjádřil Petr Bittner. Pokud by to byla řekněme „radikální levice“, tak ta byla před druhou světovou válkou v Evropě daleko silnější než dnes, ale přesto s fašismem prohrála úplně všude.

Bittner podává sugestivní obraz konfliktu tří různých identit: na ulici se střetává pochod xenofobů s několika stovkami protidemonstrantů skandujících „naší zbraní je solidarita“. A pak: „Z proskleného špičáku nehnutě shlížel na naše zmoklé hlavy mladý muž v obleku. Bylo mu to celé úplně šumák.“ Opravdu se to, co někdo prožívá, pozná podle toho, jak je oblečen a kde stojí? V tom obrazu jsou xenofobie a jejich odpůrci identifikováni přibližně tak, jak se identifikovali sami, muži v obleku je jeho identita přisouzena na základě několika vnějších znaků aniž by měl šanci se k tomu vyjádřit. Muž v obleku je nejen symbolem kapitalismu, ale i liberalismu. „Liberálové“ jsou v Bittnerově článku identifikováni a interpretováni bez své účasti, jsou jasní, není potřeba s nimi mluvit, protože víme, co jsou zač. (Podotýkám, že bych svou politickou identitu jedním slovem vyjádřit nedovedl. Do práce naštěstí v obleku chodit nemusím.)

Petr Bittner zde hloubí další příkop, tentokrát mezi svou identifikační skupinou a skupinou „liberálů“. Je to rozumné? Pokud nám opravdu hrozí fašizace, lze nad ní vyhrát bez liberálů? Před druhou světovou válkou fašismus vítězil, protože vzájemné rivality mezi jeho oponenty byly silnější než jejich odpor proti fašismu. A není ten obraz „liberála“ v obleku stejně schematický a dehumanizující jako obraz migranta, jak ho podává hnutí Islám v České republice nechceme?

V diskusích se lze také často setkat s názorem, že není správné většinové obavy z cizinců zlehčovat, protože xenofobie je přirozená. Možná má xenofobie nějaké vrozené základy, ale proč se nejvíc projevuje u lidí, kteří uprchlíky znají jen z médií a ne u lidí, kteří se s nimi přímo setkávají? K masovým střetům mezi migranty a místním obyvatelstvem nedochází tam, kde jich je spousta, lidé jim tu často naopak pomáhají nebo s nimi obchodují.

Migrace vlastně probíhá pozoruhodně mírumilovně, alespoň zatím. Názor většiny nevychází z žité zkušenosti, ale z vyjadřovaných názorů. Kdyby lidé reagovali na to, co prožívají sami, reagovali by na nebývalá vedra a sucha dnešního léta a panikařili by kvůli globálnímu oteplování. A to se neděje. Současná vlna migrace vzbuzuje oprávněné obavy. Je však věcí celospolečenského diskursu, jaké obavy převládnou: obavy z cizinců islámského vyznání, obavy z fašizace společnosti, či obavy o osud uprchlíků?

Těch je dnes na světě asi 60 milionů, a do Evropy směřuje jen jejích menší část (15—20 %). Nedá se čekat, že se tato vlna zastaví před hranicemi Evropy, a bude problémy uprchlíků řešit jen Turecko, další země Středního Východu či Pákistán. Ploty z žiletkového drátu je nezastaví — to by musely být na hranicích Evropy betonové zdi, kulomety a statisíce vojáků ochotných střílet do bezbranných lidí. Vzpomeňme si jaké nasazení vojenských sil a techniky bylo potřeba k zastavování emigrantů z Československa. Hranice Evropy jsou mnohem delší a tvoří je také nesmírně členité pobřeží Středozemního moře.

Příkop mezi těmi, kdo agitují proti migrantům a těmi, kteří vyjadřují podobné postoje jako signatáři výzvy vědců, nelze zasypat tím, že se přihlásíme k nějakému jednoduchému a ráznému řešení. Takové nikdo nezná. Nepomůže ani hledání příčiny, tedy viníka. Česká republika asi nemůže k řešení problému migrantů a uprchlíků nijak výrazně přispět, zejména ne expertní znalostí ani radami zemím, které mají s migranty větší zkušenosti než my. Přispět by mohla tím, že malou část uprchlíků přijme, aby projevila dobrou vůli a trochu odlehčila zemím, kde jich je více, než zvládají. To ovšem většina lidí u nás odmítá. Hloubí se tak další příkop — tentokrát mezi Českou republikou a Evropou.