Hloubení příkopů

Jiří Kubička

Debata o uprchlících hloubí víc příkopů, než by se mohlo na první pohled zdát. Nové nedorozumění vyrůstá pokaždé, když člověk začne skupinu oponentů uzavírat do snadno identifikovatelné škatulky.

Většina českých občanů se ještě s žádným uprchlíkem nesetkala, přesto slyšíme, že uprchlická krize českou společnost rozdělila. Toto rozdělení není snadno uchopitelné. Každé rozdělení je vždy také spojení — nic lidi tak nespojuje jako společný nepřítel. Martin Konvička a jemu blízcí by chtěli, aby se společnost spojila proti vlně imigrantů, kteří chtějí naši společnost zničit a podmanit si ji. Nepřítelem je také každý, kdo s migranty v nějaké (byť malé) míře sympatizuje či soucítí; šibenice na náměstích byly určené právě pro tyto zrádce, nikoli pro migranty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ale co my ostatní? S kým se spojujeme a proti komu? Člověka hned napadne, proč se vůbec s někým spojovat a zejména, proč proti někomu. To bychom ale v dnešní zjitřené atmosféře raději neměli říkat vůbec nic. Kdo vystrčí čumák, ten přes něj dostane.

Na druhé straně je zde ovšem historií prověřená zkušenost, že „k triumfu zla stačí, aby dobří lidé mlčeli“. (Tento citát bývá připisován Edmundu Burkeovi, ale podle Wikiquotes se v jeho díle takto doslova nenachází. Něco podobného řekli i jiní slavní lidé, například Albert Einstein a Martin Luther King.)

Tento výrok ale také vystavuje možnému útoku každého, kdo se ozve proti tomu, co za zlo považuje: lze mu vytknout pýchu, se kterou označuje za lepšího, než jsou ostatní.

Tuto taktiku uplatnil vůči výzvě „Vědci proti strachu a lhostejnosti“ presidentův mluvčí Ovčáček. Výzva podle něj prohlubuje příkopy mezi společností a takzvanou elitou. Je to jeden z univerzálních protiargumentů: každý, kdo vyjadřuje odlišný názor, ho nutně považuje za názor lepší, jinak by to nedávalo smysl. Údajná povýšenost souvisí také s tím, že odpor k imigrantům či strach z nich je u nás výrazně většinovým postojem. Proti přijímání jakýchkoliv migrantů je podle průzkumů veřejného mínění asi 70 % populace, elitáři se prý tedy nad tuto většinu povyšují.

Většina českých občanů se ještě s žádným uprchlíkem nesetkala, přesto slyšíme, že uprchlická krize českou společnost rozdělila. Foto Ondřej Mazura, DR

Jiný univerzální protiargument proti výzvě vědců použil v rámci svého nekončícího seriálu článků proti uprchlíkům Jan Keller v Právu: nemají co mluvit, když k jiným špatnostem mlčeli, například k tomu, co říkal senátor Štětina o praporu Azov. To je zcela univerzální argument proti jakémukoliv prohlášení, kdybych si s tím dal tu práci, jistě bych snadno našel také spoustu špatností, o kterých nic nenapsal Jan Keller. Chatrnost Kellerovy argumentace je zarážející. Četl jsem, že by mohl být příštím prezidentem, to by vysvětlovalo, proč si uprchlíky zvolil jako své hlavní politické téma.

Petr Bittner ve svém článku „Naší zbraní je solidarita“ sympaticky apeluje na solidaritu, která nerozlišuje mezi starousedlíkem a nově příchozím. Zároveň používá kellerovský argument, že solidarita s migranty u skupiny identifikované jako „liberálové“ je falešná, protože je selektivní, netýká se lidí, kteří se cítí migranty ohroženi, což jsou podle něj zřejmě lidé chudí — ti jsou osloveni fašisty. Liberálové podle Petra Bittnera kvůli tomuto nedostatku solidarity prohrávají boj s fašisty. Kdo ale může nad fašisty zvítězit? Nevím, jak by svou politickou identitu vyjádřil Petr Bittner. Pokud by to byla řekněme „radikální levice“, tak ta byla před druhou světovou válkou v Evropě daleko silnější než dnes, ale přesto s fašismem prohrála úplně všude.

Bittner podává sugestivní obraz konfliktu tří různých identit: na ulici se střetává pochod xenofobů s několika stovkami protidemonstrantů skandujících „naší zbraní je solidarita“. A pak: „Z proskleného špičáku nehnutě shlížel na naše zmoklé hlavy mladý muž v obleku. Bylo mu to celé úplně šumák.“ Opravdu se to, co někdo prožívá, pozná podle toho, jak je oblečen a kde stojí? V tom obrazu jsou xenofobie a jejich odpůrci identifikováni přibližně tak, jak se identifikovali sami, muži v obleku je jeho identita přisouzena na základě několika vnějších znaků aniž by měl šanci se k tomu vyjádřit. Muž v obleku je nejen symbolem kapitalismu, ale i liberalismu. „Liberálové“ jsou v Bittnerově článku identifikováni a interpretováni bez své účasti, jsou jasní, není potřeba s nimi mluvit, protože víme, co jsou zač. (Podotýkám, že bych svou politickou identitu jedním slovem vyjádřit nedovedl. Do práce naštěstí v obleku chodit nemusím.)

Petr Bittner zde hloubí další příkop, tentokrát mezi svou identifikační skupinou a skupinou „liberálů“. Je to rozumné? Pokud nám opravdu hrozí fašizace, lze nad ní vyhrát bez liberálů? Před druhou světovou válkou fašismus vítězil, protože vzájemné rivality mezi jeho oponenty byly silnější než jejich odpor proti fašismu. A není ten obraz „liberála“ v obleku stejně schematický a dehumanizující jako obraz migranta, jak ho podává hnutí Islám v České republice nechceme?

V diskusích se lze také často setkat s názorem, že není správné většinové obavy z cizinců zlehčovat, protože xenofobie je přirozená. Možná má xenofobie nějaké vrozené základy, ale proč se nejvíc projevuje u lidí, kteří uprchlíky znají jen z médií a ne u lidí, kteří se s nimi přímo setkávají? K masovým střetům mezi migranty a místním obyvatelstvem nedochází tam, kde jich je spousta, lidé jim tu často naopak pomáhají nebo s nimi obchodují.

Migrace vlastně probíhá pozoruhodně mírumilovně, alespoň zatím. Názor většiny nevychází z žité zkušenosti, ale z vyjadřovaných názorů. Kdyby lidé reagovali na to, co prožívají sami, reagovali by na nebývalá vedra a sucha dnešního léta a panikařili by kvůli globálnímu oteplování. A to se neděje. Současná vlna migrace vzbuzuje oprávněné obavy. Je však věcí celospolečenského diskursu, jaké obavy převládnou: obavy z cizinců islámského vyznání, obavy z fašizace společnosti, či obavy o osud uprchlíků?

Těch je dnes na světě asi 60 milionů, a do Evropy směřuje jen jejích menší část (15—20 %). Nedá se čekat, že se tato vlna zastaví před hranicemi Evropy, a bude problémy uprchlíků řešit jen Turecko, další země Středního Východu či Pákistán. Ploty z žiletkového drátu je nezastaví — to by musely být na hranicích Evropy betonové zdi, kulomety a statisíce vojáků ochotných střílet do bezbranných lidí. Vzpomeňme si jaké nasazení vojenských sil a techniky bylo potřeba k zastavování emigrantů z Československa. Hranice Evropy jsou mnohem delší a tvoří je také nesmírně členité pobřeží Středozemního moře.

Příkop mezi těmi, kdo agitují proti migrantům a těmi, kteří vyjadřují podobné postoje jako signatáři výzvy vědců, nelze zasypat tím, že se přihlásíme k nějakému jednoduchému a ráznému řešení. Takové nikdo nezná. Nepomůže ani hledání příčiny, tedy viníka. Česká republika asi nemůže k řešení problému migrantů a uprchlíků nijak výrazně přispět, zejména ne expertní znalostí ani radami zemím, které mají s migranty větší zkušenosti než my. Přispět by mohla tím, že malou část uprchlíků přijme, aby projevila dobrou vůli a trochu odlehčila zemím, kde jich je více, než zvládají. To ovšem většina lidí u nás odmítá. Hloubí se tak další příkop — tentokrát mezi Českou republikou a Evropou.

    Diskuse
    September 7, 2015 v 13.54
    Nehloubí se příkop mezi ČR a Evropou!
    Hloubí se příkop mezi těmi nahoře, kteří drželi hubu, když finanční skupiny, pro své obohacení likvidovali funkční režimy a nyní katastrofu z toho vzniklou chtějí hodit na bedra těm dole a těmi dole, kteří už toho mají dost.
    A že se najdou vždy nějací hlupáci, kteří se organizovaně na povel dojmou migranty, aby pak presstituti vytvářeli dojem, že se společnost dělí jen na humanisty a nácky, na tom nic nemění.
    Tito hlupáci žádnými humanisty nejsou. Kdyby jimi skutečně byli, tak by se realizovali třeba v našich léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Tam jsou lidé, kteří by opravdu potřebovali jejich pomoc. A jsou to lidé, díky nimž dnes naši hloupí "humanisté" mohou rozhazovat peníze migrantům, jimž by nejvíce pomohlo, aby se o své štěstí postarali vlastníma rukama a ne nohama.
    TT
    September 7, 2015 v 14.12
    Dělej tohle, neděle tamto...
    Pane Ševčíku, Váš argument je ze stejného kotle, jako ten Kellerův, o kterém píše pan Kubička. Když se ovšem podíváte na to, kdo podporuje uprchlíky, najdete tam mnoho lidí, kteří se velmi angažují na domácím poli sociální práce a rozvoje komunit. Pro lidi, kteří solidaritu berou jako podmínku svobodné a soudržné společnosti je samozřejmé, že se v době krize věnují jevu, který si zaslouží výjimečnou pozornost, aniž by se přestali věnovat ostatním problémům, které sužují domácí společnost.
    Českou společnost rozděluje postoj, popřípadě diskuse o uprchlické krizi, nikoliv tato krize sama, která se u nás (zatím) téměř neprojevila. Neviděl bych však na tom nic divného, jedná se přece o vážný evropský problém a pokud se považujeme za Evropany, neměl by nám být lhostejný.
    September 7, 2015 v 16.38
    Angažovat se je ošidný termín.
    Někdo se angažuje, protože je to pro něj kšeft a někdo se angažuje, protože chce pomoci.I termín pomoc je stejně ošidný. Není možno považovat za skutečnou pomoc migrantům to, že je sem pozvu, popřípadě jim daruji petku s pitnou vodou a na ostatní hodím náklad tím, že přijaté migranty budou živit, šatit, ubytovávat a zajišťovat jim /a možnému kvantu jejich přijedších příbuzných/ zdravotní péči z fondu, o němž se traduje, že je tak slabý, že je nutno na náročnější operace PLATÍCÍCH pojištěnců dělat sbírky.
    O své staré a nemocné se postarat neumíme. Nejsou na ně holt vypsány granty a jsou mediálně nezajímaví. Naopak, to jsou jen báby a dědové, které buď přemluvíme, nebo potrestáme. Zato o migranty, či naše sociálně slabé, kteří jsou zdraví a práce schopní, budeme pečovat do roztrhání těla. Co na tom, že do systému, z kterého sají a vydatně sát budou, nedali ani korunu a že tím zůstane méně na ty, kteří jej svojí prací vydatně naplňovali a teď, když nemohou, by z něj měli čerpat?
    Kdo se chce podívat do mých starších příspěvků zde, zjistí, že v mých názorech na sociální politiku nastal zvrat. Dříve jsem politiku vůči sociálně slabým paušálně kritizoval z toho důvodu, že se mi zdálo, že jim stát málo přispívá na důstojný život.
    Dnes se domnívám, že nemotivující systém vychovává generace líných a tím pádem upadajících skupin obyvatel. To vše za přispění ohromného množství "neziskovek", které se přiživují na nemotivačnosti systému a vše jen zhoršují. Pochopitelně, páč čím je hůře, tím je pro ně lépe.
    Sociálnost systému zparodovala. Nalepily se na něj pijavice a pro skutečně potřebné zůstane minimum. Na 16letého spratka, který nechce chodit do školy a který nechce samozřejmě ani pracovat, dá stát více peněz než na starobní důchodkyni, která celý život pracovala a řádně vychovávala své děti. Teď se chystáme přijmout lidi, kteří místo budování své budoucnosti ve své zemi, utekli. Vybrali si to pohodlnější řešení. Je to logické. Není ale logické, že jim to chceme finacovat. Není to rozumné řešení a to bychom si měli uvědomit.
    JN
    September 7, 2015 v 17.10
    Luďkovi Ševčíkovi
    Rozumím-li Vám dobře, zastáváte nyní vlastně postoj bývalého ministra Drábka?
    JN
    September 7, 2015 v 17.21
    Domnívám se, že by bylo vhodné rozlišovat.
    1. Solidarita jako lidský postoj k bližnímu, kde opravdu není třeba rozlišovat mezi starousedlíkem a nově příchozím a pro který se vlastně výraz "solidarita" ani nehodí (milosrdný Samaritán v onom biblickém příběhu přece vůbec nepomáhal zraněnému proto, že by s ním byl solidární, pomáhal mu ze soucitu a z lásky k bližnímu, slovo "solidarita" má zcela jiný význam).

    2. Solidarita jako institucionalizovaná pomoc státu, která spíše připomíná princip fungování pojišťovny a podléhá tedy zcela reálným omezením. Pomoc státu "nepojištěným" uprchlíkům, kteří nejsou jeho občany, je upravena v azylovém právu a ostatní imigranti, kteří nezískají statut uprchlíka, tedy nejsou z tohoto pohledu "oprávněnými osobami". Postoj státu k této ostatní imigraci (ne však k uprchlíkům, kde jsme vázání morálními povinnostmi i mezistátními dohodami), tedy postoj k ostatní imigraci by se měl vytvářet v celospolečenské diskusi a jeho realizace by měla podléhat běžným demokratickým procedurám.

    V takovéto diskusi je však poněkud neregulérní argumentovat "nevyhnutelností osudu" a žádat na základě této "nevyhnutelnosti" podvolení se tomuto stanovisku. Ten argument by měl smysl pouze při požadavku na zrušení diskuse, která by v případě nevyhnutelnosti určité varianty dalšího vývoje byla opravdu nesmyslná, nesmyslná by byla i účast v této diskusi a zastánci tohoto názoru by tedy mohli v klidu opustit diskusní fóra, nechat ostatní, ať si povídají co chtějí, a do doby, než přijde ten nevyhnutelný osud, by se mohli racionálně věnovat modlitbě.

    Domnívám se, že v prostředí současné masívní migrace není rozumné vytvářet pro ostatní imigraci (mimo uprchlíků) další "pull" faktory, neboť to může škodit jak skutečným uprchlíkům, tak dosud stabilním a bezpečným, i když chudým zemím, které se stanou zdrojem migrantů a ze kterých odejde pravděpodobně jen bohatší a vzdělanější vrstva obyvatelstva.
    Domnívám se, že na takovémto, nebo na nějakém podobném postoji by mohla existovat širší shoda. Pokud ne, zajímalo by mě, proč ne.
    September 7, 2015 v 18.57
    Já nezastávám postoj Drábka.
    Já jsem znechucený nefunkčností systému. Znechucený tím, že se zde vyhazují peníze, které by mohly pomoci skutečně potřebným. Znechucený pokrytectvím všech těch "aktivistů", pro které je jejich "aktivismus" jen zdrojem příjmu a skutečná pomoc je jim šumák. Znechucený naivitou jiných "aktivistů", kteří svůj altruismus věnují svrchu určeným činnostem, nad kterými hlouběji nepřemýšlejí a dělají tak víc škody, než užitku. A ještě jsou na to pyšní.
    JN
    September 7, 2015 v 19.56
    "Proč se (xenofobie) nejvíc projevuje u lidí, kteří uprchlíky znají jen z médií a ne u lidí, kteří se s nimi přímo setkávají?"
    Pro mě je to docela pochopitelné. Existuje přece známé přísloví: "Strach má velké oči."
    Bojíme se tedy toho, co ještě neznáme, co je nám cizí a k čemu výraz "xenofobie" také odkazuje. Prožitek osobního setkání s člověkem v nouzi pak bude ve většině lidí vyvolávat soucit, nikoliv strach.

    Podle vyprávění rodičů a prarodičů, při pohledu na shromažďované a odsouvané Němce v roce 1945 lidé také často pociťovali spíše soucit než hněv. Krutě se naopak chovali většinou právě ti, kteří tím chtěli zamaskovat svoji kolaboraci za války a ze kterých se pak mnohdy stávali vysocí funkcionáři KSČ.

    MP
    September 7, 2015 v 21.8
    Jiřímu Kubičkovi
    Dík za moudrý článek.
    September 7, 2015 v 22.38
    Pane Nusharte,
    ta širší shoda, o které mluvíte, tedy uznávat jak právo azylu pro ohrožené, tak právo států rozhodovat o tom, kterým jiným migrantům dovolí trvale se usídlit na svém území, v podstatě v dost velké míře v Evropě existuje. Není to nějaký extrém, je to to, co prosazuje třeba Angela Merkelová a velká část Němců s ni souhlasí. Německo ekonomické migranty, například z Kosova a Albánie, posílá zpátky.

    Není to extrém také proto, protože to odpovídá mezinárodním právním normám. My jsme extrém a je těžké být umírněně extrémní.
    + Další komentáře