Prý je to strach, který vede některé Čechy k odmítání uprchlíků. Řekněme hned zpočátku, že nejde jen o něj, protože příčin odmítání uprchlíků je více. A že v momentě, kdy o ten strach jde, se neptáme, jaké to má důsledky — u strachu to přeci nikdy nekončí, jsme svědky nenávistné vlny, která v České republice bezprostředně navazuje na dlouhodobou nenávistnou a násilnickou kampaň proti Romům.

Traduje se, že jsme zvyklí bát se všeho cizího, jiného, odlišného i „díky etnické čistotě českého národa“, která vede k izolaci a tudíž i k neznalosti lidí z jiných kultur. Podle této teorie je Česká republika jakýmsi skanzenem uprostřed Evropy, či spíše pupkem světa, který se bojí všeho, co na občany této země číhá za hranicemi. To mohlo stoprocentně platit během komunistického režimu, kdy komunistické Československo trpělo ideologicky podmíněným izolacionismem, a sousedilo s kapitalistickými státy. Při dnešním cestovatelském zápalu nejen mladých lidí je takové tvrzení přinejmenším neúplné.

Potřeba pronásledovat

Vědec a spisovatel H. G. Adler má za to, že k takovému chování (jakého jsme nyní svědky i ve vztahu k uprchlíkům a Romům) vede i potřeba pronásledovat a perzekuovat druhé. Pohnutkou k ní nemusí být jen strach. Je-li cílem perzekuce úsilí o moc, o její udržení a růst, pak to jsou i její příčiny. Můžeme sledovat některé politiky, kterak postupně sklouzávají k nenávistné rétorice vůči uprchlíkům či Romům, protože jejich ambice sahají do výšin. Na uprchlíky by chtěli poslat armádu, nahnat je do detencí (vězení), vyhnat je, když se zcela nepřizpůsobí — vše provází jejich tvrzení, že uprchlíci nechtějí pracovat, jen vyžírat sociální systémy evropských zemí. Toto heslo bylo ostatně obvyklé i v tažení proti Romům.

Nejviditelnějšími reprezentanty takových politiků jsou Miloš Zeman a Tomio Okamura, v poslední době se k nim úspěšně šplhá Andrej Babiš a další.

Uřeknutí se libereckého zastupitele Daniela Kalendy z KDU-ČSL (než ho za to lidovci ze strany vyloučili) na internetu nebylo náhodné, vycházelo z atmosféry, která se začala utvářet před zhruba deseti lety a kterou mocichtiví politici neustále přiživují.

Kalenda odmítl oplakávat 70 zabitých lidí jen proto, že byli uprchlíci a tudíž „lůza, špína a živel, co sem nepatří“. Sice se za to omluvil, ale zvláštním způsobem. Mimo jiné řekl i větu, jež vychází ze způsobu, které pronásledování druhých legitimizuje: Jen jsem opakoval to, co si většina českých občanů myslí.

I toto heslo užívali někteří politici již během protiromské kampaně — a nešlo jen o populismus, protože se jím ohánějí dál, i když určitého politického postavení již dosáhli. Před Kalendou jej naposledy použil Zemanův mluvčí Ovčáček, který se též zastával xenofobie a rasismu některých spoluobčanů, aby mohl názorové oponenty Hradu umístit ve škatulce „nepřátelé lidu“.

A jak hovoří onen „lid“? Třeba i takto (v článkuo trestním oznámení na internetové rasisty)…

Pohnutky k pronásledování

Pohnutky k pronásledování druhých podle Adlera vycházejí z rozmanitých postojů: z překotných pocitů i ze střízlivého uvažování. Kdybychom chtěli být důslední, pak bychom museli odpovědět velmi zeširoka a uvést všechno, co může nenávist k bližnímu vyvolat. Nenávist podporuje pronásledování, vytváří pro něj psychologické předpoklady, i když není jeho jedinou příčinou. Chceme-li nelítostně postupovat proti určité skupině lidí, živíme svou nenávist různými prostředky.

Popsal i další pohnutku: Člověk chce zpravidla patřit k většině, protože ta mu propůjčuje (byť třeba křehký) pocit bezpečí. Pro ten pocit se odhodlá připojit k pronásledovatelům. Tento člověk „nechce patřit k menšině, k družině poražených, s nimiž ho pojí jeho duševní a hmotná bída… Připojí se tedy, pokud to jde, k domnělé většině, která však tímto pocitem soudružnosti teprve vzniká. Tento typ chování odhaluje další psychologický kořen pronásledování. Nejistota vlastní situace dohání člověka k pronásledování druhých.

Člověk si tím potvrzuje hodnotu vlastní osoby, kterou přijal. Chce proměnit bezmoc nebo nedostatečnou moc osobnosti v ohromnou moc,“ dodává Adler. (V článku uvedené citace jsou z knihy H. G. Adlera „Svoboda a bezmoc“, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1998. Jde o překlady jeho díla z let 1976 a 1978.)