K odmítání uprchlíků vede i potřeba pronásledovat druhé
František KostlánNejen strach je příčinou odmítání uprchlíků. K hlavním příčinám xenofobie patří potřeba pronásledovat, stejně jako touha po moci, potřeba patřit k většině spojená s nedostatkem sebevědomí, vlastní nejistá situace a nechuť k odlišným lidem.
Prý je to strach, který vede některé Čechy k odmítání uprchlíků. Řekněme hned zpočátku, že nejde jen o něj, protože příčin odmítání uprchlíků je více. A že v momentě, kdy o ten strach jde, se neptáme, jaké to má důsledky — u strachu to přeci nikdy nekončí, jsme svědky nenávistné vlny, která v České republice bezprostředně navazuje na dlouhodobou nenávistnou a násilnickou kampaň proti Romům.
Traduje se, že jsme zvyklí bát se všeho cizího, jiného, odlišného i „díky etnické čistotě českého národa“, která vede k izolaci a tudíž i k neznalosti lidí z jiných kultur. Podle této teorie je Česká republika jakýmsi skanzenem uprostřed Evropy, či spíše pupkem světa, který se bojí všeho, co na občany této země číhá za hranicemi. To mohlo stoprocentně platit během komunistického režimu, kdy komunistické Československo trpělo ideologicky podmíněným izolacionismem, a sousedilo s kapitalistickými státy. Při dnešním cestovatelském zápalu nejen mladých lidí je takové tvrzení přinejmenším neúplné.
Potřeba pronásledovat
Vědec a spisovatel H. G. Adler má za to, že k takovému chování (jakého jsme nyní svědky i ve vztahu k uprchlíkům a Romům) vede i potřeba pronásledovat a perzekuovat druhé. Pohnutkou k ní nemusí být jen strach. Je-li cílem perzekuce úsilí o moc, o její udržení a růst, pak to jsou i její příčiny. Můžeme sledovat některé politiky, kterak postupně sklouzávají k nenávistné rétorice vůči uprchlíkům či Romům, protože jejich ambice sahají do výšin. Na uprchlíky by chtěli poslat armádu, nahnat je do detencí (vězení), vyhnat je, když se zcela nepřizpůsobí — vše provází jejich tvrzení, že uprchlíci nechtějí pracovat, jen vyžírat sociální systémy evropských zemí. Toto heslo bylo ostatně obvyklé i v tažení proti Romům.
Nejviditelnějšími reprezentanty takových politiků jsou Miloš Zeman a Tomio Okamura, v poslední době se k nim úspěšně šplhá Andrej Babiš a další.
Uřeknutí se libereckého zastupitele Daniela Kalendy z KDU-ČSL (než ho za to lidovci ze strany vyloučili) na internetu nebylo náhodné, vycházelo z atmosféry, která se začala utvářet před zhruba deseti lety a kterou mocichtiví politici neustále přiživují.