Prý je to strach, který vede některé Čechy k odmítání uprchlíků. Řekněme hned zpočátku, že nejde jen o něj, protože příčin odmítání uprchlíků je více. A že v momentě, kdy o ten strach jde, se neptáme, jaké to má důsledky — u strachu to přeci nikdy nekončí, jsme svědky nenávistné vlny, která v České republice bezprostředně navazuje na dlouhodobou nenávistnou a násilnickou kampaň proti Romům.

Traduje se, že jsme zvyklí bát se všeho cizího, jiného, odlišného i „díky etnické čistotě českého národa“, která vede k izolaci a tudíž i k neznalosti lidí z jiných kultur. Podle této teorie je Česká republika jakýmsi skanzenem uprostřed Evropy, či spíše pupkem světa, který se bojí všeho, co na občany této země číhá za hranicemi. To mohlo stoprocentně platit během komunistického režimu, kdy komunistické Československo trpělo ideologicky podmíněným izolacionismem, a sousedilo s kapitalistickými státy. Při dnešním cestovatelském zápalu nejen mladých lidí je takové tvrzení přinejmenším neúplné.

Potřeba pronásledovat

Vědec a spisovatel H. G. Adler má za to, že k takovému chování (jakého jsme nyní svědky i ve vztahu k uprchlíkům a Romům) vede i potřeba pronásledovat a perzekuovat druhé. Pohnutkou k ní nemusí být jen strach. Je-li cílem perzekuce úsilí o moc, o její udržení a růst, pak to jsou i její příčiny. Můžeme sledovat některé politiky, kterak postupně sklouzávají k nenávistné rétorice vůči uprchlíkům či Romům, protože jejich ambice sahají do výšin. Na uprchlíky by chtěli poslat armádu, nahnat je do detencí (vězení), vyhnat je, když se zcela nepřizpůsobí — vše provází jejich tvrzení, že uprchlíci nechtějí pracovat, jen vyžírat sociální systémy evropských zemí. Toto heslo bylo ostatně obvyklé i v tažení proti Romům.

Nejviditelnějšími reprezentanty takových politiků jsou Miloš Zeman a Tomio Okamura, v poslední době se k nim úspěšně šplhá Andrej Babiš a další.

Uřeknutí se libereckého zastupitele Daniela Kalendy z KDU-ČSL (než ho za to lidovci ze strany vyloučili) na internetu nebylo náhodné, vycházelo z atmosféry, která se začala utvářet před zhruba deseti lety a kterou mocichtiví politici neustále přiživují.

Kalenda odmítl oplakávat 70 zabitých lidí jen proto, že byli uprchlíci a tudíž „lůza, špína a živel, co sem nepatří“. Sice se za to omluvil, ale zvláštním způsobem. Mimo jiné řekl i větu, jež vychází ze způsobu, které pronásledování druhých legitimizuje: Jen jsem opakoval to, co si většina českých občanů myslí.

I toto heslo užívali někteří politici již během protiromské kampaně — a nešlo jen o populismus, protože se jím ohánějí dál, i když určitého politického postavení již dosáhli. Před Kalendou jej naposledy použil Zemanův mluvčí Ovčáček, který se též zastával xenofobie a rasismu některých spoluobčanů, aby mohl názorové oponenty Hradu umístit ve škatulce „nepřátelé lidu“.

A jak hovoří onen „lid“? Třeba i takto (v článkuo trestním oznámení na internetové rasisty)…

Pohnutky k pronásledování

Pohnutky k pronásledování druhých podle Adlera vycházejí z rozmanitých postojů: z překotných pocitů i ze střízlivého uvažování. Kdybychom chtěli být důslední, pak bychom museli odpovědět velmi zeširoka a uvést všechno, co může nenávist k bližnímu vyvolat. Nenávist podporuje pronásledování, vytváří pro něj psychologické předpoklady, i když není jeho jedinou příčinou. Chceme-li nelítostně postupovat proti určité skupině lidí, živíme svou nenávist různými prostředky.

Popsal i další pohnutku: Člověk chce zpravidla patřit k většině, protože ta mu propůjčuje (byť třeba křehký) pocit bezpečí. Pro ten pocit se odhodlá připojit k pronásledovatelům. Tento člověk „nechce patřit k menšině, k družině poražených, s nimiž ho pojí jeho duševní a hmotná bída… Připojí se tedy, pokud to jde, k domnělé většině, která však tímto pocitem soudružnosti teprve vzniká. Tento typ chování odhaluje další psychologický kořen pronásledování. Nejistota vlastní situace dohání člověka k pronásledování druhých.

Člověk si tím potvrzuje hodnotu vlastní osoby, kterou přijal. Chce proměnit bezmoc nebo nedostatečnou moc osobnosti v ohromnou moc,“ dodává Adler. (V článku uvedené citace jsou z knihy H. G. Adlera „Svoboda a bezmoc“, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1998. Jde o překlady jeho díla z let 1976 a 1978.)

Zakořeněným důvodem pronásledování je také „nechuť k člověku, který je svým původem či osudovým předurčením jiný, než jsem já. Pronásleduji ho, abych ho přinutil ke konformismu. Jestliže to možné není, zbavím ho práv, vyženu a fyzicky zlikviduji. Kdo se svou podstatou a smyšlením odlišuje, tomu se odepírá rovnost v právu i jeho osobní důstojnost“.

Ano, to je ono motto známé ze štvavých kampaní namířených proti Romům, nyní i vůči uprchlíkům: „Musí se ve všem všudy přizpůsobit, jinak…“

Adler sice psal v této souvislosti o tom, co umožnilo existenci nacistického a komunistického režimu, ale jak vidíme, lidská povaha a myšlení, které z ní vychází, ukazují, že lidé se ve své podstatě v čase ani prostoru nemění, nevyvíjejí se k lepšímu. Takto motivované perzekuce jsou podle Adlera velmi časté, účastní se jich jak jednotlivci, tak skupiny — a jednotlivců i skupin se také týkají. „Nejvíc tu působí netrpělivost. Stupňuje se až k výlučnosti, tyranii nebo totalitarismu.“

Apelujme na rozum

Potřeba pronásledovat druhé může vést ke změně demokratického režimu v jiný, autoritativní, despotický či totalitní. Ti, kteří tu momentálně žádné takové příznaky nevidí, hovoří o přehnané úzkosti lidí, kteří mají také strach, tentokrát ale z oné potřeby pronásledovat druhé a ze všeobjímající nenávisti, která zatemňuje rozum. A která vede od podstaty demokracie, tedy od diskuse, směrem k podstatě protidemokratických režimů, tedy k naplnění cílů onoho pronásledování a důsledků perzekuce. Filozof ovšem dává za pravdu těm „úzkostným“: „Se studem musíme přiznat, že nejvyšší hodnoty neuchráníme a ani ony samy se neuchrání před tím, aby se staly předmětem nejhrubšího zneužití, a tak záminkou k pronásledování.“

Adler proto apeluje na rozum lidí, který může napomoci ke změně chování: „Ve sféře soukromé i v oblasti veřejné však pronásledování není nevyhnutelné. Z vlastního záměru ho můžeme vyloučit, ve veřejné sféře proti němu můžeme vystupovat. Musíme však být připraveni smýšlet tak, abychom svého bližního ctili v jeho jinakosti, a musíme navíc odmítat síly, které nás k pronásledování svádějí, když k němu vyzývá sugestivní osobnost.“ (Zeman, Okamura a případně i Babiš.)

Jak známo, apelovat na rozum lidí, kteří se utápějí ve vlastní nenávisti a v ideologiích, které mají na svědomí desítky milionů nevinných lidí, nikdy nemělo úspěch. Můžeme ale vyzývat ty demokraty, kteří jsou svým způsobem proti přijímání uprchlíků, aby se distancovali od nenávistných projevů svých názorových souputníků, kteří pochodují po cestě vedoucí k despocii. Aby s nimi přestali demonstrovat ve stínu šibenic určených „vlastizrádcům“ a křičet nenávistná hesla. Aby se s problematikou seznámili doopravdy a podrobněji, nikoli podle tvrzení pochybných osob, pochybných serverů a pochybných videí. Aby začali o věci přemýšlet více do hloubky. A aby pak začali diskutovat s lidmi, kteří jsou k přijímání uprchlíků vstřícní a zkusili se s nimi domlouvat na přijatelném kompromisu. Žít v nenávisti se nedá věčně.

Opakováním hesel o tom, že za vše může všemocný strach, ničemu nepomůžeme, pouze se tak dopouštíme nemístného zjednodušování. Jsme v situaci, v níž je dobré znát realitu a nazývat věci pravými jmény. V našem vlastním zájmu je uprchlíky přijímat, protože jinak zhrubneme a nenapravitelně se odlidštíme. A to jsou mnohem závažnější důvody než ty ekonomické či bezpečnostní.