Premiérka Angela Merkelová se (po tlaku některých politiků z jiných stran) v pondělí vyslovila k tomu, co se děje kolem uprchlíků: „Jsme svědky agresivního a xenofobního chování, které nemůže být v žádné míře akceptováno. Je odpudivé vidět pravicové extremisty a neonacisty, kteří šíří nenávist. A je ostudné vidět Němce, dokonce i rodiny s dětmi, jak vedle těchto extremistů pochodují a skandují jejich hesla.“ Ba dokonce její mluvčí řekl téměř totéž den před tím.

Elitářka Merkelová

Z pohledu Miloše Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka pohrdá Merkelová elitářsky svým národem — ten má podle nich oprávněný strach z uprchlíků, zatímco ona to není schopna akceptovat. Ovčáček nás skvěle pobavil svým vystoupením, v němž osočil vědce a akademiky za jejich výzvu, že jsou nezodpovědnou „elitou“, která jde proti společnosti. Jeho bavičské číslo prostě nemělo chybu. Přejme mu tedy vyšší mzdu, než pobíral jeho předchůdce v roli dvorního šaška Petr Hájek.

Někteří lidé nicméně Zemanovi sluchu dopřávají. To nás zároveň nutí brát jeho demagogii (a její dopady) alespoň do určité míry vážně. I proto, že nová hesla navazují na ta starší. Po „pražských kavárenských povalečích“ je dalším hradním hitem tvrzení, že „elita prohlubuje příkop ve společnosti“. Zeman používá stejnou taktiku jako Klaus: nepřítele napadá jeho vlastními argumenty. Zeman byl nejednou právem nařčen, že rozděluje společnost, nyní to přes svého mluvčího vrací. A to takovým způsobem, aby tomu uvěřilo co nejvíce lidí.

Zemanovo (Ovčáčkovo) vidění světa, které se tváří rovnostářsky, u nás není ničím novým. Komunisté používají stejný či podobný argument od svého vzniku. Na jedné straně stojí elita, která žije ve věži ze slonoviny, na straně druhé trpící pracující lid, kterého elita nechápe. Také hojní odpůrci profesora Tomáše Masaryka napadali svého nepřítele z antielitářských pozic. V dobách Hilsneriády, kdy se Masaryk zastával dvaadvacetiletého židovského tuláka i kvůli strachu z nárůstu antisemitismu, byl Masaryk v očích fašizující části společnosti veřejným nepřítelem číslo jedna.

↗

Kancléřka Merkelová ostře odsoudila projevy nenávisti vůči uprchlíkům. Repro DR

Skutečným nebezpečím je fanatismus

Jenže jak je možné, že většina německých politiků se, na rozdíl od většiny českých, v tomto smyslu „chová elitářsky“?

Hradní baviči usuzují, že v naší společnosti je většinový názor naladěný proti uprchlíkům z toho, že někteří lidé na Zemanových výjezdech do regionů dávají najevo strach z „uprchlické vlny“. Z toho se však na většinu usoudit nedá — lidé, kteří mají strach, mají také pochopitelně potřebu se o něj podělit a chtít na politicích „nápravu“. Proč by měl někdo potřebu přijít na Zemanovo narcistické představení se sdělením „přišel jsem vám říci, že z uprchlíků strach nemám“?

A proč by elity neměly vyslovovat svůj názor i v momentě, kdy si většina společnosti myslí něco jiného? To přeci nemusí být známkou pohrdání lidmi, ale právě naopak vyslovením obav o jejich osud. Masaryk nemlčel, a přesto byl později zvolen prezidentem. I díky tomu bylo Československo až do osmatřicátého roku široko daleko jedinou demokracií (byť se všemi tehdejšími chybami).

Fanatismus, respektive extremismus znamená nejen pro naši společnost mnohem větší nebezpečí než „uprchlická tsunami“. Nynější vědci a akademici také v duchu Masarykovských tradic pouze vyslovili obavy. A lze s nimi jen souhlasit (výzvu vědců jsem také podepsal). Xenofobie, rasismus a nenávist ničí rozum i srdce.

Výstižná definice elity zní „výkvět, menšina s mimořádnými vlastnostmi“. Elity jsou i od toho elitami, aby upozorňovaly ostatní na chyby a omyly a šly druhým příkladem. I toto chápání má u nás velkou tradici. Není to tak dlouho, kdy „tón určovali“ intelektuálové v čele se spisovateli — kupříkladu Karel Čapek až do chvíle, kdy jej hlupáci uštvali k smrti; i Masaryk byl intelektuál, myslitel a spisovatel. Chartu 77 vymyslel a realizoval dramatik Václav Havel, a s ním další představitelé elity, včetně asi největší tehdejší osobnosti, filozofa Jana Patočky, který zemřel po dlouhém estébáckém výslechu.

Dokud tu zkrátka byly nějaké elity, vždy se vyslovovaly ke společenskému dění a mnohdy to mělo určující charakter. Proti elitám naopak většinou vystupovali fanatici — nacisté a komunisté je téměř zlikvidovali, komunisté dokonce šli i proti vlastním intelektuálům, protože se báli jejich vlivu (viz například Sjezd spisovatelů v roce 1967).

Jedním z našich dnešních hlavních problémů je právě nedostatek elit. I vědci a akademici zatím k proměně společenské atmosféry mlčeli. Buďme rádi, že se ke své „roli elit“ vracejí. I pro lidi, kteří momentálně pociťují strach z uprchlíků, je to velká pomoc. Návrat k normálnímu způsobu uvažování, namísto iracionálního „zastření mozku“, je pro každého více než žádoucí. I když si to třeba právě neuvědomuje.

Zeman s Ovčáčkem navíc dost nešikovně zastírají další základní věc. Strach normálních lidí je pochopitelný. Je však třeba také zkoumat, jak lidé k onomu strachu přišli. Jenom tak se ukáže, jestli je oprávněný, nebo jen naočkovaný. Počínání politiků a médií, které krom lidí z občanské společnosti kritizují ve své výzvě i vědci a akademici, k tomu naočkování přispívá výrazným způsobem, včetně Zemana samého — to je také hlavní důvod, proč hrad na výzvu vědců právě takto reagoval.

Jedna věc je pojmenovat stav věcí takový, jaký skutečně je (to by bylo ideální), druhá věc je nahánění strachu lidem kvůli získávání politických bodů, jako to dělá většina českých politiků, či s cílem udržení čtenosti a sledovanosti jako většina českých médií. Politici a média tím nahrávají fanatismu (extremismu), protože i ten — z jiných pozic, ale přeci — vyvolává u lidí strach z uprchlíků pomocí lží a manipulace. A čím větší strach lidé mají, tím více nenávisti a návrhů násilných způsobů „řešení“ se objevuje.

↗

Zeman s Ovčáčkem obviňují vědce z povýšeného elitářství neprávem. Historie ukazovala své nejhorší stránky právě tváří v tvář absenci hlasu elit. Repro DR

Německo je dál než my

Na rozdíl od českých politiků si to uvědomují ti němečtí. (A na rozdíl od většiny českých novinářů si to uvědomují ti němečtí — o vynikajícím komentáři Anji Reschke na veřejnoprávní ARD jsem psal minule.) Asi to způsobuje fakt, že Německo je na rozdíl od nás plnokrevnou demokracií, která se po válce i prostřednictvím veřejných debat vyrovnávala se svou nacistickou minulostí.

Ale možná to způsobuje i špatné svědomí některých politiků, kteří dosud mlčeli k tomu, co se děje kolem uprchlíků, a často spíš přikládali svá populistická polínka do ohně. V každém případě svolává německé politiky do jednoho demokratického šiku přímá zkušenost s násilím, rasismem a nenávistí nejen pravicových extremistů, jak sdělila i Merkelová. V Německu přibývá žhářských útoků na ubytovny pro uprchlíky, množí se i přímé útoky na příchozí.

Útoky na ubytovny pro běžence však neukazují náladu celé německé společnosti, většina obyvatel je vůči uprchlíkům vstřícná a chce jim pomáhat — po návštěvě zařízení pro uprchlíky v Dolním Sasku to prohlásil německý ministr vnitra Thomas de Maiziére (CDU). „Jsme pobouřeni útoky na žadatele o azyl a na zařízení pro běžence,“ řekl de Maiziére a dodal: „Obyvatelstvo není zvyklé na tak vysoký počet žadatelů o azyl a běženců, ale přesto je tu připravenost tyto lidi přijmout, panuje tolerance a trpělivost. A vůbec se nezvyšuje kriminalita.“ Německá vláda očekává, že letos do země dorazí rekordních až 800 tisíc žadatelů o azyl, což je čtyřnásobek proti loňsku. „Budeme se muset připravit na to, že počet běženců bude delší dobu vysoký… Jsme ale schopni finančně i organizačně tuto výzvu zvládnout a také se nám to podaří,“ zdůraznil Thomas de Maiziére.

Srovnejme, prosím, chování a vystupování pravicového německého ministra vnitra s oním primitivem (Chovanec), který vede české vnitro za ČSSD, či s oligarchou Babišem, který se Zemanem zápasí o největšího populistu roku. A srovnejme Merkelovou nebo prezidenta Joachima Gaucka (jeho inaugurační řeč) s tím, který si hraje na prezidenta českého.

Přesně tento rozdíl je mezi našimi demokraciemi.