V čele s Merkelovou kráčí elitáři proti lidu
František KostlánRozdíl mezi německou a českou demokracií se podle Františka Kostlána nejlépe pozná na chování předních představitelů obou států. Zatímco němečtí politici se staví proti xenofobii a násilí, čeští pěstují populismus. Dobře je to vidět na prohlášeních Angely Markelové a Pražského hradu.
Premiérka Angela Merkelová se (po tlaku některých politiků z jiných stran) v pondělí vyslovila k tomu, co se děje kolem uprchlíků: „Jsme svědky agresivního a xenofobního chování, které nemůže být v žádné míře akceptováno. Je odpudivé vidět pravicové extremisty a neonacisty, kteří šíří nenávist. A je ostudné vidět Němce, dokonce i rodiny s dětmi, jak vedle těchto extremistů pochodují a skandují jejich hesla.“ Ba dokonce její mluvčí řekl téměř totéž den před tím.
Elitářka Merkelová
Z pohledu Miloše Zemana a jeho mluvčího Ovčáčka pohrdá Merkelová elitářsky svým národem — ten má podle nich oprávněný strach z uprchlíků, zatímco ona to není schopna akceptovat. Ovčáček nás skvěle pobavil svým vystoupením, v němž osočil vědce a akademiky za jejich výzvu, že jsou nezodpovědnou „elitou“, která jde proti společnosti. Jeho bavičské číslo prostě nemělo chybu. Přejme mu tedy vyšší mzdu, než pobíral jeho předchůdce v roli dvorního šaška Petr Hájek.
Někteří lidé nicméně Zemanovi sluchu dopřávají. To nás zároveň nutí brát jeho demagogii (a její dopady) alespoň do určité míry vážně. I proto, že nová hesla navazují na ta starší. Po „pražských kavárenských povalečích“ je dalším hradním hitem tvrzení, že „elita prohlubuje příkop ve společnosti“. Zeman používá stejnou taktiku jako Klaus: nepřítele napadá jeho vlastními argumenty. Zeman byl nejednou právem nařčen, že rozděluje společnost, nyní to přes svého mluvčího vrací. A to takovým způsobem, aby tomu uvěřilo co nejvíce lidí.
Zemanovo (Ovčáčkovo) vidění světa, které se tváří rovnostářsky, u nás není ničím novým. Komunisté používají stejný či podobný argument od svého vzniku. Na jedné straně stojí elita, která žije ve věži ze slonoviny, na straně druhé trpící pracující lid, kterého elita nechápe. Také hojní odpůrci profesora Tomáše Masaryka napadali svého nepřítele z antielitářských pozic. V dobách Hilsneriády, kdy se Masaryk zastával dvaadvacetiletého židovského tuláka i kvůli strachu z nárůstu antisemitismu, byl Masaryk v očích fašizující části společnosti veřejným nepřítelem číslo jedna.
Skutečným nebezpečím je fanatismus
http://a2larm.cz/2015/08/prolomit-hranice/
Syriza je po dlouhém čase zase strana, která se hlásí k radikálním levicovým názorům a mnozí, traumatizování dlouhodobými neúspěchy levice, ji za to odpustí v podstatě všechno.
Varufakis napíše, že JEDINÝ cíl Německa bylo ponížit Řecko a kdo se proti tomu ozve je okamžitě onálepkován jako "neoliberál", což je v levicových kruzích ta nejhorší nadávka.
Jenže co když radikální levice prostě nemá k současnosti co říct?
Co když jsou její recepty pouhé chiméry, které by uvedeny v život znamenaly víc škody než užitku?
Víte pane Poláčku, začínám se přiklánět k vašemu přesvědčení, že společenská přeměna bude muset být mnohem radikálnější a hlubší, než si nyní dokážeme vůbec představit.
Pár týdnů jsem teď byl zaujat sledováním historického vývoje v ochraně životního prostředí ve Středozemním moři.
V posledních 15 letech se podařilo přesvědčit mnoho středomořských států k vytvoření rozsáhlých přírodních podmořských rezervací se striktně zakázaným rybolovem a všemi ostatními ekonomickými aktivitami.
Iniciativa vzešla od několika španělských mořských biologů a postupně nabírala na síle až se jí podařilo koordinovaným úsilím mnoha (od soukromých sponzorů, za nízký plat pracujících přírodovědců, ekonomů či dokumentaristů, až třeba po Institut J. Cousteaua) toho dosáhnout.
Proč to vůbec bylo zapotřebí?
Od roku 1946, kdy Jacques Cousteau začal s kamerou systematicky dokumentovat svou celoživotní lásku Středozemní moře do poloviny devadesátých let, jsme zkonzumovali (nebo jak to říct) 90% života v tak neuvěřitelně, až téměř nekonečně bohaté podvodní říši, jakou Středozemní moře bylo.
Všechny velké ryby jsou pryč, zbyly jen menší životní formy ve značně zdecimovaných počtech v zdevastovaném prostředí.
Devadesát procent!!!
Za 50 let.
Západ bývá pyšný na své bohatství a na svou sociální vyspělost, ale on jich do značné míry dosáhl naprosto strašlivým a brutálním drancováním, obzvlášť v místech, které nejsou na očích, jako např. pod hladinou.
Když dojde, přesuneme se dál, do světových oceánů nebo asijských dětských továren...
Jak už jsem psal, osobně si myslím, že změnu, velmi krvavou, přinese až globální ekologická krize, které se prostě nevyhneme (aspoň já nevidím šanci se jí vyhnout)..................................................
............................................. ale byl bych moc rád, kdybychom s vámi dokázali najít nějaké řešení už dřív.
Žádné účetní čachry machry v nadstavbě nemají šanci.
A někteří z nich se po očistné první válce dožadovali totální očisty druhou válkou.
A některým je totální očisty druhou válkou málo a dožadují se absolutní očisty ........... bych s povzdechem rezumoval tento projev vrozené lidské sebedestruktivní touhy.
Co se té "radikální levice" a její perspektivnosti či bezperspektivnosti týče, tak zásadní problém je v tom, že ona se - jako ostatně většina radikálů - utápí jenom v boji proti víceméně vnějškovým symbolům. Já tomu říkám "syndrom vytlučeného okna". V podstatě je to víra, že když se házením kamenů vytlučou okenní tabulky v kancelářích nějaké nadnárodní finanční instituce jako je třeba MMF, tak že jsme tím zasadili smrtelnou ránu mezinárodnímu kapitalismu.
Kapitalismus ale prostě jenom nechá okenní tabulky znovu zasklít, a jede se dál.
A druhou stránkou tohoto povrchního radikalismu je to, že tato radikální levice naprosto opomíjí potřebnost změn skutečně zásadních, hlubokých a systémových, které by opravdu mohly vést k nějaké podstatné změně.
Tento povrchní radikalismus tedy nejenže nevede ke skutečně zásadním (radikálním) změnám, nýbrž nakonec jim stojí v cestě, protože potřebné energie vyplýtvává na zcela falešné a nicotné iniciativy.
V tom rozhovoru s L. Vaculíkem (který je v současné době také diskutován), tento varuje před návratem revolucionářů, protože "ti všechno jenom vytrhnou ze středu". Jistě, na jedné straně je to názor konzervativně smýšlejícího člověka; ale nedá se nic dělat, je v tom i hluboká životní moudrost. Revolucionáři jenom rozbíjejí všechno staré - ale sotva kdy si lámou hlavu s tím, jak vlastně vybudovat, na jaké základy postavit nový svět.
K té "změně radikálnější nežli radikální": český neomarxista a psychoanalytik Jan Stern svého času vyjádřil přesvědčení, že budoucí změna společnosti musí být "ještě daleko hlubší a komplexnější, než jak by si sám Marx dokázal představit".
To je právě to: ti revolucionáři a radikálové nakonec vždycky mění jenom vnější svět: politické, mocenské, majetkové struktury. Ale změnit samotného člověka - to je úkol nesrovnatelně těžší, a oni si vůbec nedokáží představit, jak vlastně těžký. K revoluci nakonec postačí několik barikád a pušek a rozvášněný dav - ale jak změnit člověka?...
"No, obžalovaný sice nevraždil, je to však známý pobuda a klidně by vraždit mohl. Zavřeme ho taky!"