Šibenice na pražské protiislámské demonstraci minulou středu vyhrožující zrádcům národa ochotným přijmout uprchlíky a oprátka v rukou organizátora demonstrace Adama B. Bartoše jsou obzvlášť odporným způsobem vyvolávání nenávisti. Je ovšem otázka, zda bude možné toto jednání nějak právně postihnout. A pak je ještě další, obecnější otázka: dá se vůbec veřejně projevovaná nenávist trestat?

Kolik lidí bylo dosud v České republice odsouzeno za projevy na protiromských pochodech a demonstracích v posledních letech? Je vůbec vůle ze strany policie tyto případy prošetřit a dovést je až k soudnímu procesu? Nebo je to skutečně tak, jak se říká i v souvislosti s poslední protiislámskou demonstrací, že totiž policisté většinou s názory těmito akcemi vyjadřovanými souhlasí a mají proto jen malou motivaci vést jejich organizátory k odpovědnosti?

Tomu by se kromě tolerance k nositelům rasistických či xenofobních názorů zdála nasvědčovat i brutalita, s níž policisté v Praze zakročili proti odpůrcům šibeničního shromáždění. Bylo by zřejmě ukvapené soudit, že je česká policie jako celek na straně rasistů a šiřitelů nenávisti, ale jejímu postupu by měli politici, a zvláště ti sociálnědemokratičtí v čele s ministrem vnitra, věnovat velkou pozornost.

Nejpravděpodobnější možností nicméně je, že v případě policistů nemusí jít vždy o názorové souznění, svou roli může hrát i obtížná uchopitelnost činů tohoto druhu, stejně jako to, že v podstatě neexistují precedenty, podle kterých se dá postupovat. To platí jak pro štvavé a nenávistné projevy na různých demonstracích, tak i pro stejně závažné, svým dosahem zřejmě ještě nebezpečnější projevy na sociálních sítích.

Šibenice, popravy, seznamy

Nejsem právník, ale řekl bych, že i makety šibenice s nápisy, které obecně slibují smrt zrádcům národa, mají dobrou šanci všem paragrafům uniknout. Pokud na šibenici nestojí žádné konkrétní jméno ani určitá etnická, náboženská či jinak definovaná skupina, je to vyjádření hněvu a nenávisti tak tekuté, že pravděpodobně všem nástrojům práva proteče mezi prsty.

V komentářích k pražské šibeniční demonstraci zaznělo srovnání s víc než dva roky starou akcí Holešovské výzvy, kdy byly na Václavském náměstí symbolicky popraveny tři figuríny ztělesňující zločinné politiky. Ze tří popravených panáků jeden zjevně měl ztělesňovat tehdejšího premiéra Petra Nečase, druhý ministra financí Miroslava Kalouska, třetí obecnou postavu kmotra.

Organizátor protestu Slávek (Jaroslav) Popelka čelí za akci Holešovské výzvy, kterou odsoudila kromě Nečasovy vlády i opozice v čele s Bohuslavem Sobotkou a vlastně celá politická scéna s výjimkou Tomia Okamury, přítomného na obou krvelačných demonstracích, soudnímu stíhání. Nikoli ovšem za symbolické popravy, ale za to, že při demonstraci zablokoval tramvajové koleje a najel autem na policistu.

Stětí tří zločinných politiků bylo podle všeho konkrétnějším projevem nenávisti než šibenice pro zrádce národa, byla to vlastně veřejná symbolická poprava přinejmenším dvou konkrétních osob. Takové jednání se dá lehce vyložit jako výzva k tomu, aby veřejnost, všichni, kdo záběry podivného „happeningu“ uvidí, vzali potrestání zlotřilců do svých rukou.

Přesto Popelka ani nikdo jiný za symbolické popravy Nečase, Kalouska a kmotrů obvinění nečelí. Pak se dá jen těžko očekávat, že mu bude čelit Adam Bartoš, jeho Národní demokracie či někdo jiný z organizátorů protiislámské demonstrace se šibenicemi.

Přitom právě Bartoš by si zřejmě stíhání zasloužil i za jiné své aktivity. Jeho opakovaně aktualizovaný a rozšiřovaný seznam „pravdoláskařů“, systematicky řadící lidi se závadným světonázorem podle profesí, je rozhodně svou formou konkrétnější a dá se snadno vyložit jako vyvolávání nenávisti vůči určité skupině osob. Od podobného seznamu na náckovském webu white-media se Bartošův seznam liší kromě uhlazenějšího projevu vlastně jen v tom, že v něm nejsou uvedeny citlivé osobní údaje.

Pokud se nepodaří nějakým způsobem postihovat podobné nenávistné projevy jako je soupis imigrantů, hnusáků a úchylů, xenofilů a neomarxistů na white-media, který u některých z oněch individuí uvádí kromě vulgárních a rasistických urážek také adresu či telefonní číslo a tím kromě vyvolávání nenávisti vůči dotyčným dodává i způsob, jak tuto nenávist realizovat, bude různých projevů zloby, nenávisti a agrese ve veřejném prostoru stále přibývat.

Svoboda názoru a lidská důstojnost

Hranice mezi svobodou projevu a důstojností člověka je velmi nezřetelná. Pokud se vůbec dá vystopovat a pojmenovat, pak asi — zůstaňme u příkladu protiislámských aktivit — nějak takto: Každý musí mít zaručené právo vyjadřovat se vůči islámu (stejně jako vůči jakémukoli jinému náboženství, ideologii, světonázoru) kriticky a požadovat třeba i jeho zákaz. To vše se vejde do svobody názoru a adekvátní reakcí je kritika a argumentace.

Nikdo by naopak neměl mít právo vyhrožovat smrtí, násilím či třeba vyhnáním konkrétním lidem či skupině lidí, nebo je urážet a napadat. Pokud se takové projevy někde objeví, měla by jít ochrana svobody názoru stranou a nastoupit ochrana života, svobody a lidské důstojnosti těch, kterých se to týká. Nenávistné projevy by měly být tvrdě trestány a pokud možno zcela vytěsněny z veřejného prostoru, včetně toho virtuálního. Svoboda názoru jednoho končí tam, kde začíná lidská důstojnost druhého.

Každý občan České republiky má mít zaručené právo říkat, že islám (křesťanství, buddhismus, židovství, komunismus, kapitalismus) „v ČR nechce“. Nikdo by ale neměl mít právo při prosazování svého odporu vyvolávat nenávist vůči konkrétním lidem, ať již na demonstraci na náměstí nebo na permanentní virtuální manifestaci na sociálních sítích.

Napsáno takto to možná zní jasně a srozumitelně. Ale v realitě, kde se vždy propojují různé motivace a projevy, emoce se setkávají s chladným politickým kalkulem, je hledání toho, co je ještě vyostřeným názorem a co již hlásáním nenávisti, strašlivě těžké.