Strach. Xenofobie. Nenávist. Plané obavy. Často bývají tyto emoce předhazovány v diskuzích lidem, kteří tu méně, tu více důrazně odmítají současný příchod válečných uprchlíků do Evropy. Z druhé strany létají na oplátku do tváře lidí, kteří s negativním názorem na migranty nesouhlasí, zase obvinění z naivity, (pseudo)humanismu či sluníčkářství (ač nikdo neví, co to vlastně znamená).

V konečném důsledku debata mnohdy končí vzájemným počastováním rozdílných názorových stran buď „sluníčky“ nebo „xenofoby“, buď „zrádci národa“ nebo „hnědými nácky“ (a objevují se i blahosklonnější „fobíci“ jako ekvivalent k paternalisticky ponižující zdrobnělině „sluníčka“). Nálepky jsou rozdány, extrémy spektra vytvořeny, můžeme se dále spokojeně nenávidět a z tepla domovů se nad osudem nešťastníků rmoutit, anebo jim přát osud ještě horší. Jedni tedy mají planý strach, druzí jsou přehnaně naivní. Ve skutečnosti mají ovšem jedno společné: právě onen strach.

I já — jenž budu součtem množin svých názorů zařazen patrně do kategorie naivní sluníčko — cítím občas strach. Strach o to, jak to celé dopadne. Strach z vlastních spoluobčanů, kteří jsou schopni přát jiným lidem neštěstí nebo i smrt. Strach, že frustrovaní uprchlíci nakonec naplní vlhké hoaxové sny skupiny Islám v České republice nechceme a způsobí nějaké rozsáhlejší nepokoje (a já bych se jim bohužel nedivil).

Pověrčivost přináší smůlu

Cítím strach z dosavadní netečnosti české politické reprezentace, popřípadě strach z toho, že až přestanou být neteční a začnou něco vypouštět z úst, bude to vlastně ještě horší. Strach z toho, že sám nevím, co vlastně dělat. Strach zeptat se kohokoliv blízkého na jeho názor, neboť se obávám, kolik netušené žluči se z úst blízkého náhle vyřine. Strach je tedy, zdá se mi, v celém problému ústřední emocí. A není dobré brát jej na lehkou váhu.

Z vlastní zkušenosti vím, že nikam nevede argumentování proti někomu tím, že jeho přílišné obavy a jeho návrhy jednoduchých řešení jsou utvářené primárně jeho strachem z neznámého a odlišného. Dotyčný se (oprávněně) rozčílí nad útokem ad hominem. Říci o někom, že má strach, rovná se z pohledu mnoha lidí osobní dehonestaci a neoprávněnému nařčení z iracionality.

V pozadí stojí patrně i strašák obvinění ze zbabělosti — a při slově „zbabělec“ i ten nejflegmatičtější diskutér přechází okamžitě do uraženého protiútoku. Strach je přitom jednou z nejzákladnějších a nejpřirozenějších lidských motivací. Už jen proto je třeba jej v sobě jednak přijmout a nahlédnout, co s mými názory a jednáním provádí, ale jednak se jej také pokusit pochopit u jiných lidí a jejich motivací.