Mluví se stále dokola, že protiuprchlické nálady nejsou projevem xenofobie, že lidé se jen bojí. Na tiskovce v poslední srpnový den popřel existenci xenofobie v téhle zemi i Miloš Zeman. Daleko větší xenofobové jsou podle něj obyvatelé pomalu všech států na západ od nás (ty na východ kupodivu nezmínil), navzdory paralelně probíhajícím mohutným demonstracím na podporu uprchlíků v Rakousku a Německu.

Mimochodem, nemohl panu prezidentovi někdo z jeho četných poradců poradit, že fobie, základ slova xenofobie, je česky „strach“? A taky, že právo usídlit se v nějaké zemi není vázáno na povinnost bydlet jmenovitě u někoho? To jen tak na okraj jeho doporučení, že když někdo vítá v zemi uprchlíky, měl by si je vzít k sobě domů. Vyčítám Miloši Zemanovi mnohé, ale dosud jsem mu neupíral schopnost logického myšlení.

Strachem lze jistě vysvětlit leccos. Ale pravdu má i staletá lidová moudrost, kterou jsem si dovolil využít jako titulek příspěvku. Lze to ilustrovat například na strachu ze zdravotních rizik, jež prý uprchlická vlna také představuje. Dokonce i sám prezident, který by k nám imigranty přijímal jen ve velmi výjimečných případech, když už před nimi nelze zavřít hranice docela, a jehož názorem se zaštiťují mnozí odpůrci uprchlíků, řekl zcela jasně, že zrovna zdravotní rizika jsou v podstatě zanedbatelná. Bez ohledu na to stále běhá i po internetu strašení hroznými nemocemi, které k nám uprchlíci mohou „zatáhnout“.

Se strachem je problém. Nemít nikdy strach není dobré, svědčí to o chybějícím pudu sebezáchovy. A bez něj se nedá přežít. Ovšem vymkne-li strach kontrole, může to vést k témuž. Z historie jsou známy i případy kolektivních sebevražd způsobených patologickým strachem, nebo i strachem způsobeným omylem, chybnou interpretací skutečnosti.

Asi nejznámějším příkladem, co dokáže strach, je až příliš přesvědčivá inscenace rozhlasové hry podle románu H. G. Wellse. Po odvysílání jeho „Války světů“ propadli Američané masové panice. Jejím základem byla naprosté fikce. A mýlil by se, kdo by si myslel, že si z toho lidé vzali ponaučení. K panice došlo i při reprízách hry o několik let později v Chile a v Ekvádoru, a tam už to dokonce stálo lidské životy.

↗

Jaká je vůbec podstata xenofobie? Manifestační šibenice pod tuhle kategorii spadají zcela nepochybně. Repro DR

Osobně jsem se mnohokrát setkal s tím, jak nezvládnutý strach způsobil selhání v důležitých životních situacích. Je známa takzvaná vývojová regrese u dětí (a obávám se, že nejen u dětí), způsobená strachem. Ty se najednou začnou chovat jako mnohem mladší a nedokážou zvládnout ani situace, které předtím zvládaly naprosto bezpečně.

Strach zablokuje racionální myšlení, dítě selhává při školním zkoušení i při psychologickém vyšetření, bývá leckdy mylně hodnoceno jako mentálně postižené.

Tím větší odpovědnost ale pak nesou ti, kdo strach v lidech vyvolávají záměrně, kdo jimi za pomoci strachu manipulují, zveličováním třeba i reálných problémů, aby toho pak využili například v politickém boji.

Tragikomického nádechu ta manipulace se strachem nabývá, když sám manipulátor není zrovna hrdina a nedovede odhadnout ani sebe, ani důsledky toho, co zamýšlí. Například člověk, který vymyslel nápad s šibenicemi na jedné z protiuprchlických demonstrací na Václavském náměstí: podle článku v časopisu Respekt sní o revoluční diktatuře a o vystavení „památeční“ šibenice na náměstí Republiky pro výstrahu „budoucím vlastizrádcům“. Údajně se psychicky zhroutil („měl jsem opravdu psychické problémy“), když viděl, jaké reakce ty šibenice vyvolaly. Už mu ale otrnulo, zjistil, že mu trestní stíhání nehrozí, a za svůj strach se hodlá pomstít. Uvažuje prý podání žaloby na média.

No ano, je to opravdu sprosťáctví, když prostý, netrestaný vlastenec, žádný extrémista, nemůže ani pohrozit šibenicemi vlastizrádcům, tedy těm, kdo nejednají, jak si on přeje, aniž by se musel bát, že ho za to bude někdo kritizovat. Nebo že za to na něj dokonce vytáhnou nějaké zákony…