V pondělním rozhovoru na DVTV řekla spisovatelka Petra Hůlová, že je v pořádku otevřeně mluvit o strachu z uprchlíků. Už dlouho jsem čekala na někoho, kdo toto řekne před kamerou. Souzním, souhlasím. A kdybych to viděla před půl rokem, tak by mi to stačilo. Teď mi ale takový názor přijde překonaný. Končí u toho, co děláme všichni: obviňujeme politiky, intelektuály, média, xenofoby (kdo to je? nebo spíše: kdo jím není?). A nejnověji i mladé levičáky. Všichni hledáme viníky. Ale řeší to problém?

Proč Hůlová nepíše o příbězích uprchlíků a nemění názory většinových čtenářů? Intelektuálka mluví „intelektuálním kódem“ o uprchlících a obviňuje ostatní intelektuály, že se nadřazují. V podstatě tak ale dělá totéž, kvůli čemu kritizuje ostatní. Točíme se v kruhu. A když se vědci konečně probudí a napíší srozumitelný otevřený dopis, tak to podle Jiřího Ovčáčka „prohlubuje příkopy“ ve společnosti.

A strach už dávno není jen strachem. Hůlová má pravdu: měli bychom přestat hrát politicky korektní hru. Ale ne tak, abychom brali vážně pouze obavy. Musíme si uvědomit, že jsme xenofobní a neomlouvat to politicky korektními termíny a chodit po špičkách kolem bublající zlosti. Navíc jsme i pokrytci. Ano, učíme naše děti toleranci a otevřenosti a hlasíme se k evropským hodnotám. Výzkum Alicje Leix však ukázal, že budoucí učitelé mají silně předpojaté názory o příchozích.

Představte si tedy situaci člověka, který má přednášet dětem o respektu a soucitu, protože to ministerstvo školství a Evropská unie požadují, ale který zároveň s tímto zadáním nesouhlasí. Čili jeho bezprostřední a spontánní chování ve třídě vysílá jiné nebo dokonce opačné sdělení.

Před rokem bych ještě uznala, že lidé mají strach, který se dá v určitém směru pochopit. Jako když si mi stěžovala jedna paní, od které jsem dostala dopis hned po nástupu do Nesehnutí. Měla obavu z Romů. Chápala jsem ji, napsaly jsme si krásné a dlouhé dopisy, užila jsem si to, empatizovala jsem s ní, obohatila mě svým pohledem. Navázaly jsme dialog.

Nevím ale, jestli mám energii soucítit s lidmi, kteří si tvoří názor na uprchlíky na základě bulváru a zfalšovaných fotek a s žádným běžencem nikdy nemluvili. A nikdo pro ně není dostatečnou autoritou. Snad kromě „docenta na motýly“ (cituji Goranku Oljaču) — Martina Konvičky. Myslím, že xenofobie by přetrvala i tehdy, kdyby se Ježíš objevil v kostele a podnítil farníky k solidaritě. Řekli by, že Ježíš vypadá nějak neevropsky a musí být tedy nějaký Syřan.

Neukazuji na viníky. Chci jen zdůraznit, že nejsme konzistentní v tom, co říkáme a jak se chováme. Mnoho z nás. Umíme říct to, co se od nás očekává, ale v praxi jednáme jinak. Může za to dědictví z normalizace? Možná až anonymita sociálních sítí nám umožnila otevřít se a ukázat, jací jsme doopravdy a co si myslíme v našem soukromém životě.

Isabelle Boni-Claverie ukázala tuto diskrepanci ve svém dokumentu Trop noire pour être française. Tím nechci říct, že je normální být xenofobní, protože i Fancouzi jsou v podstatě rasisté. Přestaňme jen legitimizovat výroky typu „nejsem rasista, ale…“. Z toho totiž může vzniknout obrovský problém.

A já osobně nevím, jaké je jeho řešení. Nemám je, nikdo ho zřejmě nemá. Ale pojďme spolu vymyslet způsob, jak nedopadnout jako ti Francouzi a Britové ze zmíněného dokumentu. Ať už s politiky a intelektuály, anebo bez nich. Ano, Česko je po etnické stránce nejhomogennějším evropským státem, jak připomíná i Hůlová. Proč ale nevzít tuto extrémní uzavřenost jako výzvu k vydání se na zcela novou cestu? Poučme se z chyb sousedů, kteří touto trasou již prošli.

Zatím místo toho jen sedíme na zadku a hejtujeme. Intelektuály. Levičáky. Politiky. Ministerstva. Novináře. Anebo píšeme sloupky, které nic nemění. Možná mě napadá, kde bychom mohli začít: vystoupením z bublin. Výpravou do nejbližšího utečeneckého zařízení a dialogem s uprchlíky.