Za poslední týden bylo město Bělá pod Bezdězem zmíněno v denním přehledu zpráv několikrát, a to kvůli situaci uprchlíků čekajících na vyhoštění z České republiky. Vlnu medializace vyvolala tak řečená „vzpoura“. Ta spočívala v poničení branek tábora a pokusu o útěk, kterým údajně vadilo zabavení peněz a mobilních telefonů.

Média upřela svoji pozornost na ministra vnitra Milana Chovance, který uprchlíkům vzkázal, že jsou v České republice „na návštěvě“, a že by se podle toho měli chovat. Mluvčí cizinecké policie Kateřina Rendlová navíc dodala, že někteří uprchlíci začali v táboře praktikovat sebepoškozování nebo se dokonce pokusili spáchat sebevraždu.

Co na to samotní uprchlíci? Těch se nikdo na nic nezeptal. Do médií dostala snad jen informace od zaměstnance zařízení, podle níž učí někteří z uprchlíků své děti křičet „Policie, fuj!“, nebo „Svoboda! Svoboda!“

Co je to ale za reportáž, když se nabízejí informace jen z jedné strany? Proč se nikdo nejde zeptat přímo uprchlíků v Bělé? Jsou dvě možnosti: Buď s nimi nikdo z novinářů hovořit nechce, nebo to neumí (neovládá žádný cizí jazyk, kterým by se s uprchlíky domluvil). Obojí je samozřejmě profesní tragédie.

Nelze se pak bohužel divit nenávistným projevům vůči uprchlíkům, jestliže je jednoduché zdémonizovat uprchlíky, aniž by měli možnost se bránit. Tím, že jsou diskutováni, ale zároveň nejsou přizváni k diskuzi, dochází totiž ke známé situaci „o nás bez nás“, či spíše „o nich bez nich“.

↗

Co je to ale za reportáž, když se nabízejí informace jen z jedné strany? Proč se nikdo nejde zeptat přímo uprchlíků v Bělé? Repro DR

S uprchlíky přitom pochopitelně normálně bavit dá, což dokázala televize Al-Džazíra, která s dvěma uprchlíky a jednou uprchlicí natočila rozhovory v uprchlickém táboře v Libyi. Všechny příběhy jsou depresivní nebo frustrující, tím spíš, pokud si uvědomíme, že všichni zaplatili vysoké částky, aby se dostali ze svízelných životních situací. Alíma Bachárí, jedna z uprchlic, nechtěla, aby ji libyjské námořnictvo zachránilo; jediní, kdo mají právo ji zachránit, jsou Bůh nebo italské námořnictvo.

Někteří odborníci (a několik uprchlíků to potvrdilo) tvrdí, že ve skutečnosti cíleně do České republiky žádní uprchlíci z Afriky ani Sýrie nemíří. Pokud se na území Česka najde takový uprchlík, je to zátěž nejen pro státní správu, ale i pro uprchlíky samotné. Podle nedávných sociologických průzkumů většina obyvatel České republiky nechce přijímat uprchlíky, nicméně stejně tak ani většina uprchlíků nechce do České republiky. Slova ministra vnitra o hostech tedy nedávají smysl — uprchlíky sem nikdo nezval, a oni tu nejsou dobrovolně.

Celý uprchlický problém je samozřejmě složitý a najít uspokojivé řešení pro všechny zúčastněné je složité. Dá se ale najít, když je jedné straně upíráno se vyjádřit? V tuto chvíli nikdo neví, co každý jednotlivý uprchlík v Bělé chce. Víme jen, že psychicky strádají a jsou nespokojení. Není to ale právě dostačující důvod k tomu, abychom se o ně začali konečně zajímat?