„Měli bychom svrhnout nejen tuto vládu, ale i tento prohnilý režim,“ měl se vyjádřit Adam Benjamin Bartoš na demonstraci na Václavském náměstí v sobotu 18. července. Ano, ten Bartoš, který sám sebe označuje za věřícího člověka, který ale nedemonstroval, jak by se slušelo na dobrého křesťana, pro něhož milosrdenství je jedním z hlavních přikázání, za účinnou pomoc nešťastníkům, zachraňujícím si mnohdy útěkem holý život. Ten, který je znám spisováním seznamů Židů, tzv. pravdoláskařů (nově sluníčkářů), ten, který nemůže přijít na jméno ani zakladateli tohoto státu T. G. Masarykovi.

Jistě, Bartošovi nelze vytknout názorovou nestálost, vystupuje proti demokratickému zřízení v této zemi opravdu důsledně — možná i proto, že to nedemokratické vlastně ani pořádně nezažil. Ale už z matematiky víme, že záporno kladným vynásobeno nemůže být nic než opět záporno. Často o to větší.

Výše citovaný výrok jen potvrzuje moje podezření, že Bartošovi vůbec nejde o řešení problému uprchlíků, stejně jako o to nejde Okamurovi, Vandasovi a dalším. Kdo od nich něco podobného čeká, nedočká se. Ti, kteří na jejich demonstrace chodí, protože se opravdu uprchlické záplavy bojí, jsou pro ně totiž jen nástrojem pro momentální použití.

Kdo jen trochu sleduje vnitropolitické dění po roce 1989, tomu je tohle jasné, a i kdyby byl sebevíce proti přijímání uprchlíků, na demonstrace nenávisti nechodí. Podobné výkřiky od stejných lidí, stejnou instantní nenávist, obdobné výhrůžky, snad jen postupně sílící, zná už totiž z protiromských demonstrací před několika léty či později třeba z různých pouličních protestů proti Evropské unii.

Není vůbec náhodné to tažení proti EU, jíž odpůrci Bartošova typu označují dokonce za něco velmi podobného mocenskému bloku, ovládanému Moskvou až do nástupu Michaila Gorbačova. Dokud budeme členem Unie, nemají antidemokratické síly moc šanci. Stejně jako ji neměly za předválečného Československa, dokud jsme se mohli spolehnout na své evropské spojence.

Tu dostali až po Mnichovu, v krátkém období takzvané druhé republiky, a využili ji, jak jen se dalo. Stačí si otevřít dobový tisk a člověka až zamrazí, jak se tehdejší vlna nenávisti vůči demokratické republice podobá té dnešní. A roli nehraje, že tehdy za všechno mohli Židé (možná stále, soudě dle zmíněného seznamu), stejně jako dnes za všechno mohou Romové, uprchlíci, bezdomovci, vůbec chudí a sociálně potřební.

Budeme si muset zvyknout, že antidemokratické síly nikdy z politické scény nezmizí a vždy budou číhat na svou příležitost. Mají k tomu i silnou ekonomickou motivaci: čím méně demokracie, tím například méně možností obrany zaměstnaneckých či sociálních práv.

A je jen náhodná shoda okolností, že výpady proti EU sílí zrovna v období, kdy se vláda právě na doporučení Evropské unie chystá projednávat právní normy, které by alespoň snížily riziko schvalování zákonů v takovém znění, jež by vyhovovalo velkým sponzorům politiků či přímo podnikajícím politikům samotným?

Můžeme mít tisíc výhrad vůči současnému politickému systému. Není dokonalý a nikdy nebude, je to koneckonců jen výtvor nedokonalých lidí. Ale nedělejme si iluze, že to, čím ho chtějí vystřídat ti, co nyní štvou na náměstích proti migrantům (Rómům, bezdomovcům, sociálně slabým) by bylo lepší. S největší pravděpodobností právě naopak.

Boj za humánní přístup k uprchlíkům je tudíž také jednou z řady epizod boje za českou demokracii.