Druhá světová válka je v souvislosti s muslimy a Araby daleko sledovanějším konfliktem než válka první. Souvisí to obecně s povědomím o tomto konfliktu, který je daleko více v živé paměti než předchozí. Stále také žijí někteří přímí účastníci bojů. Rovněž v populární kultuře, jako například ve válečných filmech, se objevuje velice široká paleta válečných příběhů, včetně těch, které souvisejí s muslimy.

Jsou zde však i jiné faktory, které posilují zájem o muslimskou problematiku za války. Mohou souviset třeba s poválečným izraelsko-palestinským konfliktem, který je také velkým soubojem propagandy obou stran. V tomto případě se někteří politici a intelektuálové pokoušeli diskreditovat palestinskou stranu mimo jiné vytvářením vazeb mezi aktuálním děním v konfliktu a některými skutečnostmi z období druhé světové války. V živé paměti jsou také četné kontroverzní výroky G. W. Bushe, včetně pojmu „islamofašismus“.

Jisté souvislosti, které mohou vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí: Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné britské Palestiny — velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní — skutečně organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus.

Al-Husajního aktivity byly skutečně zločinné, avšak zároveň by jeho obraz neměl sloužit k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc — proti nacistům bojovalo v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců — někteří dokonce bok po boku s židy ve smíšených jednotkách.

Muslimové a Arabové se — podobně jako za první světové války — masově účastnili řady spojeneckých bojových operací, ať už proti Němcům, Italům či proti Japoncům. Jejich počet zároveň výrazně přesahoval počty muslimů a Arabů na straně mocností Osy. Právě těm, kteří bojovali na straně Spojenců, se primárně věnuji v tomto článku. Aby byl celkový obraz komplexnější a čtenář si mohl vytvořit i určitá srovnání, zmíním také některá více a méně známá fakta o účasti muslimů a Arabů na straně armád Osy.

Za svobodnou Francii

V řadách francouzské armády za druhé světové války bojovalo — podobně jako za té první — velké množství koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva. Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii, až po těžké boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo.

Špatně vyzbrojení goumiers (někteří zpočátku neměli dokonce ani polní uniformy a bojovali v tradičních marockých pláštích s kapucemi) byli považováni za statečné a zároveň tvrdé a obávané vojáky. Stali se přeborníky pro boj v hornatém terénu, ovládali umění maskování a překvapivých výpadů. Při italském tažení Spojenců se mnozí stali nejen postrachem německých vojáků, ale někdy i italských civilistů (což je připomenuto i ve slavném filmu „Horalka“).

Při pozdějších bojích ve Francii a Německu se i za extrémně chladného počasí, na které nebyli ze svých domovů vůbec zvyklí, mnozí Afričané vyznamenali. Svou válečnou cestu pak mnozí zakončili v roce 1945 nedaleko od rakouských hranic.

V roce 1944 bojovalo v de Gaullově armádě téměř čtvrt miliónu muslimů ze severní Afriky a kolem dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25 tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých — hlavně černých — vojáků byla Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna v koncentračních táborech.

Opomínanou roli muslimských vojáků při osvobozování Francie a Evropy připomenul v roce 2006 francouzsko-alžírský film „Dny slávy“ (původní název filmu zní zcela jinak: Indigénes — „Domorodci“) se známými herci jako Jammel Debouze či Samy Naceri. Film popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu sloužících v 3. alžírské pěchotní divizi (3e Division d'Infanterie Algérienne) v boji proti nacistům. Ukazuje nejen bojové operace, ale i problémy nerovného postavení barevných a bílých vojáků v řadách armády svobodné Francie. Ti byli mimo jiné nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“, podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria.

Vyvrcholením rasismu francouzských velitelů i samotného de Gaulla byla skutečnost, že osvobozování Paříže se vůbec neměli účastnit barevní, hlavně černí, vojáci (v této souvislosti je někdy zmiňován pojem blanchiment — „bělení“). A to i za situace, že jejich podíl na osvobozovacích operacích i ztráty byly velké — přes 50 procent ze všech francouzských ztrát.

BBC uvádí, že jediná stoprocentně bílá francouzská jednotka se v té době nacházela v Maroku. De Gaulle tak nařídil sestavit bílou jednotku z rasově odpovídajících francouzských vojáků různých oddílů. Ani to se mu však nepodařilo, protože podíl Afričanů ve francouzských oddílech byl vysoký. Nakonec uspěl ve vytvoření jednotky bez černochů — ale zato složené z výrazné části ze Španělů, navíc doplněných o arabsko-berberské vojáky. Jiných bělochů se totiž de Gaullovi na slavnostní vstup a přehlídku v Paříži nedostávalo.

Po osvobození Paříže nebylo řadě koloniálních vojáků umožněno pokračovat ve vojenské kariéře. Navíc po nepokojích v Alžírsku jim bylo v roce 1959 zastaveno vyplácení vojenských penzí. Veterán bojů, senegalský střelec Issa Cisse, desítky let po válce vzpomíná: „Nám Senegalcům veleli bílí francouzští důstojníci. Byli jsme kolonizováni Francií. Byli jsme nuceni jít do války. Byly nám dávány rozkazy, které jsme splnili. Francie se nám za to nikdy neodvděčila. Nikdy“.

Ve službách krále Jiřího

Tak jako v případě Francie, i v Británii se v průběhu druhé světové války opakoval precedens z té první, kdy došlo k nasazení velkého počtu koloniálních vojáků. V řadách britské „Indické armády“ bojovalo za druhé světové války téměř půl miliónu muslimů. Někteří pocházeli z dnešního indického území, jiní z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše.

Nejznámější britské jednotky s velkým zastoupením muslimů byly zvláště balúčské (Baluchis) a hraničářské (Fontier Force, Frontier Rifles). Řada z nich se zúčastnila těžkých bojů, a to jak na bojištích Dálného východu proti Japoncům (Barma, Malajsie), tak i na dalších válčištích světa (Francie, východní a severní Afrika, Řecko, Sicílie a Itálie).

Mnozí byli za statečnost v boji opět vyznamenáni, včetně posmrtného Viktoriina kříže pro Abdula Háfize (9th Jat Regiment). Tomu se podařilo v bitvě u Imphalu na barmsko-indickém pomezí dobýt za cenu ztráty vlastního života jednu z nejstrategičtějších pozic. V paralelních bitvách u Imphalu a Kohimy se v roce 1944 nakonec podařilo zastavit japonský postup do Indie a císařští vojáci a jejich spojenci se s velkými ztrátami museli stáhnout. Pro Indy byly tyto boje do jisté míry bratrovražedné, ale o tom později.

Mnoho muslimů bylo také mezi černými vojáky, kteří narukovali z britských afrických dominií, hlavně z oblasti Nigérie, Súdánu či Tanzánie. Nejznámější čistě arabskou a zároveň muslimskou jednotkou v britské armádě byla takzvaná „Arabská legie“, která byla složená s transjordánských beduínů. V jejím čele stáli britští důstojníci, z nichž nejznámější byl legendární John Glubb, přezdívaný „Paša“.

Za druhé světové války se Arabská legie podílela na dvou přesvědčivých vítězstvích Spojenců v Iráku a ve vichystické Sýrii a Libanonu. Už po válce, v roce 1948, pak bojovala Arabská legie v první arabsko-izraelské válce a ukázala se jako nejvíce bojeschopná arabská bojová jednotka tohoto konfliktu. To je však už jiná kapitola historie.

Sovětští a američtí muslimové

Mnoho muslimských národů střední Asie a z dalších částí Sovětského svazu se rovněž účastnilo bojů proti Německu a jeho spojencům po roce 1941. Sovětský svaz se sice systematicky snažil vykořeňovat náboženství, včetně islámu, hlavně u středoasijských národů však muslimská víra stále zůstávala důležitou částí identity.

Rudá armáda mobilizovala během války téměř 35 milionů vojáků. Z tohoto počtu bylo téměř 12 procent muslimského původu. Šlo tedy téměř o čtyři milióny mužů a žen. Jednalo se hlavně o etnické Uzbeky, Kazachy, Azery, Tádžiky, Kyrgyze a Turkmény. Další muslimská etnika jako Tataři, Baškirové atd. v tomto čísle započteny nejsou, takže pravděpodobně bylo vojáků Rudé armády muslimského původu ještě více.

V americké armádě bojovalo v druhé světové válce přibližně 15 tisíc Arabů, což byl podobný počet jako za první. Mezi těmito Araby bylo mnoho křesťanů, nejčastěji z Libanonu a Palestiny. Arabové však obecně představují jen menší část americké muslimské populace, takže zastoupení vojáků hlásících se k islámu bylo v řadách zaoceánské armády v obou válkách zřejmě vyšší (například v současné US-Army je kolem patnácti tisíc muslimů, z nichž jen 3 500 jsou Arabové).

Celkově bojovalo proti silám Osy, tedy proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi, minimálně pět miliónu muslimů.

Muslimové na straně Osy

Aby byl obraz muslimů v druhé světové válce komplexnější, rozhodl jsem se — navzdory zaměření série článků na muslimy ve spojeneckých armádách — že ve stručnosti přiblížím i roli muslimů na straně armád Osy. Uvedu dokonce i některé jednotky a osobnosti, o kterých nemají současní „islámoklasté“ zřejmě ani ponětí.

Právě spolupráce muslimů s nacisty bývá některými politiky a intelektuály používána jako argument proti nim. Tito lidé však obvykle nikdy neslyšeli (případně nechtěli slyšet) o výrazně vyšším počtu muslimů bojujících proti fašismu. To nic nemění na tom, že spolupráce části muslimů s mocnostmi Osy skutečně existovala, včetně jejich účasti v jednotkách SS.

Podívejme se nyní na některé faktory, které mohly muslimy motivovat k účasti v bojích na straně Německa a jeho spojenců. Jedním z hlavních důvodů byl nacionalismus v reakci na koloniální politiku Velké Británie a Francie. Ta v meziválečném období vytvářela na Blízkém východě štěpení tamních společností a konflikty, mimo jiné tím, jak si za své spojence vybírala různé klientské skupiny a rozeštvávala zdejší obyvatele proti sobě.

Jednalo se obvykle o menšiny, které byly dosazeny do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity bývaly často politicky i jinak potlačovány. V Libanonu tak například byli takovými klienty Francie tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové z počátku jednoznačně podporovali sionistické židy oproti Arabům. A v Iráku Britové postavili do čela země menšinové sunnity oproti většině šíitů a Kurdů.

Tato politika třídící lidi do etno-náboženských skupin a zaměřená k potlačení postojů většinové komunity měla často neblahý efekt, jehož důsledky můžeme vidět v Iráku a Sýrii i dnes. Přibližovala totiž uzurpované většiny pod vliv propagandy nejrůznějších nacionalistických a náboženských radikálů. Ti obvykle vyzývali k „národnímu osvobození“ prostřednictvím boje proti západním mocnostem.

Nešlo ale jen o domácí radikály. Ve 30. letech se sílící nacistická zahraniční propaganda začala zaměřovat i na národy kolonizované Francií a Británií, mezi nimi na Araby a muslimy.

Nacistům nahrávala i skutečnost, že v meziválečném období se vzhledem ke konfliktu v Palestině diametrálně začal měnit postoj mnohých Arabů k židům. Arabský antisionismus se tak někdy začal propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl zmiňovaný muftí Al-Husajní či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání.

Militantní odpor vůči Britům — a s ním související sympatie s nacisty — nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Svou analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty a dokonce i mezi malou částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern natolik nenáviděl britskou správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. To platilo dokonce i v období druhé světové války, kdy bylo každému zcela jasné, kdo evropské židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich vrahům. Stern se přesto zcela naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi.

Je zvláštním paradoxem, že i v současném Izraeli je tato stránka Sternovy osobnosti vytěsněna a tento muž je stále oslavován jako hrdina a „bojovník za svobodu“. Pro Brity však byl Stern jednoznačně „terorista“. To poukazuje nejen na manipulovatelnost těchto pojmů, ale i na to, jak při vytváření národních mytologií a hrdinů světí účel prostředky. V tomto ohledu jsou si etnické nacionalismy celého světa velmi podobné a nemusí jít zdaleka jen o nacionalismus izraelský či palestinský.

Sternův model není zdůrazňován v tomto článku náhodně. Je na něm totiž snáze možné pochopit, že pokud mohla být antikoloniální nenávist vůči Británii a Francii tak silná u člena etnika přímo ohroženého nacistickou genocidou, nebylo nijak překvapivé, že podobné postoje mohly o to více zakořenit tam, kde evropské problémy, jako nacismus či rasový antisemitismus, nikdo jako prvořadou otázku neřešil — tedy například v arabsko-muslimském světě či v Indii.

Jedna z prvních moderních islamistických organizací — egyptské Muslimské bratrstvo — začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové se dostali rovněž do vlivu nacistické ideologie.

Velmi zajímavým případem byla v této souvislosti Indie, kde v tamním nacionalismu rovněž existovala muslimská linka. Indičtí protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subhasi Čandry Boseho a jeho příběh se velmi podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci nebyli jen hinduističtí nacionalisté, ale i indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů i proti vylodění v Normandii.

Bose ale zaměřil svou pozornost zejména na Dálný východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind), v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán. Azad Hind se na válčištích Dálného východu několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími spojeneckými jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném boji. Může se nám jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více, než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bose čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.

Nejkontroverznějším muslimem byl během války beze všech pochyb zmiňovaný jeruzalémský muftí Al-Husajní. Jeho fascinace nacismem byla v jeho rétorice jednoznačně rozeznatelná. Během války houževnatě vyvíjel antisemitskou propagandu. Ta však — i vzhledem k zmiňovaným devíti tisícům arabským Palestincům v britské armádě — nepadla doma na příliš úrodnou půdu. Jedním z viditelných výsledků jeho aktivit byl podíl na organizaci chorvatsko-muslimské horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS "Handschar"). Ta se pod velením D. Hampela podílela hlavně na akcích proti jugoslávským partyzánům a na vraždách bosenských Srbů, kterým se mstila mimojíné za protimuslimské akce Četniků (z nichž někteří přešli později také k Němcům).

V době své největší síly měla divize Handžar 17 tisíc vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla arabská dobrovolnická divize Wehrmachtu „Svobodná Arábie“ (Legion Freies Arabien). Ta se koncem války účastnila hlavně potlačování partyzánských operací v Řecku a na Balkáně.

Další muslimskou divizí SS s výrazným počtem muslimů byla albánská divize Skanderbeg (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (6 500) a byla spíše brigádou, než divizí. 

I přes existenci albánské SS jednotky možná překvapí fakt, že to byla právě evropská muslimská země — Albánie — ve které jako v jediné zemi obsazené nacisty žilo po válce více židů, než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydala židům potvrzení, že jsou muslimové, což je zachránilo před deportacemi. Řada muslimů také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. 

Přestože řada soudobých muslimských politiků zpochybňuje či zlehčuje holocaust, neuvědomují si, že popírají i část vlastní historie. Viz článek Roberta Satloffa.

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších útvarů pod nacistickým velením, ve kterých byli zastoupeni muslimové. V muslimské části jižního Srbska zvané Sandžak tak operoval policejní pluk SS (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak"). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka zvaná Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henrim Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím.

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb nacistického Německa, byli sovětští váleční zajatci. Sovětská politika se k vlastním vojákům chovala velmi brutálně a de facto je považovala za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Velké množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí a Ukrajiny. U nás jsou dobře známí „Vlasovci“, aneb Ruská osvobozenecká armáda, na jejichž osudu je možné komplikovanou situaci sovětských válečných zajatců snáze pochopit.

Vzhledem k vysokému počtu muslimů v Rudé armádě jich řada byla i mezi zajatými. Nejvíce jich pocházelo z řad „turkestánských“ muslimů (Středoasijci, Tádžici a Ujguři), menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v různých podpůrných jednotkách a jen část byla nasazena znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Závěr

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů na různých frontách zúčastnilo přibližně půl milionu muslimů. Ve Spojeneckých armádách je pak možné dojít k číslu pět miliónů, což je ale spíš nižší odhad. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, převažovaly hlavně etnika ze střední Asie a pak také bosenští muslimové (Slované), či Albánci. Arabů bylo ve Wehrmachtu či SS poměrně málo.

Hlavním motivem pro vstup muslimů do armád Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatých vojáků Rudé armády byl často důvodem k boji po boku Němců výběr z možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Mezi milióny muslimů na straně Spojenců byli Arabové nepřehlédnutelní hlavně v armádě Svobodné Francie. Indičtí muslimové (řada z nich z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše) zase představovali významnou složku Indické armády. Středoasijští muslimové byli nejvýraznější v Rudé armádě.

Z dostupných statistik vyplývá, že celkový počet vyznavačů islámu a lidí z islámského kulturního prostředí, kteří během druhé světové války bojovali proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi, byl desetinásobně vyšší, než muslimů, kteří bojovali s nimi.

Příběhy druhé světové války však nejsou žádná pohádka. Příslovečné „máslo na hlavě“ mají často i vítězové, včetně obyvatel Československa. Hrdiny a zločince z druhé světové války mají i muslimové. Celkově by ovšem neměla být role jednotlivých etnik ve válce posuzována na základě jednotlivců, jako byli muftí Al-Husajní, Vidkun Quisling či Emanuel Moravec. Daleko výstižnější je sledovat roli, kterou sehrály ve válce milióny řadových vojáků a prostých občanů.