První světová válka byla pro světové muslimy velmi důležitým konfliktem z několika důvodů. Jednak už proto, že na stranách Dohody i Ústředních mocností bojovaly muslimů milióny a řada z nich padla, byla zraněna či byla válkou jinak vážně poznamenána. Dále též z toho důvodu, že první světová válka znamenala zánik největší muslimské říše své doby a zároveň ukončení islámského chalífátu, který byl do té doby po staletí formálně stále ztělesňovaný osmanskými sultány a jejich impériem.

Konečně první světová válka měla velký vliv na politickou emancipaci a nacionalismus v tehdejším muslimském světě. Hlavně ze strany arabských nacionalistů došlo k velmi aktivnímu zapojení do bojů proti Osmanské říši po boku Britů. To bylo stimulováno zejména očekáváním poválečné arabské nezávislosti právě za britské pomoci. Britské porušení slibů však následně vedlo k deziluzi mezi Araby vůči Západu — což je trend, který se během 20. století projevoval na Blízkém východě stále výrazněji.

Muslimové byli přítomni v mnoha bojujících armádách Veliké války a nejednou bojovali proti sobě. Logicky nejvíce jich bojovalo v řadách armády Osmanské říše. Nešlo přitom jen o Turky — sunnitské muslimy, ale i o řadu dalších etno-náboženských skupin žijících na území multinárodnostní Osmanské říše. Za zájmy Turků a Trojspolku tak bojovalo i mnoho arménských (či jiných) křesťanů, židů, Arabů, Kurdů a jiných blízkovýchodních náboženství a etnik.

Osmanská armáda odvedla v průběhu čtyř let války 2,8 miliónů mužů, přičemž její největší momentální síla armády byla bezmála jeden milion vojáků. Z těchto počtů byla výrazná většina sunnitští muslimové. V samotných bojích položilo život za Osmanskou říši přibližně čtvrt miliónu mužů, přičemž naprostá většina z nich padla na různých blízkovýchodních válčištích (hlavně Gallipoli, Kavkaz, Mezopotámie, Palestina, Arábie).

Zajímavost: Během války pomáhali turečtí vojáci rakousko-uherským jednotkám v bojích na východní frontě v Haliči. Jednalo se hlavně o 30 tisíc tureckých vojáků 15. armádního sboru. Tisíce Turků na haličské frontě padlo a řada byla zraněna. Někteří se zotavovali v rakousko-uherských lazaretech, ale svým těžkým zraněním nakonec podlehli. Na různých vojenských hřbitovech v českých zemích je tak pochováno kolem tisícovky tureckých vojáků — hlavně na hřbitovech v Pardubicích, Valašském Meziříčí, Hodoníně a Olomouci.

V dalších armádách Trojspolku byli muslimové přítomní hlavně v rakouské C. a K. armádě — šlo především o muslimské Bosňáky, obyvatele Sandžaku či Albánce. Turky a Pomaky (slovanské muslimy z Bulharska) bylo možno také najít v řadách bulharské armády na straně Trojspolku.

Velké počty muslimů bojovaly ovšem i v řadách britské, francouzské a také ruské armády. V případě Francie se jednalo hlavně o obyvatele francouzského Alžírska či Maroka (tzv. goumiers), ale také o Tunisany a další africké národy zařazené do takzvané Armée d’Afrique. Kromě arabských dobrovolníků mezi nimi byli i Berbeři či Evropané usazení v severní Africe. Vedle různých střeleckých jednotek (tirailleurs) sdružovala tato armáda i oddíly francouzské Cizinecké legie, zuávy (speciální koloniální jednotky) a spáhíe (lehké jezdecké jednotky složené s příslušníků severoafrických národů). V průběhu války bojovaly tyto oddíly s výrazným zastoupením muslimů hlavně na západní frontě. Z celkových 170 tisíc nasazených jich padlo 36 tisíc (viz úvod prvního dílu této textové série).

Dalšími výrazně muslimskými jednotkami ve francouzské armádě byli Senegalští střelci (Tirailleurs Sénégalais) rekrutovaní v Senegalu a dalších částech francouzské černé Afriky. V průběhu války bojovalo za Francii kolem 200 tisíc Senegalských střelců, přičemž 135 tisíc na evropských bojištích. Třicet tisíc střelců za války padlo.

Francouzský president Jacques Chirac zmínil v projevu k 90. výročí bitvy u Yprů, že za Francii padlo v první světové válce celkově 72 tisíc koloniálních vojáků. Z tohoto počtu bylo muslimů přibližně 60 tisíc (zbývající koloniální vojáci pocházeli hlavně z francouzské Indočíny).

V řadách britské armády bojovaly během Veliké války rovněž statisíce muslimů. V řadách britské Indické armády (Indian Army) bojovalo kolem 1,5 miliónu mužů. Přibližně třetinu z nich tvořili muslimové z území dnešní Indie, Pákistánu a Bangladéše. Výraznými etniky v indicko-muslimských bojových jednotkách byli Paštúnové, Balúčové a paňdžábští muslimové.

Tři kříže pro muslimy

Jako první indický voják obdržel v roce 1914 nejvyšší britské vyznamenání za statečnost Victoria Cross indický muslim Chudadad Chán (z pluku 129th Duke of Connaught's Own Baluchis) v první bitvě u Yprů. Ten, ač v zákopu zraněn, dokázal obsluhovat dělo až do okamžiku, kdy jeho pět dalších spolubojovníků padlo.

O rok později indický muslimský důstojník Mír Dást (z pluku 55th Coke's Rifles — Frontier Force), prokázal mimo jiné obrovskou statečnost v další bitvě u Yprů, když pod těžkou palbou sám přenesl do bezpečí na zádech osm zraněných indických a britských důstojníků. Za to byl oceněn rovněž Viktoriiným křížem.

Na mezopotámské frontě (tedy v boji proti jiným muslimům) se třetím Viktoriiným křížem pro indického muslima vyznamenal Šáhahmad Chán (z pluku 89th Punjabis). Zraněný dokázal jednou rukou obsluhovat kulomet a odrazit v průběhu tří hodin tři po sobě jdoucí útoky a udržet pozici. Když byl jeho kulomet zničen, dokázal nadále se svými dvěma přeživšími kolegy držet pozice za pomoci pušek. Poté co dostal rozkaz stáhnout se, se byl následně ještě jednou schopen vrátit na pozice a zachránit většinu zanechaného materiálu a zbraní.

Za války padlo celkem přes 74 tisíc příslušníků britské Indické armády, přibližně třetina z nich byli muslimové. Jejich osud je ve Velké Británii připomínán řadou památníků, memoriálů (například vitrážemi ve vojenské akademii v Sandhurstu) a vzpomínkovými setkáními. Naposledy připomnělo roli muslimů ve Veliké válce setkání ve Sněmovně lordů v prosinci 2014.

I v ruské carské armádě bojovali během války muslimové z řad národů Střední Asie, Kavkazu, Tatarů, Baškirů atd. Obecně ale byla pro špatné podmínky služba v ruské armádě spíše obávaná. V roce 1916 tak například vypukly v Uzbekistánu nepokoje proti odvodům. Odhaduje se, že za Veliké války padlo (do roku 1917) celkově kolem dvou miliónů vojáků mnohonárodnostního Ruského impéria. Jak vysoké procento z nich bylo muslimů, se mi zatím nepodařilo zjistit.

Džihád pro císaře Viléma

Bitvy první světové války měly obecně k náboženským konfliktům daleko. Přesto se objevily snahy využít náboženství — konkrétně islámského pojmu „džihád“ — k válečným cílům. Paradoxně však nebyli autory této myšlenky Turci, ale Německo — klíčový spojenec Osmanské říše.

Němci, kteří měli strategické záměry na Blízkém východě, uvažovali, jakým způsobem využít spojenectví s Tureckem k prosazení svých cílů. Vypracováním analýz a návrhů v tomto ohledu byl pověřený německý historik, archeolog a dobrodruh Max Freiherr von Oppenheim. Ten na podzim 1914 předložil memorandum zvané Denkschrift betreffend die Revolutionierung der islamischen Gebiete unserer Feinde („Memorandum o radikalizaci islámských území našich nepřátel“), ve kterém navrhoval, aby turecký sultán vyhlásil svatou válku vůči Francii, Rusku a Velké Británii.

Oppenheim i Němci se mylně domnívali, že moc tureckého sultána i jeho formální úřad chalífy všech muslimů motivuje všechny vyznavače islámu k následování. V listopadu 1914 turecký sultán skutečně džihád vyhlásil, ale řadu muslimů v područí Osmanské říše — hlavně Arabů — vůbec neoslovil. Ti již delší dobu považovali Turky za utlačovatele a nová ideologie arabského nacionalismu mezi nimi nabírala stále více na síle. Naopak myšlenky panislamismu, navíc ztělesněné nepopulární figurou osmanského sultána, je zaujaly jen okrajově.

Němci tak v přesvědčení muslimů k boji proti jejich nepřátelům nakonec neuspěli. To platilo zvláště u Arabů, kteří se naopak spojili s Velkou Británií v boji proti Osmanské říši a německým zájmům.

Lawrencovi Arabové

První světová válka nabízí i okamžiky zřejmě největšího politického souznění mezi muslimskými Araby a západními velmocemi v moderních dějinách. Po roce 1915 došlo totiž ke spojení arabských muslimských kmenů a jejich vůdců s Velkou Británií, aby pomohli Britům porazit jiné muslimy — Osmanskou říši. Ta byla hlavní překážkou plánu vytvoření arabského státu v srdci Blízkého východu.

Pro Brity byla po katastrofě u Gallipoli tato spolupráce s Araby výhodná, protože arabské kmeny mohly začít ohrožovat Turky z týlu. Vyslali tak k Arabům své vojenské poradce, z nichž se později stal nejznámějším Thomas Edward Lawrence.

Hlavním motivem arabské spolupráce s Brity byl britský slib pomoci s ustavením samostatného arabského státu na území dnešní Sýrie a okolních států. To také Britové Arabům zaručili, zároveň však o něco později tento slib zcela vědomě porušili podepsáním tajné Sykes-Picotovy dohody s Francií v roce 1916. V ní si velmoci poválečný Blízký východ rozparcelovaly bez ohledu na zájmy zdejších obyvatel a vytvořili současné — velmi nestabilní a konfliktní — hranice centrálního Blízkého východu.

Když se Arabové o zrádné smlouvě po skončení bojů s rozčarováním dozvěděli, požadovali po Britech dodržení závazků. Ti následně vznik velkého arabského státu podpořili, avšak věděli, že vzhledem k tomu, že se bude nacházet ve francouzské zóně Sykes-Picotovy dohody, Francie na jeho vznik nepřistoupí. Nezávislý arabský stát měl však jen jepičí existenci (čtyři měsíce během roku 1920), neboť neodolal francouzské armádě a byl rozprášen v bitvě u Majsalúnu. Vůdcům arabského nacionalismu byla následně dána Brity „náplast“ v podobě loutkových královských titulů Transjordánska a Iráku.

Většina Arabů však tehdy přestala důvěřovat západním mocnostem, přičemž Evropu začala pokládat za nového utlačovatele, který vystřídal Turky. Po válce tak vypukla na Blízkém východě řada protibritských a protifrancouzských povstání, které mocnosti často tvrdě potlačovaly. To pomohlo zakořenit dnes tak viditelnou nedůvěru mezi arabským Blízkým východem a Západem.

Závěr

Z výše uvedených faktů je možné vidět, že muslimská účast na formování moderního světa během první světové války nebyla rozhodně zanedbatelná. První světová válka byla především sekulární konflikt a náboženské kontury byly v tomto souboji nadnárodních impérií velmi rozostřené. Také důvody proč do ní muslimové vstupovali — často jako dobrovolníci — byly velmi blízké motivům západních vojáků. Doufali, že ve spojení s jistotami, které služba v armádě poskytuje, přispějí k lepšímu řádu světa po válce, v uznání, důstojnost, případně sebeurčení.

Paradoxně se však tito muslimové dočkali — na rozdíl třeba od československých legionářů, kteří rovněž usilovali o sebeurčení — spíše opaku. Vítězné mocnosti jako Francie a Británie nejenže často nedodržely své závazky vůči nim, ale v meziválečném období navíc nezřídka ještě přitvrzovaly koloniální politiku. Pro vlastní nacionalisty se muslimové sloužící v armádách Británie a Francie stali naopak často „přisluhovači“ stále méně oblíbených impérií.

Ve vztahu „Západ — islám“ se v průběhu první světové války začaly na Západě rýsovat dva mylné předpoklady, které se dají stručně charakterizovat takto:

• Islám a muslimský svět je monolit naslouchající jedné autoritě.
• Pokusy o využívání radikálních variant islámu mohou přispět k prosazování západních zájmů.

Další velkou chybou, které se Němci dopustili, byly snahy o využívání pojmů jako „džihád“ (ve smyslu „svatá válka“) k partikulárním politickým cílům. Jednalo se o vypouštění nebezpečného džina z láhve, který se často vymkl kontrole a obrátil proti těm, kdo ho napomohli vypustit. O tom se sice v průběhu války už neměli Němci šanci přesvědčit, ale v poválečné době tomu bylo jinak. Řada západních mocností, které chtěly v průběhu 20. století využít islámského radikalismu ke svým cílům, nakonec zjistila, že tato politika napomáhá vzniku velmi nebezpečných islámských skupin. O tomto tématu ale blíže v jiném článku.