Václav Malý: Imigrant je také partner

Zveřejňujeme rozhovor s římskokatolickým biskupem Václavem Malým o imigraci, xenofobii a nepřijatelnosti nenávistných projevů.

Alena-2

Alena Scheinostová

09.07.2015 18:26

Dsc_8696

„My Evropané musíme zpytovat svědomí a přemýšlet, zda to, jak se projevujeme a na co jsme pyšní, nemá také nějaký háček," říká Václav Malý. Foto Michal Uhl

Související

Veřejná debata o imigraci se v běžném diskurzu točí nejvíce kolem bezpečnostních otázek. Měly by podle vás více zaznívat i jiné tóny?
Jistě je potřeba hlídat, zda lidé, kteří k nám přicházejí, nejsou například členy nějaké teroristické organizace, ačkoli stoprocentně se to pojistit nedá. Ale stále je nutné vidět, že jsou to lidé v nouzi, kterým jde o život, že nemají žádné sociální zajištění, že jsou mezi nimi rodiny s dětmi. A to je hledisko, jež by mělo nad možnými riziky převážit. Nejsem pro hazardérství, pro širokou náruč bez ohledu na cokoli, ale zároveň straním co největší otevřenosti.

Je imigrace spíše výzvou pro stát a jeho struktury, nebo pro širokou veřejnost?
Na stát a jeho struktury je na místě se spolehnout právě v otázkách bezpečnosti, příslušné úřady nechť u imigrantů posuzují míru jejich potřebnosti. Na běžných občanech pak je ovšem to, aby v příchozích stále viděli lidi a měli na mysli, že nejde jen o to je přijmout do bezpečného prostoru, ošatit je, zajistit jim plné talíře, ale také se je snažit integrovat mezi sebe. To znamená nepřistupovat k nim jako k ubožákům, z hlediska „my vám pomůžeme, protože na to máme, a budeme si s vámi nakládat tak, jak my chceme“, ale přijmout je jako partnery k setkání a k dialogu.

Jak si takový dialog představit v praxi?
Znamená to s těmi lidmi hovořit – což nemusí být snadné, protože nelze předpokládat, že imigranti budou umět česky, ale při dobré vůli se vždy domluvit lze – a seznamovat je s naším prostředím, s našimi zvyky. Naopak jich se ptát také na jejich zvyky a jejich prostředí. A nevynechávat ani záležitosti víry, protože při odlišnosti náboženské tradice – a část imigrantů patří do jiných komunit než do těch křesťanských – je informovanost velmi důležitá.

Takové vzájemné poznání se někdy zanedbává a to může zadělávat na problémy. Příchozí u nás budou vysvobozeni z nejhoršího, ale zároveň se ocitnou ve zcela odlišném prostoru. A pokud jim nikdo nic nevysvětlí, neuvede je do nového prostředí, nevtáhne je do občanské společnosti a nevysvětlí její principy, nevyslechne případně, co od společnosti očekávají a co jim na ní vadí – pak se budou cítit odcizení, vykořenění, a odtud pak mohou vyrůstat různé radikalismy. S tím souvisí také potřeba rozptýlení přistěhovalců mezi ostatní společnost, aby se nevytvářela ghetta a uzavřené vyloučené komunity. Ruku v ruce by měla jít rovněž podpora vzdělávání.

Najdeme v tomto ohledu v Evropě příklad dobré praxe?
Například Rakousko nově přijalo zákon, podle nějž tamní imámové musejí umět německy a získat vzdělání na německých nebo rakouských školách a zároveň jasně říci, ke kterému věroučnému směru islámu se hlásí. To je dobrý začátek, protože většina radikálů je v náboženské oblasti naprosto nevzdělaná, a pak se snadno nechá ovlivnit demagogy.

Stoupenci islámu jsou nyní nejnápadnější vzhledem k agresivním akcím nedávných měsíců a let, ale samozřejmě by se integrační úsilí mělo týkat všech, protože riziko radikalizace je u všech vyloučených skupin bez ohledu na náboženství či kulturu.

Kritici imigrace se obvykle zaštiťují obranou domácích hodnot a tradic. Patří k nim také právě solidarita? A má solidarita mez, přes niž už by ohrožovala jiné hodnoty?
Lidé, kteří do Evropy přicházejí, nám nastavují určitou tvář, avšak málokdo se ptá, co ukazujeme my jim. Nabízíme vysokou životní úroveň, velkou osobní svobodu, ale někdy též určitou rozbředlost a duchovní prázdnotu. Na základě mé celoživotní zkušenosti v oblasti lidských práv se mi zdá, že Evropa až přebujele lidská práva zdůrazňuje, ale zapomíná, že k nim patří také zodpovědnost a povinnosti.

Zapomíná se na zdroj a kořen lidských práv, na to, kdo jsme a z čeho jsme vyrostli, že náš růst má též jisté etické předpoklady. Ve jménu svobody slova jako by bylo dovoleno všechno – jak jsme viděli v lednu po tragédii v Paříži, kdy se ve jménu svobody slova obhajovaly věci, jež druhé hrubě urážejí, naprosto degradují jejich přesvědčení. My Evropané musíme zpytovat svědomí a přemýšlet, zda to, jak se projevujeme a na co jsme pyšní, nemá také nějaký háček.

Takže ano – vidíme na imigrantech různé chyby a nedostatky, včetně toho, že mívají představu, že v Evropě jim všechno spadne zadarmo do klína, a nevidí, že náš blahobyt je výsledkem tvrdé práce mnoha generací. Ale buďme si vědomi též toho, do jakého prostředí k nám přicházejí a že jsme odpovědní za prezentaci naší kultury.

Dokážeme se jako společnost shodnout na hodnotách, kterých bychom se neměli vzdávat, abychom si udrželi svoji identitu?
Solidarita mezi ně patří na předním místě. Pak schopnost rozpoznávat dobro a zlo a kultivovat své svědomí a neustále je očišťovat. Osobní svoboda spojená s úctou ke svobodě druhého. A rovnost před zákonem, která z druhého činí partnera, nikoliv někoho, koho mohu ovládat či na koho mám nárok. Ručit za slovo a být schopen základní důvěry v druhého – v to, že přes jeho chyby je v něm i něco dobrého.

Zároveň by se tyto hodnoty neměly vyčerpávat jen tím, že dají řád, společenskou spořádanost, ale vedou dál. Měli bychom se ptát po smyslu života, nevylučovat spirituální otázky jen do soukromé sféry, protože kde je náboženství, víra jen osobní věcí, ztrácíme možnost se v nich navzájem shodnout. A měli bychom si udržet paměť, nikoli ve smyslu navracení k minulosti, ale jako povědomí o problémech či úskalích, na které bychom mohli narazit či jim podlehnout. To jsou podle mě základní body naší západní tradice.


„Mínus kladu i velké části sdělovacích prostředků, protože málo vysvětlují, že jde o složitou situaci, ale že není neřešitelná a nemá vést ke strachu a pasivnímu očekávání, co přijde," říká Václav Malý. Foto Michal Uhl

Z čeho podle vás pramení xenofobní, ba agresivní naladění vůči migrantům, které ve společnosti sledujeme?
Zde selhávají především veřejní činitelé. Takřka nikdo z nich nemá odvahu říci, že žijeme v propojeném světě, a tudíž máme za okolní svět spoluzodpovědnost a nemůže nám být lhostejné, co se v jiných zemích děje. Že máme vysokou životní úroveň a je dobré, abychom se naučili dělit.

Spíše se mlčí a rozpačitě přešlapuje. Mínus kladu i velké části sdělovacích prostředků, protože málo vysvětlují, že jde o složitou situaci, ale že není neřešitelná a nemá vést ke strachu a pasivnímu očekávání, co přijde. Lidé jsou bohužel manipulovatelní, a zodpovědnost veřejných představitelů a médií je tudíž obrovská. Přesto velká část z nich jen strká hlavu do písku.

Jsou podle vás veřejné projevy nesnášenlivosti, jako makety šibenic na nedávné protiimigrační demonstraci v Praze, potencionálně nebezpečné?
Ano. Je to velmi nebezpečné a lidé, kteří takto šíří nenávist, musejí být potrestáni, ne jen napomenuti a odsouzeni veřejným míněním. Nenávist je špatná. Chápu jisté rozechvění části společnosti, ale i nesouhlas lze vyjádřit klidným způsobem, rozhodně ne agresivitou. Se svobodou slova nemají tyto projevy nic společného. Tak si lidé spíše vybíjejí frustrace, jež nesouvisejí ani tak s imigrací, jako s jejich celkovou nespokojeností.

Moc mě mrzí, že tak malá část společnosti reaguje a hlasitě řekne: „Tohle už ne, tady je hranice.“ Že lidé spíše čekají, až to někdo řekne za ně anebo za ně spravedlnost vykřičí. To není způsob, jak se k těmto otázkám stavět – a pro křesťana už vůbec ne.

Právě křesťanskými kořeny a hodnotami se ovšem zhusta argumentuje proti imigrantům, na křesťanství se odvolávají i některé protiislámské skupiny. Jak tomu rozumět?
S křesťanstvím to nemá nic společného. Teologicky je křest nesmazatelné znamení, ale pokřtění, kteří se takto angažují, popírají křesťanství.

Jakých aktivit by se tedy měli křesťané, potažmo církve ve vztahu k imigrantům ujmout?
Jako představitel rady pro lidská práva České biskupské konference Iustitia et pax veřejně mluvím proti xenofobii, nenávisti, agresivitě, což pokládám za důležitější než například jen podepisovat petice či prohlášení, protože tak osobně a konkrétně ručím za svůj postoj.

Katolická církev v Evropě formulovala též určitá stanoviska či výzvy směrem k Evropské unii. Osobně se domnívám, že by Evropská unie měla zvážit intenzivnější vojenské nasazení v neklidných oblastech, odkud migranti přicházejí, rozbíjet gangy převaděčů, důsledně hlídat hranice Schengenu a kontrolovat příchozí, ale zároveň jim ukázat co největší velkorysost.

Podpořil byste pozemní ofenzívu proti Islámskému státu?
Ano.

Česká biskupská konference vydala prohlášení, v němž vyzvala farnosti, aby přijímaly své souvěrce. Jak by tato praxe podle vás mohla vypadat?
Konkrétní řešení má za katolickou církev v gesci Charita. Nicméně by podle mě opět mělo jít o to, nejen příchozím poskytnout materiální zázemí, ale také je vtáhnout do života farního společenství. Ne snad přímo tolik do pastoračních aktivit, ale především do aktivit kulturních, vzdělávacích, komunikovat s nimi a vytvořit pro ně společenskou síť.

Neměl by ovšem vznikat dojem, že hrůzami pronásledování a válek trpí jen křesťané, byť například ty irácké jsem osobně navštívil v Kurdistánu a byli mi velmi blízcí. Trpí i muslimové, jezídi, lidé bez vyznání. Poskytování pomoci nelze omezit jen na křesťany a podle mě je hlavním kritériem míra jejich potřebnosti, nikoli náboženství.

ALENA SCHEINOSTOVÁ


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ivo Horák - Praha 3

Mírné uvážené formulace, jako z jiného lepšího času Čtvrtek, 9.Července 2015, 21:41:45

Václav Malý mluví stále stejně dobře, jako kniha. Jen ho už asi neposlouchají statisíce jako na Letné v listopadu 1989. Není ovšem také mediálně protežovanou hvězdou..., k projevu kterých patří neprotivení se lidem ani slovíčkem. Škoda. Čím víc se to tu kýženě podobá Západu (v dobrém i méně dobrém), tím měně je ochoty naslouchat, snahy pracovat na sobě, úsilí mít dobrou vůli a trpělivost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.