Veřejná debata o imigraci se v běžném diskurzu točí nejvíce kolem bezpečnostních otázek. Měly by podle vás více zaznívat i jiné tóny?

Jistě je potřeba hlídat, zda lidé, kteří k nám přicházejí, nejsou například členy nějaké teroristické organizace, ačkoli stoprocentně se to pojistit nedá. Ale stále je nutné vidět, že jsou to lidé v nouzi, kterým jde o život, že nemají žádné sociální zajištění, že jsou mezi nimi rodiny s dětmi. A to je hledisko, jež by mělo nad možnými riziky převážit. Nejsem pro hazardérství, pro širokou náruč bez ohledu na cokoli, ale zároveň straním co největší otevřenosti.

Je imigrace spíše výzvou pro stát a jeho struktury, nebo pro širokou veřejnost?

Na stát a jeho struktury je na místě se spolehnout právě v otázkách bezpečnosti, příslušné úřady nechť u imigrantů posuzují míru jejich potřebnosti. Na běžných občanech pak je ovšem to, aby v příchozích stále viděli lidi a měli na mysli, že nejde jen o to je přijmout do bezpečného prostoru, ošatit je, zajistit jim plné talíře, ale také se je snažit integrovat mezi sebe. To znamená nepřistupovat k nim jako k ubožákům, z hlediska „my vám pomůžeme, protože na to máme, a budeme si s vámi nakládat tak, jak my chceme“, ale přijmout je jako partnery k setkání a k dialogu.

Jak si takový dialog představit v praxi?

Znamená to s těmi lidmi hovořit — což nemusí být snadné, protože nelze předpokládat, že imigranti budou umět česky, ale při dobré vůli se vždy domluvit lze — a seznamovat je s naším prostředím, s našimi zvyky. Naopak jich se ptát také na jejich zvyky a jejich prostředí. A nevynechávat ani záležitosti víry, protože při odlišnosti náboženské tradice — a část imigrantů patří do jiných komunit než do těch křesťanských — je informovanost velmi důležitá.

Takové vzájemné poznání se někdy zanedbává a to může zadělávat na problémy. Příchozí u nás budou vysvobozeni z nejhoršího, ale zároveň se ocitnou ve zcela odlišném prostoru. A pokud jim nikdo nic nevysvětlí, neuvede je do nového prostředí, nevtáhne je do občanské společnosti a nevysvětlí její principy, nevyslechne případně, co od společnosti očekávají a co jim na ní vadí — pak se budou cítit odcizení, vykořenění, a odtud pak mohou vyrůstat různé radikalismy. S tím souvisí také potřeba rozptýlení přistěhovalců mezi ostatní společnost, aby se nevytvářela ghetta a uzavřené vyloučené komunity. Ruku v ruce by měla jít rovněž podpora vzdělávání.

Najdeme v tomto ohledu v Evropě příklad dobré praxe?

Například Rakousko nově přijalo zákon, podle nějž tamní imámové musejí umět německy a získat vzdělání na německých nebo rakouských školách a zároveň jasně říci, ke kterému věroučnému směru islámu se hlásí. To je dobrý začátek, protože většina radikálů je v náboženské oblasti naprosto nevzdělaná, a pak se snadno nechá ovlivnit demagogy.

Stoupenci islámu jsou nyní nejnápadnější vzhledem k agresivním akcím nedávných měsíců a let, ale samozřejmě by se integrační úsilí mělo týkat všech, protože riziko radikalizace je u všech vyloučených skupin bez ohledu na náboženství či kulturu.

Kritici imigrace se obvykle zaštiťují obranou domácích hodnot a tradic. Patří k nim také právě solidarita? A má solidarita mez, přes niž už by ohrožovala jiné hodnoty?