Humanismus, nebo sadismus? Takové je evropské rozcestí
Tomáš JungwirthKdo zpochybňuje morální povinnost evropských států přijímat uprchlíky, účelově ignoruje právně vymahatelné závazky. I kvůli tomu stojí dnešní Evropa před zásadním rozcestím.
Kolega z fakulty a můj dlouholetý známý Andrej Duhan publikoval příspěvek k tématu migrace, který je pozoruhodnou esencí konzervativní apologetiky, přerůstající až do fašizujících společenských tendencí.
Ve snaze zpochybnit tvrzení zastánců solidární a otevřené politiky se přitom sám dopouští řady argumentačních faulů. Považuji za důležité je rozkrýt.
Prvním doočíbijícím nedostatkem Duhanovy argumentační linie je volné zaměňování „imigrantů“ a „uprchlíků“. Autor si jako právník jistě musí být dobře vědom povinností, které evropským státům vyplývají z Úmluvy o právním postavení uprchlíků a jejího protokolu, stejně jako ze Společné evropské azylové politiky.
Mezi ty nejzákladnější patří právo běženců požádat na území EU o azyl, zákaz navracení osob, kterým nebyl přiznán politický azyl, do oblastí, kde by jim hrozila vážná újma (princip non-refoulement), a zákaz svévolného zatlačování prospektivních žadatelů zpět do zemí, odkud vyjeli či vypluli (push-backs).
Pakliže tedy Duhan zpochybňuje morální povinnost evropských států přijímat uprchlíky, zároveň účelově ignoruje přítomnost právně vymahatelných závazků. Takzvaným ekonomickým migrantům výše uvedená míra ochrany nenáleží, i jejich status je nejeprve nezbytné zjistit v azylovém řízení vedeném podle zásady práva na spravedlivý proces.
V Duhanových očích je chápání migrace jako něčeho nevyhnutelného fatalistickým klišé. Jím navrhovaným řešením je však pouze posílení celospolečenského sebeklamu, že migraci je možné vhodnými politikami jednou provždy vymýtit.
Vzhledem k zoufalé bezpečnostní, politické i hospodářské situaci v zemích původu většiny současných imigrantů do Evropy — z nichž převážnou část tvoří prospektivní žadatelé o azyl — je třeba předpokládat, že jev, který Duhan nazývá „masovou migrací“, tu bude ve střednědobém horizontu nadále přítomen, i kdyby Unie torpédovala všechny středomořské bárky v dohledu.
Přijmout tuto situaci jako fakt je základem smysluplného uvažování o konkrétních politických odezvách.
Místo aby si kladl otázku, proč není ve většině evropských zemích žadatelům o azyl umožněno legálně pracovat, přiživuje Duhan při rozkrývání ekonomických aspektů účelový narativ o imigrantech, kteří přijeli vysávat evropský sociální systém.
Soudí, že je nejprve potřeba pečlivě vyhodnotit hospodářské dopady migrace, a teprve poté že prý je možné se bavit o tom, zda, a případně v jaké míře bude připuštěna. Nesmyslnost taové posloupnosti je očividná.
Místo zkoumání, jaké má Evropa v rukou nástroje k prosazování smysluplných a cílených integračních politik, požaduje Duhan po všech nově příchozích bezvýhradnou asimilaci. Jakými konkrétními mocenskými nástroji by přistěhovalce jednou provždy rád vykořenil z jejich původních identit, už však neuvádí.
V neposlední řadě Duhan kategoricky odmítá přítomnost morálního hlediska, které podle něj celou věc posouvá mimo politickou sféru. Pokouší se debatu racionalizovat povrchní analýzou kolonialismu a emigrace z komunistického Československa, aniž by se přitom ale dotknul jádra hodnotového postoje.
To tkví v chápání migrantů jako lidských bytostí, v empatii vůči jejich utrpení a těžkostem a ve vědomí, že evropské země skutečně mohou statisícům těchto lidí pomoci.
Zásadní otázka, kterou si Duhan ve svém příspěvku klade, zní, „zda může být Evropa stejná s jinými lidmi“. Při hledání odpovědi autor vychází z dichotomie mezi námi (Evropany) a těmi jinými (občany třetích zemí). Přitom zapomíná, že rozhodování o tom, jak se postavit k uprchlictví a k migraci do Evropy obecně, nepochybně ovlivňuje také nás samotné.
Ať už se nám to líbí nebo nikoliv, Evropa se v návaznosti na tuto klíčovou společenskou debatu promění. Otevřené prozatím zůstává, zda se vydá cestou humanismu, nebo sadismu.
Působí to dojmem racionalizace silného biologického apelu, nabízejícího euforizující předehru k fyzickému řešení.
Bývaly doby, kdy známí povstávali proti utlačovatelům - dnes povstávají proti utlačovaným.
Což je dobový exemplární příklad ideologické substance postmoderny - libovolný zvrat morálních hodnot ............... bych řekl.
Je Jan Keller nekritizovatelný? Nebo má pravdu? V čem se jeho názor liší od názoru pravicových politiků a novinářů jako je Miroslava Němcová a Petr Kamberský?
Dost těžko dokážeme jakožto Evropa nabízet uprchlíkům něco jiného, než nabízíme sami sobě.
Ale u Jana Kellere jde o něco jiného, o rozdíl časových horizontů. My opravdu dnes nemůžeme --pokud chceme být lidmi, netahal bych do toho sadismus-- nechat lidi umírat na útěku na syrské hranici nebo ve vlnách toho moře, kolem kterého se zrodila Evropa. Ale právě tak nedokážeme přijmout desítky milionů lidí. Realisticky vzato by Evropa nedokázala absorbovat ani přirozený přírůstek africké a blízkovýchodní populace.
Nemyslím, že by tohle dilema mělo příliš mnoho východisek. Musíme přijmout ty na cestě a zároveň hledat prostředky, jak ten proud omezit -- a jen člověk nezměrně naivní anebo politik z povolání si může myslet, že toho omezení dosáhne potápěním pašeráckých lodí. Likvidace islámského státu a vynucování míru v oblasti, včetně spravedlivého řešení palestinské otázky, by pravděpodobně byl po dlouhé době opravdu přijatelný důvod k vojenské intervenci v bytostném zájmu Evropy a účinná pomoc v oblastech nejhorší bídy hmotné i politické v subsaharské Africe by přišla nakonec levněji než uprchlické tábory.
Kvóty jsou nejnešťastnější řešení. Migranti jsou evropský problém, řešme ho tedy evropsky: nechť uprchlická a záchytná zařízení provozuje EU a nechť se zavede uprchlická daň. Pokud azylanta přijmeme, mějž si evropský pas. A těžko mohou být azylová a záchytná zařízení v Africe, protože pokud vím, tam nemá EU žádné území. Leda bychom kvůli tomu chtěli přijmout třeba Tunis do EU.
Řekl bych, že politická odpovědnost Jana Kellera nespočívá v tom, co říká, ale že to neumí říkat tak, aby to nevyznělo jako hlas pro antiimigrantský populismus. Ono je to těžké, téměř nemožné mluvit proti proudu a proti už ustanovenému „buď a nebo“, ale právě to je vlastní a tvrdá práce opravdového politika. A Keller se dal se na vojnu, bere poslanecký plat, tak ať se snaží. Ať se snaží alespoň tak přesvědčivě, aby člověk mohl říct: "Nestřílejte na pianistu, dělá, co umí."
Keller sice ve svých názorech na dané téma nemá věcně tak zcela nepravdu; ale jeho styl budí skutečně velké pochybnosti o tom, jestli je jeho základní motivací smysl pro realitu, anebo ale docela prachobyčejná xenofobie a národní respektive evropský šovinismus.
z 23.5.2015 s názvem Boj o kvóty nelze vyhrát
uvádí Keller, že argumenty pro a proti kvótám jsou obojí zhruba stejně silné (vyjmenovává je) a člověk je v situaci Buridanova osla, má-li se mezi nimi rozhodnout. Problém kvót přitom brání vidět hlubší problém: odkud a proč k nám ti ubozí lidé prchají (stručně a výstižně charakterizuje).
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=187572
V komentáři z 21.5.2015 s názvem Buď kvóty nebo Schengen
uvádí podstatný argument proti kvótám, totiž volný pohyb osob v Schengenském prostoru. Udržet azylanty ve státech podle kvót nebude možné, protože dávají přednost státům bohatším před chudšími, leda bychom zrušili "Schengen", což by ale vedlo k omezení svobody pohybu v EU a tím ke zrušení jedné z podstatných výhod, které EU nabízí.
http://pravo.newtonit.cz/default.asp?cache=469631
jde spíš o to jak zbrzdit nárůst migračního tlaku v milionech který by se už zvládnout nedal: A jak zacházet s těmi, kteří nesplní podmínky pro azyl
Tady už pouhá slova nestačí .Ani jedna polní nemocnice do Jordánska jak o ní mluví prezident Zeman na to asi taky nestačí. A vojenské řešení asi nechceme, že ?
Podobným problémem jsou chudé a zkorumpované země jako Eritrea. Myslíte, že se tam poměry vygradovaly samy od sebe a nenapomohl tomu někdo zvenčí?
Samozřejmě, vojenské řešení smí být až to poslední po vyčerpání všech jiných prostředků a musí být zároveň to první - to jest musí vědět, co budu dělat s vítězstvím, jak budu vynucovat mírový život.